Abych řekla pravdu, na téma týdne jsem nepsala už nějakej ten rok... Tentokrát ale mám pocit, že musím.
Hned na začátku bych ráda řekla, že jsem zastáncem toho, že všechno co se stane má nějakej důvod a většinou se z toho snažím poučit se. Čímž vlastně rovnou říkám, že z následujícího příběhu jsem si vzala poučení a myšlenku na to, že příště nemám být blbá a - teď vlastě ke konci "příběhu" - mám mu skočit kolem krku *jaksi smutnej úšklebek*
Myslím, že už jsem párkrát na svou minulost odkazovala a psala jsem o tom, z čeho je mi špatně už při myšlence na to (a upřímně - i teď se trochu třesu). Bylo to těžký období kolem mých 14, možná 15, let. Jímala mě hrůza z chození do školy mezi lidi, kterým jsem nerozumněla a nikdy jsem se nedozvěděla, proč mě tak nenávidí (nebo co to bylo, že na mě museli být takoví). To naštěstí poslední rok základky ustalo a já měla pocit,že se můžu alespoň trochu nadechnout, ale zároveň vědomí, že těm lidem tam nemůžu věřit.
Tenkrát za mnou přišel jeden z mých spolužáků. Byl to ten, co za mnou vždycky přišel, když jsem utíkala ze třídy schovat se za roh na chodbu, a říkal mi, že jsou to debilové, že na ně mám kašlat. Ten den přišel za mnou na chodbu, sedl si vedle mě na lavičku, chvíli se na mě díval, pohladil mě po rameni, sklopil oči, znovu se na mě podíval a řekl "Mii, já tě miluju".
Strnula jsem, pootevřela pusu a hlavou mi běželo něco jako "Oooh, vážně? A myslí to opravdu? Není to jen další způsob, jak mi ublížit? Nezmanipulovali ho ti debilové? Jak mu to sakra můžu věřit, když těžko někomu můžu věřit jen to, že mám hezký tričko? Ale on na mě byl vždycky hodnej. Přece by se nenechal tak lehce zmanipulovat...", nadechla jsem se a poslala ho doslova do prdele. Strach zvítězil. Otázky "Co když je to jen další způsob, jak mi ublížit? Co když ho opravdu zmanipulovali?" byly hlasitější než všechno ostatní včetně chuti skočit mu okolo krku. Vždycky jsem ho měla strašně moc ráda. Byl dokonce moje první pusa když nám bylo nějakých 5 let. Střídavě jsme spolu jako děti "chodili" (U tohohle se musím usmívat, jinak to prostě nejde). Ten den jsem už neměla píležitost s ním mluvit, kvůli kontrole u zubaře jsem odcházela ze školy dřív. Večer jsem to nevydržela a napsala jsem mu na ICQ asi kilometovou omluvu s vysvětlováním, proč jsem to tak udělala a že jsem ho nechtěla poslat do oněch míst. O den později jsem se mu omluvila tváří v tvář. Odpověděl, že to chápe. Nic víc.
Bylo to jen špatný období. Vím, že kydyby to řekl o pár měsíců pzději, vážně bych mu skočila okolo krku. A vím, že kdyby mě teď chtěl, taky bych mu skočila okolo krku. Je to úžasnej člověk, osobnost, má na každým prstu 10 holek a přesto si tenkrát vybral mě. Bohužel jsem ho od té doby potkala jen párkrát. Stále mám tendenci se mu znovu omluvit, teď mě ale sžírají otázky, jestli si to vůbec ještě pamatuje a jestlli to myslel opravdu vážně, takže moje odvaha mu napsat se vždycky jen na chvíli zvedne a pak zase jako vlna sjede zpátky do moře.
Myslím, že to je pár měsíců, bylo to asi v lednu, pár dní před školním lyžákem, kdy jsem měla noční můru - o čem, to fakt netuším - a vzbudila jsem se s pocitem, že se mu musím omluvit i kdyby z toho němělo nic být. Neudělal jsem to. Tak nějak doufám, že ho jednou někde potkám a prohodíme víc než "ahoj" a dostanu příležitost se omluvit tváří v tvář - alespoň bych viděla jeho reakci.
Doufám, že to není moc zmatený. Pocity ve mě lítaj tam a zpátky a sama se v nich jen těžko vyznám a výjimečně nepomáhá se vypsat... Jen mám trochu slzy v očích, protože tohle je opravdu den, kterej bych ráda změnila - mohla bych být úplně jinde, než jsem teď.
...ale poučila jsem se.
Žádné komentáře:
Okomentovat