autor: B-kay
Lehce jsem usykl, když se Tom nevědomky otřel o mé bolavé stehno. Nechtěl jsem však dát najevo skutečnou bolest, proto jsem se vzápětí lehce pousmál a pohladil jsem jeho vyděšenou tvář.
"Udeřil jsem tě? N-nebo..." poplašeně se ode mě odsunul a pohledem zkoumal každý milimetr mé dobité tváře. Určitě jsem mu musel připadat jako nějaký dobitý pytlík brambor. Stačil mi jediný pohled do zrcadla, abych svého rozhodnutí vzápětí trpce litoval, a tak jsem věděl víc než jistě, proč mě Tom zřejmě propaloval smutným a zklamaným pohledem.
"Nic jsi neudělal, lásko. Jsem v pořádku," snažil jsem se mluvit opatrně a tiše. Při každém slovu mě však v koutku rtů nepříjemně zaštípalo, a když jsem si ránu olízl, bylo to mnohem horší. "Nepotřebuješ něco? J-já... neměl bych ti něco přinést? Nemáš třeba hlad?" ještě nikdy jsem neviděl Toma v tomhle stavu. Ve tváři byl pořád bledý a pokaždé, když jsem nevědomky bolestně stiskl rty, se na mě vyděšeně zahleděl. Když se mě musel dotknout, udělal to s tou největší něžností. Připadal jsem si jako malé ptáče, kterému někdo ulomil křídla a nemohlo vzlétnout. Přesto tady však bylo další obětavé ptáče, které se o něj staralo.
Na chvilku jsem sklopil pohled a zadíval jsem se na malýho, který se nemotorně valil ke svému tátovi, a když po chvilce konečně dosáhl kousek jeho dlouhého trička, roztomile se usmál do modré látky Tomova trika.
"Copak bys chtěl, hmm?" zeptal se jej Tom nádherně měkkým tónem, ve kterém dřímala starostlivost a láska. Bill se na Toma vesele zašklebil, a když jej vzal do náruče, klidně vydechl a strčil si do pusinky jeden z jeho dredů. Na to však byl Tom už zvyklý, proto se jenom nevěřícně usmál, chytil jej do dlaní malinko jistěji a zvedl své oči k těm mým. "Neměl ses vracet. Neměl jsem tě do tohohle všeho zatáhnout. Mrzí mě to," cítil jsem, jak mě jeho hřejivý pohled propaluje a jak se jeho volná dlaň pomalu sunula k té mé. Jeho slova mě však překvapila.
Jako by nic nepochopil. Já vím, že měl o mě strach... já bych jej měl taky, ale sám jsem si vybral tuhle cestu. Raději ať ublíží mně, než aby trpěl Tom, nebo to malé miminko. Sám jsem se chtěl vrátit. Bylo to moje rozhodnutí a láska, která mě hnala vpřed. On za to přece nemohl. S tímhle jsme nepočítali a jenom zázrak mi pomohl přežít... Když si vzpomenu, že oni byli tři a já byl sám...
"Nad něčím jsem přemýšlel," řekl po chvilce a to, že se na mě podíval zničeným pohledem, mě vůbec nepřekvapilo. Pohladil malého po vláskách, vtiskl mu lehký polibek na tvář a znovu jej opatrně položil na postel vedle mě.
"Nad čím?" nadzvedl jsem se na loktech a naklonil jsem tvář na stranu, že poslouchám. Myslel jsem, že je smutek v jeho očích jenom chvilkový, proto jsem překvapeně vydechl, když promluvil nesmělým a zvláštně jiným hlasem. Působil dokonce až zdrceně.
"Chtěl jsem... t-tedy myslel jsem, že by bylo lepší, kdybys odjel zpátky do Mnichova, až se dá tvá noha do pořádku," zbytek jeho věty zanikl v mém nechápavém zavrtění hlavou.
"T-ty mě tady nechceš?" můj hlas zněl náhle zklamaně. Chtěl jsem se posadit, ale mé dlaně neudržely tíhu mého těla, a tak jsem s bolestivým zasténáním přistál opět v peřinách. Tom se ke mně přímo automaticky natáhnul, ale já jeho horlivé pokusy pomoct mi posadit se, odmítal. "Jdi pryč," zašeptal jsem smutně a odmítal jsem se na něj podívat.
"Bille... lásko, tys to špatně pochopil," musel použít menší násilí, abych se mu nakonec do těch očí zahleděl. "Ty tomu ještě nerozumíš? Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě... a proto tady nemůžeš zůstat, alespoň do doby, než se rozhodně o péči," rty se mu zničeně třásly a v očích mu zářila drobná slza. Nechtěl to! Jenom se mě zoufale snažil ochránit...
"Ale to přeci může trvat několik měsíců. Myslíš, že tak dlouho bez tebe vydržím?" Tom tiše stiskl víčka a pevně sevřel rty.
"Když já... já se na to nedokážu dívat. Dnes mi tě málem zabili. Musíš odjet, kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil... miluju tě jako nikdy nikoho. A proto nemůžu přihlížet tomu, jak se vědomě ničíš."
"Když mě od sebe odháníš, až tehdy mě ničíš. J-já nikam nepojedu! My dva přeci patříme k sobě. Stejně jako i tvůj syn. Já tady zůstanu a budu u tebe, kdykoliv mě budeš potřebovat," opatrně jsem se k němu naklonil a lehce jsem políbil jeho úzkostí semknuté rty.
"Máš pravdu, lásko," vydechl Tom měkkým hlasem a rty pomalounku přecházel po mých ranách a modřinách na tváři. "My dva patříme k sobě... a pokud ti ještě někdo bude chtít ublížit, nedovolím to!" spojil své čelo s tím mým a oddaně mě políbil do vlasů...
(Tom)
Další dva dny mi přišly strašně roztomilé. Cítil jsem se, jako bych měl miminka dvě. Zatímco mamka se snažila mi pomáhat s malým, já jsem se s radostí věnoval své lásce. Roznášel jsem jej všude po domě v náručí, protože se mi zdály ty berle dost nepraktické a takhle to bylo přeci pohodlnější pro nás oba. Krmil jsem jej, koupal a pomáhal jsem mu s oblékáním, stejně jako i se svlékáním...
Oba jsme věděli, že na nějakou dobu, budeme muset milování prostě omezit. Billovo křehoučké tělo bylo ještě pořád poseté velikými modřinami a já mu nechtěl ubližovat ještě víc. Přesto jsme však našli skulinky, díky kterým jsme se mohli věnovat jeden druhému, aniž bychom si nějak ublížili... Přesně jako v tuhle chvíli. Malý Bill už dávno spokojeně brumlal ze své postýlky a mamka šla na nějakou večeři se svou nejlepší přítelkyní. Proto jsme nikam nemuseli spěchat a konečně jsme si v rámci možností užívali blízkost toho druhého.
Billovi se do tváře konečně vrátila zdravější barva, dokonce se trošku i usmíval. Ležel na posteli nahý, stočený do sladkého klubíčka a opatrně opětoval mé lehké polibky. Já sice nahý ještě nebyl, ale Bill pořád sténal do mých úst, ať už se svléknu. Líbal jsem celé jeho tělo a dlaněmi jsem vnímal nádhernou horkost a teplo, které z něj vycházelo. Tyhle mazlivé noci byly vždycky nejkrásnější. Kdyby nám nepřekážela ta sádra, bylo by to ještě příjemnější, ale nemohl jsem si stěžovat...
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat