autor: B-Kay
Nepamatuju si na den, kdy jsem udělal svůj první krok. Nepamatuju si dokonce ani na den, kdy jsem slavil své první narozeniny a přesto mám v hlouby srdce ukrytou vzpomínku na chvíli, kdy jsem na vlastní kůži pocítil, jak nádherné dokážou být zázraky.
Tu chvíli si pamatuju úplně přesně.
V roztřesených dlaních jsem svíral jeho nádhernou tvář. Zamilovaným pohledem jsem hladil každý její milimetr a polykal jsem drobné slzy, již stékaly po mé tváři. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Díval se na mě !
Úplně poprvé opětoval můj pohled a já jsem se cítil, jako v krásném snu. Konečky prstů něžně hladil mou tvář, stíral mé slzy a přitom se krásně usmíval.
Chtěl jsem mu toho tolik říct, v mysli jsem si dokonce formuloval věty, které by dávali smysl, přesto jsem nedokázal vyslovit jednu jedinou. Jeho pohled mě naprosto uchvátil. Díval jsem se na něj, zcela paralyzován jeho krásou. Omámeně jsem sledoval jeho pomalounku pohybující se rty, přesto jsem však neslyšel jediné slovo, které řekl. Všechny se splývaly v jedno a udávaly přímo bláznivé tempo, mého bušícího srdce. Jeho měkký pohled vypálil hlubokou díru do mého srdce a zcela si jej podmanil. Nic tak krásného jsem nikdy předtím neviděl. Na jazyku mě náhle pálila přímo stovka nesmyslných otázek .
Kam se poděla ta prázdnota, se kterou ke mně tak dlouhý čas vzhlížely?
Proč vlastně Bůh dovolil, aby něco tak nádherného zahalila temnota a beznaděj?
Hleděl na mě očima bláznivě zamilovaného člověka a já jsem se na něj díval úplně stejným pohledem.
"Lásko moje," tichý sten se prodral mými vlhkými rty ve chvíli, co se ke mně nesměle naklonil a s přivřenými víčky se opřel o mou tvář…
……………………
Všechno se to vlastně začalo dnem, kdy jsem si uvědomil, že už nemůžu žít dál životem, který se nekontrolovatelnou rychlostí řítil ke dnu.
Bylo mi čerstvých dvacet a místo toho, abych si užíval své, kdysi tolik oblíbené, volnosti a zábavy s přáteli, zabalil jsem si všechny své věci a co nejrychleji jsem se vytratil ze života mých rodičů.
Sám sobě nerozumím. Kdysi jsem se moc těšil, až se přestěhujeme do města. Snil jsem o tom, jak je město veliké a kolik možností mi nabízí. A víte, co se stalo?
Popravdě vůbec nic. Od chvíle, co jsme se přestěhovali z malé vesničky, ve které jsem bydlel od narození, jsem cítil, jak velikou chybu jsem udělal. Ve městě jsem se přímo dusil. Náhle nic nebylo takové, jak jsem si představoval a všechny mé sny, se rozplynuly ve vzduchoprázdno.
Byl jsem hloupý, protože jsem to byl já, kdo rodiče přemluvil, abychom se stěhovali a teď jsem to opět já, kdo z toho neznáma utíká…
"Babičko, tohle si kvůli mně opravdu nemusela," poměrně vysoká, hubená postava, pomalounku kráčela čerstvě vyleštěnou podlahou, nesmělým pohledem se vpíjela do věcí , již kdysi tvořili její království a netušila, proč tento jednoduchý ráj tolik toužila opustit.
"Udělala jsem to ráda Tome. Kdybys mi dal vědět dřív, že přijedeš, upekla bych ti nějakou dobrůtku. Takhle ti můžu nabídnout akorát studené zbytky z večeře," starší žena s milou tváří zahanbeně sklopila pohled a ve chvíli, co si smutně povzdechla, jí na čele vyrašila drobná vráska.
Tom věděl o její špatné situaci a proto jí nechtěl ještě více ublížit. Podešel k ní blíž a láskyplně jí objal kolem ramen.
"To je v pořádku babičko. Mě to vůbec nevadí. Jsem ti moc vděčný za to, že jsi mi dovolila tady několik týdnů zůstat a ta studená večeře? Bude jistě skvělá," tváří mu prolétl veselý úsměv, který se znásobil ještě víc, jakmile ucítil, že pomalu přestává dýchat. Tímhle byla jeho babička prostě typická. Neuvědomovala si, jak silná jsou její objetí, ale Tomovy to v té chvíli opravdu nevadilo. Díval se, jak spokojeně kráčela ke dveřím s příslibem, že mu tu večeři alespoň ohřeje a za chvilku je zpátky.
"Konečně doma!" nevěřil by, že by tu malou vesničku a skromný domek někdy nazval domovem a přesto tak udělal. Jakmile se jeho tělo unaveně zřítilo na měkkou postel, byl si jist, že udělal správnou věc. Díval se na všechny ty věci a nábytek a pomalu si uvědomoval, že se téměř ke každé vázala nějaká hezká vzpomínka.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl vůně, která se pokojem nesla. Všechno kolem něj bylo tak krásně jednoduché a nepřepychové. Jakoby utekl před nicotou, která jej ve městě obklopovala den co den.
"Žádný telefon," vydechl s úsměvem a jedním stisknutím tlačítka vypnul svůj mobil, na kterém blikalo hned několik přijatých zpráv a odhodil jej pod postel.
Žádná z těch zpráv jej nezajímala. Věděl, že většina z nich bude od rodičů a ten zbytek od holky, se kterou se marně snažil navázat nějaký hlubší vztah. Nic k ní necítil i přesto, jak moc mu vyznávala lásku. Byl si více než jistý, že se mu chtěla jenom dostat do kalhot a na takové vztahy, on rozhodně nebyl.
Po chvilce jej přestalo bavit ležení v posteli, posadil se a zamyšleně si skousnul rty. Jeho oči nejistě vzhlíželi k oknu, ve kterém dokázal prosedět hodiny s kytarou v ruce, vybrnkávajíc si tichou melodii. Kytary se však již dávno vzdal, stejně jako svého klidného života o který se rozhodl bojovat.
Svlékl ze sebe teplý svetr a několika kroky podešel k oknu. Posadil se na široký parapet a spokojeně vydechl. Tak moc mu to všechno chybělo.
Díval se na noční oblohu, pozoroval miliony třpytivých hvězdiček, pokrývajících tmavé nebe a zbystřil, jakmile jeho oči sklouzly níž a v domě oproti spatřil u okna sedícího chlapce. Tváří se opíral o okno a vypadal, jakoby se díval Tomovým směrem.Tom nechtěl být neslušný a proto nejistě zvedl ruku a krátce na něj zamával.Krom toho mu ten kluk přišel povědomý a tak čekal, zdali jeho mávnutí opětuje.
Černovlasý chlapec se však ani nepohnul a dál nečinně hleděl před sebe.
"Tomi, tady máš tu večeři," Tom krátce pohlédl na svou babičku, vzápětí však opět zabloudil pohledem ke chlapci naproti.
"Na co se to díváš?" Klaudie, tak se totiž jmenovala Tomova babička, položila talíř s večeří na stůl a s úsměvem podešla ke svému milovanému vnukovi.
"Ten kluk… přijde mi povědomý," ukázal prstem na chlapce, jež z neznámých důvodů zaujal jeho pozornost. Vzápětí však zavrtěl tváří a odvrátil se od okna.
"Nepamatuješ si na něj? Chodili jste spolu do třídy. Je to moc milý a pohledný kluk. Je mi jej hodně líto," sklonila tvář .
"Mával jsem na něj, ale on se ani nepohnul. Třeba si na mě nepamatuje." Tom jakoby nevnímal její slova, si dál říkal své.
"Tomi, ten kluk měl ošklivou autonehodu. On nemohl vidět, že si na něj mával, protože při ní oslepl. Nevidí nic. Vůbec nic," Tom naprázdno otevřel ústa a místo odpovědi, kterou měl na jazyku, rty zase tiše zavřel. V krku se mu udělal nepříjemný knedlík a celé jeho nitro se zalilo nevýslovnou úzkostí.
"Je slepý?" vydechl spíš sám pro sebe a trpce stiskl víčka. Cítil se hloupě.
"Budou to už dva roky. Od té doby nevyšel ze svého pokoje. Jeho maminka je zoufalá. Pořád čeká, že se stane zázrak, chudinka." ještě jednou zavrtěla hlavou, popřála Tomovy dobrou noc a několikrát jej políbila na tvář.
Jakmile se za ní zavřeli dveře, Tom rychle přiběhl ke skříni a vybral z ní krabici, ve které měl odloženy školní fotografie. Nemusel ani dlouho hledat, aby našel to, co potřeboval. Během několika vteřin našel fotky hned ze všech ročníků základní a nevěřícně na ně zíral.
Téměř na každé stáli vedle sebe a on si jej přesto nepamatoval. Byli sousedé zřejmě celý život a on o tom klukovy nic nevěděl.
"Proč si na tebe vůbec nepamatuju?" vydechl měkce a ukazováčkem pomalu obkresloval jeho tvář.
"Já jsem byl slepý zřejmě celý život," sklonil tvář a fotky od sebe unaveně odsunul.
"Bille," dodal tichounce ve chvíli, co si vzpomněl na jméno toho chlapce.
Tomova babička byla další ráno přímo zoufalá.
Chtěla udělat pro svého vnuka překvapení a tak mu nachystala snídani, kterou jako malý kluk miloval. Jakmile před něj postavila talíř plný ovocných vaflí, byla se sebou nesmírně spokojená a naivně doufala, jak velikou radost mu tím udělá. Spletla se.
Tom se jí sice slušně poděkoval, ale jídla se ani nedotkl. Neřekl jediné slůvko, jenom tiše seděl a se skloněnou tváří hleděl někam pod stůl.
"Copak tě trápí Tomi?" promluvila k němu ustaraným hlasem a zlehka jej pohladila po vlasech. Odpovědi se sice nedočkala, přesto byla spokojená i za to, že k ní vůbec zvedl pohled a zavrtěl hlavou.
"Jsi takový od chvíle, co jsi viděl toho chlapce. Trápíš se kvůli němu?" Tom se zhluboka nadechl a konečky prstů si promnul unavené spánky.
Netušil proč, ale pořád na toho kluka musel myslet. Cítil nesmírnou lítost už jenom při pomyšlení na to, že se uzavřel ve své temnotě a dobrovolně se jí poddával. Nedovedl si sice úplně představit, jaké to je, když člověk náhle přijde o zrak, přesto věděl, že to pro něj muselo být jistě strašné.
"Já nevím babičko. Trápí mě akorát to, jak blízko jsem k němu celý život měl a já jsem si ledva vzpomněl na jeho jméno. Nerozumím tomu, proč jsme nebyli přátelé," smutně stiskl rty a pohlédl hluboce do těch láskyplných očí .
"Bill je hodně plachý kluk. Tady v okolí měl jenom několik skutečných přátel, ale od té nehody se s nikým nestýká. Jeho maminka jej sem někdy přivede, když musí odejít na služební cestu, ale jinak z domu téměř vůbec nevychází," Tom se náhle cítil podivně prázdný. Netušil proč, ale cítil veliké výčitky i přesto, že s tou autonehodou neměl nic společného. V žilách mu přímo vřela krev a srdce mu tlouklo podivnou rychlostí. Zatímco naslouchal babiččiným slovům, bloudil i ve svých vlastních myšlenkách. V myšlenkách, ve kterých v sobě našel všechnu odvahu, zaklepal na dveře jejich domu a konečně se mu zadíval do tváře….
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat