Hope 17.

autor: B-Kay

Necítil sem se zvláštně,ani hloupě. Jakmile sem ze sebe zhodil poslední kousek oblečení ,nesnažil sem se před ním skrývat,ani jakkoliv zakrývat své nahé tělo.Pořád sem se mu vpíjel do očí ,bál sem se přerušit náš oční kontakt.Pokaždé,když sem se mu zadíval do očí ,cítil sem,že se do něj zamilovávám pořád víc a víc.A já sem to tak chtěl.Sám sem si vybral tuhle cestu a i když sem se jí ze začátku bránil,našla si mě sama.Tak moc sem mu to chtěl říct.Chtěl sem vidět výraz jeho tváře po vyslovení těch dvou nejkrásnějších slov:Miluju tě…

Nedůvěřivým pohledem sem se zadíval na pěnovou vodní hladinu.Vodu sem opravdu neměl rád.Měl sem z ní prostě strach .Lidé se přeci bojí různých věcí.Jako malý kluk sem se dokonce odmítal koupat.Bál sem se být ve vaně sám. Vždycky sem se jenom sprchoval.Jak sem rostl,snažil sem si na vodu zvyknout,ale šlo to těžce.Do vany sem se donutil vejít jenom ve vyjímečných případech.A myslím,že tenhle vyjímečným byl.

Na krátký okamžik sem pevně stiskl víčka a zhluboka dýchajíc sem se snažil poslepu dostat do vany ,mé pokusy však byli marné.Nedokázal sem přimět své nohy k pohybu."Podej mi ruku",překvapeně sem otevřel oči a smutně sem se zadíval na Tomovu nataženou dlaň.Myslel sem,že mě vysměje ,nebo mu budu připadat hloupej ,ale on se nezasmál ani jednou.Díval se na mě něžným pohledem ,ze kterého ještě pořád pramenila bolest a soužení."Děkuju",zašeptal sem se skloněnou tváří a za pomoci jeho dlaní sem se konečně dostal do vany i já.Cítil sem se nesvůj.Opřel sem se o okraj a snažil sem se dívat kamkoliv,jenom ne na něj."Bille",natáhl ke mně dlaň,tentokrát sem se ji však nedotkl."Každý má přece z něčeho strach",díval se na mě ,ale nepřisunul se o jediný milimetr.Jakoby mu ta vzdálenost mezi náma vyhovovala.Jakoby mi nechtěl být blíž.."Čeho se bojíš ty?",krátce sem se na něj zadíval ,poté sem však tvář opět sklonil."Já?",jeho hlas byl tak nádherný.Miloval sem,když mluvil.Miloval sem každé jeho slovo,každý prudší nádech,nebo delší výdech.Začínal mě však ovládat strach,že sem jediný,kdo to tak cítí…

"Možná mi to nebudeš věřit ,ale bojím se.Zrovna tady a zrovna ted´",pohledem sklouzl ke svým dlaním a sledoval obláčky pěny ,již se kolem něj hromadili.Cítil sem,že jej něco trápí.Cítil sem,že potřebuje obejmout,ale byli sme oba nazí a já bych se nedokázal ovládnout.Proto sem se na něj raději jenom tiše díval a čekal sem,co se bude dít dál.Byl sem připravený už na všechno."Cítím něco,co bych cítit neměl.Ne k tobě",jeho tvář byla najednou zoufalá."Zakazoval sem si tě ,snažil sem se myslet na cokoliv jiného ,ale čím víc sem se tomu bránil , tím víc sem po tom tajně toužil ",poslední slovo řekl tak tiše,že sem měl problém zaslechnout jej.Přesto sem mu jej ze rtů dokázal odečíst.Hodil sem za hlavu už uplně všechno a sám sem se k němu přisunul ,co nejblíž to šlo.Zlehka sem jej pohladil po čelisti a opřel sem se tváří o tu jeho."Já nechci,aby sis něco zakazoval",vydechl sem mu do vlasů ."Já nejsem tvůj bratranec .Nikdy bych ti nedokázal ublížit",opatrně sem jej políbil na tvář."Jsi tak zranitelný .Tak krásně křehký a nesmělý",prsty sem se dotýkal jeho tváře ,neustále sem však opětovával jeho smutný pohled."Kluk by neměl být takový.Měl bych být silný ,ale...nejde mi to",chytil mě za zápěstí a vděčně jej políbil."Pak budu silný za nás oba ",ujistil sem jej tiše a uslzenýma očima sem se díval na to,jak se láskyplně tulil k mé dlani .Líbal ji a proplétal s tou svou."Už na to nemysli",pokaždé,když se na mě zadíval,zesmutněl.Kdybych mohl,vrátil bych čas a nikdy bych Andreasovy neotevřel.Nic z toho se nemuselo stát.

"Umyju ti záda?",zeptal sem se první věc,co mi přišla na jazyk.Vzápětí sem se však šokovaně zadíval do Tomových očí ,ve tváři jistě červený .Už už sem si chtěl ukrýt tvář v dlaních ,což bylo mimochodem poslední dobou mé oblíbené gesto ,když se na mě Tom najednou překvapeně podíval ,vzápětí však zvážněl.Bylo na něm vidět,jak se snaží něco říct."Co kdybych je umyl já tobě?",zeptal se mě nakonec a já málem přestal dýchat.Několik vteřin sem mu přímo zíral do tváře,než sem se dokázal pohnout.Natáhl sem se pro menší houbu a podal sem mu ji."Musíš se otočit",dloubl mi do nosu a usmál se.

Jeho ůsměv byl jeho nekrásnějším projevem.Byl sem v tom až po uši.Horko těžko sem se dokázal obrátit a zoufalým pohledem sem propaloval sprchový kout před sebou. Když sem na svých zádech konečně ucítil dotek ,bezmocně sem stiskl rty a zavřel oči.Tomovy přišla zřejmě houba zbytečná a umýval mě dlaní. Pomalu jezdil namydlenou dlaní nahoru a dolů a stejně tak klesal a stoupal i můj dech.Dal bych cokoliv za to,aby se mě dotýkal.Stačila by mi pouhá chvilička...jenom zjistit,jaké to může být,když se vás dotýkají dlaně kluka.Tom snad ani pořádný kluk nebyl...

Nemyslím tím, že by mu něco chybělo,ale byl prostě jiný než obyčejný kluci.Tom byl prostě Tom.Neměl silný řečičky,ani hloupý narážky .Dokázal si vás vyslechnout a vy ste mu zase dokázali věřit.Věřil sem mu dokonce mnohem víc,než sem kdy věřil Andymu...

Jeho doteky byli tak opatrné a nejisté .Cítil sem se s ním v bezpečí.Nevědomky sem se skláněl dozadu, dokud sem se zády neopřel o jeho hrudník.Oba sme přivřeli víčka a tak nějak sme se k sobě přitulili.On mě objal kolem ramen a já jej zlehka líbal na natažená zápěstí.Zřejmě nikdo by nedokázal pochopit,co jsem v tu chvíli cítil.Možná že se to takhle mělo stát.Možná bych udělal velikou chybu,kdybych si vzal Sáru a osud to bohužel zařídil za mě a vzal mi ji sám.Sáru sem miloval jinak.S ní to bylo všechno nějak zvláštně klidné.Žádné překážky ,žádné ovládání se ,žádná neovladatelná touha…Tom ve mně probudil něco,co sem neznal….Něco,co mě nutilo dívat se na něj.Toužit po tom,aby byl se mnou.Konečně sem poznal význam toho slova ,o kterém sem si myslel,že pro mě nebylo stvořeno…

Po nekonečném mazlení ve vaně ,sme se usadili před televizi jenom v županech a tiše sme pojídali nakrájené ovoce."Jsi unavený?",zeptal sem se po chvíli tiše .Tom už několik minut tlumeně zíval a když sem se na něj podíval,hlava mu spadla na mé rameno.Na svou otázku sem tedy odpověd´ už nedostal.Odpovědí mi mohlo být akorát jeho pokojné dýchání ."Počkej chviličku",zašeptal sem a opatrně sem se od něj odsunul."Zůstaň",rozespale otevřel oči a snažil se posadit.Byl tak nádherný v téhle pozici.Ospalý a přesto krásný."Přinesu jenom nějaké deky ano? Zatím mi udělej vedle sebe místo",usmál sem se ,políbil sem jej a rychle sem vyběhl nahoru do pokoje pro nějaké deky. Když sem se vrátil,Tom už zřejmě spal.Ležel na kraji gauče schoulený v klubíčku,hlavu měl podepřenou rukou.Byl tak neskutečně zranitelný."Tome",zašeptal sem a opatrně sem vyměnil jeho dlaň za měkký polštář.Pečlivě sem jej přikryl a položil sem se vedle něj.Přivřel sem víčka a snažil sem se taky usnout,ale teplý župan mi začínal být nepříjemný.Posadil sem se a nejistě sem se zadíval na spícího Toma.Vypadal jako malé dítě..Zůstal sem přikryt dekou , župan sem ze sebe nemotorně svlékl a odhodil sem jej pryč.Lehl sem si tak,abych se mu mohl dívat do tváře .Několik minut sem se na něj jenom díval .Tiše a bez jediného pohybu.Nakonec sem se však sklonil k jeho tváři a zlehka sem se otřel o jeho rty těma svýma.Prohrál sem...bylo to prostě silnější,než já."Miluju tě Tome",zavzdychal sem a smutně sem stiskl rty k sobě.Bylo to poprvé ,co se na místě Sáry objevilo jiné jméno.Jméno kluka...Kluka,který mi během několika týdnů dokázal změnit celý život .Kluka ,kvůli kterému se oplatilo žít.Ztěžka sem polkl a přivřel sem víčka.Mohlo uplynout možná několik vteřin ,než sem uslyšel čtyři tichá,přímo neslyšná slova ."Já tebe taky Bille",vydechl a měkce ochutnal mé rty.Takže přece sem nebyl jediný....

Teď teprve chci žít pro někoho drahého, teď teprv miluji, teď je život nádherný a cenu má každý den a žádný nesmí býti ztracen..

(Glazarová Jarmila)

autor: B-Kay