G-Dragon...BIGBANG...

K-Pop normálně moc nemusím...ale G-Dragon...a celkově BIGBANG mi nijak nevadí a snad...jsem si je až oblíbila...

G-Dragon - Heartbreaker

Frustrace...frustrace...a zase frustrace...

Víte kde je duše? Tamto místo, kde to bolí? Myslim, že sem ji našla. Když si přiložíte ukazováček přesně mezi klíční kosti, do toho důlku a další tři prsty dáte pod něj asi v centimetrovém rozestupu...tak tam někde to bude...tam to bolí...tam zůstanou jizvy...tam cítíte strach, samotu...ale i štěstí...i když já tam cítím asi spíš tu samotu a bojím se, aby mi skrz to místo někdo neublížil...je to takový prázdný místečko...když nemáte nikoho, kdo by ho zaplnil a nedovolil, aby tam někdo vyrýval další šrámy po kterých zůstávají jizvy. Docela FRUSTRUJÍCÍ...

Stejně jako když vás jen komandují, nikdy ani nepohladí...pochválí jen tehdy, kdy už jednou řekli, že jste něco neudělali (nevšimli si toho) a vy se jim připomenete s tím, že už je to dávno hotový...a ještě to nemyslej upřímně...akorát jim vadí, že musej přiznat chybu... Což je...FRUSTRUJÍCÍ!!! Chci jen trošku obejmout...Kdo mě obejme? Nikdo. Což je? Ano...zase FRUSTRUJÍCÍ!!! Awwwwwww!!!

Miluju tě...ale kdo jsi?I. Díl 8.

Autors: Saya & Spook Bree

Bill - Saya

Tom - Spook Bree

Tom: "To mě mrzí Billi.." řeknu smutně.

Bill: Zhluboka se nadechnu avydechnu. Snažím se zadržet nový příval slz.

Tom: "Nebreč.."utěšúji tě

Bill: "Jenže on...si nás vždycky najde...zase budeme muset pryč. Nevím jestli za týden, za dva, za tři měsíce, nebo za půl roku...ale budeme muset pryč..." vzlykám.

Tom: "Přiblíží se k tobě a zažije peklo.."šeptnu výhružně

Bill: "Doufám, že se ani nepřiblíží...bojím se, aby neublížil i tobě..."

Tom: "Nedovolil bych ani jedno."

Bill: "Nevíš, jakej je...ublíží všemu, čemu si zamane..."

Tom: "Nezamane."

Bill: "Ublíží, kdykoli a kdekoli chce...hlavně tomu, koho si cením...zabil mi i psa..." zašeptám.

Tom: "Nemysli teď na něj. Nemysli na něj vůbec."

Bill: "Já se ho bojím, Tomi...a bojím se, že mi vezme tebe..."

Tom: "Nevezme..A nemysli na to... Mysli na něco hezkého.."

Bill: "Na tebe?" zašeptám.

Tom: "Na nás..." usměji se a zašeptám ti to líbezně do ouška které potom políbím

Bill: "Tomi..." zavrním štěstím, ale stejně nevím, co si o tom mám myslet. Miluje mě? Nezapoměl na to?

Tom: "Ano?.."zašeptám ti do ouška a hladím tě po zádech

Bill: "Miluju tě a navždycky milovat budu..." zašeptám a otřu se tváří o tvou.

Tom:"I já tebe...protože to tak cítím.." myslím to vážně. Možná jsem ztratil pamět ale tohle ve mě zůstalo

Bill: Obejmu tě ještě pevněji.

Tom: "Pojď ke mě.." posunu se na posteli

Bill: Sednu si vedle tebe a koukám ti do očí.

Tom:"Lehni si..." (usměji se a když si lehneš přitáhnu si tě k sobě)

Bill: Obejmu tě. "Miluju tě..." šeptám ti do ouška.
Tom: Políbím tě "Miluji tě." šeptnu ti do rtů

Bill: Zase cítím miliony motýlků v bříšku. "Už se těším, až tě pustí domů" zašeptám.

Tom: "Já taky..."(usměji se a dám ti jedno své koleno mezi nohy a zatlačím na rozkrok. přitom tě něžně líbám)

Bill: "Hmm" zavrním do polibku.

Tom: spokojeně se usměji a dál v tom pokračuji

Bill: "Tomi...jsme v nemocnici..." zašeptám ale usmívám se.

Tom:"Noa? Tak ať mě pustěj." ušklíbnu se a dál tě líbám. Nojo já starej rebel.

Bill: "A myslíš, že to můžou o dva dny dřív?" zašeptám a ušklíbnu se.

Tom: "Nevim ale tohle mi neodepřou." usměji se a znova tě začnu líbat

Bill: Usměju se. "To doufám..." šeptnu do polibku.

Tom: Usměji se a vjedu ti jazykem do pusy

Bill: Splupracuju.

Tom:(obejmu tě a pokračuji)

Bill: "Tomi...opakuji že jsme v n nemocnici..." zašeptám

Tom:(nespokojeně zamručím a trochu se odtáhnu)

Bill: "No...ale až takle jsem to nemyslel..." sklopím provinile očka.")

Tom: (políbím tě)

Bill: Usměji se do polibku.

Tom:"Prosím...ser na nemocnici..."(špitnu ti do polibků)

Bill: "To bych rád..." zašeptám.

Tom: "Tak to udělej.."(zažádám ti do pusy)

Bill: "Tomi...jestli sis nevšiml, tak ti sledujou tep...a při tomhle se tep hodně zvyšuje...co by se stalo kdyby..."

Tom:"Noojoo...tak ale až se vrátím domů...nesmíš mě nechat čekat."(zaculím s ena tebe a pohladím tě po tváři.)

Bill: "To si piš, že nenechám..."

Tom:"Tak to se mi ulevilo..."(zasměji se a přitáhnu si tě k sobě)

Bill: Pevně tě objímám. "Pro tebe cokoli."

Tom:(políbím tě)

Bill: Přitisknu se k tobě. Už nevím, co mám říkat, ale je mi krásně.

Tom: (tisknu si tě spokojeně k sobě)

Bill: Už nevím, jak ti víc dokazovat, že tě miluju. Ležím u tebe, objímám tě, a vydechuju ti na krk.

Tom:"Asi tě miluju.."(šeptnu spokojeně)

Bill: "Asi?" posmutním.

Vím, že si po strátě paměti ale mrzí mě to.

Tom: "Asi určitě.."(usměji se na tebe a podívám se ti do oček. Chytnu tě za bradičku a políbím.)

Bill: Spokojeně zamručím.

Tom: "Už máš dostatek abys mi věřil že k tobě cítím to co ty ke mě?"(usměji se a podívám se ti do očí)

Bill: "Jo..." zašeptám a políbím tě.

Tom: "Konečně."(zasměji se do tvých rtů a polibky ti začnu oplácet)

Bill: Vznáším se. Jsem v sedmém nebi a polibky ti  oplácím.

Tom:(jemně ti skousnu spodní ret)

Bill: "Hmm..." usměju se do polibku a na prst si natočím jeden z tvých dredů.

Tom:"Coopak.?"(usměji se)

Bill: "Nic...já jen, že takle bych vydržel celé dny..." taky se usměju.

SpookBree ‎(21.11.2010 20:40):

Tom: "Klidně. Mě to nevadí."zasměji se a pohladím tě po tváři. Jsi rozkošný

Saya-Mi ‎(21.11.2010 20:42):

Bill: "Jenže nemůžu...musím se vrátit domů dřív než máma." zašeptám.

Tom:"Proč?" zakaboním se

Bill: "Když odcházela, spal jsem. Tudíž jsem nemusel do školy, takže budu hrát, že jsem se před chvílí vzbudil. A navíc bude chtít konečně vědět, co se stalo." potichu ti odpovím.

Tom: "Aha..." usměji se  "Ale brzo přijdeš viď?"

Bill: "Neboj...každou volnou chvíli budu u tebe." taky se usměji.

Tom: "Doobře." najednou tam vletí sestřička a začne vřískat že už je po návštěvní době

Bill: Kouknu na tu megeru a pak na tebe.

Tom: "Je mi dobře.." zavrčím na ni.

Bill: Vrhnu na ni vražednej pohled.

Tom: Piští tam na nás dál "Neser!" zařvu na ni

Bill: "Když je mu dobře tak laskavě neotravuj!" křiknu na ni.

Tom:"Jo!"

Bill: "A vypadni!" přitisknu se k tobě.

Tom: "Jo!"zařvu na ni. Je celá rudá

Bill: "Sakra ať už vypadne" procedím skrz zaŤatý zuby.

Tom: Sestřička odběhla. "A teď na nás někoho pošle. Radši jdi. Abys neměl průser."

Bill: "Dobře. Zase přijdu. Nevím, jestli dneska ale přijdu co nejdřív." usměju se a vstanu.

Tom:"DObře." natáhnu se za tebou a obdaruju tě polibkem na rozloučenou "A teď utíkej."

Bill: "Ahoj Tomi. Miluju tě." rozloučím se a radši už jdu.

Tom:"I já tebe." řeknu ale to už jsi v tahu

Bill: Vyjdu z pokoje a rychle seběhnu schody.

Tom: Přiběhne tam sestřička s nějakým chlápkem "Je fuč." ušklíbnu se na ně

Bill: Vyběhnu ven a rozhlídnu se abych se zorientoval.

Tom: Znuděně tam ležím

Bill: Jdu nějakou ulicí a doufám, že vede domů. Kouknu se kolik je hodin. Hmm...půl jedné. Máma přijde za...hodinu. Hodinu?! Tak to mám co dělat.

Máma: Pustili mě domů dřív

Bill: Dojdu domů ve třičtvrtě a... Scheisse! Máma už je doma!

Máma: Broukám si v kuchyni. Bill spí. Nechci ho budit

Bill: Potichu se zuju a jdu nahoru.

Máma: Broukám si vesele

Bill: Potichu vejdu do pokoje a zavřu za sebou. Shodím ze sebe oblečení a vezmu si to, v čem jsem spal. Rychle se odlíčím a lehnu si.

Tom: Jdu potichu za Billem

Bill: Chvíli ležím, pak vstanu a oblíknu se. Sejdu po schodech dolů a v obýváku si sednu na gauč. Koukám do zdi a přemýšlím.

Máma: "Jé ahoj Bille."

Bill: Trhnu sebou. "Ahoj" odpovím jí.

Máma: "Jak ti je?"

Bill: "Už docela dobře..."

Máma: "Tak to je dobře... máš hlad?"

Bill: "Ani ne..."

Máma:"Dobře něco ti udělám." usměji se

Bill: Přikývnu a dál koukám do zdi.

Máma: Odejdu ti něco přichystat

Bill: Zase přemýšlím.

Máma: "Tady." donesu ti sendviče

Bill: "Díky" řeknu a dál koukám do zdi.

Máma: "Bille jsi v pořádku?"

Bill: "Jo..." zamručím.

Máma: "Bylo ti špatně?"

Bill: "Ne..."

Máma: "Tak proč jsi zůstal doma?"

Bill: To abych začal vysvětlovat od začátku, že?" pokusím se o milý tón.

Máma:"Byl bys hodnej."

Bill: "Tak jo. Když jsem v pátek říkal, že jdu ke kamarádovi...tak trochu jsem lhal..."

Máma:"Nešel jsi ke kamarádovi?"

Bill: "No...šel i nešel..."

Máma: "Nechám ti prostor k mluvení." usměji se

Bill: "Lépe řečeno...Tom je kamarád i neí kamarád..."

Máma: "Všechno mi to řekni najednou." koukám na tebe

Bill: "Tom...je můj přítel a náš soused... A strávil jsem s ním noc." čekám na tvoji reakci na tohle.

Máma: Vykulím na tebe oči a pootevřu pusu "Aha...a...proto jsi tak špatný?"

Bill: "Ne...bylo to krásný ale..." začervenám se. "Teď se dostáváme k tomu, proč jsi mě vyzvedávala v nemocnici."

Máma :"Aha"

Bill: "Ráno... Tomi chtěl udělat snídani a...šel do pekárny a..." rozvzlykám se.

Unbekannt Liebe

Unbekannt Liebe Díl 1.

Tak pro začátek bych chtěla říct, že je to první vícedílka, kterou píšu sama, takže to pěkně kritizujte, když se vám nebude něco líbit. A taky bych chtěla upozornit, že první dva díly jsou psané ve formě vypravěče. Další díly už z pohledu kluků. Doufám, že se povídka bude líbit. Ahoj =)  Saya

- pod perexem -

---

Díl 1.

*ODPOLEDNE*

"Už zase?"

"Jo! Je to snad můj život!"

"Ale můj dům!"

"Taky v něm bydlím!"

"No právě! Takhle to dál nejde! Jestli tady tenhle týden ještě někoho budeš mít… Tak něco zažiješ!"

"To víš že budu!"

"Dobře, jak myslíš. Chtěl jsem ti nechat týden na zamyšlení se nad sebou ale nedáváš mi jinou možnost. Pojedeš k mámě."

"Ty ses zbláznil! Ne! Nikam nejedu! Co si pamatuju, tak se jí vyhýbám a teď k ní mám jet? Nikdy!" Zařval Bill.

"Jdi si sbalit. Teď zavolám Simone a zítra se stěhuješ." Prohlásil Jörg s klidem a ukázal na schody do patra.

Bill si naštvaně dupl a vyběhl schody. Vběhl do svého luxusního pokoje a nezapomněl za sebou třísknout dveřmi.

Doběhl k posteli a skácel se do ní. Po tváři mu stekla slza. Nechtěl opustit luxus, který u matky mít určitě nebude. A navíc jeho bratr. Jak se s ním bude snášet? Vždyť ho roky neviděl. Ani ho neznal, bál se toho, že pro něj nebude ´ten nejlepší´ jako pro všechny ostatní. Bál se, že bratr uvidí pod jeho masku. Masku, kterou má rád a díky které může skrýt to, jak se doopravdy cítí. Po tváři mu stekla další slza.

Naštvaně se zvedl a zaklel, když zakopl o školní tašku. Sedl si na zem a praštil pěstí do podlahy. Vyjekl a zaklel znovu. Opatrně se vstal ze země, přešel ke stolu a vzal si blok a tužku. Začal kreslit.

Mezitím Jörg volal Simone.

"Ahoj Simone." Začal.

"Jörgu?" Simone zněla překvapeně.

"Simone…ehm…měl bych takovou… prosbu."

"O co jde? Jde o Billa?"

"Jsou s ním problémy. Nemohla… Nemohla by sis ho vzít na nějakou dobu k sobě? Odnaučit ho… to co dělá. Moje výchova vážně asi…nebyla dobrá. Prosím, zkusila by si s ním něco udělat?"

"Ty přiznáváš SVOU chybu?"

"Ano, přiznávám." Povzdechl si Jörg.

"Tak dobře. Kdy ho chceš přivézt?"

"Mohl bych zítra?"

Simone si povzdechla. "V kolik?"

"Někdy během dopoledne…"

"V tu dobu pracuju."

"A nešlo by to nějak zařídit?"

Další povzdech. "Dobře. Nechám doma Toma."

"Děkuju. Už si s ním vážně nevím rady…" Tentokrát si povzdychl Jörg.

"Tak mi řekni alespoň to, na co si mám u něj dávat pozor."

"Noční návštěvy…a pokaždé někdo jiný. Jak hoky, tak kluci. A chování divy. Všude ho všichni berou jako nejlepšího."

"Dobře, zítra ho dovez. Něco s ním zkusím udělat, ale musíš mi dát i dostatek finančních prostředků."

"Děkuju. Zítra ho přivezu."

"Ahoj."

"Ahoj" Jörg zavěsil.

*O HODINU POZDĚJI*

Bill seděl shrbený na posteli a prohlížel si, co nakreslil.

Na obrázku ležela malá tmavá postava uprostřed cesty. Zraněná a krvácející. Okolo byla spousta lidí, známí i neznámí, ale nikdo si jí nevšímal.

Přesně takhle se Bill cítil.

Jeho otec mu jako náhradu za čas, který s ním netráví dával peníze. Proto byl zvyklý na opravdový luxus.

Ti, co si říkali ´jeho přátelé´ ho využívali také jen kvůli penězům. Nikdo ho neměl rád za to, kým doopravdy byl, ale spíš pro to, co měl. Bill si toho byl vědom, ale byl rád, že si ho alespoň někdo všímá.

Vstal z postele a výkres na ni položil. Tentokrát si dával pozor kam šlape, došel ke skříni a vytáhl několik kufrů. Začal vyndávat oblečení a skládat ho do kufrů. Nebyl naštvaný, ani mu nebylo líto, že odjíždí. Věděl, že jediné, co mu bude chybět je luxus.

Poté, co si zabalil naprosto všechno oblečení a doplňky
si lehl na postel s notebookem na břiše a několik hodin sledoval filmy. Neměl náladu ani na žádný klub a ´noční zábavu´takže šel - pro něj opravdu hodně - brzo spát.

Výýýýýttlem

Nejde se netlemit!!! Škoda že to byl mikrofon a jeho ruka...XD

zdroj: wanity.blog.cz

Miluju tě...ale kdo jsi?I. Díl 7.

Autors: Saya & Spook Bree

Bill - Saya

Tom - Spook Bree

Bill: "Je to vážně složitý... prosím, teď mě nech a já ti to později řeknu..."

Máma: "Jedem domů." (otevřu dveře a sednu si do auta)

Bill: Taky si sednu...ale pro trochu klidu na zadní sedadlo.

Máma: "Ty sedíš vzadu? Od kdy?"

Bill: Mlčím. Nemám chuť jí na to odpovídat. Nemám chuť jí odpovídat na nic!

Máma: "No tak si mě ignoruj..."

Bill: "Jo, budu!" odseknu a zírám z okna. Snažím se aspoň trochu si zapamatovat cestu sem.

Máma:" Tak mi řekni proč jsi tam BYL!" vyjeknu a rachle koukám zase na cestu

Bill: "Už jsem ti říkal, že teď ne!" zopakuju to, co před chvílí a dál sleduju cestu a názvy ulic.

Máma: To nemá cenu. Radši řífím

Bill: No konečně... zadní sedadlo splnilo svůj účel. Oddychnu si. Dál sleduju názvy. Apple Allee...fuj! Jablka by do mě nikdo nedostal! Tvrdím, že na ně mám alergii ale jen je prostě nesnáším....no, alespoň si to zapamatuju.

Máma: Už vidím náší vilu

Bill: Hmm...a sme doma. Moc daleko to není, tak zítra za Tomem půjdu. Vlastně...Ne! Scheisse! Zítra je pondělí!

Máma: Vystoupím a čekám až Bill vystoupí taky "Tak proč jsi tam byl?"

Bill: "Ještě ne." odseknu, jako že ti to ještě nehodlám říct.

Máma: "A kdy?!" vyjeknu

Bill: "Až si to sám trošku srovnám." odseknu.

Máma: "Já to chci mít taky srovnané! Bille!"

Bill: "Tak sakra nech napřed mě, abych si to srovnal!" už skoro řvu a v očích mám slzy.

Máma: "Nechovej se jak hysterka!" vypísnu na svého syna a zalezu do vily

Bill: "A ty se ke mě nechovej jako k deseti-letýmu frackovy!" teď už vážně řvu. Taky jdu dovnitř.

Máma: "Jsem tvoje matka!" vypísknu a jdu do kuchyně

Bill: "Jo! Jsi moje matka a asi jsem po tobě přece jen něco podědil, protože nejsem sám, kdo se tu chová jako hysterka!" zařvu na ni už na schodech do mého pokoje.

Máma: "Cože?!" vypísknu

Bill: Jsem už u dveří svého pokoje ale ještě slyším dobře. "Slyšela si!" Zařvu na ni.

Máma: "Přestaň Billino!"

Bill: "Neříkej mi tak! A jestli chceš něco vědět tak mlč úplně a nech mi pár hodin klidu!"

Máma: "Jak chceš! Pojedeš k tátovi!" vyjeknu. Tohle na tebe snad zabere.

Bill: "No tak to ne! Jestli myslíš, že ti po tomhle něco řeknu, tak se mýlíš! A to pekelně!"

Máma: Koukám na tebe. Tvůj otec tě nenávidí a bil tě. Divím se.

Bill: Stejně bys mě tam neposlala. Mlátil tebe i mě. A kdybys mě tam chtěla poslat, můžeš rovnou shánět nový bydliště, jinak si najde i tebe. Musím se ušklíbnout když vím pravdu.

Máma: Jdu pro mobil a zavolám tvému otci "Ahoj Joey..."

Bill: "No to snad nemyslíš vážně!?" vyjeknu. "To se chceš stěhovat sotva jsme se sem nastěhovali?!"

Máma: Típnu mobil "Jen mi řekni o co se jendá. Nechci ale..."

Bill: "Tak mi dej pár hodin klidu, abych si to sraovnal já. Řeknu ti to, až to bude aspoň trochu srozumitelný!"

Máma: "A souvisí to s tebou?"

Bill: "Jo! Ale fyzicky jsem v pořádku..."

Máma: "To mi spadl kámen ze srdce..."

Bill: "Hmm..." odpovím. Ale neměl by...tohle je horší, než všechno...co se mi stát mohlo. Radši si to ale vážně uspořádám, než ti to řeknu.

Máma:Chabě se pousměji a odejdu

Bill: Vejdu do svého pokoje a skácím se na postel. Tohle byl těžkej začátek v novým městě...a ještě těžší to bude dál.

Máma: Nevím co se děje. Uvařím ti tvou oblíbenou čokoládu. Vidím že jsi vyčerpaný

Bill: Ležím na posteli a snažím se, si nějak uspořádat myšlenky.

Máma: Nesu ti horkou čokoládu která úžasně voní

Bill: Zavřu oči a snažím se z toku mích myšlenek udělat věty, který bych ti mohl říct.

Máma: Zaklepu a s čokoládou v ruce vejdu dovnitř. "Bille?"

Bill: Otevřu oči. "No?" Vidím že máš v ruce hrnek s něčím...hej! To je čokoláda!

Máma: Sednu si k tobě na postel  a podámti čokoládu "Promiň..."

Bill: "Hmm..." vezmu si čokoládu ale říkat, že je to v pohodě nebudu, když není.

Máma: "Mrzí mě to...mám o tebe strach...a...nevím co se s tebou děje. a to že jsi byl v nemocnici mě rozhodilo..."

Bill: Zase řeknu jen "Hmm..." Chápu, že máš strach, ale teĎ ho mám i já...o Toma!

Máma: "Billi...promiň." obejmu tě. Potom ti vyhrnu tričko a ukážu na modřinu... Na tu která ti tam zůstane navždy. Na tu po tvém otci "Už jen kvůli tomhle..."

Bill: Mlčím. Nechám se obejmout, ale nic jinýho neudělám. Chci obejmout...ale od Toma. A ta modřina...teď chci k Tomimu ještě víc.

Máma: "Záleží mi na tobě víc než na ničem jiném..." šeptnu omluvně a po tváři mi steče pár slz když si na všechno vzpomenu

Bill: Teď už tě obejmu ale na víc nemám sílu. Nemám sílu tě utěšovat, když utěšit potřebuju já sám.

Máma: Odtáhnu se a vztanu

Bill: Zase si lehnu a pozoruju hrnek s čokoládou na stolku vedle postele. Teď mám v hlavě snad ještě větší bordel, než před tím.

Máma: Odejdu

Bill: Snažím se přemýšlet ale jsem vážně unavený. Napiju se čokolády a usnu.

*O den později*

Tom:zase ležím v nemocni. Přivedli mě teď z nějakejch testů

Bill: Včera...respektive dneska jsem se probudil hlady. Zjistil jsem, že je úterý a že jsem nebyl ve škole ani za Tomem. Ta škola by se dala přežít, ale po Tomim se mi moc stýská i když si mě nepamatuje. Kouknu na hodiny...je půl desátý. Půjdu za ním...hned, jak se trochu najím.

Tom: Připadám si sám. Vzdychnu. Včera jsem prospal celej dne a vzpomínel co mi řekl Bill

Bill: Rychle se oblíknu, nalíčím a seběhnu ze schodů. Vezmu si suchej rohlík a i s ním vyběhnu ven. Máma už je v práci tak zamknu a jdu najít nemocnici.

Tom:Koukám do stropu a něco si broukám

Bill: Jdu ulicema a snažím si vzpomenout na cestu. Zastavím se, až když se přede mnou vynoří velká budova. Očividně nemocnice. Vběhnu dovnitř a snažím si vzpomenout na patro, ve kterém je Tom.

Tom: "Měě to tuuu nebaví..." šeptám si pro sebe

Bill: Jo! Už to mám! Druhý patro a na JIP se musím zeptat na číslo pokoje! Vyběhnu schody a zastavím se u něčeho, jako recepce.

Tom: Mračím se do stropu

Bill: U toho něčeho, se zeptám na Toma a sestřička mi ochotně řekne číslo pokoje. Najdu to a zaklepu na dveře.

Tom: "Hm?" brouknu...jestli to jsou další doktoři tak mě jebne

Bill: Vejdu dovnitř a zavřu za sebou. "Ahoj" šeptnu a podívám se na tebe.

Tom: "Ahoj." usměji se. Jsem rád že se stavil

Bill: "Ehm...promiň že jsem včera nepřišel, ale tak nějak jsem v neděli usnul...a probudil se až dneska v noci..."

Tom:Zasměju se "V poho. Já včerejšek taky prospal."

Bill: Musím se taky zasmát. "Sice jsem spal, ale nějak nemám pocit, že bych spal tak dlouho. Necítím se zrovna vyspalý. A ty?"

Tom: "Pořád ležím je to hrozný." usměju se

Bill: "To chápu." přijdu blíž a sednu si na židly vedle postele.

Tom: "Jako doma." zasměju se

Bill: "No...začneme tam, kde jsme minule skončili?" opatrně se zeptám. Nevím, jestli si to po dvou dnech pamatuje.

Tom :"Okey...ale musíš mi to připomenout." umluvně se zasměju

Bill: "Dobře... Myslím, že jsme skončili u toho, jak jsme se ráno prbudili..." usměju se.

Tom: "Aha...dobře pokračuj." usměji se a pobídnu tě

Bill: "No...vzbudili jsme se...a ty jsi chtěl udělat hezký ráno po tom, co jsi mě dost vyděsil. Když jsem se ptal co je za den a jestli je škola a co řeknu mámě na to, že mám neomluvený hodiny...odpověděl si, že je pátek. Vážně si mě vyděsil ale pak jsi se rozesmál s tím, že je sobota a že dojdeš do pekárny pro čerstvé pečivo na snídani..."

Tom: "Jo to je mi podobný...a dál?"

Bill: "No...oblíkl ses a šel jsi ven a...dál nevím, jak to přesně bylo...vím že já jsem si lehl zpět do peřin a čekal, až se vrátíš...ale dlouho ses nevracel a tak jsem se šel podívat z okna a tam..." vzlyknu.

Tom: "Jsem byl já?..." zeptám se. "Billi neplakej to se stává dnes a denně." usměji se a setřu ti slzu

Bill: "Ležel jsi na cestě...a za tebou kamion. Rychle jsem se oblíkl a vyběhl ven. Okolo tebe stálo několik lidí ale nikdo nic nedělal. Sklonil jsem se nad tebou a když...byl jsi v bezvědomí...začal jsem křičet, ať někdo zavolá sanitku..." vzlykám a po tvářích mi tečou slzy.

Tom: "Pojď sem." přitáhnu si tě za ruku a obejmu tě "Dokroři říkali že jsem v pořádku...až na tu pamět. Billi. Nic to není. Tak už neplakej." utěšuji tě. Všechno ti to jemně šeptám do ouška

Bill: Objímám tě ale brečím stále. "Ale Tomi...vždyť si kvůli mě mohl..." šeptám a nedokážu to ani vyslovit. Vzlykám.

Tom: "Mohl ale nestalo se to...Je to pryč. A né kvůli tobě. Na to ser..." už nevím jak tě mám utišit

Bill: "Ale mohlo..." dál vzlykám a brečím. "Tohle si nikdy neodpustím, miluji tě jako jsem nikoho jinýho v životě nemiloval a kvůli mě si tu teď nemusel...vůbec být..." šeptám.

Tom: "Pokud jsem to pochopil tak to byl můj nápad jít pro to. Hele jsem tady. A nemocnice...Za dva dny mě pustí. Je to pryč."

Bill: "Chtěl si jít...ale kvůli mě. Je to moje vina." vzlykám. "A co bude, až tě pustí?" ptám se roztřeseným hlasem.

Tom: "Budeme dál spolu. Vše bude okey a oba budeme šťastní."konejším tě. Cítím to tak

Bill: "Vážně?" ptám se opatrně s nadějí v hlase.

Tom: "Pročby ne?" usměji se nechápavě

Bill: "Nevím...vlastně nevím nic. Připadám si jako vygumovaný..."

Tom: "Aha.."zasměji se

Bill: "Ty se směješ...ale nejhorší je, že nevím, jak dloho tady zůstanem...bojím se...a připadám si, jako ten večer u tebe..." vzlyknu.

Tom: Nenechám tě odejít." usměji se na tebe a opatrně tě políbím

Bill: Taju pod tím polibkem. "Asi bych ti měl zopakovat, jak to se mnou je..."vydechnu do polibku.

Tom: "Můžeš.." vzdychnu ale nepustím tvá ústa

Bill: Pevněji tě obejmu. "Vážně nevím, kolikrát už jsme se stěhovali...Poprvé jsme se stěhovali, když mi bylo asi...sedm. Stěhovali jsme se, kvůli mému otci..On... bil mou mámu a když mu nestačila, bil i mě. My se vlastně nikdy nestěhujeme...my vždycky jen utíkáme..." povzdychnu si.