Hope 37.

autor: B-Kay

Udělal sem chybu,ale věřím,že ty odpouštět umíš

Ozvěna tichých kroků se pomalu linula zahradou.Všude kolem se rozléhal tmavý stín pozdního večera.

Osoba,již nejistě kráčela ke svému cíli,se nejednou zarazila uprostřed kroku.

Váhal.Má jít dál ? Nemá jít dál?

Tak dlouho nad tím přemýšlel ,že si nedovolil otočit se a odejít pryč.U roztomilé zahradní houpačky seděla skloněná postava a házela malej míček dítěti,které sedělo jenom kousínek od ní.Už z dálky počul tichý smích a povzbudivá slova,která byla věnována malé holčičce ,které se nedařilo míč chytit.Kolem nich běhal malej pejsek a soudě podle soustavného vrtění ocasem,si chtěl taky hrát.Zvláštní.

Neposmínal si,že by měl Bill psa.Jediné ,na co si moc dobře pamatoval,byli chvíle,které s Billem jako malí kluci na té houpačce strávili.Hráli si spolu a bláznili se tak,jak to dělávají nejlepší přátelé.A on to všechno zničil .Všechno skazil svou hloupou žárlivostí.

A bylo by to určitě ještě horší,kdyby Bill vědel celou pravdu.Kdyby zjistil,že to díky němu ,skončil Tom v nemocnici ,už nikdy by s ním nepromluvil.Byl by schopný jej nenávidět po tom všem? Opravdu by to Bill dokázal ?

V očích jej štípali slzy,hlavou mu vrtali nepříjemné otázky.Měl strach.Vědel,že když udělá ještě jeden krok,Tom se otočí a uvidí jej.Opět zaváhal.Stejně mu to neodpustí…

(Tom)

"No vidíš,jsi šikulka",pohladil sem malou po baculatém líčku ,když se jí konečně podařilo chytit míč .Tilí se na mě rozkošně zaculila ,sundala si svůj malej klobouk a začala ním vesele mávat kolem sebe.Jak sem říkal.Uplně jako Bill.I jeho reakce byli vždycky takhle kouzelně roztomilé a nečekané.I ted´ bych jej chtěl mít u sebe ,ale bohužel to nebylo možné,protože hned po příjezdu zpátky domů ,usnul a já sem jej nechal spát.Chtěl sem,aby si alespoň jednou pořádně odpočinul a proto sem jej nevzbudil.Simone šla mezitím uvařit večeři a já sem vzal malou na zahradu.

Tohle místo sem na jejich domě miloval snad nejvíce.Miloval sem všechny ty kytičky,stromky,jejich houpačku i sad Billovy maminky,ve kterém sme se s Billem poprvé milovali...

Nevědomky sem sklouzl pohledem na místo,kde tehdy ležela naše deka a nevědomky sem se usmál.Škoda,že to všechno muselo skončit takhle.

Pohled mi padl na zlomenou ruku ,ve které sem cítil ostrou bolest.Simone nebyla nadšená,když sem se kulhajíc vybral s Tilí na zahradu ,ale já sem opravdu chtěl.Vím,že by mi to Bill nedovolil ,ale chtěl sem jít ještě nachvilku ven.A navíc,tohle místo sem opravdu miloval.

Když sem se konečně probral ze svých myšlenek,Tilí už u mě nebyla.Na místě,kde předtím seděla a vesele si tleskala,zůstal jenom její klobouk.Vyděšeně sem se rozhlédl kolem sebe .Tilí byla asi tak tři metry ode mě,po čtyřech se blížila
ke tmavé osobě ,opírající se o zed´ domu .V tu chvíli sem uplně ztuhl.Vyděšeně sem se díval na tmavý stín před sebou .Chtěl sem vstát ,ale prudká bolest nohou ,mě srazila k zemi.Zhluboka dýchajíc a vší silou potláčejíc bolest ,sem to skusil ještě jednou.To už ale Tilí spočívala v náručí osoby,která mě tolik vyděsila.

"Dej mi ji",odmítal sem se mu podívat do tváře.Natáhl sem po ní ruku,dívajíc se do země a jediným mím přáním bylo,aby uposlechl,dal mi ji a odešel.

"Jsi v pořádku? Nemám dojít pro Billa?",Tilí opatrně položil vedle mě a sám si ke mně klekl.Nemohl sem uvěřit tomu,co právě řekl. Nejdřív prozradil bratranci ,kde bydlím a ted´se o mě snad bál.Trpce sem si skousl rty ,vzal sem Tilí jednou rukou do náruče a posadil sem si ji na klín.Vypadala jako andílek .Dívala se na mě velikýma posmutnělýma očima ,zřejmě čekala,že se na ni usměju tak,jako pokaždé.

Nedokázal sem to.Přitulila se ke mně a hlavu zavrtala do mé mikiny.

"Je mi fajn",procedil sem skrz pevně semknuté rty ,pořád sem však odmítal opětovat jeho přímej pohled."Co je to za pejska ? Je roztomilej",zeptal se po delší chvíli ticha a zlehka pohladil Hope po zádech.Neodpovědel sem.Neměl sem sílu navázat s ním delší rozhovor.Jenom sem si k sobě Tilí přitulil ještě víc .

"Tome",vyslovení mého jména mě donutilo podívat se na něj.Poprvé mě oslovil mím jménem .Poprvé mi neřekl tuláku,nebo žebráku .Poprvé se na mě nedíval s takovým odporem a nenávistí ,jako ještě nedávno.Oči se mu leskli ,po tváři mu dokonce stékala slza.

Třásl se a vypadal bezmocný.

"Moc mě to všechno mrzí.Omlouvám se za všechno,co sem ti udělal.Za všechno,co sem ti kdy řekl .Byla to chyba.Udělal sem velikou chybu a ted´ sem ztratil mnohem víc,než sem chtěl získat".

"Chtěl získat ?",prolétl sem jeho obličej nevěřícným pohledem."Ty si to také i získal ! Nenáviděl si mě od první chvíle.A ted´ na sobě nemám jediné místo ,kde by nebyla modřina.Nedokážu bez pomoci projít sám ani několik metrů.Je tohle to ,co si chtěl ?",můj tón hlasu byl pořád smutný,tichý a plný bolesti.Nikdy sem nedokázal být na někoho zlý,nebo po někom křičet.Ani po tom všem,co mi udělal ,to nešlo.

Andreas tiše popotáhl a téměř neznatelně zakýval hlavou."To sem nechtěl",zašeptal.

"Možná je už ale trošičku pozdě litovat",sklopil sem hlavu .

"Já vím .Přiznávam se.Udělal sem velikou chybu,kterou mi možná neodpustíš ,ale chtěl sem to jenom skusit ",naposled se na mě zadíval a vstal.Se skloněnou tváří sem se díval na Tilí ,která si vesele hrála s malou vyšívanou beruškou,již měla na tričku a já si pomalu uvědomoval , co udělal.

Udělal sice velikou chybu,ale omluvil se.

Přišel za mnou i přesto,že sem mu tehdy v nemocnici řekl ,aby odešel.I přesto,že vědel,že s ním zřejmě nebudu chtít mluvit.Přesto to skusil.

Tehdy,když sem řekl,že byl stejný,jako bratranec,sem se zmýlil.Bratranec dělal chyby a ubližoval lidem,ale nikdy se nikomu neomluvil.Nikdy si svou chybu nepřiznal.

"Andreasi?",zavolal sem za ním,sotva udělal několik kroků .S nadějí v očích se na mě otočil ,dokonce se pousmál.

"Po..pomohl bys mi prosím vstát?",zeptal sem se jej smutným hlasem.Opravdu mě to bolelo ,sám bych nedokázal vstát."Samozřejmě",ještě jednou se na mě pousmál,setřel si zvyšné slzy a podešel opět ke mně…

…

"Tome",Simone se na mě ještě jednou zadívala v přesvědčení ,že budu souhlasit s tím,aby mě vzala do nemocnice."Jsem v pořádku.Jenom sem prudce vstal ,je to moje chyba",odpovědel sem tiše a vložil sem Tilí do pusinky dalšího gumídka.

"Bill by nebyl rád,kdyby vědel ,co se stalo.Má o tebe strach.Musíš být opatrnější",zlehka mě pohladila po tváři a jedním stisknutím tlačítka vypla nesmyslnej pořád,který právě dávali v televizi.

Měla pravdu.Bill by nebyl rád.Kdyby se mi opravdu něco stalo a já bych
skončil opět v nemocnici ,přinesl bych mu akorát další trápení.

"Budu",slíbil sem a co nejopatrněji sem se postavil.Chtěl sem jít nahoru za Billem ,zanést mu večeři a být s ním.Po tom všem,co se dnes stalo,sem si nepřál nic jiného ,než ležet u něj a užívat si jeho blízkosti.

"Tome,potřebovala bych s tebou ještě o něčem mluvit",Simone si posadila malou Tilí na klín a zadívala se na mě ustaranýma očima.Nestihl sem ani zareagovat a už se zhluboka nadechla a pokračovala dál."Vím o tom,co se děje mezi tebou a mím synem ",v tu chvíli sem na všechnu bolest,kterou sem cítil zapoměl a bezradně sem se díval do její tváře ,která byla neutrálně klidná.Zůstal sem stát u dveří,pevně se přidržejíc jejich rámu ,neschopen slova.

"Ty víš,že tě mám moc ráda Tome.Přeju si jenom,abys mi řekl,co k mému synovi skutečně cítiš .Pokud jde o pouhý flirt ,prosím,řekni mi to.Jste kluci ,byli jste dlouho spolu a já vím,že někdy prostě přeskočí jiskra a je to.Pochybuju,že je to však natolik silné ,aby jste spolu vytvořili rodinu a žili společně tak,jak se žít má",její slova sice dávali smysl ,ale jenom z jejího pohledu.Ne z toho mého.Jenom já sem přesně vědel ,jak moc byla moje láska silná.Proto byla moje odpověd´ taková,jaká byla.

"Mýlíte se paní Kaulitzová.To mezi náma,je mnohem silnější",vzal sem do dlaní jeho večeři a pomalu sem odkráčel pryč…

Naděje přichází k člověku spolu s jiným člověkem...(Dante Alighieri )

To naděje mi tě přinesla Bille...

autor: B-Kay