Rebel II. 14.

autor: B-kay

Když jsem otevíral dveře auta, ruce se mi chvěly v podivné křeči, kterou jsem v sobě nedokázal potlačit. Ten pocit uvnitř mě byl mnohem silnější než já. Pořád jsem si v duchu opakoval, že je Bill v pořádku a že si to všechno jenom hloupě namlouvám. Naivně jsem doufal, že jej najdu někde ve městě nebo jej potkám někde na ulici. Mé oči naléhavě sledovaly každý koutek kolem mě, každý dům, zahradu nebo i příjezdovou cestu. Byl jsem úplně zoufalý. Řídil jsem a vlastně jsem absolutně netušil, kam mám namířeno. To jenom láska, kterou jsem cítil, mě hnala neúnavně vpřed. Cítil jsem, jak se mi oči podlily slzami a v jednu chvíli bylo hodně těžké řídit a přemýšlet, kde všude jsem ještě nebyl. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se popřemýšlet nad každým místem, které by Bill mohl jít navštívit.

Málem jsem to napálil do nejbližšího stromu, když mi v kapse zavibroval telefon. V tu chvíli jsem úplně kašlal na všechny předpisy a zoufale jsem jej vzal mezi prsty. Vydechl jsem si úlevou, když na displeji blikalo jméno Bill.

---

"Bille, proboha, kde jsi? Víš jakej jsem měl strach?!" vůbec jsem se neovládl a myslím, že jsem do telefonu pořádně křičel. Na druhé straně se však neozývalo nic, kromě usedavého vzlykání a občasného vydechnutí. "Bille?" tomu jsem opravdu nerozuměl, ale nelíbilo se mi to.

"T-tome... j… já... nakupoval... a..." najednou byl hovor ukončen... Stačilo mi jediné slovo, abych poznal, že jsem se nemýlil. Naléhavě jsem šlápnul na plyn a řítil jsem se přímo do nejbližšího nákupního střediska. Na zuřivé troubení a pokřiky rozzuřených řidičů jsem odpovídal ignorací a než jsem se konečně dostal na parkoviště, připadalo mi to jako věčnost. Několik metrů ode mě se za velikým náklaďákem krčilo Billovo auto. Bezmyšlenkovitě jsem zastavil na nejbližším volném místě a utíkal jsem k autu, které mi bylo až příliš známé. Nemusel jsem se vůbec rozhlížet kolem, abych Billa našel. Stačilo jenom nahlédnout dovnitř a naskytl se mi ten nejpříšernější obraz, jaký si lze představit. Ještě nikdy mě nic tak nevyvedlo z míry jako to, co na mě právě čekalo.

"Ježiši, Bille!" vykřikl jsem zoufale a rychle jsem otevřel dveře na straně řidiče, abych se k němu mohl dostat. Bill ležel rozvalený přes přední sedadla a myslím, že ani nepostřehl, že jsem u něj. Víčka měl bolestivě semknuta a když ucítil vedle sebe pohyb, zničeně zaskučel a z posledních sil si snažil přikrýt obličej. Nevěděl jsem, co mám dělat. Při pohledu na jeho zmlácenou tvář, jsem byl úplně mimo. Rty měl rozseklé a celé od krve, stejně jako obočí. Pod očima měl několik menších modřin a na levém líci rudý otisk čísi dlaně. "Bille, lásko..." bezmocně jsem si přikryl rukou ústa, abych udusil zničující vzlyk a opatrně jsem vzal do dlaní jeho tvář. "Bože, Bille... slyšíš mě? B-bille, prosím... t-to jsem já, Tom," z očí mi stékaly slzy, když se na mě zadíval uplakaným pohledem a snažil se mi něco říct. "Už jsem tady, lásko. Musíme pryč. Já vím, že tě to bude bolet, ale musíš mi pomoct, ano? Všechno bude zase dobrý," sliboval jsem mu a nenáviděl jsem se za to, jakému riziku jsem jej předhodil. Hned mi bylo jasné, že Roby něco udělá, ale takovouhle ránu jsem nečekal.

"Bolí to," pípl s vypětím sil a já si všiml, že nemůže hýbat nohou. Kopali do něj... tím jsem si byl jist! Nemohl jsem dovolit, aby ve mně vyhrál hněv a nenávist vůči těm, kteří mu to udělali.

"Lásko, zkus se mě chytit kolem krku. A pořád se na mě dívej! Jenom nezavírej oči, ano?" opatrně jsem jej vzal do náruče, přitom jsem však pořád sledoval jeho zničený pohled a bolestnou tvář. Bill se mě s lehkým syknutím chytil, a když jsem jej vytáhnul ven, opřel se o mě hlavou.

Několika kroky jsem přiběhl k mému autu a to jeho jsem ještě z dálky zamknul. V tuhle chvíli mi bylo upřímně jedno, co se s tím autem stane. Billa jsem položil na zadní sedadlo jako křehkou ledovou sochu, která by pod hrubším dotekem jednoduše tála. Směr byl jednoznačný - nemocnice...

Když Billa převzal lékař a skupinka asistentů a já na dlouhé bílé chodbě osaměl, konečně jsem mohl popustit uzdu svým emocím. Nedokázal jsem vzít do dlaní mobil a zavolat mamce. Prostě jsem nemohl vůbec mluvit. Hlas jako by se mi zasekl někde v krku a já se stal němým. Nechápavě jsem zíral před sebe a bylo úplně zbytečné ptát se proč? Jediný člověk, který by byl schopen něčeho takového, je Roby! Nikdo jiný k Billovi nechoval nenávist. Až se z toho Bill dostane, vyřídím si to s těma, co mu to udělali. Já to tak nenechám. Slíbil jsem mu přeci, že si jej, i malýho dokážu ochránit a to taky udělám... Bill to musí zvládnout! Musí být v pořádku, abychom mohli znovu bojovat společně...

"Pane Kaulitzi?" uslyšel jsem blízko sebe neznámý hlas a to mě donutilo probrat se. Díval jsem se do vlídné tváře Billova lékaře. Ani jsem se nemusel ptát, zhluboka se nadechl a sám od sebe promluvil. "Udělali jsme vašemu bratrovi několik testů a jenom zázrakem jsme mohli vyloučit vnitřní krvácení. Rány na tváři jsou sice malinko hlubší, ale to se časem všechno zahojí. Bill má v oblasti nohou a boků několik ostrých modřin a soudíc, dle úderů, které zřejmě utržil, jeho pravá noha na tom není nejlépe. Vyšetření nám ukázalo, že jeden z těch úderů mohl způsobit, že se kost v jeho noze zlomila," říkal to pomalu a tiše, abych tomu dokázal rozumět. "Ale nebojte. Nohu jsme zafixovali, dostane berle a myslím, že když se o něj doma pečlivě postaráte a bude vzorně odpočívat, není třeba, aby tady zůstával. Kdyby něco, tak stačí zavolat nebo přijet," mile se na mě pousmál a tím úsměvem jako by mi chtěl
dodat odvahu a sílu. Tiše jsem mu poděkoval a následoval jsem jej do pokoje, kde už na mě Bill čekal.

Když jsem jej uviděl, sedět na posteli se smutným pohledem a bolestnou tváří, chtělo se mi brečet. Ale musel jsem být silný.

"Bille," vydechl jsem a rychle jsem k němu přiběhl, abych jej mohl měkce přitulit. Zhluboka jsem nasál jeho nádhernou vůni a pomalu jsem jej vzal do náruče...

(Bill)

Když mě mamka uviděla v tomhle stavu, strašně šílela. Brečela a nadávala nám oběma, pak se nám omlouvala a celkově z toho byla úplně zdrcená. Já jsem se však snažil na to všechno zapomenout. Ještě pořád jsem cítil surové údery těch tří chlapů a před očima jsem měl škodolibý pohled jejího táty...

"Můžu?" Tom nejdříve lehce zaklepal a až pak vešel do pokoje.

"Jo," zašeptal jsem a podal jsem malému Billovi hračku, po které se zvědavě natahoval. Batolil se po posteli a několikrát mi skončil i na břiše. "Jsi v pořádku?" mluvil jsem opatrně a tichým hlasem. Můj pohled však domluvil i nevyřčené.

"Bože, lásko... t-to jsem se měl ptát já tebe. Už tě nikdy nechci vidět takhle... j-já už… nikdy se od tebe nehnu," sliboval a po tváři mu znovu stékaly hořké slzy. "Teď se o tebe budu hezky starat... stejně je to jenom kvůli mně," posadil se na vedlejší půlku postele, něžně si k sobě přitáhl mou tvář a jemně mě líbl na spodní ret. Kdybych neměl tu sádru, posunul bych se tak, abych mu mohl být blíž. Bylo na něm vidět, jak moc je zoufalej. Pořád naléhavě líbal mé dlaně a tulil se k mým bokům. Malej Billí mu podával svůj dudlík a vesele se na něj smál svou bezzubou pusinkou. Kdyby jen věděl...

autor: B-kay