autor: B-kay
Ještě dlouho do noci jsem nemohl klidně usnout. Pořád jsem se díval po pokoji, abych se ujistil, že jsou oba v pořádku. Zatímco malej klidně spinkal ve své postýlce, Bill mi ležel v náručí a bezmocně se ke mně tulil. Bylo mi jej skoro až líto. V poslední době nemám na nic náladu, jsem z toho všeho strašně vyčerpanej, a i když se snaží, nedokážu se s ním milovat. Od té doby, co jsme se jsem nastěhovali, se mezi náma neodehrálo víc, než líbání a tulení. Nemůžu říct, že po něm netoužím, protože to není pravda. Ale vždy, když se o něco pokusí, já se stáhnu. I když se snaží působit v pohodě a smířlivě, já vím, že jej to také trápí. Už jenom jeho oddaný pohled, ve kterým se mísí zklamání se starostí, mi dělá neskutečné výčitky svědomí. V poslední době jsem k němu zvláštně chladný a on si to vůbec nezaslouží. Nechci mu ubližovat, to by bylo to poslední, co bych chtěl svým chováním dosáhnout, přesto to však nejde jinak. Dokud nad náma bude viset ta nepříjemná nejistota, zřejmě to lepší nebude…
Zhluboka jsem se nadechl ticha, jež se kolem mě rozprostíralo a pohledem jsem utkvěl na Billovi. I když spal, pořád se mě pevně držel... potřeboval cítit mou blízkost. Potřeboval alespoň to, když už jsem mu víc nabídnout nemohl. Bylo to všechno tak jiné… Kdysi jsme se k sobě tulili nazí a spali jsme ve vášnivém objetí, když to teď vedle sebe ležíme úplně normálním způsobem a naše dychtivá těla náhle zmizela pod tíhou oblečení. Takhle jsem to opravdu nechtěl, ale copak se s ním můžu svobodně milovat, když mi hrozí, že přijdu i o druhé miminko?
Roby jej nenávidí! Tím jsem si byl více, než jistý. Role matky jí nikdy nesedla. Nikdy si s ním nehrála, dokonce si jej k sobě ani nepřitulila. Péči o něj brala spíš jako povinnost, ne jako dar. Já jsem to však bral jako zázrak... Když mi tehdy lékař řekl, že to jejich slabá srdíčka prostě nevydrží, nevěřil jsem, že by to mohl přežít... Byl tak malinký a slabý. Sám vím, jak by se cítil, kdyby věděl, že ztratil svého brášku. Přesně takhle jsem se cítil já, když byl Bill ode mě daleko. Já vím, že to není totéž, ale bolelo to úplně stejně. . .
Trpce jsem si skousl rty a pomalounku jsem se od Billa odsunul. Nechtěl jsem jej vzbudit, a proto jsem tiše vstal a několika opatrnými kroky jsem došel k dětské postýlce, která se nacházela jenom kousek od naší postele. Myslel jsem, že spinká, stačilo však jenom nahlédnout dovnitř a spatřil jsem jeho rozespalá očka, která se na mě tichounce dívala. Nevědomky jsem se smutně usmál a opatrně jsem jej pohladil po hlavičce. Ještě pořád jsem se do téhle role nedokázal úplně vžít. Já vím, že si možná jednou řekne, jak nemožný táta vlastně jsem, ale víc, než svou lásku a péči mu v téhle chvíli nemůžu nabídnout. Nebyl jsem na to připravený a bez Billa bych to sám nedokázal. Nedovolím však, abych boj o něj prohrál. Budu silnej! Díky lásce, kterou cítím, a díky tomuhle stvoření jsem silnější než Roby a její známí. Dokážu si je ochránit! Oba!
Ze zamyšlení mě vytrhlo tiché pípnutí, jak po mně malej natahoval malou ručičku.
"Chceš jít k tátovi?" zeptal jsem se měkce a dával jsem si veliký pozor, abych nemluvil příliš nahlas. Opatrně jsem jej vzal do své náruče a pevně, ale zároveň tak, abych mu neublížil, jsem držel to malinké tělíčko. Bylo mi až do pláče, když jsem ucítil, jak si o mě opatrně opřel hlavičku a po chvilce mu z pusinky vypadnul dudlík, když se znovu ukolébal ke spánku. Ani si neumíte představit, jak krásné bylo, držet své dítě v náručí. Cítit tu jemnou vůni batolat a vnímat, jak mu tluče jeho malé srdíčko. To srdíčko, které ten boj málem vzdalo... Ještě chvilku jsem jím lehce houpal, poté jsem jej pomalu položil zpátky do postýlky a přikryl jsem jej teplou dekou. Dudlík jsem položil raději vedle něj a unaveně jsem přivřel víčka. Takhle to už dál nejde. Takhle se utrápím, a nebudu sám. Cítím, že ještě chvilku a i Bill vybouchne jako sopka, divoce chrlící svou lávu. Už to takhle pokračuje strašně dlouho a už je toho dost i na mě!
Zhluboka jsem se nadechl a překvapeně jsem se zachvěl, když jsem na bocích ucítil dotek dvou dlaní a na krku čísi naléhavé dýchání.
"Nechtěl jsem tě vzbudit," zašeptal jsem tiše, vzápětí jsem však omámeně přivřel víčka, když jsem ucítil, jak Billovy dlaně sklouzly pod lem mých tmavých tepláků a lehce přejely přes mé ještě povadnuté vzrušení.
"Nevzbudil jsi mě," vydechl mi do vlasů a krátce přitiskl své rty na mocně pulzující tepnu mého krku. Vzrušením se mi roztřásla kolena a já to už víc nevydržel. Až moc dlouho jsem jej odmítal... až příliš dlouho jsem se jej nedotýkal a myslím, že to stejně nikam nevedlo. Proto jsem opatrně vytáhnul jeho dlaně ze svého klína, bezmyšlenkovitě jsem se na něj otočil a naléhavě jsem z něj svlékl modré triko. Na rtech mu pohrával slabý náznak úsměvu, a když jsem jej hluboce políbil, vzrušeně zasténal a pustil mě mezi své rty. Za neustávajícího vášnivého líbání jsme se pomalu dostávali zpátky k posteli a já z něj už cestou svlékal jeho tepláky. Na postel tedy dopadnul nahý, s tepláky někde u kotníků, které jsem z něj urychleně svlékl a hodil jsem je někam za sebe. Nedočkavě jsem líbal jeho nahé tělo a vnímal jsem nádhernou hořkost, která nám oběma proudila v žilách... Tu noc jsme se milovali jenom jednou, tiše, líně a pomalu... jemně jsme se líbali a vzájemně jsme se dotýkali. Žádná vášeň, ani surovost. Miloval jsem jej, jako kdyby byl panenkou z porcelánu...
(Bill)
Ráno mě vzbudil zvláštní jas, který mě donutil otevřít oči a zahledět se na nádherné slunce, jež zahřívalo náš pokoj. Uvolněně jsem zazíval a lehce jsem pohladil Toma, který vedle mě ještě hluboce oddechoval. Tahle noc byla po dlouhé době neskutečně nádherná a já se musel potutelně usmát, když jsem si vzpomněl, co jsme vlastně dělali. Byl ke mě tak pozorný a opatrný. Myslím, že jej miluju čím dál víc. Malej Billí taky ještě spinkal a pochyboval jsem, že je mamka už vzhůru, jelikož bylo něco po sedmé. Chtěl jsem je překvapit a udělat jim snídani. Proto jsem se rychle osprchoval, oblékl, vzal jsem do dlaní klíčky od auta a vyběhl jsem ven. Obchod nebyl naštěstí až tak daleko, takže bych to mohl klidně stihnout, než se vzbudí. S veselým úsměvem jsem nasedl do auta a zapnul jsem rádio.
Měl jsem úžasnou náladu a úplně jsem zářil. Tom byl prostě něco, co mi vždy dodalo energii a radost. Nákup trval chviličku a já mohl jet hned zpátky domů. Když jsem se však vracel k autu, už zdálky jsem spatřil někoho, kdo mi byl dobře známý a neměl jsem z toho dobrý pocit.
"Co tady děláte?" zeptal jsem se neutrálním tónem zavalitějšího chlápka, ve kterém jsem poznal Robyina tátu. Díval se na mě s nevrlým výrazem a z očí mu šlehala nenávist.
"Já? Nic. Jenom jsem ti měl od Roby něco vzkázat," řekl s povrchním úsměvem a zahleděl se někam za mě. Bál jsem se otočit, nelíbil se mi jeho výraz tváře. Byl jsem strašně slabej a sám. Když jsem za sebou zahlédl tři další cizí chlápky, upadl mi nákup na zem a frekvence mého dechu se několika násobně zrychlila. Tome...
(Tom)
"Bille," naléhavě jsem zavzdychal a šokovaně jsem vystřelil do sedu. Postel prázdná... Srdce jsem měl až někde v krku, když jsem se pomalu blížil k oknu, abych zjistil, že i Billovo auto bylo pryč. "Bože můj... ne," šeptl jsem a dlaní jsem si přikryl ústa. Bylo mi jedno, že jsem úplně nahej a roztřesenej. Nevím proč, ale nemohl jsem klidně dýchat. V krku jsem měl knedlík, díky kterému jsem se nemohl zhluboka nadechnout a po zádech mi běhala husí kůže. Dost příznaků na to, abych si byl jistý, že s Billem není něco v pořádku. Přímo šíleným tempem jsem na sebe naházel oblečení a vystřelil jsem z pokoje jako raketa.
"Mami, prosím tě, pohlídej na chvilku Billa," křikl jsem na ni do kuchyně, a i když se mě ještě něco ptala, její otázku jsem už nevnímal...
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat