autor: B-Kay
"Chtěl bych jít za ním," Klaudie v tu chvíli přestala mluvit a nevěřícným pohledem sledovala svého vnuka, který byl během několika vteřin na nohou a odklízel ze stolu všechno nádobí.
"Tomi, ten kluk je slepý," zašeptala, jakoby jej chtěla upozornit na velice důležitý fakt, na který zřejmě její vnuk zapomněl.
"Ne babi. Ten kluk je hlavně osamělý. Jistě hodně trpí a tím, že si všichni řeknou, že je slepý a nechají jej na pokoji, se to všechno akorát zhoršuje. Když zůstane celý život zavřený v pokoji, utrápí se. J-já… chci mu pomoct," zašeptal nakonec a vzápětí překvapeně zamrkal. Vůbec si neuvědomoval to, co říká. Vlastně nad žádným z těch slov, které vyslovil, vůbec neuvažoval. Jakoby mu ta slova vyplynula přímo ze srdce. Jakoby tím chtěl omluvit své chování i to, že na toho chlapce úplně zapomněl.
"Hodně lidí mu chtělo pomoct, ale on všechny odmítal. Nechci, aby ses trápil, ale opravdu si nemyslím, že by tebe poslechl. Zkus se tím netrápit Tomi," pousmála se a vzápětí pohotově vstala a cupitala k zvonícímu telefonu.
"Kdyby to jen šlo," zasténal a bezmocný výraz tváře, ukryl za závojem svých prstů. Snažil se poslechnout babičku a myslet na něco jiného, ale tím se nevědomky dostával do víru slov babičky, která se někomu srdceryvně omlouvala do telefonu. Zvedl tvář a celý zpozorněl.
"Simone, já se opravdu omlouvám, ale nejde to. Strašně mě to mrzí, ale odcházím asi na čtyři - pět dní do lázní kvůli bolesti zad a nemůžu Billa hlídat,"
Tomovo srdce, jakoby vynechalo hned několik úderů. Pokud chtěl tomu chlapci pomoct a sblížit se s ním, právě se naskytla dokonalá šance.
"Babičko, já tady přeci budu. Prosím, já na něj dám pozor slibuju," rychle k ní přiběhl a šeptal úplně všechno, co jej v tu chvíli napadlo.
"Já ti rozumím Simone, ale…" nedůvěřivě vzhlédla ke svému milovanému vnukovi a sledovala, jak při ní smutně postával a tiše jí prosil. Těm očím malého pejska, nikdy nedokázala odolat.
"Tak dobře Simone, ale pokud ti to nebude vadit, Billa by pohlídal můj vnuk…" další slova Tom již nevnímal. Jeho tvář se z neznámých důvodů přímo rozzářila, za stisknutými rty ukrýval měkký úsměv. Netušil proč, ale těšil se jako malé dítě.
Právě se mu totiž otevřeli dveře do neznáma. Měl jedinečnou příležitost zblížit se s tím klukem a pokusit se mu pomoct…
Tom nedokázal téměř celou noc usnout. Několik hodin bezcílně proseděl u okna doufajíc,že jej opět spatří, ale ve chvíli,co ucítil, jak mu víčka ztěžkla únavou, svůj boj vzdal…
Byla to zřejmě nesmírná zvědavost a podivný nával zodpovědnosti, co Toma donutilo vstát z postele, jinak by jistě spal až do oběda. Nyní však nemohl.
Pomalounku scházel schůdek po schůdku, utápějíc se ve svém velikém pyžamu a snažil se alespoň zpola vnímat to,co se kolem něj dělo. Kuchyní se nesly jakési hlasy, tím si byl jistý. Dokázal dokonce zachytit hlas své babičky, ale ten druhý, identifikovat nedokázal.
"Tom už jako malý kluk hodně dlouho spal. Kdybys chtěl, mohla bych jej jít vzbudit, stejně budu muset za chvilku odejít," Tom se unaveně opřel o dveře kuchyně a malinkou škvírkou nahlížel dovnitř. Jeho oči však ještě nebyly zvyklé na tak ostré světlo a proto bezmocně sklonil tvář a několikrát je protřel dlaní.
"To je v pořádku, paní Kaulitzová, kvůli mně jej budit nemusíte," Tom nečekaně prudce zvedl tvář a opět se zadíval malinkou škvírkou. Nyní si byl jistý, že ten medově něžný a zároveň nesmělý hlas, patřil jemu. Neviděl na něj, přesto si byl jist, že bude stejně tak nesmělý, jako jeho tichá slůvka.
"Opravdu mu nevadí, že tady zůstanu? Já mu nechci být na obtíž, jistě měl jiné plány," bezmocně zasténal, jakmile jeho hlas zaslechl opět. Nerozuměl, co se to s ním dělo, přesto se jeho nitrem rozléhala přímo spalující touha spatřit jeho tvář a konečně jej skutečně poznat.
Tom nedokázal usnout téměř celou noc.Několik hodin bezcílně proseděl u okna doufajíc,že jej opět spatří ,ale ve chvíli,co ucítil ,jak mu víčka ztěžkla únavou ,svůj boj vzdal…
Byla to zřejmě nesmírná zvědavost a podivný nával zodpovědnosti ,co Toma donutilo vstát z postele ,jinak by jistě spal až do oběda.Nyní však nemohl.
Pomalounku scházel schůdek po schůdku , utápějíc se ve svém velikém pyžamu a snažil se alespoň zpola vnímat to,co se kolem něj dělo.Kuchyní se nesli jakési hlasy ,tím si byl jistý.Dokázal dokonce zachytit hlas své babičky ,ale ten druhý, identifikovat nedokázal.
"Tom už jako malý kluk hodně dlouho spal.Kdybys chtěl ,mohla bych jej jít vzbudit ,stejně budu muset zachvilku odejít ",Tom unaceně opřel o dveře kuchyně a malinkou škvírkou nahlížel dovnitř.Jeho oči však ještě nebyli zvyklé na tak ostré světlo a proto bezmocně sklonil tvář a několikkrát je protřel dlaní.
"To je v pořádku paní Kaulitzová ,kvůli mně jej budit nemusíte ",Tom nečekaně prudce zvedl tvář a opět se zadíval malinkou škvírkou.Nyní si byl jistý ,že ten medově něžný a zároveň nesmělý hlas, patřil jemu.
Nedoviděl na něj ,přesto si byl jist ,že bude stejně tak nesmělý ,jako jeho tichá slůvka.
"Opravdu mu nevadí ,že tady zůstanu ? Já mu nechci být na obtíž ,jistě měl jiné plány ",bezmocně zasténal ,jakmile jeho hlas zaslechl opět.Nerozuměl ,co se to s ním dělo ,přesto se jeho nitrem rozléhala přímo spalující touha spatřit jeho tvář a konečně jej skutečně poznat.
"Tom bude jenom rád. Byl hodně dlouho pryč a moc lidí tady nezná. Vlastně jsi jedním z mála, které zná ," Tom mohl vidět svou babičku, spokojeně sedící na dřevěné židli a také úsměv, který věnovala osobě před sebou. Bylo od ní hezké, že se na něj usmívala i přesto, že její úsměv spatřit nemohl.
"Tím si nejsem tak jistý, " Billův hlas byl náhle roztřesený, nejistý, přesně jako on sám.
Tom to už nemohl déle vydržet.Bez přemýšlení a bez ohledu na to, jak hloupě to mohlo vypadat, prudce otevřel dveře a přímo vletěl dovnitř.
Přes tlukot vlastního srdce, náhle nedokázal slyšet ani babičku, která mu klidným hlasem popřála hezké ráno, dokonce ani Billa, který jej tichounce pozdravil.
Kdyby se neopíral o jednu ze židlí, jistě by upadl.Cítil se na svých nohou náhle tak nejistý. Jakoby ani nepatřili jemu, ale někomu jinému. Všechno kolem jakoby se rozplynulo v prach a jediné, co dokázal vnímat, byla tvář toho slepého chlapce. Vykolejeným pohledem sledoval porcelánově bledou tvář s něžnými rysy, narůžovělými rty a nádhernýma očima, ve kterých nedokázal rozeznat nic. Nic kromě nekonečné prázdnoty .
"A-hoj ,"vydechl ve chvíli, co svůj pohled konečně odtrhl od chlapcových černých vlasů. Nemohl uvěřit tomu, že k tak nádhernému stvoření, právě promluvil uplně poprvé. Sám sobě nerozuměl a pomalounku se ztrácel ve svých vlastních myšlenkách. Jak to, že dokázal tak dlouhou dobu přehlížet něco tak nadpozemsky krásného ?!
Nervózně klouzal očima po kuchyni a nenápadně se přitom několikrát štípl do ruky aby se ujistil, že se mu to skutečně jenom nezdálo. Byl si sebou tak jistý. Byl si jistý tím, že těch několik dní s Billem zvládnou uplně v pohodě, ale náhle se všechna ta jistota kamsi vytratila. Byl nervózní, zvláštně
nejistý a Bill to vycítil. Smutně sklonil tvář a stiskl víčka.
Tom vyděšenýma očima sledoval svou babičku, která jej krátce políbila na líce, další polibek věnovala Billovy a s měkkým úsměvem na tváři, se s nima rozloučila. Vzala si své kufry a během několika minut po ní zůstala jenom vůně, nesoucí se kuchyní.
"Kde máš věci ? Odnesu ti je do pokoje,"Bill zvedl svou smutnou
tvář a v tu chvíli poprvé pocítil nevýslovnou nenávist, ke svým očím a k té strašlivé temnotě, která jej obklopovala ze všech stran. Jediným světílkem, byl Tomův tichý hlas, kterým k němu nejistě promlouval. Bylo to vlastně uplně poprvé, co se s ním snažil navázat konverzaci.
Dal by cokoliv za to, aby se mu mohl zadívat do očí, cokoliv za to, aby alespoň na několik vteřin spatřil jeho tvář. Cokoliv na světě…
"Se mnou si nedělej starosti. Můžu spát i na gauči ,"zašeptal a opět sklonil tvář. Nechtěl, aby se mu díval do očí, které jeho pohled nemohli opětovat. Styděl se za ně. A v Tomově blízkosti, se kvůli své slepotě, styděl ještě víc.
"Ne ,to ne. Budeš spát v mém pokoji ano ? Tady dole, bývá v noci hodně zima , "Tom se po dlouhé době konečně rozhýbal, udělal několik kroků a posadil se naproti Billovy.
"Já ale nechci,aby byla zima tobě ",Tom sledoval ,jak Bill na krátkou chvíli zvraštil čelo, jakoby o něčem hodně důležitém přemýšlel ,vzápětí však nepatrně zavrtěl tváří a opět se uvolnil.Dlaní nesměle bloudil po stole ,ve snaze najít svůj hrníček s čajem .
"O mě se bát nemusíš Bille.Já budu v pořádku ",bezmocně pootevřel rty ve chvíli,co k němu dolehl Tomův měkký hlas.Právě v té chvíli pochopil ,jak velikou chybu udělal ,když souhlasil s tím,že u Toma Něco takového ,by nedokázal vydržet nikdo.
Člověk si totiž nedokáže představit, jak moc bolí ,když ztratíte milovanou osobu ,díky které ještě tlouklo vaše srdce.Díky které jste věřili ,že zázraky i všechny krásné věci světa ,skutečně existují a patří jen a jen vám.Mnohem větší bolest však prožívá ten ,kdo se se ztrátou své lásky již dávno smířil, naučil se s ní žít a náhle bylo zase všechno tak ,jako předtím.Možná s jediným rozdílem.
Chvíle ,které si Bill jako kluk ve školní lavici, krátil nesmělým pozorováním Tomovy tváře ,byli již nenávratně pryč…
Ještě pořád nerozuměl tomu ,proč se vlastně vrátil zpátky .Proč nezůstal ve městě a co bylo nejpodivnější, proč se o něj náhle začal tolik zajímat ?!
Ve škole na něj přeci ani nepohlédl ,nepromluvil na něj jediné slůvko a náhle seděl naproti němu ,dělil je od sebe jenom malinkým kouskem zbytečného prostoru a pokoušel se s ním mluvit.I když to bylo zatím jenom několik nejistých vět ,Bill byl rád i za ně.Vážil si každého slova ,již vyšlo z Tomových rtů. Miloval jeho hlas , miloval vůni ,která se pokaždé točila kolem něj v neviditelném víru ,přesně jako ted´.Vlastně na něm miloval uplně všechno.Jeho tvář měl neustále ve své paměti a ani ted´,když se mu do ní nemohl zadívat ,si jí dokázal bez problémů vybavit.
Jakoby měl ty nádherné oči pořád před sebou.Pamatoval si jejich bezednou hloubku , přesný odstín barvy ,díky které v některých chvílích přímo zářili ,dokonce i drobné jiskřičky , které se v nich zjevovali pokaždé ,když se Tom usmál.
Byl jeho první velikou láskou , prvním člověkem ,se kterým chtěl skutečně být a vychutnávat si jeho blízkost.Po Tomově odchodu ,však své srdce uzavřel a slíbil si,že se již kvůli nikomu jinému neotevře...
autor: B-Kay
