Já vím, zní to divně, ale vážně jsem jemně v hajzlu.
Původně jsem sem měla v plánu už delší dobu psát něco úplně jinýho, ale pak přišel menší šok. Teda ne hned, ono je to samozřejmě trochu složitější. Popravdě nevím, jestli tohle nebude znít jak z přebalu nějakýho přiblblýho románu... Něco jako "Vyrovná se nakonec hrdinka s minulostí a dostane šanci urovnat svůj vztah s hrdinou?"
Teď vážně. Je to tak 14 dní, co mi na fb přišla pozvánka na třídní sraz po 10 letech. Pokud jste tu někdo se mnou už alepoň pár let, tak pravděpodobně víte, že se spolužáky nemám zrovna dobrý vztahy. Jemně řečeno. Po šikaně, které většina z nich jen přihlížela a neodvážili se ani ceknout, jsem je prostě neměla chuť vidět. Teda většinu z nich. Napočítala bych asi 5 lidí, se kterýma nemám problém, pak asi 5 lidí, který už do smrti nechci vidět a doteď jsem se jim úspěšně vyhýbala a pak zbylých 20, kteří jsou mi opravdu ukradení (ti, co jen přihlíželi).
Původní sraz se měl konat už minulou sobotu, ale nová pandemická opatření to zřejmě zhatila. Nový termín je tento týden. Popravdě tohle vím jen proto, že prakticky provozuju ghosting =D čtu zprávy z konverzace, do které mě přidali, jen skrz horní lištu, aby se náhodou neukázalo "zobrazeno" =D Z oné konverzace vyplynulo, že přijde všehovšudy asi 10 lidí a moje noční můry by to být neměly (alespoň na původní datum prý nemohli). Taky z toho vyplynulo, že můj nejlepší kámoš, Alexander (jak si s oblibou nechává říkat a slíbila jsem mu, že o něm tak budu psát), bohužel nedorazí, čímžto to pro mě bylo víceméně jasný. To jsem si teda myslela. Následně se v konverzaci objevil P. s tím, že přijde, a tady začal můj zájem o tuhle akci.
Hodím vám sem link na "moji minulost", abyste byli v obraze.
Navíc mi před půl hodinou přišla zpráva od -ne mnou zrovna milované- spolužačky. Jako přímo mně. Ptala se, jestli přijdu. V tuhle chvíli dělám mrtvýho brouka a taky jsem to přečetla jen přes lištu. Ale vzhledem k P. jsem jemně nalomená. Přecejen jsem několik let pravidelně mívala noční můry, kdy jsem se mu chtěla znovu omluvit a nikdy jsem to nestihla a teď, aškoli už je to pár let od poslední z nich, by mohla být příležitost. Jsem si jistá, že to v článku výše v odkazu píšu, ale jeho reakci na svou skutečnou tehdejší omluvu si nepamatuju a proto mě to roky takhle ničilo skrze sny a teď bych si tu reakci snad zapamatovala a mohla bych mít klid. Když nic víc. Vážně jsem měla celá léta potřebu omluvit se znovu za facku, která mu vlastně vůbec nepatřila, a hlavně mu říct, že jsem k němu nejspíš cítila to samý. Ale bože, bylo mi 15 a vzhledem k situaci jsem měla nervy totálně v hajzlu a reálně -zpětně naprosto jasný- deprese. Ta facka byl v podstatě úplnej kolaps.
Takže teď jsem jemně v hajzlu z otázky "jít, či nejít" a "co se asi stane, kdybych šla?". Proto ten úvod.
A nebudu lhát, P. byl opravdu úžasnej (vždyť si kvůli mně chtěl nechat narůst dlouhý vlasy =D ) a asi ve mně ještě nějakej kousek toho citu zbyl. To mi ale přivádí ještě poněkud větší nervózu a navíc, co když tam přijdu vlastně k ničemu a ani nebudu mít příležitost se omluvit?
No prostě v hajzlu.
Nakonec ještě přemýšlím, jestli se oné spolužačky, co mi napsala, rovnou nezeptat, jestli tam ten debil bude a podle toho se nerozhodovat...
A jen takovej dodatek... Tohle je prostě boží písnička. Celý Versailles jsou boží a já se jich dneska nemůžu zbavit:
Žádné komentáře:
Okomentovat