Autors: Saya & Spook Bree
Bill - Saya
Tom - Spook Bree
Bill: "Je to vážně složitý... prosím, teď mě nech a já ti to později řeknu..."
Máma: "Jedem domů." (otevřu dveře a sednu si do auta)
Bill: Taky si sednu...ale pro trochu klidu na zadní sedadlo.
Máma: "Ty sedíš vzadu? Od kdy?"
Bill: Mlčím. Nemám chuť jí na to odpovídat. Nemám chuť jí odpovídat na nic!
Máma: "No tak si mě ignoruj..."
Bill: "Jo, budu!" odseknu a zírám z okna. Snažím se aspoň trochu si zapamatovat cestu sem.
Máma:" Tak mi řekni proč jsi tam BYL!" vyjeknu a rachle koukám zase na cestu
Bill: "Už jsem ti říkal, že teď ne!" zopakuju to, co před chvílí a dál sleduju cestu a názvy ulic.
Máma: To nemá cenu. Radši řífím
Bill: No konečně... zadní sedadlo splnilo svůj účel. Oddychnu si. Dál sleduju názvy. Apple Allee...fuj! Jablka by do mě nikdo nedostal! Tvrdím, že na ně mám alergii ale jen je prostě nesnáším....no, alespoň si to zapamatuju.
Máma: Už vidím náší vilu
Bill: Hmm...a sme doma. Moc daleko to není, tak zítra za Tomem půjdu. Vlastně...Ne! Scheisse! Zítra je pondělí!
Máma: Vystoupím a čekám až Bill vystoupí taky "Tak proč jsi tam byl?"
Bill: "Ještě ne." odseknu, jako že ti to ještě nehodlám říct.
Máma: "A kdy?!" vyjeknu
Bill: "Až si to sám trošku srovnám." odseknu.
Máma: "Já to chci mít taky srovnané! Bille!"
Bill: "Tak sakra nech napřed mě, abych si to srovnal!" už skoro řvu a v očích mám slzy.
Máma: "Nechovej se jak hysterka!" vypísnu na svého syna a zalezu do vily
Bill: "A ty se ke mě nechovej jako k deseti-letýmu frackovy!" teď už vážně řvu. Taky jdu dovnitř.
Máma: "Jsem tvoje matka!" vypísknu a jdu do kuchyně
Bill: "Jo! Jsi moje matka a asi jsem po tobě přece jen něco podědil, protože nejsem sám, kdo se tu chová jako hysterka!" zařvu na ni už na schodech do mého pokoje.
Máma: "Cože?!" vypísknu
Bill: Jsem už u dveří svého pokoje ale ještě slyším dobře. "Slyšela si!" Zařvu na ni.
Máma: "Přestaň Billino!"
Bill: "Neříkej mi tak! A jestli chceš něco vědět tak mlč úplně a nech mi pár hodin klidu!"
Máma: "Jak chceš! Pojedeš k tátovi!" vyjeknu. Tohle na tebe snad zabere.
Bill: "No tak to ne! Jestli myslíš, že ti po tomhle něco řeknu, tak se mýlíš! A to pekelně!"
Máma: Koukám na tebe. Tvůj otec tě nenávidí a bil tě. Divím se.
Bill: Stejně bys mě tam neposlala. Mlátil tebe i mě. A kdybys mě tam chtěla poslat, můžeš rovnou shánět nový bydliště, jinak si najde i tebe. Musím se ušklíbnout když vím pravdu.
Máma: Jdu pro mobil a zavolám tvému otci "Ahoj Joey..."
Bill: "No to snad nemyslíš vážně!?" vyjeknu. "To se chceš stěhovat sotva jsme se sem nastěhovali?!"
Máma: Típnu mobil "Jen mi řekni o co se jendá. Nechci ale..."
Bill: "Tak mi dej pár hodin klidu, abych si to sraovnal já. Řeknu ti to, až to bude aspoň trochu srozumitelný!"
Máma: "A souvisí to s tebou?"
Bill: "Jo! Ale fyzicky jsem v pořádku..."
Máma: "To mi spadl kámen ze srdce..."
Bill: "Hmm..." odpovím. Ale neměl by...tohle je horší, než všechno...co se mi stát mohlo. Radši si to ale vážně uspořádám, než ti to řeknu.
Máma:Chabě se pousměji a odejdu
Bill: Vejdu do svého pokoje a skácím se na postel. Tohle byl těžkej začátek v novým městě...a ještě těžší to bude dál.
Máma: Nevím co se děje. Uvařím ti tvou oblíbenou čokoládu. Vidím že jsi vyčerpaný
Bill: Ležím na posteli a snažím se, si nějak uspořádat myšlenky.
Máma: Nesu ti horkou čokoládu která úžasně voní
Bill: Zavřu oči a snažím se z toku mích myšlenek udělat věty, který bych ti mohl říct.
Máma: Zaklepu a s čokoládou v ruce vejdu dovnitř. "Bille?"
Bill: Otevřu oči. "No?" Vidím že máš v ruce hrnek s něčím...hej! To je čokoláda!
Máma: Sednu si k tobě na postel a podámti čokoládu "Promiň..."
Bill: "Hmm..." vezmu si čokoládu ale říkat, že je to v pohodě nebudu, když není.
Máma: "Mrzí mě to...mám o tebe strach...a...nevím co se s tebou děje. a to že jsi byl v nemocnici mě rozhodilo..."
Bill: Zase řeknu jen "Hmm..." Chápu, že máš strach, ale teĎ ho mám i já...o Toma!
Máma: "Billi...promiň." obejmu tě. Potom ti vyhrnu tričko a ukážu na modřinu... Na tu která ti tam zůstane navždy. Na tu po tvém otci "Už jen kvůli tomhle..."
Bill: Mlčím. Nechám se obejmout, ale nic jinýho neudělám. Chci obejmout...ale od Toma. A ta modřina...teď chci k Tomimu ještě víc.
Máma: "Záleží mi na tobě víc než na ničem jiném..." šeptnu omluvně a po tváři mi steče pár slz když si na všechno vzpomenu
Bill: Teď už tě obejmu ale na víc nemám sílu. Nemám sílu tě utěšovat, když utěšit potřebuju já sám.
Máma: Odtáhnu se a vztanu
Bill: Zase si lehnu a pozoruju hrnek s čokoládou na stolku vedle postele. Teď mám v hlavě snad ještě větší bordel, než před tím.
Máma: Odejdu
Bill: Snažím se přemýšlet ale jsem vážně unavený. Napiju se čokolády a usnu.
*O den později*
Tom:zase ležím v nemocni. Přivedli mě teď z nějakejch testů
Bill: Včera...respektive dneska jsem se probudil hlady. Zjistil jsem, že je úterý a že jsem nebyl ve škole ani za Tomem. Ta škola by se dala přežít, ale po Tomim se mi moc stýská i když si mě nepamatuje. Kouknu na hodiny...je půl desátý. Půjdu za ním...hned, jak se trochu najím.
Tom: Připadám si sám. Vzdychnu. Včera jsem prospal celej dne a vzpomínel co mi řekl Bill
Bill: Rychle se oblíknu, nalíčím a seběhnu ze schodů. Vezmu si suchej rohlík a i s ním vyběhnu ven. Máma už je v práci tak zamknu a jdu najít nemocnici.
Tom:Koukám do stropu a něco si broukám
Bill: Jdu ulicema a snažím si vzpomenout na cestu. Zastavím se, až když se přede mnou vynoří velká budova. Očividně nemocnice. Vběhnu dovnitř a snažím si vzpomenout na patro, ve kterém je Tom.
Tom: "Měě to tuuu nebaví..." šeptám si pro sebe
Bill: Jo! Už to mám! Druhý patro a na JIP se musím zeptat na číslo pokoje! Vyběhnu schody a zastavím se u něčeho, jako recepce.
Tom: Mračím se do stropu
Bill: U toho něčeho, se zeptám na Toma a sestřička mi ochotně řekne číslo pokoje. Najdu to a zaklepu na dveře.
Tom: "Hm?" brouknu...jestli to jsou další doktoři tak mě jebne
Bill: Vejdu dovnitř a zavřu za sebou. "Ahoj" šeptnu a podívám se na tebe.
Tom: "Ahoj." usměji se. Jsem rád že se stavil
Bill: "Ehm...promiň že jsem včera nepřišel, ale tak nějak jsem v neděli usnul...a probudil se až dneska v noci..."
Tom:Zasměju se "V poho. Já včerejšek taky prospal."
Bill: Musím se taky zasmát. "Sice jsem spal, ale nějak nemám pocit, že bych spal tak dlouho. Necítím se zrovna vyspalý. A ty?"
Tom: "Pořád ležím je to hrozný." usměju se
Bill: "To chápu." přijdu blíž a sednu si na židly vedle postele.
Tom: "Jako doma." zasměju se
Bill: "No...začneme tam, kde jsme minule skončili?" opatrně se zeptám. Nevím, jestli si to po dvou dnech pamatuje.
Tom :"Okey...ale musíš mi to připomenout." umluvně se zasměju
Bill: "Dobře... Myslím, že jsme skončili u toho, jak jsme se ráno prbudili..." usměju se.
Tom: "Aha...dobře pokračuj." usměji se a pobídnu tě
Bill: "No...vzbudili jsme se...a ty jsi chtěl udělat hezký ráno po tom, co jsi mě dost vyděsil. Když jsem se ptal co je za den a jestli je škola a co řeknu mámě na to, že mám neomluvený hodiny...odpověděl si, že je pátek. Vážně si mě vyděsil ale pak jsi se rozesmál s tím, že je sobota a že dojdeš do pekárny pro čerstvé pečivo na snídani..."
Tom: "Jo to je mi podobný...a dál?"
Bill: "No...oblíkl ses a šel jsi ven a...dál nevím, jak to přesně bylo...vím že já jsem si lehl zpět do peřin a čekal, až se vrátíš...ale dlouho ses nevracel a tak jsem se šel podívat z okna a tam..." vzlyknu.
Tom: "Jsem byl já?..." zeptám se. "Billi neplakej to se stává dnes a denně." usměji se a setřu ti slzu
Bill: "Ležel jsi na cestě...a za tebou kamion. Rychle jsem se oblíkl a vyběhl ven. Okolo tebe stálo několik lidí ale nikdo nic nedělal. Sklonil jsem se nad tebou a když...byl jsi v bezvědomí...začal jsem křičet, ať někdo zavolá sanitku..." vzlykám a po tvářích mi tečou slzy.
Tom: "Pojď sem." přitáhnu si tě za ruku a obejmu tě "Dokroři říkali že jsem v pořádku...až na tu pamět. Billi. Nic to není. Tak už neplakej." utěšuji tě. Všechno ti to jemně šeptám do ouška
Bill: Objímám tě ale brečím stále. "Ale Tomi...vždyť si kvůli mě mohl..." šeptám a nedokážu to ani vyslovit. Vzlykám.
Tom: "Mohl ale nestalo se to...Je to pryč. A né kvůli tobě. Na to ser..." už nevím jak tě mám utišit
Bill: "Ale mohlo..." dál vzlykám a brečím. "Tohle si nikdy neodpustím, miluji tě jako jsem nikoho jinýho v životě nemiloval a kvůli mě si tu teď nemusel...vůbec být..." šeptám.
Tom: "Pokud jsem to pochopil tak to byl můj nápad jít pro to. Hele jsem tady. A nemocnice...Za dva dny mě pustí. Je to pryč."
Bill: "Chtěl si jít...ale kvůli mě. Je to moje vina." vzlykám. "A co bude, až tě pustí?" ptám se roztřeseným hlasem.
Tom: "Budeme dál spolu. Vše bude okey a oba budeme šťastní."konejším tě. Cítím to tak
Bill: "Vážně?" ptám se opatrně s nadějí v hlase.
Tom: "Pročby ne?" usměji se nechápavě
Bill: "Nevím...vlastně nevím nic. Připadám si jako vygumovaný..."
Tom: "Aha.."zasměji se
Bill: "Ty se směješ...ale nejhorší je, že nevím, jak dloho tady zůstanem...bojím se...a připadám si, jako ten večer u tebe..." vzlyknu.
Tom: Nenechám tě odejít." usměji se na tebe a opatrně tě políbím
Bill: Taju pod tím polibkem. "Asi bych ti měl zopakovat, jak to se mnou je..."vydechnu do polibku.
Tom: "Můžeš.." vzdychnu ale nepustím tvá ústa
Bill: Pevněji tě obejmu. "Vážně nevím, kolikrát už jsme se stěhovali...Poprvé jsme se stěhovali, když mi bylo asi...sedm. Stěhovali jsme se, kvůli mému otci..On... bil mou mámu a když mu nestačila, bil i mě. My se vlastně nikdy nestěhujeme...my vždycky jen utíkáme..." povzdychnu si.
Žádné komentáře:
Okomentovat