Tomu ještě nerozumíš...

Tak...slibovaná jednodílka je tady. Je to jen...taková rychlovka, která mě napadla při hodině čestiny díky názvu nějakýho cvičení v učebnici. Upozuorňuju, že vím, že je to jen takový...rychlý - respektive má to opravdu hodně rychleý spád událostí... Ale opravdu to je jen z momentálního nápadu... Nepsala jsem si osnovu jak kdo vypadá, jaký má charakter, a dějovou linii jsem vynechala úplně, ne jako u vícedílek, kde si všechno napřed dopodrobna rozepíšu...Prostě je tohle jen rychlej romantickej slaďák XD psanej z pohledu Billa. Takže prosím o nějakej ten koment a JEDINÝ KLIKNUTÍ NA ANKETU, za který bych byla moc vděčná - ano, zase se doprošuju... Zatím Tschüss, Saya.

Tomu ještě nerozumíš...

Oh, Tom má zase den. Od chvíle, kdy ráno vstal a letěl rovnou do koupelny, kde se půl hodiny zkoumal v zrcadle, jsem ho asi pětkrát viděl stát se stejným výrazem před prosklenými skříněmi. Teď stojí v chodbě u zrcadla a dělá totéž.

Co to s ním je? Zkoumat se a nakrucovat před zrcadlem je moje práce…pokud se nemýlím, už od devíti let. Je mi 14, a od 11 se i líčím…takže tohle je vážně moje práce.

---

Když se na to tak podívám, chová se divně asi…měsíc. Co se mohlo stát za jedinej měsíc?

"Tomi?" Stoupnu si za něj k zrcadlu a opřu si bradu o jeho rameno.

"Ano bráško?" Zvedne ruku a pohladí mě.

"Co…Co se to s tebou děje?" Zeptám se opatrně.

"Billí… Tomu ještě nerozumíš…" Zase mě pohladí. Posmutním.

"A jak víš, že tomu ještě nerozumím, když mi nechceš říct, co to je? Třeba rozumím…"

"Vím, že jsi ještě zamilovaný nebyl…"

Povzdychnu si a sklopím oči. Kdyby jen věděl… Ach Tomi, Tomi…

"Tobě je to líto Billi?" Otočí se čelem ke mně.

"Ne…v tom to není…" Povzdychnu si.

"Tak v čem?" Ptá se.

"Tomi… Ty jsi zamilovaný?" Ptám se zvědavě.

"Jo… Je úžasná…" Zasní se a mé srdíčko ztěžkne. Ach Tomi…

"A do koho?" Ptám se a už se o zvědavý tón jen snažím.

"Do Natálie…"

"A jak víš, že tomu ještě nerozumím? Jak víš, že jsem ještě nebyl zamilovaný…nebo…nejsem?" To ´nejsem´ už jen zašeptám.

"Billi! Proč si mi to neřekl?" Ptá se nadšeně.

"Ty si mi to taky neřekl… Krom toho…je to složitější…" Řeknu tiše.

"Jak složitější?"

"Prostě složitější… Pojď, musíme do školy." Odbydu ho.

Že já vůbec něco říkal, nechci ho od sebe odstrkovat a odpovídat mu takle… Ale musím…

"Tak jo…pojď." Otevře dveře a nechá mě vyjít. Kéž by mě takle nechal vyjít v jiné situaci…

Vyjde taky ven, a zamkne za sebou.

Když dojdeme do školy, rozdělíme se. Už si ani nepamatuju, jak je to dlouho, co nás dali do oddělených tříd… Ale vím, že čím míň jsem ho ve škole viděl, tím víc rád jsem ho měl a mám stále… Víc a víc ho miluju… Proč je to můj bráška? Proč to musí být tak složitý?

Dojdu do třídy, sednu jako obvykle do lavice vzadu u okna a civím ven.

*O 5 HODIN POZDĚJI*

Škola jako obvykle ´nic zajímavýho´. Zabýval jsem se spíš myšlenkami na Toma, než učivem. Teď vycházím ze třídy a před školou budu čekat na Toma…

Vím že je to hrozný, ale neviděli jsme se pár hodin a už mi chybí. Navíc…žárlím. Přál bych si, aby byl se mnou, ne s tou holkou. Vím, že to nejde… Vím, že nejde mít bratra, dvojče jako…přítele…partnera… Ale bylo by to krásný.

Vyjdu před školu a opřu se vedle dveří o zeď.

Chvíli se rozhlížím, otočím se ke dveřím, a v tu chvíli skončím na zemi.

"Tak co, Kaulitzi mladší? Jakej si měl den?" Zasměje se někdo. Ten hlas bych poznal na kilometry daleko.

"Danieli nech mě bejt!" Zavrčím.

"Ptal jsem se, jakej si měl den?" Řekne výhružně.

"Do teď relativně dobrej." Zasyčím.

"Je správný, že říkáš doteď… Nikdy nevíš, co bude třeba za dvě minuty…" Ušklíbne se.

"To je pravda, ale já vím, co bude za tři" Syknu. "to už tady totiž nebudu."

"Myslíš?" Vrazí mi facku.

"Vím to." Přistane mi další facka.

V tu chvíli vyjde ze dveří Tom, Daniela srazí k zemi a ke mně natáhne ruku a pomůže mi vstát. "Pojď Bille." Usměje se.

Chytnu se ho za ruku a stoupnu si. Taky se usměju.

Tom Daniela ještě zahrne nadávkami, propálí ho pohledem a odcházíme.

"Tak co, už mi řekneš, jak složitější to je?" Vyptává se cestou.

"Když to…je tak složitý…" Povzdychnu si.

"Tak mi to řekni…třeba to zjednoduším." Usměje se.

"Tomi…" Zakňučím.

"Bille…tak mi to řekni…"

"Když…já nevím, jak to říct…" Zašeptám a skloním hlavu.

"Tak to řekni tak, jak si to myslíš… Jak to cítíš…" Povzbudivě se usměje. "Klidně i polopatě…"

"No…je to kluk, ale…nejsem gay, holky se mi taky líbí, ale…" Zašeptám.

"Billí…" Usměje se. "to je v pohodě, taky se mi líbí hokly i kluci…" Pohladí mě po rameni.

"Jenže… Tohle je ještě složitější…" Zakroutím hlavou. "Za prve…necítí to stejně a…za druhé…i kdyby cítil…není to správný…" Zašeptám a zamrkávám slzy.

"Jak víš, že to necítí stejně? A proč by to nebylo správný?" Zastaví se a kouká na mě.

Taky se zastavím. "V-vidím to…a prostě…není to správný…" Zavrtím hlavou.

"Proč by to nebylo správný? Láska je správná…"

"Pro-protože…to není dobrý…" Zaujatě zkoumám sví boty.

"Dobře…tak mi alespoň popiš, jak vypadá a jakej je, co?"

"No…tak jo… Má světlý vlasy, krásný hnědý oči…rád nosí větší oblečení ale moc mu to sluší… Je milej, hodnej…vždycky když potřebuju, se vším mi pomůže…" Smutně se usměju.

"A jak se jmenuje?" Ptá se.

"Tomi…" Zakňučím a v tu chvíli se vyděsím. Já se, mu to vlastně řekl! Doufám, že to nepobral. Dám obličej do dlaní.

"Billí, třeba to cítí stejně…" Přijde ke mně a utěšuje mě. Ach Tomi, Tomi… Kdybys jen věděl…

Obejme mě. "Pojď domů, tady je zima…" Koukne na mě a pohladí mě.

"D-dobře…"

*DOMA*

Stojím v kuchyni a připravuju nám oběd. Mamka je v práci.

Tom přijde za mnou a ptá se.

"A kolik mu je?"

"Stejně jako mě…" ´Naprosto´ dodám v duchu.

"Billi…" Začne

"Hmm?" Otočím se k němu čelem.

"Ehm…" Přistoupí ke mně blíž, obejme mě a opře se čelem o mí. Rozbuší se mi srdce.

Zvedne ruku a pohladí mě po vlasech a chytne za týlem.

Jemně se mi otře rty
ty mé. Okamžitě povolím a pusu pootevřu. Vpije se mi do rtů.

Zoufale se k němu přitisknu a obejmu ho.

Odtáhnem se od sebe až když nám začne docházet vzduch. Oba se snažíme popadnout dech.

"Miluju tě, Bille…" Vydechne.

"J-jak dlouho?"

"Dlouho… Ale dneska už to opravdu nešlo dělat, že k tobě nic necítím."

"Taky… Tě miluju…"

"Jak dlouho?"

"Myslím že od chvíle, co jsem se poprve nadechl…""Jsi to nejúžasnější, co mě v životě potkalo…"

"A…co Natálie?" Ptám se a tisknu se na něj.

"Natálií sem se snažil zabít to, co cítím k tobě…"

"A jak…" Nestihnu dokončit otázku a už mám odpověď.

"V zrcadle se vidím, a co dělám, to ještě taky vím." Usměje se.

"Tomi… Miluju tě!" A pak že tomu nerozumím. Usměju se.