Díl 1.
Tak jo... Po deseti letech zpátky v Japonsku - Teda alespoň na dýl než na týden. Uff... To bude záhul... I když, abych pravdu řekl, Itálie už mě začínala nudit.
Právě vycházím z letištní haly v Osace. Doteď jsem žil u mámy v Itálii a teď za tátou sem.
Docela by mě zajímalo, jak na mé stěhování zareagují noviny v Itálii... No spíš teda módní časopisy a bulvární plátky. Už vidím titulky typu: "Oblíbený mladý model Sebastiano Serafini se stěhuje do Japonska - dívky pláčí!" JO, oblíbený model jsem... Jo, dívky pláčí... Ovšem nedá se říct, že tohle by mě nějak zajímalo. Jen doufám, že takovou popularitu mám jen v Itálii... Tady bych snad mít nemusel... Jinak ty holky budou brečet znovu a dvakrát víc kvůli ´zlomenému srdci´. Ono kdyby se totiž proslechlo, že miláček holek je gay, měl bych na svědomí tolik sebevražd, že by to mé mladé, slabé, 17-ti leté tělo nejspíš neuneslo. Ne že bych tady měl nějakého partnera, aby se to vůbec profláknout mohlo, ale už bych si někoho rád našel... V Itálii to ze spousty důvodů bylo naprosto nemožné.
Dojdu na autobusovou zastávku a opřu se o sloup. Vysíleně vydechnu. Někdy - třeba jako právě teď - se sám sebe ptám, proč všude tahám tolik oblečení. Sotva to udělám, zastaví přede mnou autobus. Znovu popadnu kufry, přejdu k řidiči, koupím si jízdenku, usadím se až v zadní části a počkám, až nastoupí ostatní... No prostě to, co se v autobude obvykle dělá.
***
Po skoro hodině, strávené v narvaným autobuse, konečně vystupuju v okrajové části Osaky.
Řekl bych, že je to taková ta vilová čtvrť.
No jestli má táta bydlet až na konci, ale úplným konci, téhle části, tak se tam s těmi kufry nedostanu ani do večera... No ale zkusit to musím. Momentálně mě zatraceně štve, že autobus nestaví na druhé straně téhle šíleně dlouhé ulice.
Nakonec se s batohem na zádech a dvěmi cestovními taškami v rukách pomalu rozejdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat