Ahoj twincesťáci... No... Co bych vám k tomu řekla... Asi jenom to, že musím poděkovat Emiin za spolupráci, protože nebýt jí, tak povídka není - já totiž vymyslela začátek i konec a na přesný střed děje už mi myšlenky nějak nestačily a Emiin byla tak hodná, že si to se mnou vzala jako icq hru, kterou jsem já pak přepsala do povídky. Takže já i Emiin budeme rády za každý komentář. Saya ;)
"Tome... P-prosím..."
"Ne Bille... Už jsem řekl. To prostě... Tohle nejde!"
"Tomi, prosím... Po-poslední... co-cokoliv... Jen mě neopouštěj..."
Tom kouknul na hodinky na své levé ruce - nikdy nepochopil, proč je nosí opačně. Letadlo mu letělo za patnáct minut. Z domu k letišti to bylo něco málo přes deset.
Apaticky se zadíval do Billových prosebných očí.
"Minuta... Nejdůležitější minuta v tvém životě, Bille."
"Um... Tome... Vzpomeň si na den před našimi jedenáctými narozeninami..."
*flashback*
"Nechte mě... Prosím... Co jsem vám udělal?!" Bill se toufale rozhlížel okolo sebe a hledal cestu úniku z hloučku chlapců.
***
Tom to tak moc nesnášel. Nesnášel chodit do jiné třídy, než jeho dvojče. Byl celý nesvůj. Neměl ho pod svým drobnohledem. A to podle něj bylo špatně. A proto nesnášel pondělky, protože měli odpolední vyučování. Tudíž Bill chodíval domů dřív než on. Sám. Sledoval hodiny a kdyby měli maličkou dušičku... tak už by dávno utekla. Snažil se posunout ručičky pohledem.
***
Bill nervózně koukal z jednoho na druhého a snažil se potlačit slzy. Proč vždycky všechno schytá on? A proč to vůbec dělají? Proč mu tak rádi ubližují?
"Tomi... Pomoc..." Říkal si v duchu a doufal, že ho dnes tihle - z neznámého důvodu - školní oblíbenci nezmlátí tak moc jako před pár měsíci... minulý školní rok, kdy když jim utíkal, uklouzl na ledu zlomil si ruku a ještě dostal tak že se z toho několik týdnů vzpamatovával.
***
Zvonilo. To bylo jediné, co toma trápilo do té doby, než opustil školní budovu a co nejrychlejší chůzí šel směrem domů. Nevěděl co, ale něco ho hnalo rychleji než obvykle. Nesnášel podzimní vítr... Štípal ho do tváří a naskakovala mu husí kůže. Ale bůh ví, jestli to bylo opravdu větrem. Spěchal. Ano, spěchal, ale nevěděl proč. Bill už bude doma...
"Tomi... Pomoc..." ...A nebo taky ne. Tom děkoval bohu, že jsou dvojčata.
***
"T-Tomi..." Zamumlal Bill polohlasně a pod tíhou první rány se znovu velmi intimně sblížil s asfaltem zdejších chodníků.
"Hey! Nebul! Je to pro tvý dobro!"
Tom málem zabrzdil o pouliční lampu, jak se snažil jít co nejrychleji, když se jeho hlava instinktivně otočila po hrubém křiku. Ani se nemusel přesvědčovat - vyrazil tím směrem.
"Hey! Co tady, do prdele, děláte?!" Vyhrkl na příliš zaujatou skupinku deváťáků - nejspíš.
"Ale bacha kluci! Kaulitz starší. Jdeš nám namlátit, co?" Zasmál se jeden z nich a dal ruce v bok. Udělal na Toma obličej.
"Tak to si, kurva, piš!" Zamumlal si Tom pro sebe a napřáhl ruku.
Než se stihl... Jay?... vzpamatovat, první co jeho oči uviděli bylo pět prstů zaťaté v pěst, jak se řítí přímo proti jeho obličeji. Nebylo cesty zpět...
"Tomi ne-" Nestačil Bill doříct a jeden z kluků si sedl díky ráně do obličeje přímo vedle něj a hodil na něj vražedný pohled, držíce se za hlavu.
"Ještě něco?" Dodal Tom uštěpačně a pomáhal Billovi na nohy. Tohle tak nesnášel. Nebylo to poprve. A nebylo ani poprve že někoho zmydlil, a i když Billovi vždycky pomohl, pak se dlouhý čas nesnášel za to, že tam nebyl včas - ještě než se mohlo něco stát.
*konec flashbacku*
"Pamatuju si na to... A co? To je všechno, co si mi chtěl říct? Myslel jsem, že tu minutu využiješ líp..." Ušklíbl se Tom a znovu zkontroloval hodinky. Avšak nevěřil svým očím - Pořád bylo za minutu čtvrt!
"To je všechno, co mi k tomu řekneš?" Podíval se na něj zklamaně Bill. Doufal, že mu dojde, co mu tím chtěl říct... Že mu dojde, že ho potřeboval a potřebovat ho bude i dál. A on chce odejít a nechat ho tady na pospas hyenám, což se v posledních letech zdáli jejich fanoušci být?
"Tady už nejsou slova potřebná Bille. Už jsem řekl, co jsem chtěl. To je minulost a tu nevrátíš. Lidi se mění, jak jsem se už mohl přesvědčit, a jejich rozhodnutí taky. Nikdy, rozumíš? Nikdy by jsme spolu nemohli být napořád... Prostě by to nešlo. Jo, nepřiznává se mi to lehko, dělá to ze mě něco jako sraba, ale já nechci řešit tyhle problémy... Nemám na to. To se jim radši vyhnu..." Snažil se vysvětlit, avšak jeho hlas nabíral na hlasitosti, aniž by si to uvědomoval. Ano, byla to pravda. Tom ve skrytu své duše, tam někde hluboko, tohle nechtěl. Nechtěl od Billa odcházet, nechávat ho samotného, ale přišlo mu to jako nejlepší řešení. Pro něj...
"Bitte, gib mir nur eine letzte Minute..." zamumlal Bill se slzami, které už nechal volně stékat aniž by se jim bránil.
Tom se zevnitř úst kousnul do tváře a podíval se na hodinky. Tohle na něj bylo moc; Zdálo se, že se čas zastavil.
Jeho pohled se střetl s Billovým, ovšem dlouho nevydržel. Podíval se na podlahu - uh, támhle je skvrna!
"Uf..." Vydechl a znovu se podíval na hodinky. Jak už sám řekl, nejdůležitější minuta v Billově životě...
"Mluv..."
"Slova jsou zbytečná..." Zamumlal Bill a rychle ale opatrně Toma objal.
A pak si Tom vzpoměl. Ve chvíli, kdy se tělo dotklo toho druhého...
*flashback*
Seděl na polstrované židličce v backstage a vybrnkával jednoduše tóny Forever - jediné písničky, na které se podíleli jen oni dva. Text i hudba... A Bill si zpíval. Pochodoval za ním a zpíval si do rytmu. Tom se usmál na svoje prsty i když jim úsměv nepatřil. Vždycky... Pokaždé, před začátkem koncertu, si tuhle písničku hráli. Bill seděl vedle něj, hlavu opřenou o jeho rameno. Vždycky ho bavilo sledovat Billa, jak se jeho hlava pohybuje nahoru a dolu, když si přechytl prsty. Nikdy to Billovi nevadilo a Tom se pokaždé rozesmál. Ale v ten den to bylo jinak. Bill se zdál být nervóznější než kdy dřív a to za sebou měli už pěknou řádku vyprodaných hal...
Bill se bál... Byl nervóznější než kdy jindy ale sám nevěděl proč... Přemýšlel, co by mělo být na tomhle koncertu jinak než na těch ostatních, ale na nic nepřišel.
Smutně se podíval na Toma.
Tom otočil hlavu, něco ho šimralo na krku. Všiml si Billova pohledu, který jen sklopil oči. Tom přestal hrát...
"Děje se něco?" Vydechl potichu, ani nevěděl proč. Prostě tu byla taková atmosféra, při které by mluvit hlasitě bylo skoro nevkusné.
"Nevím... Cítím něco divného... Cítím se divně... Něco je jinak..." Povzdechl si a dlaněmi si prohrábl vlasy.
Tom se jemně usmál a s kapkou útěchy v hlase na Billa promluvil.
"Pojď sem..." Pokynul rukou k sobě a poplácal si na stehna. Na chvíli zavřel oči, než ucítil tlak na svých nohách. podíval se nahoru a prohrábl Billovy vlasy...
"Všechno bude ok. Můžu ti to slíbit?" Zasmál se a vlepil mu pusu do vlasů.
"Doufám..." Zamumlal Bill a opřel se bradou o Tomovo rameno.
Tom se jen pousmál a začal hrát na kytaru s Billem na svém rameni. Tak jako vždycky. Ovšem nic nemělo být takové, jaké bylo doposud.
Tom stál na bedně, jenž ležela na kraji pódia a ladil si akustickou kytaru. Sem tam očkem mrkl na nějakou slečnu, co volala jeho jméno. Nebo se na ni usmál. Fascinovalo ho, co ty dívky udělají jen za jediný jeho úsměv. Kouknul se po Billovi, jenž koukal jeho směrem...
Bill se pousmál když se pohledem střetl s Tomovým... a věděl, že jediný úsměv, který je od srdce, patří a bude patřit pouze jen Billovi.
Tom kouknul po Gustavovi a Geovi a udělal gesto. Bubny začaly lehce hrát a do ticha bručela Geova basa.
Tom si srovnal prsty.
Šťastně, skoro až přiblble se usmál a začal zpívat první slova písničky.
Začal hrát tak lehce. Alespoň tak to znělo v uších. Připadal si, že se vznáší. Dnes mu přišla ta píseň nějak důležitá. Důležitější, než kdy jindy. Skoro až nevědomě se posouval blíž k Billovi.
Nevědomky se k Tomovy přibližoval až si ruku kterou zrovna nedržel mikrofon položil na Tomovo rameno. Podívál se mu do očí a zarazil se. Přestal zpívat a rozběhl se z podia pryč.
Tom jen chvíli zmateně koukal na místo, kde ještě před chvílí stál Bill a pak pootočil hlavu dozadu. V hlavě měl jedinou otázku: "Co to kurva dělá?"
Zoufale šlehl pohledem po Géčkách. Jasně, oni přece zachrání všechno.
Tom neopatrně odložil svoji Elisabeth a rozeběhl se za Billem.
"Bille?!" Vběhl do prvních dveří, o kterých si myslel, že jsou správné a nějakým zázrakem se nepletl.
Nechápal nic.
Bill rychle sklonil hlavu a otřel si tváře i když věděl, že jeho líčení bude i tak dost rozmazané.
"Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co se tam sakra stalo?!" Zakřičel na něj, i když to tak nemyslel. Byl jen zmatený.
"Já... Já... Nemůžu..." Vzlykl Bill a hledal pohledem nejbližší dveře. Ve chvíli, kdy je našel se k nim rozběhl. Bohužel si moc nepomohl - dveře vedly do koupelny, ze které už nebylo úniku.
Tom protočil oči.
Tahle hra ho opravdu přestávala bavit, ale stejně ho to trápilo, protože Bill se trápil.
"No tak, zlato, tím sis moc nepomohl," Mluvil po cestě, než se dostal až ke dveřím koupelny. Váhavě vztáhl ruku ke klice, no nakonec je otevřel.
"Bille," Vydechl a opřel se o umyvadlo. Podíval se do zrcadla, kde se střetl s Billovým pohledem.
Bill jenom zakroutil hlavou a sklopil pohled k zemi.
Tom se odrazil rukama od umyvadla a zádama přistál na protější zdi hned vedle Billa. Otočil na něj pouze hlavu a zkoumal jej.
Ať Bill chtěl nebo nechtěl, Tom jej pouze objal. Jedno obětí, které mluvilo za vše. Jeden polibek na čelo, byl něco jako spouštěč něčeho velkého.
Nchtěl to... Nebo vlastně chtěl! Chtěl víc... Chtěl opětovaný cit.
Tomovy ruce se přesunuly na jeho boky. Tak dlouho... Potlačovat to v sobě byla blbost. Trápil se on a trápil se i Bill. A teď to bylo tady. Ten den. Ta chvíle. Ta poslední minuta, při které mělo být všechno jinak. Zachytil jeho pohled... Tak blízko.
Billovo srdce začalo bít mnohem rychleji, i dech se zrychlil. Těkal očima od Tomových očí k jeho rtům.
Tomovy rty sebou škubly v úsměv.
"Nech toho..." Zašeptal a přitiskl své rty na jeho.
*konec flashbacku*
Ale tentokrát to bylo jinak.
Tom si uvědomoval ty následky, kdyby to šlo dál. Kdyby to zašlo dál. Už tak to bylo až moc evidentní.
Nechtěl, aby ostatní zničili jeho dvojče. Věděl, že Bill je silná povaha, ale měl i zranitelná místa.
"Nech toho..." Zašeptal Tom a přitiskl své rty na Billovy.
Ovšem bylo to jiné. Nestrhla se vášnivá bitka v koupelně. Místo toho se Tom odtáhl, popadl své kufry a odešel. Ani se neohlédl, protože hrozilo, že už by neodešel.
Poslední minutu svého života nechal tam. Za dveřmi jejich malého bytu.
