Zobrazují se příspěvky se štítkemmy blog.... Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmy blog.... Zobrazit všechny příspěvky

úterý 28. září 2021

Blogger mi zneviditelnil zářijový update č. 2

Vážení, nevím, proč se to stalo, ale blogger mi před chvílí zneviditělnil Zářijový update #2 s tím, že porušuje "content policy".

Dvakrát jsem tedy content policy zkontrolovala, přečetla jsem si, co jsem napsala, a stejně nevím, co je špatně. Blogger totiž jen zobrazil oznámení, že něco z toho můj článek porušuje a já se nějak nemůžu dovolat žádné kontroly. Nikde jsem nenašla ani tu možnost, se něčeho dovolat.

Napadá mě snad jen zmínění "yaoi/shounen-ai" nebo "magaowl". Ale za to by se snad trestat nemělo. Nebo chybný označení mých vlastních fotek za vlastnictví někoho jinýho?

Upřímně jsem z toho docela v h****u. Vzhledem k oznámení o pokračování překladu byl ten článek docela důležitý. A taky to nahrávání fotek... článek jsem začala psát někdy kolem půl 7. večer a pak jsem 2 hodiny dostávala fotky z mobilu a podepisovala jsem je, abych to mohla zveřejnit a oni takhle...

No, takže teď zkusím zacenzurovat slova "y**i/s*****n-ai" a odstranit fotky a uvidíme.

EDIT: Ok, vypadá to na chybu v systémech bloggeru, takže Zářijový update #2 mažu a znovu publikuju

pondělí 20. července 2020

My Chemical Romance - Na Na Na

Tuhle jsem na facebooku viděla fotku jakéhosi umělého mléka v nějakým obchoďáku, tak hezky všechny krabičky otočený na "Na Na Na" a ačkoli to mělo odkazovat na "Hey Jude", mě vlezlo do hlavy toto a od té doby se toho nemůžu zbavit 😁
Podotýkám že jsem nikdy nebyla fanynka MCR... abych pravdu řekla, znám od nich asi 3 písničky 😂



PS: Všimla jsem si, že se mi spousta článků z blogu přenesla s nefunkčním perexem a tak jsem se dala do opravy alespoň u vícedílných povídek od B-kay, přičemž tam u "Modela" opravuju i i/y, ú/ů a mezery za čárkama - víc neupravuju s ohledem na to, že nechci změnit její styl psaní. (Kdybyste se divili, co tu dělají povídky od B-kay, tak mi k jejich zveřejnění u sebe dala B-kay kdysi svolení a já si je střežím)

EDIT: Panenko skákavá, viděli jste to tvrdý i ve slově "vidět"? Nevím, jak se mi tohle povedlo *zděšení*

středa 15. července 2020

Saya-mi.blog.cz se (nuceně) přesouvá na blogspot

Tak jo vážení,
abych pravdu řekla, tohleto jsem opravdu vůbec neměla v plánu. Blog.cz ovšem 16. 8. definitivně končí a já, ačkoli na blogu už nějakou dobu neaktivní, jsem měla v plánu si  tam svůj blog uchovat. No, nevyšlo to. Co se dá dělat... Jsem ráda, že se mi alespoň podařilo (snad) všechno importovat sem a třeba to tu časem oživím. Jen jsem bohužel musela změnit adresu - "saya-mi" už byla zabraná (???).

Ale tíží mě otázka budoucnosti twincest-blogu... Tak tiše doufám, že Janule zvládne další (už třetí) přesun a že neskončí. Stále je to takový to moje klidný místečko, kam po večerech chodím pro trochu světa fantazie...

V každém případě prosím o trochu trpělivosti, než se tu s tím naučím a zařadím vše do správných kategorií (sand to výjde).

EDIT: Ufff, první, co jdu udělat, je změnit písmo na nějaký, co akceptuje háčky a čárky.

Saya

čtvrtek 27. července 2017

Jak to se mnou vlastně je...

Přiznám se, jsem strašnej člověk.
Loni jsem psala, že mám potřebu psát sem články i kdyby jen ikdo nečetl, protože to prostě hrozně pomáhá mé psychice. Problémem je ale moje lenost. Prostě se nedokážu donutit rozkliknout blog, tekže se vlastně nic nehlo.
A teď by se mi přirozeně chtělo psát do aleluja prostě proto, že se mi na hlavu sype kupa práce do školy a já se snažím dělat cokoli jinýho než to, co musím =D
Faktem je, že bych měla poslat zápočtovej překlad na překlad beletrie (ten už mám naštěstí hotovej, ale donutit se k tomu.... překládat mě opravdu baví, ale až ve chvíli, kdy se donutím otevřít ten word =D ), začít dělat překladatelskou praxi (6000 slov) a hlavně napsat seminárky na dějiny překladatelství a na stylistiku. A mě se tááááááák nechce =D A ke konci srpna navíc třetí termín zkoušky z filosofie...

- perex -

sobota 17. června 2017

Slovenský ráj

...To mohlo vyznít až ironicky, ale jedná se opravdu jen o území na Slovensku =D

Teď vážně - na začátku července (což už bylo, vzhledem k mé neschopnosti sem vložit fotky a konečně to publikovat, skoro před rokem) jsem byla s rodiči a dědou ve Slovenském ráji, jen tak, prostě chodit po kopcích. Bylo to opravdu moc fajn a osobně si myslím, že jsem zase stoupla v dědovém žebříčku o kousek nahoru - neskuhrala jsem cestou, že mě bolí nohy ani nic podobného =D Skuhrat jsem začala vždycky až večer na ubytování =D
Ve výsledku se za ty čtyři dny chození po kopcích našel snad jen jeden problém - jeden den nám pršelo, jenže bylo taky docela teplo a tak jsem si oblíkla nepromokavou lehkou bundu a na ni pro jistotu pláštěnku a pod tím jsem se samozřejmě začala potit, a to hlavně na rukách. To v mém případě znamenalo, že mi okamžitě vyskočil ekzém a bohužel mě nenapadlo, že bych si s sebou měla brát kortikoidovou mastičku. Naštěstí to byl asi až třetí den a domů jsem to nějak vydržela a ani jsem si to moc nerozškrábala =D Následkem toho jsme se o asi 3 dny později zvedli a jeli léčit můj ekzém do Chorvatska =D
...Když nad tím tak přemýšlím, vlastně byl ještě jeden menší problém - jsem alergická na pyly a cestou na Královu holu jsem co tři kroky zastavovala, abych se vysmrkala =D (následkem mé mizerné fyzické kondice prostě nemůžu smrkat za chůze protože bych to neudýchala)

Šli jsme roklinou Veĺký sokol, Suchou Belou, Kláštorskou roklinou, Muráňskou planinuˇ, na Muráňský hrad a vylezli jsme i na nejvyšší vrchol východní části Nízkých Tater - Kráľova hoľu (až se na wikipedii dočtete, že asfaltka je uzavřena pro veřejnost, tak tomu moc nevěřte, my tam sice šli normálně lesem z Telgártu a zpátky přes Kráľovu skálu, ale těch lidí, co tam byli autem...) a na Tomašovský výhled a dali jsme si i Spišský hrad :)

Tak, keců dost. Následují fotky =) (tentokrát jsou rozklikávací jen ty s kytkama)
- perex -

neděle 5. února 2017

Versailles - Varšava, 2. 2. 2017

Tak se mi to přece jen povedlo. Splnil se mi sen a byla jsem na j-rockové/j-metalové skupině.
Ale řeknu vám, přemluvit mámu, aby mě nechala jet... to stálo hodně úsilí. Problém byl v našem rozdílném pohledu na bezpečnost zemí. Versailles totiž byli i v Bochumu a máma je toho názoru, že němci si umí bezpečnost ohlídat líp, než poláci. Já si ale nemohla pomoct a krom toho, že cesta do Bochumu trvá mnohem dýl, je složitější a (sakra) dražší, tak mi přišlo Polsko v rámci uprchlické krize a kriminality s ní spojené mnohem bezpečnější.
Výsledkem bylo, že jsem v pondělí jela normálně do Olomouce (práce - doučuju kluka na druhém stupni základky) a zůstala na koleji a ve čtvrtek ráno jsem nasedla do ECčka Praha - Varšava.

úterý 24. ledna 2017

Barvy, barvy, barvičky aneb barevný oříšek

Přemýšleli jste někdy o tom, jak to vlastně funguje a nefunguje, když popisujeme věc, která má více barev?
Já se nad tím musela zamyslet dneska.

úterý 18. října 2016

Já a dort podle recptu z "pro ženy"

Co umím? Udělat špagety s omáčkou ze sáčku nebo skleničky a palačinky. Toť asi vše.


Přesto jsem sebrala všechnu svou odvahu a vlezla, i s notebookem s otevřeným receptem, do kuchyně.
Říkala jsem si, že to nějak zvládnu, předloni jsme s Tibeth přece zvládli Sacher.

To byl taky jeden z impulzů, které mě k pečení (nebo spíš k pokusu o pečení) přivedli. Ona vždycky říkala, že se musím sama snažit když vím, že doma mi to nikdo neukáže (obě máme problémy komunikovat se svými matkami - ta moje na mě začne ječet vždycky, když se na něco v kuchyni zeptám... stačí i "kde je...?") a protože ve svých 19 sama vedla domácnost jak nejlíp uměla, snažila se pomoct s vařením a pečením i mě.
Tak jsem se do toho podle tohohle receptu dala.
Výsledek? Značně rozpačitý.

Problémy začaly už u toho, že povidel byla jen půlka kelímku. Další problém se objevil, když jsem nalívala těsto do formy - v tu chvíli jsem zjistila, že ta forma asi nemá v průměru 26 centimetrů... =D
Další problém byl se samotným pečením. Peklo se to... a peklo... a peklo... a pořád se to peklo... =D No, po hodině a půl to bylo uvnitř pořád tekutý navíc mi to tak hezky přeteklo, že dostat to přeteklý připečený z vnější strany formy byl horor (naštěstí na dně trouby byl ještě alobal z máminýho minulýho pečení masa na smetaně).
Pak se vloudila chybička když jsem to druhý den chtěla namazat krémem. Vzhledem k velikosti formy jsem to musela rozříznout na tři části, ne na dvě. Rozhodilo mě to a zapoměla jsem ten korpus namazat marmeládou =D
Ale špatně to nechutná... Je to asi jako běžnej perník u nás doma (dáváme do něj přesnídávky, takže je to asi stejně vláčný) akorát namazanej tvarohem.

úterý 11. října 2016

Rozumbrady

Byl čtvrtek, podvečer. Nastoupila jsem do osobáku z Olomouce do Zábřeha, pohodlně se usadila a začala - jako obvykle - civět z okna. Lidi přistupovali a přistupovali... no, na čtvrteční podvečer jich bylo nějak moc.
Mezi přistupujícími se vyloupl manželský pár, tak něco po padesátce, a sedl si ve velkoprostoráku přímo naproti mě. A začali se bavit.
Řeknu vám, tohle byste poslouchat nechtěli. Ten chlap byl neskutečnej rozumbrada, ale tak strašnej, že jsem z toho nechtěnýho poslouchání jejich rozhovoru šílela.



Bylo to asi nějak takhle:
Chlap: No ona říkala, že má přednášku ve čtvrt na sedm.
Ženská: Večer? To je nějak pozdě, ne?
Chlap: No, taky se mi to zdá jako blbost. To je ten učitel světloplachej nebo co?
V mojí hlavě běželo cosi ve smyslu "Ježiš, když o tom, jak je to na vysoké, nic nevíš, drž hubu. To tě nenapadlo, že vyučující mají těch přednášek taky dost a nějak je prostě do rozvrhu narvat musí tak, aby se na to dostali všichni, co musí?"Dobře, udržela jsem se a ani jsem nijak viditelně neprotočila oči. Ono to ale pokračovalo.

Projížděli jsme okolo zdi s graffiti.
Chlap: Tohle je hrozný, oni musí počmárat všechno a takovýma hrůzama. No já bych je hnal! Napřed aby si to hezky smyli a pak by ještě měli pořádně dostat přes huby! (k ženské) A víš, že existuje i barva, která je omyvatelná?
Ženská: A tak proč to není natřený touhle barvou?
Chlap: Ona je moc drahá a tak ji nikdo nekupuje a radši je nechaj čmárat po normální omítce.

Lidi, kdyby to byl počmáranej pěknej barák nebo tak něco... Ale tohle byla jen panelová zeď u trati. Řekněme si upřímně, někde ti budoucí umělci trénovat musí a buďme rádi, že si vybrali šedou oprýskanou zeď. Nebo byste na té zdi radši viděli plakáty různých politických stran? Já se teda radši kouknu na ty graffiti =D

Ale řeknu vám, za tu půlhodinovou cestu jsem málem zešílela. Dokonce jsem si vytáhla práci - překlad recenze na nový album Britney Spears, kterou máme na překlad esejistických a žurnalistických textů. No, moc mi to nepomohlo. Co víc, ještě se ozvalo "já tady slečně rozsvítím ať si čtením v šeru nekazí oči". To se mi v hlavě prozměnu vyloupl článek o tom, že je vědecky dokázáno, že čtení za špatných světelných podmínek oči nekazí (už nevím, kde jsem to četla... nejspíš na Prima ZOOM).
Nebýt toho, že už jsme se blížili k Zábřehu, kde na mě čekal táta, asi bych i vyhrabala sluchátka a něco si hooodně nahlas pustila =D
Ono to takhl popsaný možná nezní jako takovej horor, ale zkuste si to představit, zvlášť s tím chlapem, kterej vypadal jako tak nějak typickej rozumbrada a stejným stylem i mluvil, ovšem mlel, s prominutím, sračky.

pátek 16. září 2016

6 let zde

Zdá se to neuvěřitelný, ale tenhle blog je tu už 6 let a jeden den! Pomohl mi v tíživých situacích kdy stačilo, jen se vypsat a doufám, že mi bude pomáhat i dál. Na nějakou dobu jsem se totiž tady na to vlastně vykašlala a řeknu vám, zjistila jsem, že to tu potřebuju, že opravdu musím vypsat, co si myslím a co cítím - když jsem to nedělala, byla jsem prakticky na rozsypání.
Tedy se sem snad budu vracet ještě hodně dlouho =)

Já, svatba a děti aneb "to už jsi holka na vdávání"

Mám a vlastně (díky bohu) nemám problém.
Mám prababičku - klasika. S její pamětí je to už hodně špatný - taktéž klasika. A díky její špatné paměti se mě tak dvakrát do týdne zeptá, kdo jsem a kolik že mi je let. Když jí odpovím, že skoro 21, nastává problém. Její odpověď je totiž "Tak to už jsi holka na vdávání". To se dá ještě i nějak okecat, vždyť ona na to stejně rychle zapomene (navíc to nemusím poslouchat tak často - babi je totiž z Ostravy).
Větší problém na mě číhá v podstatě doma.


Mám tetu a téhle tetě je 26. Krom toho, že jí je 26 a je vdaná za mého 41letého strejdu, tak má taky 2 děti (starší -6 let- s bývalým, mladší -2 roky- s mým strejdou). A tady je kámen úrazu. Její rodinka je tak nějak... ehm... jak to říct slušně... eh, hloupá. Ani ona sama moc rozumu nepobrala. Svědčí pro to právě ten 6letej raubíř - otěhotněla před koncem učňáku, nemá tedy ani výuční list a nikdy nepracovala. Její starší sestry jsou na tom alespoň o trochu líp - ten výuční list si udělat stihly a dokonce i pracovat už stihly. Když ale za těma dvouma malýma k tetě přijdu a náhodou tam u ní na kafíčku vegetí právě její sestry, sesypou se na mě. Je mi totiž tolik, kolik mi je, a zatím jsem tam nepřišla s žádným chlapem a ony jsou toho názoru, že už bych měla být těhotná.
Je hrozně těžký jim vysvětlit, že mi dítě ještě nějakou dobu nehrozí. Víte jak, čím hloupější lidi jsoou, tím těžší je jim cokoliv vysvětlit.
Mám děti opravdu ráda a jednou bych je opravdu chtěla (a doufám, že to vzhledem k mýmu zdravotnímu stavu půjde), ale děti přece nepřivedete na svět jen tak - potřebujete k tomu dost věcí. V prvé řadě chlapa =D A hlavně k tomu je potřeba nějaký zázemí. Já jsem student, teprve v 2. ročníku bakaláře a chci magistra. Co z toho vyplývá? Napřed škola, potom nějakou dobu práce a budování zázemí, chlap a pak až dítě. Zdá se mi totiž opravdu hloupý a nezodpovědný, přivýst dítě jen tak "do ničeho" a to ačkoli vím, že moji drazí rodičové by se o mě i o to malý postarali (ačkoli bych v jejich očích klesla, minimálně na inteligenční rovině).

neděle 11. září 2016

Já a 11. září 2001

Po dlouhé době se ozývám a co víc, ozývám se s "něčím o mě". Nechystám se rozebírat, jestli je pravda to, co nám předkládají jako důvod a vysvětlení, proč dvojčata spadla, ne, dneska ne...
Dnes jde o to, jak si pamatuju 11. září 2001 já...

Byl podvečer, něco před 6. Bylo mi 5, rodiče mě poslali zapnout si televizi, ve které od 6 hodin běželo "Neváhej a toč" a sami šli do vany. Uběhlo několik minut a místo "Neváhej a toč" se v televizi objevily mimořádné zprávy.Zprávy, ve ktrých moderátorka říkala, ž do mrakodrapu v New Yorku narazilo letadlo. Na pozadí běželo video se záběry. Myslím, že první byl záznam toho, jak první letadlo narazilo. Následoval živý přenos, z mrakodrapu se kouřilo, moderátorka cosi říkala a potom najednou padlo cosi, jako "pane bože!" a bylo vidět, jak do druhého mrakodrapu narazilo druhé letadlo.
Přešel mě šok, vstala jsem z koberce před televizí, na kterém jsem seděla a běžela do koupelny (typický panelák, takže jen pár kroků) se slovy "Mami, mami, tam není 'Neváhej a toč'!" - "Jakto?" - "Jsou tam zprávy. Říkají, že v New Yorku narazily letadla do mrakodrapů!" - "Pane bože! Přines mi telefon, musíme zavolat babičce, ať si rychle zapne televizi!"
Utíkala jsem pro náš (v té době první a velmi drahý) Sony Ericson, donesla jsem ho do koupelny, máma pak mluvila s babičkou a pak se mě snažila uklidnit, asi abych pak neměla špatný sny... Víc si nepamatuju...



ENGLISH:
I´m not gonna make any analyse of what they´re saying us about 9/11 and how it happend... No, not today...

Today I´m gonna tell you, how I remember 9/11.

It was evening, few minutes before 6 p.m. I was 5 y/o, my parents told me to go to watch TV cause at 6 p.m. there was show called "Neváhej a toč" ("Don´t wait and film it!" - Czech show with funny videos). My parents went to have a bath. I sat on the floor, waited for the show, but instead of the show there were running news. They said a plane crashed into a skyscraper in New York. In the background was video, propably a record of the first crash. Then started live broadcasting, there was smoke, dark smoke. The presenter said something and then said something like "Oh, God!" when we saw the second plane crached into the second skyscraper.
I stood up from the floor, ran to the bathroom (typical plattenbau - just a few steps) saying "Mom, mom! There is no 'Neváhej a toč'!" - "Why?" - "There are news! They say, that in New York planes have crashed into skycsrapers!" - "Oh God! Bring me cell phone, we must say your granny to switch on the TV. I brought our (in that time our first and very expensive) Sony Ericson, mom talked with granny and then she tried to explain me, that there´s nothing to worry about (propably she didn´t want me to have "bad dreams"). I don´t remember anything else...
Autors note: I´m sorry for all my mistakes in this article - I haven´t used english for more than year (I started to study German)

DEUTSCH:
Ich bemühe mich nicht zu analysieren, ob das, was sie uns über den Fall der Zwillingen sagen, Wahrheit ist oder nicht. Nicht heute...
Heute geht es um das, wie ich mich an 11. September 2001 erinnere...

Es war Abend, kurz vor 6. Ich war 5 Jahre alt. Meine Eltern haben mir gesagt, dass ich fernsehen soll, weil um 6 beginnt "Neváhej a toč" ("Warte nicht und dreh!" - ein tschechischen Programm mit witzigen Videos), und sie gingen ins Badezimmer weil sie im Bad liegen wollten. Ich saß auf dem Teppich vor dem Fernsehen und warte auf "Neváhej a toč!", aber stattdessen waren da Nachrichten. Die Nachrichten, in dennen gesagt wurde, dass in den Wolkenkratzer in New York ein Flugzeug stieß. Im Hintergrund lief ein Video. Dann begann "live", aus dem Wolkenkratzer glomm es, die Moderatorin der Nachrichten sagte etwas und dann schrie etwas wie "Oh mein Gott!" und wir sahen, dass ein zweites Flugzeug in die zweite Turm stieß.
Als ich mich aus dem Schock erholte, habe ich aus dem Teppich aufgestanden und lief ins Badezimmer (wir lebten im Plattenbau, so nur ein paar Schritten) mit Wörter "Mutti, Mutti, da gibt es nicht 'Neváhej a toč'" - "Wieso?" - "Da sind Nachrichten. Sie sagen, dass in die Wolkenkratzer in New York Flugzeuge stießen." - "Oh, Gott! Bring mir das Handy, wir werden Oma rufen, damit sie das Fernsehen einschaltet."
Ich lief für unser (deren Zeit erstes und sehr teuer) Sony Ericson, brachte es ins Badezimmer und dann Mutter mit Oma sprach und dann bemühte sie mich zu beruhigen (wahrscheinlich damit ich nicht Albträume hätte). An mehr erinnere ich mich nict...
...Entschuldigen sie mich bitte ob da irgendwelche Fehler sind, ich bin Tschechin und immer nur Deutschstudentin...

pondělí 27. června 2016

Králický Sněžník (25. 6. 2016)

Slibované fotky (přirozeně rozklikávací) =)
- perex -










článek k tomu ZDE

Co se všechno stalo...

...od doby, kdy jsem sem naposledy něco kloudnýho napsala

...a že je to hezky dlouho (co jsem tak koukala do archivu, tak o sobě a o tom, co dělám, jsem nepsala už několik let).

Takže...*přemýšlení, jak bych začala*
Ehm... Vzhledem k tomu, že ani nevím, co jsem sem už psala, tak to vezmeme s menší rekapitulací.
- perex -


Loni jsem odmaturovala na SOŠ Cestovního ruchu. Trochu mě to mrzí, protože jsem si tam našla pár fakt dobrejch (dostatečně jeblejch) kamarádů.

na kvalitu fotky moc nekoukejte, je to jedna z těch typických fotek z hospody, kde hodně blbnete...

Tak, ještě k té maturitě...
Odmaturovala jsem celkem v pohodě, ale maturovala jsem ve školní části z němčiny a učitelka mě tak na*rala... Položila mi otázku schválně tak, abych jí nerozuměla (já, co se němčiny týče, premiant, dnes studuju nj na univerzitě) a tedy jsem na ni nedokázala odpovědět a dostala jsem za 3. Ještě teď se ve mně zvedá neskutečná vlna vzteku vždycky, když na to pomyslím.

Ták dál...
V září jsem nastoupila na Univerzitu Palackého v Olomouci, filozofickou fakultu na obor "Němčina se zaměřením na tlumočení a překlad". Obor byl otevřen poprve a díky pozdní akreditaci i zápis byl až v srpnu, předtím jsem se ale dostala na filologii takže jsem se jenom přesunula z jednoho oboru na druhý.
Je to tam fajn, mám pohodové spolužačky... Jen máme menší problém s naším oborem - tím, že jsme obor nový, tak nějak nás spousta vyučujících přehlíží, nemáme přesně stanovený některý věci, všechno si musíme nějak vydupat... Nikoho nezajímá, že ne jenom druháci jeli na kurz dobrovolně protože ho mají jako Bčko, i my ho totiž máme jako Bčko a přesto jsme tam jeli... Vlastně náš obor tak trochu ignorují ačkoli normálně jsou na nás opravdu milí, máme fajn vyučující, vychází nám vstříc...
Bydlím na kolejích na Neředíně, asi 15 minut tramvají od katedry... je to tam fakt pěkný a relativně klidný (alespoň přes týden, o víkendech tam nebývám a tak nevím). Spolubydlící je slovenka na medicíně, taky prvačka, je s ní sranda =)
Sousedi na buňce jsou taky převážně slováci + jeden španěl na erasmu - s tím erasmákem jsem se za celý rok jen párkrát pozdravila, ale jinak můžu říct, že jsou všichni fajn =)
Dále...
Zkouškový. Menší horor. V zímním smestru jsem dokonce přemýšlela, jestli by nebylo lepší, jít si sednou někam za kasu. To jsou prostě ty chvíle, kdy děláte jednu zkoušku opravdu na třikrát. V tomhle zkouškovým jsem taky zatím jednu neudělala, takže půjdu v srpnu po třetí =D (Jo, teď se směju, ale víte jak...)
...ano, o zímním zkouškovým jsem vstávala kvůli učení tak brzo, že jsem pozorovala východ slunce...

Rozvrh mívám obvykle celkem fajn, většinou až na 9, v pátek volno... To taky znamená, že jestli to tak bude pokračovat, tak to volno využiju k brigádě...

Další věc: autoškola
Zhruba od března jsem dělala autoškolu, v pátek jsem ji úspěšně ukončila. Musím se pochlubit - testy na 48 bodů z 50 a to proto, že jsem zapoměla, že v obci se troubit nesmí =)
S jízdou to bylo trochu horší, respektive s kontrolou před jízdou... Neuměla jsem ukázat, který světla jsou který.
Jinak jsem měla menší problém, učili jsme se jezdit na dieselu, jenže doma máme benziňák a já jsem se ve starým favoritu nebyla schopná rozjet. Na druhou stranu sedla jsem do forda a v pohodě jsem se rozjela =) Takže teď jen čekám, až mi dají řidičák =)

No, a pak je tu tahle, respektive minulá, sobota (respektive pátek/sobota).
Rozhodli jsme se, že půjdeme na Králický Sněžník (něco přes 1400 m. n. m.) na východ slunce.
V asi 11 hodin večer jsme vyrazili z parkoviště pod ním, šlo nás asi 8. Se mnou šla sestřenka, tekže dokud jsem měla dech tak jsme kecali o vzpomínkách na tábor a srovnávali jsme tu cestu s naší první stezkou odvahy =D
Řeknu vám, cestou nahoru bylo strašný horko. V jednu chvíli jsme blbě odbočili, naštěstí ta cesta vedla asi 100 m od té, po které jsme měli jít, takže jsme jen sešli hooodně prudkej kopec skrz borůvčí (přičemž jsem se stihla napíchnout nohou na klacek, naštěstí ne moc). A i s pauzama (jedna z nich asi 2 km od vrcholu trvala dobrou hodinu) nám výstup trval asi 4 hodiny, takže jsme tam byli zbytečně brzo.
Čekali jsme tedy na východ slunce a ono nic. Za mrakama a na západě se blýskalo. Slunko nakonec sice vidět bylo, ale dost vysoko. Cestou dolů, těsně pod vrcholem, nás chytla bouřka s kroupama - skončili jsme z jedné strany úplně promočení, naštěstí dobrý kalhoty cestou dolů uschly, botám to ale dalo zabrat (hlavě to bahno s přiznejme si, taky jsem šlápla přímo do kaluže). Domů jsme dojeli něco po osmé a směr vana a postel. Spala jsem až do půl druhé odpoledne, znovu jsem lehla ve čtyři, vstala jsem na "S tebou mě baví svět" a v 11 jsem šla zase spát. NOhy mě těžce bolely a pomýšlela jsem na brufen (holt, když někdo není zvyklej takhle chodit...).

V neděli jsme dojeli na oběd do Olomouce k vietnamcům, na nákup a odvézt moje věci z koleje - tam ale stejně musím znovu, protože klíče berou jen ve všední dny v úřední hodiny (což mi sdělily 2 ženský na recepci tak strašně mile, až to možný není *ironie*).

Mimochodem, když jsem byla u toho, že nejsem zvyklá chodit (čti: mám mizernou kondičku)... Byla jsem na alergologii a budou mi v září dělat zátěžový testy se spirometrií. Řeknu vá, to bude sranda =D Budu 8 minut běhat - jestli se někdo chce pobavit, doporučuju se na mě přijít podívat - na hubu padnu už po 3 =D (Nebo teda doufám, že nepadnu, teď od víkendu jedem na týden do Tater tak snad se moje kondice zlepší).

Tak se zatím mějte, v dalším článku najdete fotky ze Sněžníku =)

Saya =)

sobota 8. srpna 2015

Emoce a jiné nesmysly?

O.O? Já mám dneska nějak plodnej den, co se psaní článků/recenzí týče...
...Tady jste viděli příklad vyjádření něaké emoce - konkrétně údiv.
A abych to jednou brala vážně, když se řekne "emoce a jiné nesmysly", vybaví se mi maturitní četba. Teď si asi někdo řekne "Co je to za blbost? Kde je souvislost?". Na vysvětlenou: R.U.R.! Vždycky se mi vybaví R.U.R. a tomu, kdo to ještě nečetl, to vřele doporučuju. Ačkoli je to drama, čte se to velmi dobře a má to své poselství. V podstatě vám dojde, že emoce v žádném případě nejsou nesmysly, naopak jsou potřeba. Stejně tak vám u R.U.R. i u "Já, robot" dojde, že snaha nahradit lidi roboty, je cesta do záhuby... Než mi někdo začnete oponovat, tak si to prosím přečtěte (pokud jste to již četli a stále mi chcete oponovat...tak teda nevím, nechci rovnou říct, že jste blázni...)

Tak, to byl jeden úhel pohledu na téma týdne... samozřejmě je jich mnohem víc a dost mě napadá, ale co jsem chtěla sdělit jsem sdělila, ačkoli to nebyl kdo ví jaký spisovatelský počin.
Ruku na srdce - nemám pravdu? ...Ne, nemyslím s tím spisovatelským počinem =D

Doufám, že jsem teď někomu nasadila do hlavy brouka zvědavosti a přečte si to =)

pondělí 23. března 2015

Perný víkend

A tak hezky to začalo...
Byla krásná sobota, rodiče jeli na muzikál do Prahy a tak jsem zůstala doma sama. Na oběd jsem si zašla k babičce a protože tam měla na hlídání malýho Dandu, zůstala jsem tam. Když se malej vzbudil, vzali jsme ho na zahradu na houpačku, kterou si hned zamiloval a pak do sporťáku (ještě po mě =D ten parádní pocit, když se mu v něm líbilo ;) skoro dvacet let starej, parádně zachovalej tmavě modrej sporťák, jen ty kolečka už lehce praskaj) na procházku podívat se na kozy u kolejí...
Jenže - procházeli jsme okolo včelích úlů a včela na mě najednou z ničeho nic začala nalítávat a útočit, furt mi lítala do vlasů až mě do nich nakonec píchla a chvíli na to se ji babičce povedlo zabít. Hlava mě bolela, ale nebylo to tak hrozný =) S malým jsem si hrála skoro do 5 odpoledne, než už byl ospalej a já šla pomalu domů, kde jsem začínala mít problém pozvednout obočí nebo se podívat nahoru. Na včelí bodnutí bych alergická být neměla, loni mě testovali a neměla jsem to ani začervenalý, ale radši jsem si vzala prášek na alergii.
Když jsem se ale ráno probudila, měla jsem nateklý uzliny za ušima a pěkně to bolelo. Vzala jsem si další prášek. U oběda se mi ale udělalo doslova bílo před očima, jako by před váma rychle zamrzalo okýnko od auta, viděla jsem jen přes bílou mlhu a slyšela jsem jen šum a slabý pískání, hlasy z televize a hlasy rodičů jsem slyšela jen tlumeně. Vzhledem k tomu, že jsem měla na kolenou talíř s polívkou, ječela jsem na tátu, kterej na mě jen zíral, ať mi tu polívku aspoň vezme. Pak jsem si na chvíli lehla a přešlo to.
Jenže se mi po zbytek dne při pohybu motala hlava a strašně se mi chtělo spát a tak jsme se před pátou sebrali a jeli na pohotovost, kde jsem dostala infulzi kalcia a dithiadenu a něco přes hodinu jsem si s ní poležela vedle interny.
Řeknu vám, pěkná nuda tam byla, na televizy běželo óčko, ani na Diskopříběh mi to nepřepli xD Po dvou hodinách mě pustli domů s tím, že doteď jsem alergická nebyla, a teď už jsem ;D Bylo mi řečeno zůstat dneska doma a zajít se zprávou k doktorce a ať si vezmu nějaký analgetika. Upřímně, nechápala jsem, na co analgetika, teď už chápu. Nohy mě bolí jako při pořádné chřipce tak si jdu vzít ibalgin a uvařit těstoviny k obědu...
Tak se zatím mějte a možná sem ještě hodím další část písniček =)
Saya ;)

středa 31. prosince 2014

Šťastný Nový rok

Všem Vám přeju šťastný Nový rok, ať se Vám daří a vy, co blogujete, ať u toho dlouho vydržíte - speciálně platí pro Niké a Ilonku =) a pak taky Januli, protože co bysme bez ní my twincesťáci dělali? =D
...letos bohužel žádný nový nápad na nějakej nápis nebo tak něco, tak jedeme s loňským...

sobota 8. listopadu 2014

Džungle a trápení

Abyste pochopili o co jde... Tak jde o tohle:

... Všimla jsem si, že můj výtvor stále vysí na chodbě základky na kterou jsem chodila a vyvolalo to všechny vzpomínky na okolnosti, při kterých vznikal... Na to, že mi nebylo dovoleno vidět věci vlastníma očima celé roky na každé hodině výtvarného kroužku od mých 5 let až do chvíle, kdy jsem si to uvědomila a řekla stop.
Ve skutečnosti ten obrázek výš měl vypadat jinak.



Bylo mi 5, když mě máma-učitelka přihlásila ke své kolegini na kroužek výtvarky a já byla nadšená a těšila se na každou hodinu... byla jsem ráda, že můžu dělat s barvama a tuší a vším možným, co doma prostě nemám...
Jak už jsem psala, problém jsem si uvědomila až později. Jde o to, že mi učitelka vlastně nedovolovala vidět vlastníma očina a nutila mě všechno dělat tak, jak to viděla ona, a když jsem to tak neudělala tak mi vzala štětec na kterém jsem měla oranžovej akryl, namočila ho i přes tu oranžovou do tmavě modré a začala mi malovat doprostřed obrázku nebo mě to donutila to předělat podle ní.

Ten obrázek nahoře... ten by podle mě vypadal o dost jinak, ale co já jako pětiletý dítě do toho mohla mluvit...
Ve skutečnosti ti ptáci nahoře nebyli ptáci, ale mraky. Ty kytky v levo nebyly kytky ale dešťové kapky. Mě ale bylo řečeno, že takhle to ve skutečnosti nevypadá a že z toho mám udělat to, co je z toho teď.

Jinej příklad:
Měli jsme namalovat vodovkama vodu. Namalovala jsem barevné kelímky s vodou protože jsem to tak viděla, ale protože to tak neviděla učitelka tak to bylo špatně. Podle ní to měly být třeba jakkoli barevný vlny přes celou čtvrtku, ale ne voda "nějak ohraničená".

Nevím, jestli jsem tady psala, jak jsem skončila s kroužkem výtvarky a se zánětem šlach v ruce, ale pro doplnění do tohohle celku to tady napíšu, i kdyby to mělo být podruhé.
Byl to jeden z tapických školních dnu v 8. třídě, kdy do obyčejné hodiny výtvarky přišla učitelka přezdívaná Veselá kráva a poprosila nás, abysme nakreslili cokoliv, co by se mohlo vydražit na otevření rozhledny pro UNICEF, ale že to není povinný. Začala jsem teda kreslit tužkou portrét Yujiho ze SuG s tím, že je to jen pro mě, protože nejsem schopná se svých děl jentak vzdát. Kreslila jsem takhle 2 dvouhodinovky, jenže pak jsem na 14 dní onemocněla. Učitelka výtvarky (a současně angličtinářka) mi výkres po máámě poslal domů s tím, že mám 3 dny na to to dodělat. A tak jsem s teplotou 38° chtě-nechtě kreslila a z donucení to nechala vydražit. Potom jsem se vrátila do školy a začala mě bolet ruka, jenže bylo pondělí a dvouhodinovka výtvarky. Ruku jsem měla u palce nateklou a bolela mě, nechtěla jsem kreslit, ale učitelka mi řekla, že mi to nemůže věřit a donutila mě.
O 2 dny později jsem jí s pocitem zadostiučinění nakráčela na hodinu angličtiny s rukou po loket v sádře a diagnózou zánět šlach. Jenže ten se mi od té doby rád vrací a tak místo umělecké střední jsem šla na cestovní ruch, protože delší dobu kreslit nemůžu.
Z kroužku výtvarky jsem odešla a zůstala jsem jenom v základní umělecké škole výtvarném oboru ve vedlejším městečku, kde je úžasná učitelka akademická malířka zastávající názor, že nás do ničeho nemůže nutit a do ničeho nám nemůže zasahovat, protože nevidí našima očima. Zůstala jsem tam až do konce devítky, kdy mi bylo líto, že odcházím, ale bohužel výtvarka je tam ve čtvrtek a já přijíždím z intru až v pátek.

sobota 18. října 2014

Den, který bych ráda změnila

Abych řekla pravdu, na téma týdne jsem nepsala už nějakej ten rok... Tentokrát ale mám pocit, že musím.

Hned na začátku bych ráda řekla, že jsem zastáncem toho, že všechno co se stane má nějakej důvod a většinou se z toho snažím poučit se. Čímž vlastně rovnou říkám, že z následujícího příběhu jsem si vzala poučení a myšlenku na to, že příště nemám být blbá a - teď vlastě ke konci "příběhu" - mám mu skočit kolem krku *jaksi smutnej úšklebek*



Myslím, že už jsem párkrát na svou minulost odkazovala a psala jsem o tom, z čeho je mi špatně už při myšlence na to (a upřímně - i teď se trochu třesu). Bylo to těžký období kolem mých 14, možná 15, let. Jímala mě hrůza z chození do školy mezi lidi, kterým jsem nerozumněla a nikdy jsem se nedozvěděla, proč mě tak nenávidí (nebo co to bylo, že na mě museli být takoví). To naštěstí poslední rok základky ustalo a já měla pocit,že se můžu alespoň trochu nadechnout, ale zároveň vědomí, že těm lidem tam nemůžu věřit.

Tenkrát za mnou přišel jeden z mých spolužáků. Byl to ten, co za mnou vždycky přišel, když jsem utíkala ze třídy schovat se za roh na chodbu, a říkal mi, že jsou to debilové, že na ně mám kašlat. Ten den přišel za mnou na chodbu, sedl si vedle mě na lavičku, chvíli se na mě díval, pohladil mě po rameni, sklopil oči, znovu se na mě podíval a řekl "Mii, já tě miluju".
Strnula jsem, pootevřela pusu a hlavou mi běželo něco jako "Oooh, vážně? A myslí to opravdu? Není to jen další způsob, jak mi ublížit? Nezmanipulovali ho ti debilové? Jak mu to sakra můžu věřit, když těžko někomu můžu věřit jen to, že mám hezký tričko? Ale on na mě byl vždycky hodnej. Přece by se nenechal tak lehce zmanipulovat...", nadechla jsem se a poslala ho doslova do prdele. Strach zvítězil. Otázky "Co když je to jen další způsob, jak mi ublížit? Co když ho opravdu zmanipulovali?" byly hlasitější než všechno ostatní včetně chuti skočit mu okolo krku. Vždycky jsem ho měla strašně moc ráda. Byl dokonce moje první pusa když nám bylo nějakých 5 let. Střídavě jsme spolu jako děti "chodili" (U tohohle se musím usmívat, jinak to prostě nejde). Ten den jsem už neměla píležitost s ním mluvit, kvůli kontrole u zubaře jsem odcházela ze školy dřív. Večer jsem to nevydržela a napsala jsem mu na ICQ asi kilometovou omluvu s vysvětlováním, proč jsem to tak udělala a že jsem ho nechtěla poslat do oněch míst. O den později jsem se mu omluvila tváří v tvář. Odpověděl, že to chápe. Nic víc.

Bylo to jen špatný období. Vím, že kydyby to řekl o pár měsíců pzději, vážně bych mu skočila okolo krku. A vím, že kdyby mě teď chtěl, taky bych mu skočila okolo krku. Je to úžasnej člověk, osobnost, má na každým prstu 10 holek a přesto si tenkrát vybral mě. Bohužel jsem ho od té doby potkala jen párkrát. Stále mám tendenci se mu znovu omluvit, teď mě ale sžírají otázky, jestli si to vůbec ještě pamatuje a jestlli to myslel opravdu vážně, takže moje odvaha mu napsat se vždycky jen na chvíli zvedne a pak zase jako vlna sjede zpátky do moře.
Myslím, že to je pár měsíců, bylo to asi v lednu, pár dní před školním lyžákem, kdy jsem měla noční můru - o čem, to fakt netuším - a vzbudila jsem se s pocitem, že se mu musím omluvit i kdyby z toho němělo nic být. Neudělal jsem to. Tak nějak doufám, že ho jednou někde potkám a prohodíme víc než "ahoj" a dostanu příležitost se omluvit tváří v tvář - alespoň bych viděla jeho reakci.


Doufám, že to není moc zmatený. Pocity ve mě lítaj tam a zpátky a sama se v nich jen těžko vyznám a výjimečně nepomáhá se vypsat... Jen mám trochu slzy v očích, protože tohle je opravdu den, kterej bych ráda změnila - mohla bych být úplně jinde, než jsem teď.
...ale poučila jsem se.

čtvrtek 16. října 2014

Konec léta

...a troch i začátek =D nebo dobře, jinak - mám dojem, že část je zhruba z 15. července, pak pár fotek z blíže neurčitelné doby =D prostě když to vypadalo, že přijde bouřka a nad tím bazénem to vypadalo zajimavě a pak je tem část ze srpna - to je ta, kde je už zlatý obilí a... no prostě popořadě =D

jo, těch duh tam bylo víc nad sebou... bohužel, cestou do kopce se mi to blbě fotilo =))


pohled z okna ostravské fakultní nemocnice na okraaj ostravy...




aneb když to vypadá na slejvák, vy přikryjete bazén a ono se nic nekoná =D


a to už je u nás... vydala jsem se na kole do štítů na milkshake a kouknout, jestli nebudou na můstcích skákat...





je to teda nehezky mázlý ale můj mobil má holt strašnej zoom...



a tady už jedna moje projížďka na bruslích








můj oblíbenej svlačec

a večerní mlha u nás v kotlině =)

a druhý bruslení... mám dojem, že poslední den v srpnu




a tydy je jedno moc vydařený grilování - stihli jsme ugrilovat než začalo lít ;)



foceno za jízdy...


a pak ještě takovej dodatek... jedna z knížek mého dětství, minulej týden jsem byla poučena, že prej nikdy nebyla moje, ale strejdova a že já jsem si ji jen přivlastnila =D



BIGBANG: '봄여름가을겨울 (Still Life)' M/V

Uuuufff! Waaaahhhh!!! Íííí! Takovej výlev už jsem neměla dlouho! BIGBANG jsou zpátky! Právě jsem jejich combackovej singl viděla v živé prem...