Intr

Takže... Teď pro vás mám špatnou zprávu...

Nepodařilo se mi mámu ukecat na notebook takže se tu až do pátku budou objevovat jen přednastavené články a pak od pondělak do středy taky - to bude adapťák.

Notebook ale potřebovat do dvou týdnů budu takže nijaká větší neaktivita blogu nehrozí... Tak snad to přežiju *děkuje za mobilní internet* s tím, že nebudu moc psát články a komentovat ale na vaše blogy se dostanu - pokud tam nemáte od 18 protože to mi nejde na mobilu odkliknout...

Jáí teď mám ale spíš vážný obavy abych v pátek zvládla cestu vlakem z Pardubic až sem... Jaksi mi ty přestupy dělaj starost...

No, teď is jdu dobalit poslední věci a pak se tady možná ještě ukážu... ale silně o tom pochybuju protože po 3h vyrážíme (doufám, že na intru nechytnu žádný nány na pokoji)

Tak zatí Tschüss...

Saya ;)

Rebel II. 16. - KONEC

autor: B-kay

Možná jste to nečekali, ale ano:) tohle je poslední dílek Rebela. Třetí řadu už neplánuju, a i tahle druhá mi dala hezky zabrat. Nevím, jestli to skončí podle vašich představ, ale snažila jsem se, aby se vám to líbilo, tak doufám, že jsem vás nezklamala. K téhle povídce jsem dost řekla už u konce první řady a nechci se opakovat, ale kdybych mohla, tak bych vám ze srdíčka poděkovala, že jste ji četli a nádherně komentovali:).

Bez vás bych možná tu druhou řadu ani nezačala psát. Chtěla jsem do ní vložit něco jemnějšího a křehčího, a tak jsem mezi dvojčata zamíchala i postavu Tomova miminka. Nevěděla jsem, jestli to vyjde, ale jak se mi zdá, líbilo se vám to:), a proto jsem nesmírně spokojená. Takže vám ještě jednou děkuju a snad se mi podaří vymyslet zase něco, co by se vám líbilo alespoň jako tahle povídka:). Byla bych moc ráda, kdybyste se k tomuhle dílku vyjádřili, protože jsem si ním nebyla tak jistá, ale už to nechám tak, jelikož je poslední. Takže komu se bude líbit, tak bude a komu ne, tak se omlouvám:)

Stejně vám však přeju hezké počtení a věnováno je to mé mladší sestře, kterou mám mocki ráda...

Vaše B:)

---

Rozespale jsem otevřel oči a dlouhé zívnutí jsem ztlumil v dlaních. To, co mě vzbudilo, bylo zřejmě lehké klepání dešťových kapek, které pomalu stékaly po oknech a vytvářely tím různé mokré obrazce. Strnule jsem si povzdechl a opatrně jsem se nadzvedl na loktech, abych se mohl rozhlídnout pokojem. Pokoj byl ještě pořád ponořen do únavné tmy, ale při pohledu na hodinky jsem zjistil, že je ráno. Bylo málo po půl šesté, obloha se právě vzbouzela a celý pokoj byl naplněn klidným dýcháním. Alespoň na chvilku jsem pocítil, co to znamená klid a jistota. Bill spinkal vedle mě, ve tváři měl klidný výraz, jenom sem tam lehce pohnul rty.

Když jsem se zahleděl na jeho rozbitou tvář, chtělo se mi brečet. Snad nikdy se nezbavím toho pocitu viny, že za to všechno můžu jenom já. Kdyby zůstal v Mnichově, nic z tohohle by se nemuselo stát. V hloubi duše jsem mu však nesmírně děkoval, že se vrátil. Nepřežil bych to bez něj. Ten rok, co u mě nebyl, byl tím nejhorším, co se mi mohlo stát. Pořád jsem doufal a snil o tom, že jej ještě jednou uvidím. Někdy jsem se chtěl dokonce smířit s myšlenkou, že si možná také našel přítelkyni a oženil se. Tahle možnost však byla tak bolestivá, že jsem se tomu nechtěl oddávat. Nevíte, co jsem cítil v tu chvíli, když jsem jej spatřil po tak dlouhé době... Kdyby se mu stalo něco vážného, nepřežil bych to. Každý den budu děkovat Bohu, že mi jej nevzal. Ještě pořád nechápu ten zázrak, když se do tak křehkého človíčka pustí tři chlapi a on skončí jenom se zlomeninou.

Do očí se mi znovu nalily slzy a já jsem bolestně zasténal. Opatrně jsem se k němu sklonil a naléhavě jsem jej políbil do vlasů.

"Hm... lásko?" víčka se mu lehce zachvěla, jak pomalu otevíral oči a když se na mě zahleděl, strnule se pousmál. Bylo mi jasné, že jej ta pusa ještě pořád bolí. Měl ji lehce nateklou a pokaždé, když se pokusil usmát, si zhluboka povzdechl.

"To jsem já. Klidně spinkej," políbil jsem jej ještě jednou a pečlivě jsem jej přikryl. Bill se na mě dlouze zahleděl a něžně mě pohladil po čelisti.

"Polib mě," zaprosil, a i když poznal ustrašený nesouhlas v mých očích, nevzdal se a trval na svém. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než poslechnout. Sklonil jsem se k němu a zlehka jsem vsál jeho spodní ret. Vzápětí jsem však ucítil Billovy prsty na mém podbřišku, které se pomalu sunuly níž.

"N-ne... tohle ne," rychle jsem se vzdálil z dosahu jeho chtivých prstů a omluvně jsem se na něj zahleděl. Bill smutně stiskl víčka a namáhavě se posadil.

"Copak ty nechceš?" zeptal se mě smutně a bylo na něm jasně vidět, že je zklamaný...

Kdyby jen věděl, jak moc jsem chtěl. Ale strach byl v tu chvíli prostě silnější než touha. Kdybych mohl, miloval bych se s ním, kdykoliv by chtěl, ale ne teď. Jeho tělo bylo přece poseto modřinama a jednu nohu měl v sádře. Nemohl bych se s ním milovat. Kdybych mu způsobil bolest, neodpustil bych si to. Proto jsem jenom rozhodně zavrtěl hlavou a vzal jsem jeho tvář do dlaní.

"Miláčku, ty víš, že chci. Ale ještě nemůžu. Všechno tě bolí a nic bys z toho neměl. Já bych se také pořád díval, jestli jsem tě náhodou nepohladil moc silně a nemělo by to svoje kouzlo," rozpačitě jsem se na něj usmál a snažil jsem se mu to nějak vysvětlit. Bill smutně svěsil hlavu a hravě proplétal naše prsty.

"Já vím... akorát jsem měl strach, že... že se ti takhle nelíbím. Že tě takovej nepřitahuju," povzdechl si a hlavu mi zabořil do ramene.

"Miláčku, ty budeš pro mě tím nejkrásnějším, i kdyby se stalo cokoliv. A pár modřin a odřenin přece nedokáže vyhnat tu touhu z mého těla. Miluju tě," zhluboka jsem se nadechl a konečně jsem se osmělil k pořádnému polibku, na který Bill tolik čekal...

Ještě chvilku jsme se v posteli líbali, než nás mamka zavolala na snídani. Mezitím se vzbudil také malej, takže jsem jej vzal do náruče a odnesl jsem jej do kuchyně, kde jsem jej usadil do jeho dětské sedačky. Mamka mu mezitím připravila nějakou výživu a já rychle vyběhl pro Billa. Poslední týden jsem si připadal jako přenosný invalidní vozíček, ale moc mě to bavilo.

"Tomi, zlato... přišla ti nějaká pošta," když jsem se na mamku zvědavě zadíval a uviděl jsem strach a úzkost v jejím pohledu, bylo mi hned jasné, co to bude - a hlavně od koho to bude. Nejistým krokem jsem k ní popošel a vzal jsem si nabízenou obálku. Její adresa... to mi bylo hned jasné. Srdce jsem měl až někde v krku, když jsem ji pomalu otevíral...

(Bill)

Pozorně jsem krmil tu malou potvůrku před sebou, přesto jsem se však sem tam zadíval na Toma a jeho výraz tváře. "Tak, co píše?" ptala se netrpělivě mamka, já jsem raději mlčel. Nechtěl jsem jej ještě víc trápit. Když jsem však zahlédl v jeho očích slzy, ztuhl jsem se lžičkou u Billovy pusinky. Ten chudáček malej se po ní natahoval, ale já jej vůbec nevnímal.

"Podala žádost o svěření do péče. Soud bude za měsíc," vydechl nakonec a zničeně dosednul na židli přede mě.

"S tím jsi přeci počítal nebo ne?" ptala se jej mamka ustaraným tónem a hladila jej po vlasech.

"Nečekal jsem to tak brzo... t-tohle je prohraný. Já o něj přijdu," zasténal nešťastně a musel se silně ovládat, aby neplakal.

"Ne, takhle nesmíš myslet. Dopadne to dobře," šeptl jsem tiše a pokusil jsem se na něj povzbudivě usmát. Natáhnul jsem k němu ruku a opatrně jsem jej pohladil. Kdyby se na nás nedívala mamka, políbil bych jej a přitulil bych si jej k sobě.

"Já v to věřím," šeptl a smutným pohledem se zadíval na své malé miminko...

(Tom)

Měsíc uběhl jako voda a mě čekalo to nejhorší. I když jsme si ten měsíc dokonale užili, přesto jsem nedokázal myslet na nic jiného. Pořád jsem se bál, že to nedokážu. Že se jí nebudu moct vyrovnat a bojovat o to, co miluju. Že bude mít podplacenou půlku soudu, mi bylo od začátku jasné. A o to horší to pro mě bylo... Billovy rány na tváři po několika dnech zmizely úplně a teď byl znovu jako předtím. Dokonce mu včera dali dolů sádru. Všechno bylo tak krásné... Až na to, že jsem právě šel k soudu, na kterém jsem měl přijít o své dítě. Pomalu jsem nakračoval budovou v doprovodu mé lásky, který mě jako jediný podporoval úplně nejvíce. Stačil mi jeho úsměv a záblesk v jeho očích a já věřil, že to dobře dopadne. Když jsme však vešli dovnitř a uviděli jsme všechny ty nenávistné pohledy, úplně mě to složilo.

Nedokázal jsem ani vnímat slova soudce, celý jsem se třásl, a kdyby mě Bill nedržel nenápadně za ruku, nedokázal bych to. Všechno hrálo proti nám. Už jsem jenom čekal, kdy mi to oznámí. Roby se na mě pohrdavě dívala a vítězně se usmívala. Když mě soudce vyzval, abych vyslovil svou řeč, namáhavě jsem vstal a se slzami v očích jsem se zhluboka nadechl.

"J-já... já nevím, co k tomu říct. Přišel jsem sem bojovat o své miminko, ale… vidíte, že tohle nemá cenu. J-já svého syna miluju a nechci o něj přijít. Proto vás prosím, neberte mi moje dítě. Prosím," víc jsem už neřekl, protože se mi podlomila kolena a já dosednul na svou židli. Po tváři mi stékaly slzy a lítostivému pohledu soudce jsem se vyhýbal. Bill mě hladil po tváři a šeptal mi slova lásky. Netrvalo dlouho a čekal na nás rozsudek. Všichni její právníci se na mě dívali s odporem a zhnusením, jako bych jim snad něco udělal. Bill mi pomohl vstát a já skoro bez dechu civěl na soudcovy rty, které promluvily jasným hlasem. Nevnímal jsem všechno, co řekl, stačila mi jenom poslední věta.

"A právě proto se soud rozhodl svěřit neplnoletého Billa Kaulitze do péče otce…"

Konec

autor: B-kay

Živelná pohroma 12.

autor: B-kay

Bill se také dosti divil, protože tohle bylo snad poprvé, co Tomovi ještě nějak neublížil, nebo se neskutálel k zemi. Vlastně se divil i sám sobě, že si tohle k Tomovi vůbec dovoluje, avšak jeho dvojče nevypadalo nějak, že by se mu to snad nelíbilo. Ba právě naopak, upřeně jej sledoval a pohledem se vpíjel do jeho naběhlých rtů. Snad poprvé ucítil touhu bratra políbit. Chtěl jenom okusit, chuť jeho rtů... Chtěl vědět, jestli jsou taky tak sladké a plné, jak vypadají. Nedokázal se od nich odtrhnout pohledem...

---

Bill si jeho pohledu samozřejmě všimnul.

"Víš, že se díváš tam, kam bys neměl?" Šeptl a bříšky prstů pořád jemně hladil Tomův pevný hrudník. Tom se mu pobaveně díval do očí, a přitom si lehce olízl kovovou ozdůbku ve rtu.

"Ty by ses mě také neměl takhle dotýkat," špitl a lehce se k Billovi naklonil.

"Ale já vím, že se ti to líbí," špitl a pomalounku sklonil svou tvář k místu, kde hluboce pod kůží bilo Tomovo splašené srdíčko, a vtiskl na něj lehký polibek. Tom lehce vydechl a tiše zaúpěl, jak se Billovy rtíky znovu odsunuly.

"Pořád čekám, kdy uklouzneš," sladce šeptl a pohladil svého mladšího brášku po mokré tváři. Bill se na něj sladce usmál a uvolněně opřel svou tvář o Tomův hrudník.

"Já ani nevím, co bych bez tebe dělal," šeptl a nadzvedl svou tvář tak, aby se mohl podívat svému bráškovi hluboce do očí. Tom to už ale nevydržel! Přemlouvat se dlouho ale už nedokázal...

Byla to možná celá minuta, možná že jenom několik vteřinek, co se k sobě dvojčata pomalu nakláněla a ostýchavě se přibližovala. Bill prudce vykulil svá čokoládová očka hned, jak se jeho rty srazily s něčím nádherně měkkým a hebounkým. A dokonce jej poprvé zastudilo něco malinkého u koutku úst. Panebože! On políbil svého bratra!! Konečně jim oběma došlo, co tady vlastně vyváděli.

"J-já, já už musím," špitl Bill polekaně a rychle otevřel dveře koutu, aby rychle zdrhnul. Cestou si stihl ještě rychle vzít svůj župánek a utíkal do svého pokoje. Smutného, a už malinko zmrzlého Toma nechal ve sprše samotného. Bez jediného slůvka vysvětlení nebo alespoň pohledu. Tom se tedy osušil a zalehl do postele. V mysli mu však pořád hrál ten nečekaný polibek. Bylo to krásné... Ale nějak známé... Jako by Billovy rty už někdy cítil... Jenomže kde? Doufal, že alespoň teď se mu podaří snadněji usnout, ale nedokázal to. Pořád myslel na Billa. Možná, že se na něj i trošku zlobil, ale také jej chápal... Bylo to zvláštní, nečekané, ale tak nějak jiné, než všechny polibky... Ale jednomu se to moc podobalo, možná by i přísahal, že byly navlas stejné...

Bill ležel ve své posteli , schoulený do malinkatého klubíčka a tiše brečel do polštáře. Tohle se nemělo stát... Neměl mu to dovolit! Ale hlavně... Neměl od něj odcházet a nechat jej tam samotného. Pomalu se na posteli posadil, avšak vzápětí při jeho šikovnosti ležel na chladné zemi prdelkou xD. Zabručel si něco na ulevení a poté se houpavým krokem postavil. Otřel zbytek malinkatých slziček, jež smáčely jeho tváře, a pomalu vykročil vpřed k bráškovu pokoji. Tiše zaklepal... Jednou... Dvakrát...

Když se Tom ani poté neodhodlal otevřít, vešel Bill do pokoje sám. Jako první jej do očí udeřilo klubíčko, které se choulilo u okna a tiše hledělo ven. Bill potichu zavřel dveře a tichým krokem se k bráškovi přibližoval. Tom se konečně uráčil odlepit pohled od okna a svůj zklamaný i zoufalý pohled věnoval svému krásnému dvojčátku.

"Tomi, mě to mrzí," zaštkal a znovu začal tiše plakat. "Bylo to tak... Tak-," nevěděl, jak to má správně říct, aby se jeho bráška neurazil.

"Nové?" Dopověděl za něj Tom a z jeho pohledu vyprchal všechen vztek nebo smutek. "Pojď sem," šeptl k tiše vzlykajícímu Billovi a naléhavě si jej k sobě přitulil...

autor: B-kay

Unbekannt Liebe díl 22.

Takže... Moc se omlouvám za prodlevu mezi díly ale bylo toho teď nějak moc, neměla jsem přístup k PC a nebyl čas a většinou ani chuť psát. A když už jsem něco napsala tak mi trvalo, než jsem se dokopala k tomu, abych to po sobě četla a přepisovala do wordu, což se mi povedlo až dneska (25.8.). Takže děkuju věrným čtenářům kteří si počkali. Nevím jak to bude s dalšími díly protože nastupuju na novou školu a... chtělo by to ze začátku si udělat nějakou reputaci xD takže se uvidí, jak bude čas psát...

---

Díl 22.

Na chvíli se odmlčím a bolestně stisknu oční víčka. Hluboký nádech... Výdech... Nádech... A pokračuju...

"V tu chvíli se začala psát moje pověst jako toho rebela, nevychovanýho děcka...

Věděl jsem, že kdyby to věděla Emiin, bylo by jí to líto, ale když už jsem jednou začal, nemohl jsem s tím jen tak seknout. Nemohl jsem přece přestat dávat najevo vzdor vůči tomu, že toho, co nechci, mám nad hlavu, a to, co doopravdy chci nemám vůbec...

Jenže já nechci peníze a slávu mého otce... Teda vlastně našeho...

Teď si řekneš, že mám být vděčný za to, co mám, jenže já to opravdu nepotřebuju..."

"Ne, neřeknu... Nechápu, k čemu je bohatství a... Samota. K čemu jsou peníze, když ti chybí člověk?""

"No právě... V té době jsem měl alespoň nejlepšího kamaráda... Byl trhlej, byla s ním sranda... Ale kromě Emiin byl jedinej, kdo mi rozuměl... Bohužel tady byl jen o necelý tři roky dýl než Emiin... Chybí mi..." Zamrkám abych zahnal slzy.

"A... Kam... odešel? Možná bych... S tebou mohl za ním jet?" Kéž by...

"Nemohl... Už jsem o tom přemýšlel, ale... Myslím, že by nebyl rád kdybych něco takovýho udělal..."

"Proč myslíš?"

"Srazilo ho auto... Nepřežil to." Zašeptám.

"Oh... Billy..." Zamumlá s lítostí v hlase a pevněji mě obejme. Po tváři mi steče slza.

"Moc mi chybí... Dělali jsme prakticky každou věc spolu... Sprejovali jsme na zdi... Poprvé do klubu jsem šel s ním... Poprvé jsem pil s ním... I když to byl můj nápad..." Vzlyknu.

"Šššš... Už mi to nemusíš říkat... Šššš... Nechceš napít?" Utěšuje mě jako v noci.

"Ale já chci mluvit, já ti to chci říct... A nechci pití..." Zamumlám a povzdechnu si.

"Po tom... Po tom to začalo být nesnesitelný... Povyhazoval jsem skoro všechno v mém, do té doby relativně útulném, pokoji a vyměnil to za luxusní vybavení... A začal jsem do klubu chodit z jinýho důvodu než je pití... Bylo mi čtrnáct, když jsem si začal vodit domů pokaždé někoho jinýho... Prostě jen na sex... Patnáct, když jsem si někoho vodil skoro každý den... Respektive noc... Před pár dny se táta naštval a skončil jsem tady na ´převýchovu´." Dokončím svoje docela dlouhý ´vyprávění´. Bolí mě i ty šťastný vzpomínky na to, jak jsme s Carstenem dělali úplný kraviny... Jedli jsme rohlík se šlehačkou posypaný zdobením na dort... Smáli jsme se u toho jak idioti a očekávali jsme, že nám bude blbě ale vůbec nebylo... Chtěl bych vrátit čas a nebo dělat něco zábavnýho, při čem bych byl šťastný a později bych na to mohl vzpomínat... Třeba bych pak ty vzpomínky, co mám doteď, zatlačil co nejdál a pak by to ani nebolelo... Jako by ty roky ani nebyly... Měl bych nový hezký vzpomínky... Třeba s Tomem a mámou... "Tome...?"

"Ano?"

Tom:

"A... Jak... Si prožil ty roky ty?"

Eh! Ta otázka mě... trochu hodně zarazila. Čekal bych cokoliv ale tohle ne. Co mu mám na to říct? Že těch devět let bylo bezchybných, teda až na to, že mi chyběl? To je dost blbý po tom, co jsem teď slyšel.

"Uhm... Nenecháme to na jindy? Nechceš se teď už konečně najíst?" Zkusím z toho ´vybruslit´.

"Tak... Dobře. A co s těma špagetama na chodbě?"

"Spíš s tím střepem v tvé kůži, ne?"

"Ugh..." Dívá se na mě pohledem á la ´Já nic, já jen andílek´.

"Bille... Pojď do koupelny, tam je dezinfekce."

"To je dobrý... Já si to vytáhnu sám..."

"Bille!"

"Tak dobře... Ale... Prosím buď opatrnej..." Zamumlá mi do trička.

"Tak vstávej. Jdeme do koupelny - tam je dezinfekce..."

"A musí ta dezinfekce být?" Dál se drží mého trička a mumlá do něj.

"No... Minimálně bez vody se to neobejde." Vyhnu se přímé odpovědi. Myslím, že kdybych mu řekl, že musí být, do té koupelny bych ho nedostal. Neochotně se zvedne a počká, až vstanu taky.

Dojdeme do koupelny.

"Sedni si na zem a opři se o ramenem o vanu..."

"Hm-hm..." Zamumlá na souhlas a já otevřu skříňku s všelijakýma lahvičkama. Pohledem hledám dezinfekci. Vytáhnu jeden spray a kleknu si k Billovi s vatičkou v jedné a dezinfekcí v druhé ruce. Ten se na mě dívá vyděšeným pohledem.

"Říkal jsi, že dezinfekce není potřeba..."

"O dezinfekci jsem nemluvil. Říkal jsem, že minimálně bez vody to nepůjde." Zopakuji svoje slova.

"A opravdu to musí být?" Zakňučí.

"Musí." Odložím věci vedle sebe, vezmu si papírovej kapesníček, zvednu Billovi ruku a opatrně chytím střep. "Nelekni se kdyby to bolelo..." Zamumlám a snažím se co nejopatrněji střep vytáhnout. Bill usykne, ale drží, dokud střep nevytáhnu úplně.

"Už to je?"

"Ještě vyčistit tak pozor, bude to štípat."

*O DVA MĚSÍCE POZDĚJI*

"Bille tak už jdeš?!" Křiknu ke schodům a čekám na odezvu. Právě se s Billem chystáme - nebo teda Bill se chystá, já už připravený jsem - na nákup. Bill kosmetiku, já jídlo. Za ty dva měsíce se to tak nějak stalo nepsaným pravidlem. Když mamka nestihne dojít na nákup - tedy tam jdu já - jde Bill pro kosmetiku.

Za ty dva měsíce se tu vlastně... dá se říct, že se tu nic moc nestalo.

S Billem jsme v pohodě... Víceméně jsme si už vypěstovali vzájemnou důvěru a Bill s mamkou taky. Samozřejmě na tom mám zásluhu já.

*flashback*

Po tom, co jsem Billovi vyčistil ranku po střepu a dal mu nový špagety, šel spát. Myslím, že to pro něj celkově musel být náročný den a bylo už po čtvrté odpoledne... Docel chápu, že musel být unavený. Musel se tady tak nějak aklimatizovat a to sebere hodně energie. Zatím co Bill spí, já uklidím ten nepořádek nahoře na chodbě a po chvíli přijde mamaka.

"Ahoj!" Zakřičí na celej dům.

"Pššš!" Přiběhnu k ní a snažím se ji ztišit.

"Co se děje?"

"Bill spí."

"Aha... A to teď odpoledne?"

"Jo... Byl ze dneška unavenej..."

"Aha..." Máma si sundá slabší bundičku a jde do obýváku.

"Mami... Mohl bych s tebou mluvit?" Zeptám se dřív než se stačí po ovladači a zapnout televizi.

"Samozřejmě." Usměje se a sedne si.

"Jde o Billa..."

"Poslouchám." Otočí se čelem ke mě.

"On... Víš, on nepotřebuje převychovat... Výchova otce neselhala... Vychovanej je dobře, ale nevychoval ho táta. Měl chůvu... Táta se o něj vůbec nestaral. Mluvil jsem s ním... A myslím, že bych ti to neměl tlumočit... Myslím, že by ti to měl říct sám... Ale opravdu nepotřebuje převychovat, on potřebuje jen lásku rodiče a jeho pozornost..."

"A... Co teda to chování, o kterém Jörg mluvil? Tím se snažil tu pozornost získat?"

"Ne... Tím se snažil jen zabít vzpomínky na lidi, které měl rád a namohl s nimi být."

"A jsi si tím jistý?" Vydechla.

"Naprosto... Ale jestli chceš vědět víc, musíš se zeptat Billa..."

"Dobře... Děkuju Tome."

"Nemáš za co. Jdu se na něj kouknout..."

*konec flashbacku*

Nevím, jestli o tom mamka s Billem mluvila, ale věnuje se mu co nejvíc a Bill jenom září. Upřímně, i já jsem za něj šťastný a snažím se dělat, co mu na očích vidím - a že už toho vidím hodně. Přece jenom, zrovna nenáročnej není... Sice vidím hlavně touhu po lásce a pozornosti - ať už jakékoliv - ale za ty dva měsíce ze svých požadavků moc neslevil.

Ze zamyšlení mě probere rána vedle mě a výkřik "Už jdu!". Bill totiž právě, jak je jeho zvykem, skočil ze čtyř posledních schodů ke mě. Naštěstí už jsem si stihl zvyknout na jeho, až příliš velký, množství energie a častý změny nálad.

"Tak pojď a doufám, že máš dost velkou tašku."

"A musím ten nákup tahat?" Zakňučí.

Rebel II. 15.

autor: B-kay

Lehce jsem usykl, když se Tom nevědomky otřel o mé bolavé stehno. Nechtěl jsem však dát najevo skutečnou bolest, proto jsem se vzápětí lehce pousmál a pohladil jsem jeho vyděšenou tvář.

"Udeřil jsem tě? N-nebo..." poplašeně se ode mě odsunul a pohledem zkoumal každý milimetr mé dobité tváře. Určitě jsem mu musel připadat jako nějaký dobitý pytlík brambor. Stačil mi jediný pohled do zrcadla, abych svého rozhodnutí vzápětí trpce litoval, a tak jsem věděl víc než jistě, proč mě Tom zřejmě propaloval smutným a zklamaným pohledem.

"Nic jsi neudělal, lásko. Jsem v pořádku," snažil jsem se mluvit opatrně a tiše. Při každém slovu mě však v koutku rtů nepříjemně zaštípalo, a když jsem si ránu olízl, bylo to mnohem horší. "Nepotřebuješ něco? J-já... neměl bych ti něco přinést? Nemáš třeba hlad?" ještě nikdy jsem neviděl Toma v tomhle stavu. Ve tváři byl pořád bledý a pokaždé, když jsem nevědomky bolestně stiskl rty, se na mě vyděšeně zahleděl. Když se mě musel dotknout, udělal to s tou největší něžností. Připadal jsem si jako malé ptáče, kterému někdo ulomil křídla a nemohlo vzlétnout. Přesto tady však bylo další obětavé ptáče, které se o něj staralo.

---

Na chvilku jsem sklopil pohled a zadíval jsem se na malýho, který se nemotorně valil ke svému tátovi, a když po chvilce konečně dosáhl kousek jeho dlouhého trička, roztomile se usmál do modré látky Tomova trika.

"Copak bys chtěl, hmm?" zeptal se jej Tom nádherně měkkým tónem, ve kterém dřímala starostlivost a láska. Bill se na Toma vesele zašklebil, a když jej vzal do náruče, klidně vydechl a strčil si do pusinky jeden z jeho dredů. Na to však byl Tom už zvyklý, proto se jenom nevěřícně usmál, chytil jej do dlaní malinko jistěji a zvedl své oči k těm mým. "Neměl ses vracet. Neměl jsem tě do tohohle všeho zatáhnout. Mrzí mě to," cítil jsem, jak mě jeho hřejivý pohled propaluje a jak se jeho volná dlaň pomalu sunula k té mé. Jeho slova mě však překvapila.

Jako by nic nepochopil. Já vím, že měl o mě strach... já bych jej měl taky, ale sám jsem si vybral tuhle cestu. Raději ať ublíží mně, než aby trpěl Tom, nebo to malé miminko. Sám jsem se chtěl vrátit. Bylo to moje rozhodnutí a láska, která mě hnala vpřed. On za to přece nemohl. S tímhle jsme nepočítali a jenom zázrak mi pomohl přežít... Když si vzpomenu, že oni byli tři a já byl sám...

"Nad něčím jsem přemýšlel," řekl po chvilce a to, že se na mě podíval zničeným pohledem, mě vůbec nepřekvapilo. Pohladil malého po vláskách, vtiskl mu lehký polibek na tvář a znovu jej opatrně položil na postel vedle mě.

"Nad čím?" nadzvedl jsem se na loktech a naklonil jsem tvář na stranu, že poslouchám. Myslel jsem, že je smutek v jeho očích jenom chvilkový, proto jsem překvapeně vydechl, když promluvil nesmělým a zvláštně jiným hlasem. Působil dokonce až zdrceně.

"Chtěl jsem... t-tedy myslel jsem, že by bylo lepší, kdybys odjel zpátky do Mnichova, až se dá tvá noha do pořádku," zbytek jeho věty zanikl v mém nechápavém zavrtění hlavou.

"T-ty mě tady nechceš?" můj hlas zněl náhle zklamaně. Chtěl jsem se posadit, ale mé dlaně neudržely tíhu mého těla, a tak jsem s bolestivým zasténáním přistál opět v peřinách. Tom se ke mně přímo automaticky natáhnul, ale já jeho horlivé pokusy pomoct mi posadit se, odmítal. "Jdi pryč," zašeptal jsem smutně a odmítal jsem se na něj podívat.

"Bille... lásko, tys to špatně pochopil," musel použít menší násilí, abych se mu nakonec do těch očí zahleděl. "Ty tomu ještě nerozumíš? Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě... a proto tady nemůžeš zůstat, alespoň do doby, než se rozhodně o péči," rty se mu zničeně třásly a v očích mu zářila drobná slza. Nechtěl to! Jenom se mě zoufale snažil ochránit...

"Ale to přeci může trvat několik měsíců. Myslíš, že tak dlouho bez tebe vydržím?" Tom tiše stiskl víčka a pevně sevřel rty.

"Když já... já se na to nedokážu dívat. Dnes mi tě málem zabili. Musíš odjet, kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil... miluju tě jako nikdy nikoho. A proto nemůžu přihlížet tomu, jak se vědomě ničíš."

"Když mě od sebe odháníš, až tehdy mě ničíš. J-já nikam nepojedu! My dva přeci patříme k sobě. Stejně jako i tvůj syn. Já tady zůstanu a budu u tebe, kdykoliv mě budeš potřebovat," opatrně jsem se k němu naklonil a lehce jsem políbil jeho úzkostí semknuté rty.

"Máš pravdu, lásko," vydechl Tom měkkým hlasem a rty pomalounku přecházel po mých ranách a modřinách na tváři. "My dva patříme k sobě... a pokud ti ještě někdo bude chtít ublížit, nedovolím to!" spojil své čelo s tím mým a oddaně mě políbil do vlasů...

(Tom)

Další dva dny mi přišly strašně roztomilé. Cítil jsem se, jako bych měl miminka dvě. Zatímco mamka se snažila mi pomáhat s malým, já jsem se s radostí věnoval své lásce. Roznášel jsem jej všude po domě v náručí, protože se mi zdály ty berle dost nepraktické a takhle to bylo přeci pohodlnější pro nás oba. Krmil jsem jej, koupal a pomáhal jsem mu s oblékáním, stejně jako i se svlékáním...

Oba jsme věděli, že na nějakou dobu, budeme muset milování prostě omezit. Billovo křehoučké tělo bylo ještě pořád poseté velikými modřinami a já mu nechtěl ubližovat ještě víc. Přesto jsme však našli skulinky, díky kterým jsme se mohli věnovat jeden druhému, aniž bychom si nějak ublížili... Přesně jako v tuhle chvíli. Malý Bill už dávno spokojeně brumlal ze své postýlky a mamka šla na nějakou večeři se svou nejlepší přítelkyní. Proto jsme nikam nemuseli spěchat a konečně jsme si v rámci možností užívali blízkost toho druhého.

Billovi se do tváře konečně vrátila zdravější barva, dokonce se trošku i usmíval. Ležel na posteli nahý, stočený do sladkého klubíčka a opatrně opětoval mé lehké polibky. Já sice nahý ještě nebyl, ale Bill pořád sténal do mých úst, ať už se svléknu. Líbal jsem celé jeho tělo a dlaněmi jsem vnímal nádhernou horkost a teplo, které z něj vycházelo. Tyhle mazlivé noci byly vždycky nejkrásnější. Kdyby nám nepřekážela ta sádra, bylo by to ještě příjemnější, ale nemohl jsem si stěžovat...

autor: B-kay

Živelná pohroma 11.

autor: B-kay

Tom na něj vykuleně zíral. Ne, že by byl na kluky - to tedy rozhodně ne! Ale Bill mu připadal úplně jiný. Možná, že to bylo i těmi dívčími rysy ve tváři, které jej tolik zjemňovaly, ale možná, že ne. Jeho tělo - tělo vlastního bratra, dokonce dvojčete, mu přišlo neskutečně přitažlivé. Děkoval Bohu, že jej Bill nevzrušil natolik, že by se to nějak výrazně projevilo i zvenčí. Zatím bouři zažíval jenom uvnitř. Nikdy neměl šanci takhle pozorovat nahého Billa, a proto jej to teď tak zaujalo. Pohledem hltal každý milimetr krásné kůže, kterou nepokrýval ani flíček nedokonalosti. Billovo tělo bylo skoro stejné jako to Tomovo, ale i přesto byste tam našli mnoho odlišností. Tou zásadní byla ta zvláštní jemnost a křehkost, která se ukrývala jak na povrchu, tak i uvnitř Billa samého. Tom si po chvilce povšimnul, jak se Billovo nahé tělo začalo jemně třást zimou, které v chladné koupelně tedy málo nebylo.

"Proč jsi tady?" zeptal se už milejším hlasem a opatrně vypnul doteď puštěnou vodu.

"Nechtěl jsem zas vyvalit to potrubí, a tak jsem se chtěl osprchovat tady," špitl nesměle a červeň ve tváři se mu pomalu ale jistě ztrácela.

"Tak pojď," šeptl Tom a natáhnul k bratrovi ruku. Viděl, že mu je chudáčkovi zima, a proto se rozhodl pro tuhle variantu.

---

Bill se na něj nejdřív malinko nesměle zahleděl, a přitom těkal pohledem z Tomovy dlaně do jeho tváře, nakonec však s vážnou tváří přikývnul a podal mu tu svoji. Spolu se narvali oba dva do Tomova malého sprchového koutu a zůstali tam beze slova stát. Tom zavěsil sprchu na nadstavec, takže když pustil vodu, stříkala na oba dva. Pomalu nastavoval teplotu, která byla celkem příjemná, a poté se podíval na Billa, kterému tekoucí voda smáčela kompletně celý účes během vteřinky. Toho však jeho účes zajímal teď úplně nejméně. Stál naproti Tomovi beze slova a lehce se třásl. Nedokázal se podívat nahoru, kde by se střetl s Tomovým pohledem, ale ani dolů, kde by se střetl s Tomovým... Proto se rozhodl oči raději zavřít. Takhle neviděl nic kolem sebe... Jenom cítil. Cítil, jak mu vlažná a příjemná voda stéká po celém těle a zároveň cítil tu neskutečnou blízkost Toma vedle sebe. A to jej teď naopak úplně rozhicovalo. Nevěděl, jestli mu je zima, nebo ne, nevěděl ani to, jak dlouho vedle sebe stáli, až Tom rozhodl, že tohle ticho už déle nevydrží a podal Billovi šampon. Bill se konečně odhodlal a s lehkým pohledem do bratrových očí si jeho kokosový šampon vzal. Nalil malinko (skoro půlku lahve xD - omylem) do své dlaně a opatrně si jej začal vmasírovávat do vlasů. Přitom se marně snažil dotýkat se Toma co nejméně, jenomže sprcha byla stavěná pro jednoho - ne pro dva. Tom na něj jen tiše hleděl, protože on už se přeci stihl umýt předtím. Dokonce sám nevěděl, proč sem vlezl s Billem, a nepustil jej sem sám. Možná proto, že mu chtěl být ještě blíž, než kdy mohl být...

Trvalo necelých pět minut a Bill už byl také hotov. Spodní část těla raději nechal bez umytí -to zvládne i zítra. Tady to určitě dělat nechtěl.

"Hotovo," šeptl a nadzvedl tvář do proudu vody, aby si tím omyl i tvář. Když se mu znovu vrátil zrak do očí, jakmile mu z nich vykapala všechna voda, se znovu zahleděl na Toma, který pořád tiše koukal, teď však jiným způsobem. Bill se pod jeho pohledem zdál být malilinkatý jako mraveneček.

Najednou ucítil neskutečnou touhu a potřebu Toma obejmout. Chtěl, aby jej alespoň chvilinku svíral v náručí. I když ani jeden z nich vodu nevypnul, a oběma stékaly po tváři pramínky vody, Bill se k Tomovi přiblížil ještě více, takže se jejich hrudníky srazily. Tom se zájmem čekal, co se bude dít dál, a přitom nedokázal ovládnout lehké syknutí, které mu způsobilo dotek Billovy kůže na té své. Bill opatrně zvedal svou jemnou ručku vzhůru, až narazil na Tomovy lehké svaly. Tom nebyl ten typ postavy jako kulturisti, byl v tomhle pohledu stejné dřevo jako Bill, ale přesto bylo jeho tělo vypracovanější než jeho brášky. Opatrně přejel bříšky prstů po bratrově hrudníku a pak se sunul svými prstíky až k Tomovejm bradavkám. Tady se odhodlal malinko víc a konečně opětoval Tomův pohled. Absolutně nechápali, co se to s nimi děje... Ale jedno věděli jistě - oba dva chtěli víc...

Tomovi se málem podlomila kolena, když cítil, jak se Billovy prstíky poprvé dotkly jeho hrudníku. A co měl dělat teď?! Když se jeho bráška k němu skláněl, nevědomky se s ním mazlil a lehce mu sténal do ouška. Tom se ani nemusel koukat dolů, aby zjistil, že jsou oba vzrušení. Zvláštní bylo, že Bill ještě neudělal žádný trapas, a to u něj zvykem nebylo...

autor: B-kay

Tiffany Giardina (GI@): Domino Cover

Živelná pohroma 10.

autor: B-kay

Tom se neklidně provaloval na posteli, snažíc se najít správnou polohu na spaní. Ale i přes to, že byl hodně unavený, usnout nedokázal. Možná za to mohl i fakt, že bylo asi tak půl jedenácté, a to se obvykle ještě vracel domů po nějaké pařbě, nebo večeru s kámošema. Dneska však byl doma. A vlastně po tom incidentu s Billem byl ještě pořád jaksi vykolejený a tak se mu ani nikam nechtělo. Raději se zavřel v pokoji, poslouchal na plný pecky i-Poda a relaxoval. Pak se ale rozhodl pro spánek, a tak se rozvalil jen v trenkách do postele, a už skoro půl hodiny zíral bezcílně do zdi. V pokoji vedle bylo ticho, takže jeho bráška už asi spal. Pomalu se posadil a těžké dredy si přehodil přes ramena. Očkama poletoval po ztmavlém pokoji a najednou jej do mysli znovu udeřila ta dívka. Nevěděl proč tehdy po ní nepátral nějak víc, ale s tím už asi nic nenadělá. Co jej děsilo víc byl fakt, co v něm dneska dokázal Bill vyvolat...

---

Cítil jej tak blízko... On mu vlastně byl strašně blízko... Dokonce až děsivě blízko... Jako jeho bratr by mu takhle blízko být neměl. A dokonce se málem políbili. Kdyby Bill nebyl takové trdlo a netrefil malinko výš, stalo by se to, co normálně bráchové nedělají. Ani oni dva to přeci nikdy nedělali. Sám sebe nechápal, proč se najednou jeho postoj k Billovi tak moc změnil. Miloval jej už jako miminko v mámině náručí. Miloval jej celé své dětství stejně, jako jej miloval i nadále. Dal by za něj svůj život, kdyby bylo potřeba. Byl ochoten jej chránit před vším a přede všema, kdyby to potřeboval...

Ale teď si už nebyl jistý tím, co vlastně cítil. Věděl, že kdyby Bill dneska trefil a políbil by jej, možná že by jen u jednoho polibku nezůstali. Protože právě Bill mu připomněl tu holku... Stejné oči, stejná vůně... Akorát ona holka- a on kluk - jeho bratr!!! Prudce zakroutil hlavou a raději vylezl z postele, aby si dal sprchu. Věděl, že jedině tohle mu pomůže lépe usnout...

Bill byl také hodně unaven, ale stejně jako jeho starší dvojče i on měl do spánku dost daleko. Neklidně se prohazoval v posteli a dokonce - jak bylo u něj zvykem, se nejednou z té postele i sesoukal a pěkně si natloukl svou malou prdelku. "Ach jo," otráveně vydechl a vstal. Rychle ze sebe svlíknul všechno oblečení a zachumlal se jen do měkounkého župánku. Chtěl se jít stejně tak jako i Tom osprchovat, avšak až u dveří se zastavil. Co když to zas praskne a on zatopí celý dům?! Tom už jistě spí a tak jej nechtěl budit.

Proto se rozhodl, že se mu nakvartýruje do jeho koupelny. Tiše jako myška šlapal do vedlejšího pokoje a ještě tišeji vešel. Na posteli viděl zmuchlanou peřinu, což mu připomínalo tělo brášky, takže po špíčkách šlapal až ke dveřím koupelny. Ty spokojeně otevřel, avšak hned, jakmile se mu před očima zjevil obraz nahého brášky ve sprchovém koutu, zkameněl...

Tom si jej očividně ještě nevšiml, a proto se ničím nezabýval a dál roztíral zelený sprchový gel po svém hrudníku. Bill jako ve snách sledoval brášku, jak si hladí své dokonalé tělo a přitom tím roztírá gel po celém bříšku. Najednou však "nešikovně" xD zakopnul o Tomovy džíny a skončil obličejem připláclý na skle sprchového koutu. Kdybyste to viděli, museli byste se usmát k smrti xD. Toma málem trefil šlak, když před sebou uviděl rozmazaný bráškův obličej.

"Co tady děláš?" vyjekl a rychle vylezl z koutu. Na nějakou věcičku, co by jej alespoň malinko zahalila, jaksi nepomyslel. Bill se konečně odtrhnul pusou od chladného skla a provinile koukal na Toma - soustředil se raději na jeho obličej než na...

Toma hned trklo a rukama se snažil skrýt ono místečko svého těla.

"J-já jsem si myslel, že spíš. Nechtěl jsem tě budit a, a ," koktal a přitom tolik máchal rukama, až si chudáček nevědomky rozvázal uzlíček na župánku a ten se mu pomalounku spouštěl po bocích až ke kolenům, dokud nebyl úplně zmuchlaný na zemi. Bill celý červenýsklonil pohled. "Teď mám asi problém, co…?"

autor: B-kay

Rebel II. 14.

autor: B-kay

Když jsem otevíral dveře auta, ruce se mi chvěly v podivné křeči, kterou jsem v sobě nedokázal potlačit. Ten pocit uvnitř mě byl mnohem silnější než já. Pořád jsem si v duchu opakoval, že je Bill v pořádku a že si to všechno jenom hloupě namlouvám. Naivně jsem doufal, že jej najdu někde ve městě nebo jej potkám někde na ulici. Mé oči naléhavě sledovaly každý koutek kolem mě, každý dům, zahradu nebo i příjezdovou cestu. Byl jsem úplně zoufalý. Řídil jsem a vlastně jsem absolutně netušil, kam mám namířeno. To jenom láska, kterou jsem cítil, mě hnala neúnavně vpřed. Cítil jsem, jak se mi oči podlily slzami a v jednu chvíli bylo hodně těžké řídit a přemýšlet, kde všude jsem ještě nebyl. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se popřemýšlet nad každým místem, které by Bill mohl jít navštívit.

Málem jsem to napálil do nejbližšího stromu, když mi v kapse zavibroval telefon. V tu chvíli jsem úplně kašlal na všechny předpisy a zoufale jsem jej vzal mezi prsty. Vydechl jsem si úlevou, když na displeji blikalo jméno Bill.

---

"Bille, proboha, kde jsi? Víš jakej jsem měl strach?!" vůbec jsem se neovládl a myslím, že jsem do telefonu pořádně křičel. Na druhé straně se však neozývalo nic, kromě usedavého vzlykání a občasného vydechnutí. "Bille?" tomu jsem opravdu nerozuměl, ale nelíbilo se mi to.

"T-tome... j… já... nakupoval... a..." najednou byl hovor ukončen... Stačilo mi jediné slovo, abych poznal, že jsem se nemýlil. Naléhavě jsem šlápnul na plyn a řítil jsem se přímo do nejbližšího nákupního střediska. Na zuřivé troubení a pokřiky rozzuřených řidičů jsem odpovídal ignorací a než jsem se konečně dostal na parkoviště, připadalo mi to jako věčnost. Několik metrů ode mě se za velikým náklaďákem krčilo Billovo auto. Bezmyšlenkovitě jsem zastavil na nejbližším volném místě a utíkal jsem k autu, které mi bylo až příliš známé. Nemusel jsem se vůbec rozhlížet kolem, abych Billa našel. Stačilo jenom nahlédnout dovnitř a naskytl se mi ten nejpříšernější obraz, jaký si lze představit. Ještě nikdy mě nic tak nevyvedlo z míry jako to, co na mě právě čekalo.

"Ježiši, Bille!" vykřikl jsem zoufale a rychle jsem otevřel dveře na straně řidiče, abych se k němu mohl dostat. Bill ležel rozvalený přes přední sedadla a myslím, že ani nepostřehl, že jsem u něj. Víčka měl bolestivě semknuta a když ucítil vedle sebe pohyb, zničeně zaskučel a z posledních sil si snažil přikrýt obličej. Nevěděl jsem, co mám dělat. Při pohledu na jeho zmlácenou tvář, jsem byl úplně mimo. Rty měl rozseklé a celé od krve, stejně jako obočí. Pod očima měl několik menších modřin a na levém líci rudý otisk čísi dlaně. "Bille, lásko..." bezmocně jsem si přikryl rukou ústa, abych udusil zničující vzlyk a opatrně jsem vzal do dlaní jeho tvář. "Bože, Bille... slyšíš mě? B-bille, prosím... t-to jsem já, Tom," z očí mi stékaly slzy, když se na mě zadíval uplakaným pohledem a snažil se mi něco říct. "Už jsem tady, lásko. Musíme pryč. Já vím, že tě to bude bolet, ale musíš mi pomoct, ano? Všechno bude zase dobrý," sliboval jsem mu a nenáviděl jsem se za to, jakému riziku jsem jej předhodil. Hned mi bylo jasné, že Roby něco udělá, ale takovouhle ránu jsem nečekal.

"Bolí to," pípl s vypětím sil a já si všiml, že nemůže hýbat nohou. Kopali do něj... tím jsem si byl jist! Nemohl jsem dovolit, aby ve mně vyhrál hněv a nenávist vůči těm, kteří mu to udělali.

"Lásko, zkus se mě chytit kolem krku. A pořád se na mě dívej! Jenom nezavírej oči, ano?" opatrně jsem jej vzal do náruče, přitom jsem však pořád sledoval jeho zničený pohled a bolestnou tvář. Bill se mě s lehkým syknutím chytil, a když jsem jej vytáhnul ven, opřel se o mě hlavou.

Několika kroky jsem přiběhl k mému autu a to jeho jsem ještě z dálky zamknul. V tuhle chvíli mi bylo upřímně jedno, co se s tím autem stane. Billa jsem položil na zadní sedadlo jako křehkou ledovou sochu, která by pod hrubším dotekem jednoduše tála. Směr byl jednoznačný - nemocnice...

Když Billa převzal lékař a skupinka asistentů a já na dlouhé bílé chodbě osaměl, konečně jsem mohl popustit uzdu svým emocím. Nedokázal jsem vzít do dlaní mobil a zavolat mamce. Prostě jsem nemohl vůbec mluvit. Hlas jako by se mi zasekl někde v krku a já se stal němým. Nechápavě jsem zíral před sebe a bylo úplně zbytečné ptát se proč? Jediný člověk, který by byl schopen něčeho takového, je Roby! Nikdo jiný k Billovi nechoval nenávist. Až se z toho Bill dostane, vyřídím si to s těma, co mu to udělali. Já to tak nenechám. Slíbil jsem mu přeci, že si jej, i malýho dokážu ochránit a to taky udělám... Bill to musí zvládnout! Musí být v pořádku, abychom mohli znovu bojovat společně...

"Pane Kaulitzi?" uslyšel jsem blízko sebe neznámý hlas a to mě donutilo probrat se. Díval jsem se do vlídné tváře Billova lékaře. Ani jsem se nemusel ptát, zhluboka se nadechl a sám od sebe promluvil. "Udělali jsme vašemu bratrovi několik testů a jenom zázrakem jsme mohli vyloučit vnitřní krvácení. Rány na tváři jsou sice malinko hlubší, ale to se časem všechno zahojí. Bill má v oblasti nohou a boků několik ostrých modřin a soudíc, dle úderů, které zřejmě utržil, jeho pravá noha na tom není nejlépe. Vyšetření nám ukázalo, že jeden z těch úderů mohl způsobit, že se kost v jeho noze zlomila," říkal to pomalu a tiše, abych tomu dokázal rozumět. "Ale nebojte. Nohu jsme zafixovali, dostane berle a myslím, že když se o něj doma pečlivě postaráte a bude vzorně odpočívat, není třeba, aby tady zůstával. Kdyby něco, tak stačí zavolat nebo přijet," mile se na mě pousmál a tím úsměvem jako by mi chtěl
dodat odvahu a sílu. Tiše jsem mu poděkoval a následoval jsem jej do pokoje, kde už na mě Bill čekal.

Když jsem jej uviděl, sedět na posteli se smutným pohledem a bolestnou tváří, chtělo se mi brečet. Ale musel jsem být silný.

"Bille," vydechl jsem a rychle jsem k němu přiběhl, abych jej mohl měkce přitulit. Zhluboka jsem nasál jeho nádhernou vůni a pomalu jsem jej vzal do náruče...

(Bill)

Když mě mamka uviděla v tomhle stavu, strašně šílela. Brečela a nadávala nám oběma, pak se nám omlouvala a celkově z toho byla úplně zdrcená. Já jsem se však snažil na to všechno zapomenout. Ještě pořád jsem cítil surové údery těch tří chlapů a před očima jsem měl škodolibý pohled jejího táty...

"Můžu?" Tom nejdříve lehce zaklepal a až pak vešel do pokoje.

"Jo," zašeptal jsem a podal jsem malému Billovi hračku, po které se zvědavě natahoval. Batolil se po posteli a několikrát mi skončil i na břiše. "Jsi v pořádku?" mluvil jsem opatrně a tichým hlasem. Můj pohled však domluvil i nevyřčené.

"Bože, lásko... t-to jsem se měl ptát já tebe. Už tě nikdy nechci vidět takhle... j-já už… nikdy se od tebe nehnu," sliboval a po tváři mu znovu stékaly hořké slzy. "Teď se o tebe budu hezky starat... stejně je to jenom kvůli mně," posadil se na vedlejší půlku postele, něžně si k sobě přitáhl mou tvář a jemně mě líbl na spodní ret. Kdybych neměl tu sádru, posunul bych se tak, abych mu mohl být blíž. Bylo na něm vidět, jak moc je zoufalej. Pořád naléhavě líbal mé dlaně a tulil se k mým bokům. Malej Billí mu podával svůj dudlík a vesele se na něj smál svou bezzubou pusinkou. Kdyby jen věděl...

autor: B-kay

Follow Me - Díl 1.

Díl 1.

---

Tak jo... Po deseti letech zpátky v Japonsku - Teda alespoň na dýl než na týden. Uff... To bude záhul... I když, abych pravdu řekl, Itálie už mě začínala nudit.

Právě vycházím z letištní haly v Osace. Doteď jsem žil u mámy v Itálii a teď za tátou sem.

Docela by mě zajímalo, jak na mé stěhování zareagují noviny v Itálii... No spíš teda módní časopisy a bulvární plátky. Už vidím titulky typu: "Oblíbený mladý model Sebastiano Serafini se stěhuje do Japonska - dívky pláčí!" JO, oblíbený model jsem... Jo, dívky pláčí... Ovšem nedá se říct, že tohle by mě nějak zajímalo. Jen doufám, že takovou popularitu mám jen v Itálii... Tady bych snad mít nemusel... Jinak ty holky budou brečet znovu a dvakrát víc kvůli ´zlomenému srdci´. Ono kdyby se totiž proslechlo, že miláček holek je gay, měl bych na svědomí tolik sebevražd, že by to mé mladé, slabé, 17-ti leté tělo nejspíš neuneslo. Ne že bych tady měl nějakého partnera, aby se to vůbec profláknout mohlo, ale už bych si někoho rád našel... V Itálii to ze spousty důvodů bylo naprosto nemožné.

Dojdu na autobusovou zastávku a opřu se o sloup. Vysíleně vydechnu. Někdy - třeba jako právě teď - se sám sebe ptám, proč všude tahám tolik oblečení. Sotva to udělám, zastaví přede mnou autobus. Znovu popadnu kufry, přejdu k řidiči, koupím si jízdenku, usadím se až v zadní části a počkám, až nastoupí ostatní... No prostě to, co se v autobude obvykle dělá.

***

Po skoro hodině, strávené v narvaným autobuse, konečně vystupuju v okrajové části Osaky.

Řekl bych, že je to taková ta vilová čtvrť.

No jestli má táta bydlet až na konci, ale úplným konci, téhle části, tak se tam s těmi kufry nedostanu ani do večera... No ale zkusit to musím. Momentálně mě zatraceně štve, že autobus nestaví na druhé straně téhle šíleně dlouhé ulice.

Nakonec se s batohem na zádech a dvěmi cestovními taškami v rukách pomalu rozejdu.

Alice Nine: Blue Flame

Ugh... To je prostě perfektní! A... Nao je prostě jeden z nejlepších bubeníků <3

Follow Me

Follow Me - úvod...

Takže... Poslouchala jsem Follow Me od Alice Nine a napadla mě povídka se stejným názvem...

Asi bych měla dát nějaký to upozornění...takže...

WARNING:

Skutečné jsou pouze hlavní postavy a město ve kterém se děj odehrává!

Orientace a věk postav je smyšlená a stehjně jako prostředí, ve kterém se děj odehrává, nepopisuje skutečnost!

A taky bych ještě asi měla upozornit, že nevím, jestli se tu díly budou pravidelně oběvovat... spíš naopak - to záleží na chuti k psaní a inspiraci

- ták... protože a jelikož jsem obrázek kreslila já, tak se na něj vztahují autorská práva - takže... NEKOPÍROVAT!

Takže teď nějaký ten úvod...

Děj se odehrává v Osace.

Reitovi (Suzuki Akira, basista z The GazettE [J-Rocková Visual Kei kapela] - což se ovšem v ději nevyskytuje) je 17 let a chodí na střední školu.

Seba (Sebastiano Serafini,model, herec, klávesista a druhý vocalista z Dreams Not Reality [EuroVizuální Hard-rocková kapela] - známých jako DNR - což se v ději také nevyskytuje) se přistěhuje do Osaky z Itálie, kde je známým modelem a idolem dívek, k otci. 17ti letý model doufá, že v Japonsku, kde je míň známý, bude moci začít normálně žít a nebu muset skrývat svou orientaci, kvůli dívkám, které by nejspíš začali páchat sebevraždy.

HERO: ピリオド [PV]

Oh... Upřímně... Jin má ten nejroztomilejší hlas, co jsem kdy slyšela <3

Ugh... *neví jak to pojmenovat*... Reálný vztah s...

Takže... Jak bych to dneska začala...

No... Naty mi poslala na FB tuhle zprávu a... nechtěla mi říct zdroj abych ho tu uvedla takže jako zdroj uvádím Natku.

Já sama pořádně nevím, co k tomu říct... Snad jen... Wow! Ten kluk má odvahu a obdivuju ho za to že tohle veřejně (i když anonimně) přiznal!

Dobrý den. Potřebuju pomoc. Miluju osobu sobě nejbližší ,osobu která vypadá uplně stejně jako já, osobu stejného věku jako já. (zbytek pod perexem)

---

Musím dodat že jde o mého bratra. Ano sem Kluk a on je taky kluk. Otázku o tom zda jse to správné být homosexuál neřeším, Je to pro mě uplně normální jako jíst a nestydím se za to. Sice nemám rád když lidi homosexuální orientace davají svou ''zvláštnost'' najevo něakými pochody a vnucují to normálním.Ale já svoji orientaci neřeším. Musím teď řešit to kam mě má orientace zavázala. Muj bratr je moje dvojče. Už od narození ho naši rodiče neměli příliš v lásce.Prostě já sem byl ten koho měli radši. O něj se nikdy moc nestarali snad jen párkrát když si nás spletli ! Jinak sem byl ten pán dokonalí a on ten zavrženec. Když naši zjístili že sem defakto Gay tak mě zavrhli a vyhodili z domu. Naštěstí muj bratr měl v té době byt tak sem se k němu nastěhoval ale byl to náš společnej byt už dříve. Akorád že teď spím tam. Od té doby se náš vztah prohloubil. Sice já ho miluju už od svých 12ti let a proto sem mu vždy byl nablízku. Nemusím zmiňovat že nás okolí moc nebralo protože sme se přistěhovali s japonska (teda naši my dva sme se tu narodili) Tak sme se nejvíc kamarádil s ním. Vždy jsme si všechno říkali atd. Vždy sem měl potřebu ho ochraňovat protože sem starší! I když jen o 6 minut ale to nevadí .) . Teď nevím už jak dál.. Stračně bych si přál aby nikdy neřekl že mě má taky rád víc než jen bratra...Bohužel se tak stalo. Teď nevím co mám dělat. Sme 2 kluci a navíc bratři. Poraddit mi mužete jen vy protože ste okolí! Děkuji a prosím nepište mi že je to Fake nebo že sem hlupák atd. já si fakt nevím rady a sem docela v koncích :( A poradit mi mužete jen VY !!!

Ještě jsem Naty poprosila, aby mi zkopírovala odpověď na to:

Ahoj,
zdá se to jako z filmu, ale budu ti věřit a pokusím se na to nějak reagovat. To, že jsi gay, není v dnešní době nějaká velká překážka pro to, abys mohl prožít plnohodnotný život podle svých představ. Horší je, co cítíš k tvému vlastnímu bratrovi. Celé mi to připadá trochu zvláštní..rodiče tě vyhodili z bytu už v 16 letech a tvůj bratr už bydlí v 16 také sám? Možná tvá láska k bráchovi není taková, za jakou ji máš, ale kompenzuje (nahrazuje) pouze lásku rodičů k vám, kterou vám vaši rodiče zřejmě nemohli dát. Je to určitě dost spletité na to, abychom to jedním komentem mohli rozplést. Co si jít o tom osobně promluvit s odborníkem? Psycholog je vázán také etikou, takže tvé tajemství nesmí prozradit, rozhodně tě nebude ani nijak moralizovat, spíše ti pomůže si utřídit myšlenky a pomoci najít jakýsi smysl života. Nemusíš mít strach.

Tak... Tahle reakce mě zabila! Tak on že si, chudáček, kompenzuje lásku rodičů? No promiňte, ale... na tohle už nemám slov... Možná jen, že být já ten kluk, tak mi je z toho ještě hůř a totálně mě to srazí na kolena!

A taky o to, aby mi řekla jaký tam na to byly reakce v komentářích od "normálních" lidí a dozvěděla jsem se, že ho tam dost uráželi, což mi připadá naprosto hrozný! Děkuju Naty, že se tam toho kluka zastala ;)

Rebel II. 13.

autor: B-kay

Ještě dlouho do noci jsem nemohl klidně usnout. Pořád jsem se díval po pokoji, abych se ujistil, že jsou oba v pořádku. Zatímco malej klidně spinkal ve své postýlce, Bill mi ležel v náručí a bezmocně se ke mně tulil. Bylo mi jej skoro až líto. V poslední době nemám na nic náladu, jsem z toho všeho strašně vyčerpanej, a i když se snaží, nedokážu se s ním milovat. Od té doby, co jsme se jsem nastěhovali, se mezi náma neodehrálo víc, než líbání a tulení. Nemůžu říct, že po něm netoužím, protože to není pravda. Ale vždy, když se o něco pokusí, já se stáhnu. I když se snaží působit v pohodě a smířlivě, já vím, že jej to také trápí. Už jenom jeho oddaný pohled, ve kterým se mísí zklamání se starostí, mi dělá neskutečné výčitky svědomí. V poslední době jsem k němu zvláštně chladný a on si to vůbec nezaslouží. Nechci mu ubližovat, to by bylo to poslední, co bych chtěl svým chováním dosáhnout, přesto to však nejde jinak. Dokud nad náma bude viset ta nepříjemná nejistota, zřejmě to lepší nebude…

---

Zhluboka jsem se nadechl ticha, jež se kolem mě rozprostíralo a pohledem jsem utkvěl na Billovi. I když spal, pořád se mě pevně držel... potřeboval cítit mou blízkost. Potřeboval alespoň to, když už jsem mu víc nabídnout nemohl. Bylo to všechno tak jiné… Kdysi jsme se k sobě tulili nazí a spali jsme ve vášnivém objetí, když to teď vedle sebe ležíme úplně normálním způsobem a naše dychtivá těla náhle zmizela pod tíhou oblečení. Takhle jsem to opravdu nechtěl, ale copak se s ním můžu svobodně milovat, když mi hrozí, že přijdu i o druhé miminko?

Roby jej nenávidí! Tím jsem si byl více, než jistý. Role matky jí nikdy nesedla. Nikdy si s ním nehrála, dokonce si jej k sobě ani nepřitulila. Péči o něj brala spíš jako povinnost, ne jako dar. Já jsem to však bral jako zázrak... Když mi tehdy lékař řekl, že to jejich slabá srdíčka prostě nevydrží, nevěřil jsem, že by to mohl přežít... Byl tak malinký a slabý. Sám vím, jak by se cítil, kdyby věděl, že ztratil svého brášku. Přesně takhle jsem se cítil já, když byl Bill ode mě daleko. Já vím, že to není totéž, ale bolelo to úplně stejně. . .

Trpce jsem si skousl rty a pomalounku jsem se od Billa odsunul. Nechtěl jsem jej vzbudit, a proto jsem tiše vstal a několika opatrnými kroky jsem došel k dětské postýlce, která se nacházela jenom kousek od naší postele. Myslel jsem, že spinká, stačilo však jenom nahlédnout dovnitř a spatřil jsem jeho rozespalá očka, která se na mě tichounce dívala. Nevědomky jsem se smutně usmál a opatrně jsem jej pohladil po hlavičce. Ještě pořád jsem se do téhle role nedokázal úplně vžít. Já vím, že si možná jednou řekne, jak nemožný táta vlastně jsem, ale víc, než svou lásku a péči mu v téhle chvíli nemůžu nabídnout. Nebyl jsem na to připravený a bez Billa bych to sám nedokázal. Nedovolím však, abych boj o něj prohrál. Budu silnej! Díky lásce, kterou cítím, a díky tomuhle stvoření jsem silnější než Roby a její známí. Dokážu si je ochránit! Oba!

Ze zamyšlení mě vytrhlo tiché pípnutí, jak po mně malej natahoval malou ručičku.

"Chceš jít k tátovi?" zeptal jsem se měkce a dával jsem si veliký pozor, abych nemluvil příliš nahlas. Opatrně jsem jej vzal do své náruče a pevně, ale zároveň tak, abych mu neublížil, jsem držel to malinké tělíčko. Bylo mi až do pláče, když jsem ucítil, jak si o mě opatrně opřel hlavičku a po chvilce mu z pusinky vypadnul dudlík, když se znovu ukolébal ke spánku. Ani si neumíte představit, jak krásné bylo, držet své dítě v náručí. Cítit tu jemnou vůni batolat a vnímat, jak mu tluče jeho malé srdíčko. To srdíčko, které ten boj málem vzdalo... Ještě chvilku jsem jím lehce houpal, poté jsem jej pomalu položil zpátky do postýlky a přikryl jsem jej teplou dekou. Dudlík jsem položil raději vedle něj a unaveně jsem přivřel víčka. Takhle to už dál nejde. Takhle se utrápím, a nebudu sám. Cítím, že ještě chvilku a i Bill vybouchne jako sopka, divoce chrlící svou lávu. Už to takhle pokračuje strašně dlouho a už je toho dost i na mě!

Zhluboka jsem se nadechl a překvapeně jsem se zachvěl, když jsem na bocích ucítil dotek dvou dlaní a na krku čísi naléhavé dýchání.

"Nechtěl jsem tě vzbudit," zašeptal jsem tiše, vzápětí jsem však omámeně přivřel víčka, když jsem ucítil, jak Billovy dlaně sklouzly pod lem mých tmavých tepláků a lehce přejely přes mé ještě povadnuté vzrušení.

"Nevzbudil jsi mě," vydechl mi do vlasů a krátce přitiskl své rty na mocně pulzující tepnu mého krku. Vzrušením se mi roztřásla kolena a já to už víc nevydržel. Až moc dlouho jsem jej odmítal... až příliš dlouho jsem se jej nedotýkal a myslím, že to stejně nikam nevedlo. Proto jsem opatrně vytáhnul jeho dlaně ze svého klína, bezmyšlenkovitě jsem se na něj otočil a naléhavě jsem z něj svlékl modré triko. Na rtech mu pohrával slabý náznak úsměvu, a když jsem jej hluboce políbil, vzrušeně zasténal a pustil mě mezi své rty. Za neustávajícího vášnivého líbání jsme se pomalu dostávali zpátky k posteli a já z něj už cestou svlékal jeho tepláky. Na postel tedy dopadnul nahý, s tepláky někde u kotníků, které jsem z něj urychleně svlékl a hodil jsem je někam za sebe. Nedočkavě jsem líbal jeho nahé tělo a vnímal jsem nádhernou hořkost, která nám oběma proudila v žilách... Tu noc jsme se milovali jenom jednou, tiše, líně a pomalu... jemně jsme se líbali a vzájemně jsme se dotýkali. Žádná vášeň, ani surovost. Miloval jsem jej, jako kdyby byl panenkou z porcelánu...

(Bill)

Ráno mě vzbudil zvláštní jas, který mě donutil otevřít oči a zahledět se na nádherné slunce, jež zahřívalo náš pokoj. Uvolněně jsem zazíval a lehce jsem pohladil Toma, který vedle mě ještě hluboce oddechoval. Tahle noc byla po dlouhé době neskutečně nádherná a já se musel potutelně usmát, když jsem si vzpomněl, co jsme vlastně dělali. Byl ke mě tak pozorný a opatrný. Myslím, že jej miluju čím dál víc. Malej Billí taky ještě spinkal a pochyboval jsem, že je mamka už vzhůru, jelikož bylo něco po sedmé. Chtěl jsem je překvapit a udělat jim snídani. Proto jsem se rychle osprchoval, oblékl, vzal jsem do dlaní klíčky od auta a vyběhl jsem ven. Obchod nebyl naštěstí až tak daleko, takže bych to mohl klidně stihnout, než se vzbudí. S veselým úsměvem jsem nasedl do auta a zapnul jsem rádio.

Měl jsem úžasnou náladu a úplně jsem zářil. Tom byl prostě něco, co mi vždy dodalo energii a radost. Nákup trval chviličku a já mohl jet hned zpátky domů. Když jsem se však vracel k autu, už zdálky jsem spatřil někoho, kdo mi byl dobře známý a neměl jsem z toho dobrý pocit.

"Co tady děláte?" zeptal jsem se neutrálním tónem zavalitějšího chlápka, ve kterém jsem poznal Robyina tátu. Díval se na mě s nevrlým výrazem a z očí mu šlehala nenávist.

"Já? Nic. Jenom jsem ti měl od Roby něco vzkázat," řekl s povrchním úsměvem a zahleděl se někam za mě. Bál jsem se otočit, nelíbil se mi jeho výraz tváře. Byl jsem strašně slabej a sám. Když jsem za sebou zahlédl tři další cizí chlápky, upadl mi nákup na zem a frekvence mého dechu se několika násobně zrychlila. Tome...

(Tom)

"Bille," naléhavě jsem zavzdychal a šokovaně jsem vystřelil do sedu. Postel prázdná... Srdce jsem měl až někde v krku, když jsem se pomalu blížil k oknu, abych zjistil, že i Billovo auto bylo pryč. "Bože můj... ne," šeptl jsem a dlaní jsem si přikryl ústa. Bylo mi jedno, že jsem úplně nahej a roztřesenej. Nevím proč, ale nemohl jsem klidně dýchat. V krku jsem měl knedlík, díky kterému jsem se nemohl zhluboka nadechnout a po zádech mi běhala husí kůže. Dost příznaků na to, abych si byl jistý, že s Billem není něco v pořádku. Přímo šíleným tempem jsem na sebe naházel oblečení a vystřelil jsem z pokoje jako raketa.

"Mami, prosím tě, pohlídej na chvilku Billa," křikl jsem na ni do kuchyně, a i když se mě ještě něco ptala, její otázku jsem už nevnímal...

autor: B-kay

BLUE PLANET JAPAN: We Are The One

Takže... Nechci sem dávat úplně to samý co na druhý blog ale tohle sem prostě dát musím, to je... neskutečná nádhera!

A neví někdo, kdo to zpívá v čase 0:57 - 0:59?

Rebel II. 12.

autor: B-kay

"Tady je to místo, kde smrt přichází na pomoc životu…"

(Bill)

Tak moc jsem po něm toužil. Tak dlouho jsem byl schopen si odepírat jeho přítomnost a mazlivost, že jsem to už prostě nedokázal. Bylo mi úplně jedno, kde se právě milujeme. Potřeboval jsem to. Chtěl jsem cítit, že je u mě, že je u mě nejblíž, jak jen to šlo. Některým lidem by se to možná zdálo odporné, ale pokud je odporné a hříšné milovat se s osobou, pro kterou byste obětovali klidně i svůj vlastní život a dali byste jí celé své srdce, pak jsem tedy zhřešil. Nikdy jsem svého rozhodnutí však nelitoval. A nikdy toho také litovat nebudu. Ani na jediný okamžik jsem nelitoval, že se mezi mnou a Tomem vytvořil vztah plný vášně a milenecké lásky... i když jsem kvůli tomu někdy trpěl jako zvíře, věděl jsem, že tahle bolest jednou přejde a zase bude všechno dobré. A teď jsme tady jenom my dva... my dva a jeho malý miminko...

"Víc... prosím víc," zaštkal jsem zoufale a přitiskl jsem se k jeho nahému tělu co nejblíž. Cítil jsem jeho rty úplně všude. Vášnivě mi sténal do vlasů a dlaněmi bloudil po mých zádech. Jeho prudké a dychtivé přírazy, jež se ztrácely v mém těle, byly tím nejkrásnějším, co jsem mohl cítit. Milovali jsme se v kleče v naléhavém objetí, obklopeni jenom dětským pískáním a vůní nás dvou...

---

....

Přešel týden a dvojčata si mohla konečně v klidu oddechnout, když naposled pečlivě zamkla dveře bytu, který jim způsobil takovou bolest, a společně odjeli bydlet zpátky tam, kde prožili celé své dětství. Byt jednoduše prodali a peníze si prozatím nechali na účtu. Tom děkoval Bohu, že ten byt koupil sám, protože opravdu neměl sílu se s Roby soudit i o tohle. Stačilo mu, že bude muset jít k soudu a dokázat nemožné. Vždy, když se zadíval na svého synka, si vzpomněl na to všechno, co jej ještě čeká... na to všechno, čím si ještě bude muset projít, aby jej skutečně získal...

(Tom)

Beze slova jsem se díval do ztmavlé zdi nad sebou a zhluboka jsem dýchal. Posledních několik dní nemám dobrý pocit. Nevím proč, ale mám takové špatné tušení, že se něco stane. Někdy mám dokonce husí kůži nebo také noční můry. Kdyby Bill neležel vždy vedle mě a netišil by mě pak ve svém náručí, nevím, jak bych to všechno zvládl. Náš společný život je každým dnem krásnější, akorát já pořád čekám, kdy se mi ve schránce objeví předvolání k soudu. Pořád na to musím myslet. Někdy nedokážu ani pořádně spát. Hlavu mám jako v křeči a ruce se mi chvějí špatným tušením.

Už jsme tady doma skoro tři týdny a zatím pořád nic a to se mi nezdá. Nemám rád tak dlouhé ticho před válkou. Roby to jistě nenechá jenom tak.

Unaveně jsem si protřel oči a na okamžik jsem je zavřel. Vzápětí se však velice opatrně otevřely dveře a mě udeřila do nosu vůně dětského mléka.

"Podívej, táta spinká," slyšel jsem Billa šeptat, jak pomalými kroky došel k posteli a položil vykoupaného Billa na druhou půlku postele. Tomu se však ještě spinkat nechtělo, jelikož jsem vzápětí na svých zádech ucítil dvě drobné ručky a poslintanou pusinku, jak se mě snažil políbit nebo kousnout... nebo to mohlo být něco mezi tím xD. Prostě si v posledních dnech zamanul, že bude pejsek.

"Ale Billí, nech tatínka, je unavenej," slyšel jsem Billa říkat v záchvatu tichého smíchu, jak si jej k sobě vzal a snažil se mu navlíknout dupačky. Já jsem vzdal svůj spánek a pomalu jsem se k nim otočil tváří. "Vzbudili jsme tě?" Bill se ke mně něžně sklonil a automaticky přitiskl své rty na ty mé. Já se na něj mírně pousmál a zavrtěl jsem hlavou.

"Stejně jsem nemohl spát, bylo mi smutno," sklíčeně jsem si skousl rty a Bill hned poznal, co tím myslím. Spokojeně se na mě usmál a znovu mě vášnivě políbil.

"Ty chceš taky pusinku?" zeptal jsem se malýho a konečně jsem se také usmál, když se vrtěl v Billově náručí a natahoval po mě tlapky. Společnými silami jsme jej nakonec ukolébali a pak jsem jej uložil do postýlky.

"Vypadáš strašně utrápenej, lásko. Nesmíš si to takhle brát," vydechl, když jsem si lehl vedle něj a hlavu jsem si opřel o jeho hubené bříško. Bill mě jemně hladil po tváři a několikrát se sklonil, aby mě mohl dlouze políbit.

"Miluju tě," vydechl jsem a pohledem, ve kterém se mísila oddanost a láska se strachem, jsem sledoval, jak se na mě ustaraně dívá a dlaněmi zahřívá mé zkřehlé tělo.

"Taky tě miluju. Když budeme spolu, nic nám nehrozí... dokud si u mě a já u tebe, nikdo není silnější, ani Roby ne," nečekaně si mě stáhl na sebe a hladově mě políbil.

Zřejmě měl pravdu. Dokud jsem byl já u něj a on u mě, nic nám přeci nehrozilo...

autor: B-kay

Nový blog

- perex -

---

Ne, neděste se! Tenhle blog nehodlám opustit xD

Jen jsem tak ráno (u mě relativní pojem xD) přemýšlela (už zase? xD) a došla k závěru, že bych si založila DRUHÝ blog (to je to, proč se nemáte děsit xD), tentokrát by byl zaměřený jen na J-Rockové kapely Alice Nine, SuG, Versailles a The GazettE.

Takže... Za chvíli si sem hodím i odkaz a teď bych se ráda omluvila za to, že blog tak trošku zanedbávám a u jiných nekomentuju a zlatíčku Emiin za to, že ještě nemá ten nový dess (ale už se na něm pracuje) - napřed tábor a teď přípravy na intr a následnej adapťák...

Což je vlastně další věc kterou bych vám ráda sdělila - 31.srpna jdu na intr a máma si usmyslela, že bych si měla napřed zvyknout a zajet si režim a až pak mi dá notebook! Pokusím se ji ještě nějak ukecat ale kdyžtak se nedivte, když tady budu jen o víkendu nebo pokud mě nějaká spolužačka nachvíli pustí na svůj - samozřejmě ale v každým případě nějaký články přednastavím

EDIT: Odkaz ZDE

Rebel II. 11.

autor: B-kay

(Tom)

"Myslím že sem řekl, abys vypadla, Roby! Je konec! Už dost! J-já sem to snášel strašně dlouho,ale teď už to nejde. Proto tě ještě jednou žádám, aby sis sbalila své věci a co nejdříve opustila tenhle byt,"snažil jsem se uklidnit a mluvit pevným hlasem, ale cítil jsem se příšerně. Zatímco ona se na mě přímo vražedně dívala, Bill mi pořád zklamaně brečel do mikiny a neodvážil se zvednout tvář. Já vím, že to takhle nechtěl...

Ani já jsem to takhle nechtěl. Můj život se mi zdál náhle úplně cizím. Vždycky jsem přeci býval rozvážný a všechno jsem si pečlivě promyslel, než jsem jednal. Kdybych ale přemýšlel i nad vztahem s Billem, možná by to mezi náma nikdy nezačalo. Miluju ho! Miluju ho tak moc, že bych pro něj dokázal i dýchat. Zemřel bych, kdyby se mu něco stalo. Jako bych měl dvě srdce. Jedno mocně tluče uvnitř mého těla, zatímco to druhé srdíčko si střežím já. Vždy bylo jenom na mně jej chránit a milovat se všemi nedostatky. Byl jsem prostě jeho starší bráška a chránit jej bylo mojí povinností. Nedovolím, aby jej ještě více trápila. Její nenávist jej ničí a moc mu ubližuje a já už se na to nechci dívat! Proto jsem konečně udělat to, o čem sem tak strašně dlouho snil, ale nenašel jsem odvahu.

"Ale no tak, Tome! Ty beze mě nepřežiješ ani chviličku, jenom se to bojíš před bratříčkem přiznat! Jenom mu řekni, jak dlouho jsme o miminku snili. Řekni, jak dlouho jsme se snažili, dokud nám to skutečně nevyšlo," přiblížila se k nám a já cítil, jak se ke mně Bill ještě více přitulil. Věřil mi... i beze slov či pohledů věděl, že lže...

---

"Seš blázen," řekl jsem krátce a nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Až teď mi pomalu docházelo, jak velikou chybu jsem udělal, když jsem tehdy vkročil do kostela a řekl jí "ano". Byl jsem tak zaslepený strachem a vlastní hrdostí, že jsem si nedokázal připustit, že bez Billa nejsem vlastně nic. Naivně jsem si myslel, že když si ji vezmu a on odjede, všechno to skončí a já budu schopen konečně milovat. Schopen milovat jsem však jedině tehdy, když líbám jeho rty a nořím se do jeho nádherného těla.

Jenom tehdy dokážu skutečně pocítit lásku a dokázat ji i opětovat.

"Já už to znovu říkat nebudu. Sbal se a odejdi. A nás nech konečně žít!" trpce jsem stiskl rty a zničeně jsem vydechl. Věděl jsem, co bude následovat. Její výhružky o tom, jak mi vezme malýho a jak se postará o to, abych přišel o všechno a skončil na dně, jsem se snažil nevnímat. Stačila mi jenom Billova blízkost a zvědavá kukadýlka mého miminka a věděl jsem, že jsem mnohem silnější, než kdokoliv jiný. Do veliké kabely naházela jenom několik svých věcí, naposled se na nás škodolibě usmála a popošla ke dveřím.

"Užij si to mimino, dokud ještě můžeš," sykla a poté konečně odešla. Jakmile se bytem ozvala ohlušující rána, jak tvrdě třískla dveřmi, konečně jsem si vydechl úlevou. Lehce jsem Billa políbil do vlasů a snažil se malého vyplašená očička uklidnit milým úsměvem.

"Tohle jsi neměl, lásko.Teď ti vezme malýho... přijdeš o něj jenom kvůli mně. Tohle jsem nechtěl," pomalu se ode mě odtáhl a zničeně dosedl na nejbližší židli.

(Bill)

Cítil jsem se jako hlupák. Poražený a neskutečně slabý. Kdysi jsem měl nad ní navrch, jenomže teď už nechci být zlej a ubližovat všem kolem sebe. Svým chováním jsem tehdy Toma málem utrápil a já si tím už nechci projít znovu. Smutně jsem svěsil hlavu a opatrně setřel několik slz, jež mi stékaly po tváři. Vzápětí jsem však ucítil, jak si Tom klekl přede mě a opatrně vzal mou tvář do dlaní. Zahleděl se mi hluboce do očí a beze slova se sklonil k mým rtům. Ještě nikdy mě nepolíbil něžněji, než právě v tu chvíli. Když se ode mě odsouval, jemně mě hladil po čelisti a zhluboka dýchal.

"Nevezme mi jej. Sbalíme se a přestěhujeme se zpátky k našim. Tohle zatím můžeme klidně prodat," rozhlídl se kolem a v očích se mu zračila neskutečná bolest.

Ten byt i na mě působil dost odtažitě a vyvolával ve mně hrozné vzpomínky. "Tak co, hmm? Vezmeme malýho a nastěhujeme se zpátky. A na tohle všechno prostě zapomenem," zašeptal a i přes veliké zklamání a trápení se na mě měkce usmál. "Já jenom chci být šťastný. Mám poslední možnost cítit, co to štěstí skutečně znamená. A štěstí je to, co se ukrývá ve tvých očích. Jedině ty jsi mým štěstím," mluvil tiše a lehce se přitom otíral rty o ty mé. Opřel se čelem o to moje a žádostivě mě políbil. "Miluju tě. Šílím z tebe," zasténal a já musel omámeně přivřít víčka, jakmile jsem ucítil jeho dlaně, které se jemně zahákly za lem mých tepláků a jedním tahem mi je svlíkly, takže jsem tam zůstal sedět polonahý s uplakanou tváří, a pomalu narůstajícím vzrušením...

Byli jsme jako blázni. Sklouzl jsem k Tomovi zpátky na zem, kde ze mě strhl veškeré zbytky oblečení, co jsem na sobě ještě měl. Bylo zvláštní toužit po milování za zvuku dětského brumlání a pískotu z gumových hraček.

"Odstěhujme se," zaprosil jsem, když se na mě Tom pomalu pokládal, pořád však ještě oblečený. Když tiše přitakal a oddaně mě políbil, nevydržel jsem to a překulil jsem se na něj."Tady a teď," vydechl jsem a náruživě jsem se vpil do jeho rtů...

autor: B-kay

Angel Bill 2x

Tak jsem po dlouhé době udělala nějakou montážku... a rovnou dvě protože nevím, která je lepší, dávám je obě pod perex

---

Rebel II. 10.

autor: B-kay

"Bille, tohle je přeci můj život. Jsem dospělej a vím, co chci. A takhle jsem to nechtěl. Všechno se začalo náhle hroutit a já už to takhle prostě nezvládám," Tomův hlas nezněl vůbec rozčileně, ani podrážděně, byl akorát stejně smutný jako vždy. Opatrně si vedle svého brášky lehl a podepřel se na loktu, aby se mu mohl dívat do tváře.

"Tome, kdybys byl skutečně dospělej, myslel bys nejdřív na svého syna a až pak na mě. Já bych neměl být tím nejdůležitějším ve tvém životě... jak jsi řekl, je to tvůj život, a proto nechci, abys udělal hloupost," Billův hrudník se lehce zdvíhal a opět klesal v jemném dýchání a jeho oči bezmocně bloudily po Tomově tváři, která se k té jeho pořád víc a víc skláněla. Přesto se však nepolíbili. Jejich tváře dělilo několik milimetrů, oni však pořád udržovali oční kontakt a oddaně na sebe hleděli. "Potřebuju tě," Tomovy rty se v tichém mluvení lehce otíraly o ty Billovy, přesto jej však nelíbaly. Právě v tuhle chvíli šla všechna vášeň a chtivost stranou a do popředí se stavěla jejich citlivost a jemnost. Jejich láska přeci neproudila jenom z divokého milování a oba to moc dobře věděli.

"Já vím... taky tě potřebuju," zašeptal a opatrně přejel Tomovi po rtech. Vůbec mu nevadilo, že byl na posteli nahý. Bratr jej přeci viděl nahého tolikrát a on neměl žádné důvody stydět se. Dokonce ani při jejich prvním milování necítil nutkání skrývat se před jeho chtivýma očima. Přišlo mu to v tu chvíli tak krásně přirozené, že nad jinou možností ani nedokázal přemýšlet. Prostě k němu patřil. I když k sobě možná dlouhou dobu nedokázali najít cestu, vždy mu patřil a vždy také i patřit bude!

---

"Ale svého synka prostě opustit nemůžeš. On tě moc potřebuje, Tome. Je to teprve malé miminko, které svého tátu miluje. Nesmíš jej opustit," v přímém očním kontaktu si na Toma pomalu lehal a něžně z něj svlékal velikou osušku. Místo vášnivého líbání se však sklonil k jeho krku a začal jej posypávat lehkými polibky. Spokojeně se pousmál, když jeho bráška omámeně přivřel víčka a tiše vydechl. Cítil, jak jej jeho dlaně hladí po holých zádech a nebojí se zajít až k zadečku a stehnům. Bill taky zavřel oči a přitulil se ke svému bratrovi, jak jen to šlo. Tom jej ještě políbil do vlasů, než přes ně přehodil přikrývku a položil hlavu na polštář...

Oba se pomalu ubírali do říše snů s klidnějším svědomím a snad i nadějí, že to nakonec všechno dobře dopadne… Nad ránem je však probudil tichý pláč, který se linul z Billovy postýlky. Bill pomalu otevřel ospalá kukadla a rozhlídl se pokojem.

"Ne, Tome, klidně spinkej. Půjdu já, zřejmě mu jenom upadl dudlík," řekl Bill tiše, jakmile Tom začal nemotorně vstávat z postele. Bill tedy unaveně vstal a vrávoravými krůčky došel až k postýlce, kde přímo naříkalo miminko. "No copak?" vydechl měkce a vesele se na něj usmál, když na něj ukázal drobnou pěstičkou, mumlal tak, že mu z pusinky vypadnul dudlík. "Ty bys chtěl jít k tatínkovi?" zeptal se jej a s něžným úsměvem si jej vzal do náruče. Malý Bill si opřel hlavinku o Billův hrudník a klidně dýchal. Tom mezitím smutně sledoval, jak nádherně působí Bill s jeho synkem v náručí. Mohl by se na něj takhle dívat hodiny a nikdy by se jej neokoukal.

"Tááák a tady je táta," Bill na něj šišlal jako na nějakého malého pejska, Tomovi však přišel roztomilý. Roby se s malým takhle nikdy nebavila, měla mnohem bližší vztah se svýma kamarádkama, než s vlastním dítětem. Bill mu jej opatrně podal a poté je přikryl dekou, pod kterou vklouzl i on a přitulil se k Tomově bříšku. Tom malého lehce líbal do vlásků a svou lásku hladil po nahých bocích. Za několik minut by se vám naskytl dokonalý obrázek - všichni tři usnuli jako batolata. Malý Bill ležel na svém tátovi, a Tom si k sobě Billa láskyplně tulil...

Oba se moc těšili na nádherné ráno, které je mohlo čekat, kdyby se nestalo to, v co ani nedoufali. Nestihli se ani v klidu nasnídat a už se u dveří ozval tvrdý dopad podpatků a nedočkavé klepání. Billův úsměv na tváři náhle zamrzl, jak ustrašeně pohlédl ke dveřím. Moc dobře totiž věděl, kdo se za nima skrývá. Tom také zbledl a sklíčeně přivřel víčka. Nečekal ji tady tak brzy.

"To bude dobrý," šeptl a rychle Billa políbil. Ten dál smutně krmil svého synovce a pečlivě mu držel u pusinky flašku.

"Tak sem tady, miláčku. Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl," Roby se dovnitř přiřítila jako raketa a bez rozmyslů se vrhla na Tomova ústa. Billovo srdce se v ten moment rozpadalo na tisíce kousků. I když věděl, že ji Tom nemiluje a její polibky neopětoval, stejně to bolelo. Nedokázal se na to víc dívat. Oči plné slz schoval za závojem dlouhé ofiny a raději se zadíval na Billa, který po něm natahoval packy. Netrvalo dlouho a také nezůstal bez povšimnutí.

"A co má tohle znamenat?!! Já myslela, že si už dávno vypadnul! A okamžitě pusť mé dítě!" vykřikla jedovatě a se vší nenávistí pohlédla do Billových smutných očí.

"To dítě je i moje! A Bill jej může mít u sebe kdykoliv bude chtít! A taky tady zůstane. A když se ti něco nelíbí, nech si to raději pro sebe," Tom se svého bratra automaticky zastal a popošel k němu blíž. Cítil, jak je Bill nesvůj a smutný... už dávno v něm nedřímala ta divokost a rebelie, kterou se mu snažil z hlavy přímo vytlouct.

"Co to má jako bejt?? Bydlím tady snad já, nebo tvoje dvojče?" Roby se bojovně postavila naproti Billovi a z očí jí čišela jenom zlost a pohrdání.

"Tome, nech to bejt. J-já..." náhle nevěděl, co říct. Z očí mu pomalu stékaly horké slzy a Robyin tvrdý, ba přímo surový pohled mu moc nepřidal. Tom byl však v momentu u něj a přitulil si jej k sobě...

"Vypadni, Roby!" řekl náhle, čímž si zasloužil i Billův šokovaný pohled.

"Cože??" zeptala se náhle jemným hláskem a falešně se usmála.

"Slyšela jsi. Teď hned si sbalíš všechny svoje věci a vypadneš z tohohle bytu! Je mi jedno, co uděláš, ale víc se sem už nevrátíš! Klidně si podplať celou soudní síň, stejně je mezi náma konec!" už to dýl nevydržel. Neměla právo Billa trápit ještě víc.

"T-tohohle budeš litovat!" sykla a zkusila na něj hrát falešné slzy. Těm však Tom už dávno nevěřil.

"Vypadni," zopakoval ještě jednou, zatímco bratra pořád svíral v náručí...

autor: B-kay

SUNSHINE: New Manifesto

Moje nejoblíbenější česká kapela? SUNSHINE!!!

Rebel II. 9.

autor: B-kay

Tom byl skoro úplně ponořený pod vodou, jak se na něm jeho bratr houpal přímo zoufalým tempem a rty mu drtil každý kousínek nahé kůže, na který jenom dosáhl. Oba byli promrzlí a totálně promočení, přesto však nic kolem sebe nevnímali. V té vaně strávili skoro celé dvě hodiny. Byli to dvě hodiny strávené něčím, co už prostě nešlo vydržet... Oba si to tak dlouho odepírali. Tak moc proti tomu bojovali... Jenomže to, co je pojilo, bylo mnohem silnější, než rozum a odmítání. Srdci se prostě nedá poručit. Když jednou někoho skutečně milujete, tak jej budete milovat i přes všechny potíže a překážky, které vám brání být spolu.

"T-tome..." slyšel Tom bratra tiše šeptat, jak se jejich pozice náhle vyměnily a teď to byl on, kdo přímo surově přirážel proti bratrově pánvi. V očích jej štípaly slzy a celé tělo jej bolelo. Nechtěl být takhle surovej a v žádném případě mu nechtěl nijak ublížit, jenomže se prostě neovládl. Čekal na něj celý rok... tolik nocí snil o tom, jaké by to s ním vlastně bylo.

---

Pokaždé, když uléhal do postele vedle Roby s vědomím, že je uvnitř prázdný a opuštěný, si vždy vzpomněl na ty chvilky, co prožili s bratrem společně. Jejich láska se zjevila tak rychle a nečekaně, jak i odešla. Ani si to nestačili uvědomit a náhle bylo všechno úplně jinak...

"Tome," měkký hlas jej polechtal až někde v krku, jak se k němu Bill tulil. Oba věděli, že vyvrcholení není daleko. Tom k němu na okamžik zvedl oči plné nehynoucí lásky, ze kterých však stékaly horké slzy. Bill naprázdno pootevřel rty a tiše vydechl. Pěnovou dlaní něžně přejel obrys bratrovy tváře a pomalounku se skláněl k jeho pootevřeným rtům. Jenom lehce přes ně přejel ukazováčkem a poté zničeně vzlykl. "Tohle se nemělo stát," zašeptal, vzápětí však tlumeně vykřikl do Tomovy horké kůže, jak oba dosáhli vyvrcholení…

"O tomhle js-s-em s-nil každej večer," Tom zoufale lapal po kyslíku, zatímco se mu v náručí třáslo Billovo zkřehlé tělo. "Všechno je to jenom moje vina... kdybych nebyl tak hloupej a slepej, nechal bych si od tebe otevřít oči a teď už mohlo být všechno jinak," Tom ještě pořád seděl ve vaně a smutnýma očima sledoval bratrovo nahé tělo, které hledalo nějaký ručník nebo něco, čím by se přikryl. Když konečně objevil župan, urychleně se do něj zabalil a s dlouhým bílým ručníkem se otočil k bratrovi.

"Kdybychom se hned od začátku nehádali, nikdy bych tolik netoužil po tom, být ti blízko a pak by se možná nic z tohohle nestalo," očima bratrovi naznačil, aby se postavil a pak jej do toho ručníku zabalil jako své miminko.

Společně vyšli z koupelny a tichými kroky mířili do ložnice. Bill pomalu popošel k posteli a beze slova na ni dosedl. Uplakanýma očima sledoval svého bratra, jak se smutně usmívá na své miminko a pečlivě jej přikrývá.

"Jsi skvělej táta," zašeptal do ticha a oddaně opětoval Tomův hluboký pohled. "Vypadá úplně jako my dva... ještě pořád tomu nedokážu věřit," popošel k bratrovi a kleknul si mu k nohám. Bill pevně tiskl rty a očima bloudil po Tomově tváři, zatímco ze sebe nechával svlékat vodou nasáklý župan. Tom láskyplně přejížděl bříšky prstů vlhkou kůži, svůj pohled však neoddělil od bratrových očí.

"Jsi pořád tak nádhernej. Nikdy jsem ti neměl tak ublížit," vydechl a smutně se opřel o Billovo bříško.

Moc dobře si pamatoval, jak se k Billovi choval. Moc dobře věděl, jak na něj křičel, když se k Roby nechoval mile. Několikrát mu dokonce vyhrožoval, že jej vyhodí, když se nezmění. Ale byla to právě Billova drzost, co jej naprosto pobláznila.

"Nechci se tě vzdát," vydechl Bill, jak mu po tváři stékaly drobné slzy a jeho nahé tělo se pomalounku pokládalo na do rozestlané postele.

"Tak se mě nevzdávej." Tom hladově líbal každičký kousínek jeho kůže. Něžně hladil jeho nahé boky, dlouhé štíhlé nohy, sténal a chtivě zvedal pánev k bratrovým dlaním, jež jej jemně hladily. "Miluju tě," vydechl ve chvíli, co se vedle něj položilo Tomovo nahé tělo a jejich rty splynuly v lehkém polibku. "Rozvedu se s ní," pohlédl do bratrových očí a smutně svěsil hlavu.

"Tome, to nedělej! Slib mi, že to neuděláš," tohohle se totiž Bill obával.

Věděl, že jakmile by mu řekl pravdu, Tom by se hned po hlavě vrhl do něčeho, co by prospělo možná tak jenom jim dvěma. Ale ani to ne. Bill by si nikdy neodpustil, kdyby se tomu malému bezbrannému stvoření něco stalo. A už vůbec ne, kdyby za to mohla jejich vášeň a dychtivost...

Chtěl s ním zůstat, ale ne za cenu boje o miminko nebo proti němu...

autor: B-kay

Živelná pohroma 9.

autor: B-kay

"N-ne," vydechl tiše po chvilce a přestal s jemným líbáním Tomových prstů. Prudce se postavil a chtěl rychle zmizet, avšak to by nemohl být on, aby se zas neskácel zpátky raketovou rychlostí a znovu přistál na svém dvojčátku. Tentokrát jej však Tom nechtěl jenom tak nechat utéct, a proto se rychle překulil nad něj, takže teď to byl on, kdo ležel na svém mladším bráškovi. Vzájemně si hleděli do očí. Zatímco v jedněch se odrážela neskrývaná touha a síla, v druhých se ukrývalo malinké napětí a obavy. Avšak oba páry byly svou silou vyrovnané.

"Kdy ses poprvé líbal?" zeptal se Tom šeptem a mile na Billa hleděl. Ten malinko nechápal, ale přesto se brášky nebál. Byl snad jedinou osobu, které kdy skutečně důvěřoval, a tak to i zůstane. Nikdy mu neublížil. Nikdy jej neuhodil, a věří, že to takhle i zůstane.

Proto nesměle sklonil pohled a pohledem utkvěl na svých botách.

"Bylo to v páté třídě. Já ti tehdy malinko lhal," lehce se na něj zazubil a Tom hned pochopil v čem.

"Takže ty ses přece jen líbal s mou holkou," podotkl naoko nasupeně a uličnicky jej dloubl do boku. Fakt, že byl Tom nahý, oba dva jaksi vypustili. Bylo to pro ně jakoby přirozené a neviděli v tom nic zlého. Bill to bral malinko s nervozitou, ale přesto se držel. Byl jen vykolejený z toho snu. I přesto se však na Toma usmál od ucha k uchu.

---

"Ale, chvilinku. Ale nebylo to nic moc," vycenil na Toma své zoubky a poté se na něj zkoumavě zahleděl. "A co ty, bráško, kdy ses poprvé líbal?" zeptal se tiše, i když odpověď znal. Ale co když mu Tom lhal přesně jako on teď jemu? I tahle možnost tu byla, a proto se raději zeptal.

Tom se zamyšleně usmál a chvilinku nad tím přemýšlel. Jeho první polibek byl vlastně odporný. Bylo mu tehdy asi deset a v podstatě byl ještě malé děcko. Dokonce ani sám nevěděl, co dělá. A tak když jej ta holka násilím políbila, vůbec si nebral servítky a hezky jí ten polibek zkritizoval. A to těmi slovy tedy nešetřil. Tenhle polibek raději udusil někde hluboko ve své paměti. Ale jeden polibek mu pořád nejde z hlavy...

Bylo to asi před měsícem na Andyho párty. Tenhle večer tam s ním Bill nebyl a už to jej malinko znepokojilo. Když však k němu přišla ta holka, na celého Billa zapomněl. Měla malinko vypito, dokonce se jí i pletl jazyk, ale jinak byla úplně v pohodě :). Měla celkem dlouhé černé vlasy, nádherné hnědé oči a smyslné rty. Ale ačkoliv tam tehdy byla zrovna dost veliká tma, nic víc z ní už neviděl. Byl to jenom jeden rychlý polibek, ale i tak byl tak nějak jiný, než všechny ty ostatní...

Tu holku pak už víckrát nepotkal. I když se Andyho ptal, neuměl mu říct nic. A tak se na ni prostě rozhodl zapomenout. Jediné, co jej tehdy poznamenalo byla kola, kterou mu holka omylem vylila do rozkroku (tehdy mu dosti někoho připomněla...) a vlastně tím na sebe narazili. Kdyby tam měl tehdy Andy více světla, možná by ji poznal...

"Už ani nevím," odpověděl rychle a znovu se na Billa dlouze zadíval. Teď byl chudáček ještě nervóznější nežli předtím. Nedokázal krotit své pocity, ani zběsilé srdce, které nesmyslnou rychlostí tlouklo. Cítil Tomův dech tak blízko své tváře... Pomalounku zavíral oči... Cítil, že se to stane... Jeho sen se možná stane skutečností... Už jenom poslední milimetry... A... Najednou na svých rtech ucítil něco zvláštního... Ne však Tomovy rty. Vykuleně otevřel oči a ty se hned setkaly s Tomovýma pobavenýma kukadlama. Právě totiž schytal sladký polibek na nos!

"Ach ne!" Vydechl Bill a zklamaně zabručel. Tom se na něj pořád sladce smál. Ten jeho brácha je totall motovidlo!" Už půjdu," pousmál se Bill a rychle se zpod Toma vysoukal. Byl však chudáček v takovém šoku, že nejdříve políbil čelem dveře xD, než se konečně dostal ven.

Tom se nad tím jen zasmál a pomalu se oblíknul. Pak se na chvilku zasněně posadil na parapet a myslel na tu holku. Kde asi teď je?! A jak vlastně vypadá?! Kdyby jen věděl, jak blízko jí teď je...

autor: B-kay

Saya se vám vrátila...

Takže... AHOOOJ! Zdrávím vás všechny už konečně z domu ;)

14 dní tábora a... je to na dlouho... myslím, že napsat tenhle článek mi bude "chvíli" trvat ale tak... začtěte se a bavte se a hlavně KOMENTUJTE všechny články!!! - perex -

---

Takže... Tohle bude něco jako... táborová kronika? xDDD ne, vážně... tak nějak stručnej popis uplynulých dní ;)

30.7. - odjezd do Domašova (ano ano, lepší tábor neexistuje)

- rozdělení lidí do oddílů (jo, tady začíná to zajímavý) a samozřejmě jsem byla "nejstarší dívka" - no hrůza xD

- jeden z "nejstarších chlapců" byl můj...hmm... moc pěknej kámoš xD (vážně jako, světlý kratší vlasy, modrý oči a ještě ke všemu milej)

No... pak dny plný šílených her (sakra já našeho sporťáka Petra zabiju za tu hrůzu) a mích opravdu silných alergických reakcí (důvod, proč asi příští rok nepojedu - alergie na trávy typu lipnice, ovsík...) kdy sem, se dusila a poprvé jsem použila inhalátor

7.8. - celodenňák na Šerák (jo, občas Praděd, občas Šerák) ale šlo to... Teoreticky se na táboře nesmí minerálky a nesmí se kupovat nebalené potraviny a já, neteř bývolýho vedoucího (který se za náma jezdí podívat a na celodenňák s náma taky chodí) mám minerálku skoro celej tábor a na celodenňáku jsem díky němu měla polívku v restauraci a kofolu (no není to fér ale... xD

Tak... Už loni po mě "koukali" dva moc hezcí, milý kluci... a... Upřímně, blonďák s delšíma vlasama,

modrýma očima xD Jen je takovej děvkař že tam poobjímal všechny holky starší 13 let a utíral si ruce od jaru do

mých tepláků xD samozřejmě na prdeli xD takže s ním bych nic neměla ani kdyby nevím co (to je holt už Frankie

xD) a jinak... už na začátku jsem se zmiňovala oé jednom dotyčném... ten mi ta prdel alespoň civěl když nesahal xD

a... *tlemí se jak idiot* ten byl ze mě mimo (a já z něj pomalu taky xD být tam ještě týden tak snad poprve v životě

vidím přes "růžový brýle") - bohužel odjel o dva dny dřív =(

No a konec tábora? Měli jsme mít závěrečný oheň (foto dole) ale těsně před ním začala taková bouřka a slejvák, že to

nebylo možný a oblíbená *"večerní iluminace" byla na zemi v jídelně na "plánku" nakresleným v hlíně. Nakonec si

všichni s brekem zazpívali a pak už brečeli jen u sebe ve stanu... (teda napřed jsme povyhazovaly škovory z plachty -

nesnáším tu mrňavou havěť)

Pak den odjezdu a to jsem svého "drahého strýčka" přemluvila ať mě vezme autem a nemusím jet domů s ostatníma s tím,

že bych brečela ještě víc.

Už teď se mi po těch lidech hrozně stýská... =´(

A kdo četl můj šílenej výklad, toho obdivuju xD Teď sem vám hodím pár fotek ...a k nim popisek...

celodenňák...

jedna z nočních her - na konci se vyhazovaly svítící tyčinky do vzduchu (všechny, úplně komplet všechny - tzn. přes 80 lidí a každej měl kolem 5ti tyčinek)

*iluminace - zapálení svíček a jejich postavení na místě, které jsme na táboře měli nejradši (já si zvolila u stožáru - pro mě symbol nástupu a pohledu na některé lidi *to si prostě nemohla odpustit*)

Tady to máte u toho mini - stožáru xD

já byla v zelených a skončili jsme poslední v celotáborovce

Závěrečný oheň - zapaloval se v ráno odjezdu (ten déšť) a má symbolizovat "vikingskou loď" jako téma letošního tábora

no a to v té oranžové mikině a růžových teplácích jsem já (jo, děsná kombinace - ale byla zima a ta mikina je nejteplejší co mám...) a za mnou jde trošku vidět Šimon (to je ten pěkný a milý dotyčný... xD )

Tohle forum mě zaujalo a...

...začínám být čím dál tím víc přesvědčená o reálnosti jejich vztahu (nebo si to možná jen ráda namlouvám ;) )

odkaz zde

Rebel II. 8.

autor: B-kay

Po tváři mu stékaly palčivé slzy, ruce se mu chvěly a srdce zoufalo. Cítil se, jako by podváděl. A tím, že lhal bratrovi, podváděl nejenom jej, ale také sebe. Miloval jej k zbláznění, přesto byl ochoten se jej vzdát. Nedokázal by žít s pocitem, že právě on byl tvůrcem rozpadu Tomovy rodiny. Věděl, že kdyby chtěl, Tom by s ním šel kamkoliv. V klidu by dokázal opustit Roby, a určitě by zvítězila láska k bratrovi nad vlastním dítětem.

Bill sklíčeně vydechl, ještě jednou pohlédl na roztomilou postýlku, ve které spokojeně spinkal jeho malý synovec. V tu chvíli mu bylo všechno jedno. Už to v sobě nedokázal potlačovat. Trpěl přeci celý rok. Nedokázal by ani spočítat, kolik nocí bezesně proplakal a s nadějí v uplakaných očích vzhlížel ke hvězdnaté obloze. Byl tak sám… daleko od všech, na kterých mu záleželo. A nebyl u něj nikdo, kdo by mu pomohl, nikdo, kdo by jej objal nebo alespoň lehce pohladil. Tak dlouho necítil ničí lásku nebo něhu. Jakmile však spatřil bratrovu tvář, jeho nádherné hluboké oči nevědomky prahnoucí po těch jeho… ty matoucí rty s příchutí zakázané vášně… Znal každé jejich zákoutí. Věděl přesně, jak chutnají. Věděl, jak jemné a pozorné dokážou být. A přesto se jich nesměl dotknout.

---

"Jsem příliš slabej Bille… až budeš jednou milovat, pochopíš, proč jsem to udělal," zašeptal bez dechu, jemným pohledem přejel tvář chlapečka a opatrně setřel vlhké stopy slz ze své tváře. Sám si zvolil cestu, kterou se chtěl vydat! I když nebyla snadná, doufal, že to společně zvládnou. Cestou ke koupelně zhluboka dýchal, rty měl pevně semknuté a oči zmateně přivřené. Všechno kolem se mu kroutilo, srdce mu bilo tak hlasitě, že to dokonce slyšel i on sám. Ruce se mu třásly touhou a strachem, jak to všechno dopadne. Kousínek ode dveří zastavil, naposled se zhluboka nadechl a bez klepání otevřel.

"M-myslel jsem, že už nepřijdeš," Tom se smutně zahleděl na svého brášku, který se skloněnou hlavou pomalu vešel a pečlivě za sebou zavřel. "Ty jsi brečel, Bille?" Tom působil ve vaně plné horké pěny jako malé dítě, v očích mu však nehrála dětská jiskra. Vlhké cestičky na Billově bledé tváři mu přesně napovídaly, co jeho bratr před chvilkou dělal. Vlasy měl zplihlé a dlouhá ofina mu zakrývala bolestivý pohled. "Jsi v pořádku?" měkká otázka plná hluboce vrytého strachu Billa jenom ubezpečila o správnosti jeho výběru.

"Myslím, že ne… už dlouho ne, Tome," řekl tichým hlasem a popošel k bratrovi, kde se posadil na kraj vany. S pohledem upnutým hluboce do jeho očí, přejížděl ukazováčkem po klidné vodní hladině. Už jenom ten fakt, že byl pod vodou jeho bratr nahý, v něm dokázala vzbudit náhlý nástup ustrašené touhy. Tom se zaujetím sledoval bratrovu ruku, která se pomalounku blížila k jeho hrudníku, poté se však vystrašeně stáhla zpátky a znovu jenom kroužila po pěnové hladině. Tom v Billových očích po dlouhé době neviděl odmítání, jenom zaváhání, zdali koná správně. Jako by se snad ještě pořád bál naznačit, po čem touží… naznačit, jak moc jej miluje.

Proto k němu opatrně natáhl dlaň a jenom lehce projel po jeho štíhlé čelisti. Bill už se nedokázal více ovládat. Lehce pootevřel rty a omámeně přivřel víčka. Tom si ve vaně pomalu klekal a přibližoval si k sobě bratrovu odmítavou tvář.

"Jak dlouho se ještě dokážeš bránit?" zoufale mu skousl kůži na bradě, kam vzápětí uložil hladový polibek. Bill tiše zasténal jeho jméno a ruce, jež tiskl v pěst, nevědomky posouval směrem k bratrovi. Tom si už nechtěl na nic hrát. Tady už nemělo smysl něco zapírat. Šílel po něm… tak moc jej miloval, a když jej měl konečně u sebe, nemohl být bez něj už ani chviličku. Nedbal na Billovo vylekané písknutí, když si jej strhnul k sobě na klín, i v teplákách. Bez váhání vklouzl mezi jeho pootevřené rty a naléhavě jej líbal. Mokrýma dlaněma jej hladil pod tričkem, které mu poslepu nedočkavě svlékal, zatímco jej přímo zuřivě líbal. Bill po chvilce roztouženě nadzvedl ruce a nechal si tričko převléknout přes hlavu. Horlivě oplácel všechny Tomovy polibky. Nevědomky sténal a tichounce vzdychal, jak na sebe narazily jejich vzrušené klíny.

Byli natolik rozvášnění, že úplně zapomněli na nějakou mazlivou předehru. Na to mají přece čas celou noc. Tom z Billa doslova strhl černé tepláky, které byly díky značnému množství vody dost těžké a odhodil je stranou. Tentokrát ani neměl šanci se dívat na Billovo nádherné tělo, jelikož byli celí zapatlaní od pěny.

"Řekni mi, že mě miluješ… tak řekni mi to," Tom vzrušeně sténal, jakmile se na něm začal Bill pohupovat. Polibky mu pokrýval tvář a nahá ramena, a přitom si na tvář patlal pořád víc a víc pěny, že vypadal jako sněhuláček.

"J-já…" Bill náhle prudce zvrátil hlavu dozadu a zoufale stiskl rty, když se Tom dotkl dlaní jeho vzrušení. "Vem si mě… prosím… miluj se se mnou. Už to nevydržím," zavzdychal Bill a sám pomalounku přirážel k bratrově dlani.

"Až když to řekneš," Tom mu přejel zuby po uchu a vášnivě jej políbil.

"Miluju tě… miluju tě, lásko," Bill se mu z posledních sil zahleděl hluboce do očí a láskyplně jej políbil.Vzápětí však tlumeně vykřikl do bratrovy kůže, když do něj Tom nedočkavě pronikl. Jejich milování by se dalo přirovnat k vodní bitvě.

Celá koupelna plavala ve vodě, všude kolem byly obláčky pěny. Tom si bral Billa bez lítosti, tvrdě… tak dlouho na něj čekal. Bill však stejně všechno pokorně snášel a hladově jej líbal. Konečně se necítil tak sám. Měl v sobě přeci kousek svého bratra… byli znovu tak krásně spojeni… A naléhavost a dychtivost, která mezi nima vládla, byla předpokládatelná po tak dlouhém odloučení. Čím prudší byly Tomovy přírazy, tím víc jej Bill líbal. Někdy jej do rtů dokonce až kousal. Nedokázal se toho pocitu nabažit a věděl, že nezůstane jenom u jednoho nečekaného milování ve vaně…

autor: B-kay