Sálvame 2/2

autor: B-Kay

"Nedotýkej se mě,"vydechl, jakmile ucítil Billovy ruce na svých zádech. Chtěl mu jenom pomoct nalézt ztracenou stabilitu, ale Tom o jeho pomoc nestál. Vrávoravými kroky se odebral zpátky do obýváku, nemotorně dosedl na gauč a hltavě se napil z lahve, ve které se snažil nalézt svou záchranu.
"Už bys neměl pít,"Bill se pomalu posadil vedle něj, dlaně složil na kolena a smutným pohledem sledoval tmu, rozléhající se všude kolem nich.

---

"Nejsem dítě,"odvrkl Tom tichým hlasem, ale sám na chvilku zapochyboval, zdali by neměl Billa skutečně poslechnout.
Když se na něj zadíval, i to malinko, co dokázal v nekonečné tmě rozeznat, mu způsobovalo husí kůži. Smutné oči, hledící do prázdna, pootevřené rty, mlčící avšak pořád krásné, probrali Tomovu omámenou mysl a donutili ji k činnosti. Tom klopil oči, jak pomalu odkládal láhev stranou, přičemž se nešikovně otřel o Billovo stehno.
V té chvíli černovláskovy rty vykonali nepatrný pohyb a vykouzlili ním náznak něžného úsměvu.
"Nevěřím, že jsi mě poslechl,"pobaveně kroutil hlavou.
"Neposlechl jsem tebe, ale svůj žaludek. Myslím, že víc by už neunesl,"Tomova odpověď možní vyzněla poněkud jedovatě, ale jemný úsměv, zdobící jeho rty symbolizoval něco uplně jiného.
Bill se tiše zasmál, vstal a natáhl obě dlaně směrem k Tomovy.
"Pomůžu ti trefit do pokoje ano? Musíš se prospat. Už jsme spolu téměř půl hodiny a ty jsi na mou adresu neřekl žádnou hloupou narážku, tudíž musíš být hezky opilý,"Bill netušil čím to bylo, ale cítil se vcelku hezky.

Bylo krásné s Tomem jenom tak mluvit. Nekřičet, neječet, nepenit od zlosti a nepotlačovat přicházející pláč a zoufalství. Bylo to opravdu hezké.
"Umím být milý. Ale na tebe milý být nechci…nemůžu,"Tomova dlaň se zlehka otřela o tu Billovu.
"Nemůžeš?,"Bill už opravdu ničemu nerozuměl. Zmateně nakrčil obočí a překvapeně vydechl, jakmile se jeho prsty poprvé a zcela nečekaně střetli s těmi Tomovými. Tom se jej ze začátku dotkl velice opatrně, téměř neznatelně. Jakoby se bál pocítit hořkost Billovy kůže. Jakoby jej ten dotek měl spálit stejně, jako pohled, který mu věnoval.
Během několika vteřin měli tváře již ve stejné úrovni a zmateně si hleděli do očí. Zmatení, bezmocní, unavení ze lži, ve které žili a lapající po dechu. Ticho, rozléhající se kolem nich, jakoby bylo jejich tichým rádcem.
"Věříš v zázraky… Bille?,"zeptal se Tom jakmile ucítil, že sevření Billových prstů slábne. Sám se jej chytil ještě pevněji a pohlédl mu hluboce do očí. Vodka, nebyla nic v porovnání s tím, co s ním prováděl Billův hluboký pohled.
"Už jenom to, že jsi mi řekl jménem, je pro mě zázrak,"přiznal tiše a sklonil tvář. Nechtěl Tomovy ukázat svou slabost. A už vůbec ne slabost, kterou byl Tom sám.
"Andreas je pro tebe také zázrakem?"

"Tome, už jsem opravdu unavený a ty by sis měl jít také lehnout,"Bill si rychle uvolnil ruku z jeho sevření a podešel ke dveřím.
"Neodpověděl jsi mi na otázku,"Tom byl vzápětí u něj, svým hrudníkem se nevědomky natískal na Billova záda a tím způsoboval chlapci před sebou mdloby.
Teprve když omotal své paže kolem jeho hubeného těla, se Billovy podlomila kolena. Nenáviděl se za to, jak snadno Tomovu kouzlu podléhal. Jak lehce sebou nechal manipulovat. Stačil jediný Tomův dotek a on byl schopen na celého Andrease zapomenout. Jakoby v tu chvíli neexistoval. Jakoby patřila jenom jim dvoum a nikomu jinému.
I když věděl, že možná dělá tu největší chybu ve svém životě, otočil se v jeho objetí, pohlédl mu hluboce do třízlejících očí a nepatrně zavrtěl hlavou.
Ruce držel pevně podél těla, v Tomově náručí se cítil jaksi nesvůj. Pořád totiž myslel na Andrease, spícího nahoře v pokoji a na to, že jej nesmí podvést. Nesmí zahodit jeho důvěru jenom pro jeden večer, kdy se k němu Tom díky alkoholu choval skutečně hezky.

"Odpověděl jsem na tvou otázku,"zašeptal.
"Teď bych chtěl jít spát. U-uložím tě, ano?,"Bill nešťastně nakrčil horní ret, v očích ucítil nepříjemnou přítomnost slz. Konečky Tomových prstů, zlehka svírající jeho tvář, byli opravdu skutečné. Nezdálo se mu to. Opravdu se mu bezmocným pohledem vpíjel do očí, krátíc mezeru, již dělila jejich tváře,
Bill tu svou podvědomě sklonil.
"Dost,"pípl a nervózně se ošil, jakmile ucítil Tomovy prsty v blízkosti svých pootevřených rtů.
"Jsem kluk tvého nejlepšího přítele. Budeme se brát Tome a já to všechno nechci ztratit jenom kvůli tvé opilosti a touze, si něco dokázat,"lhal.
Lhal, jako ještě nikdy předtím a ukrýval svou slabost za příslib sňatku s někým, koho nikdy nemiloval. Andreas byl pro něj opravdu důležitý, ale jeho kladná odpověď na otázku, zdali si jej vezme, vyplinula z čistého zoufalství.
Nevěděl, zdali si chtěl dokázat, že to bez Toma hravě zvládne, nebon mu chtěl ukázat, že pro něj nic neznamená. Tak či tak žil ve veliké lži, ze které začínal být pomalu unavený.

"Jsem opilý,"Tom se zlehka dotýkal jeho bledé tváře a jenom on moc dobře věděl, co bylo pravým důvodem jeho opilosti. Ani ten nejsilnější alkohol by jej nedokázal opantat tak, jako Billova vůně a pohled, ze kterého začínal šílet.
"Tak vidíš,"jakmile Tom zesílil intenzitu svého objetí, Bill začal podvědomě ustupovat. Ve chvíli, kdy narazil na chladnou zeď věděl, že byla veškerá jeho snaha, úplně zbytečná. Vyděšeným pohledem prolétl Tomovu tvář, který byla od té jeho vzdálena pouze několik centimetrů.
"Kdybys jen věděl,"Tomův naléhavý výdech protrhl ticho, linoucí se pokojem, jakmile měkce pohladil Billův nos tím svým. Bill se proti jeho tváři nepatrně zachvěl a vzdal svůj boj se sebou samotným. Jakmile se jeho tvář ocitla v zajetí Tomových dlaní, neudělal vůbec nic. Nechal se sebou zacházet, jakoby byl pouhou panenkou a vnímal pouze Tomův zrychlený, po alkoholu mírně nasládlý, dech.
"Co?,"zasténal.
"Jak moc pro mě znamenáš... a já ti to nemohl říct,"Tom vypadal, že se každou chvilkou samou bolestí, rozpláče. Místo toho si však slíbil, že nyní už nebude zbabělý jako kdysi. Už nebude přihlížet tomu, jak se mu díky Andreasovy každým dnem víc a víc vzdaluje. Kdysi své vyznání zamlčel a ukryl jej hluboce ve svém srdci, díky čemu jej ztratil. Víc už takovovu chybu neudělá.
"Miluju tě"

Ty dvě slova byla tím posledním, co Bill dokázal vnímat. Nic víc. V té chvíli se pro něj svět naprosto zastavil. Srdce vynechalo hned několik úderů a on Tomovu tvář viděl rozmazaně, jakoby se ukrýval za
Nějakým podivným závěsem.
Nedokázal promluvit. Nedokázal vykonat jakýkoliv pohyb, dokonce ani tehdy, kdy si Tom velice nesmělým, měkkým polibkem přivlastnil jeho ústa.
Nemohlo to být skutečné. Bylo to až příliš krásné. Tomovy plné rty se zlehka, zcela neznatelně dotýkali těch jeho. Nezáleželo jim na tom, zdali byli jejich polibky opětovány, nebo ne. Užívali si pouze dosažení svého cíle. A ten se již nezdál tak nekonečně vzdálený, jako kdysi.

"Můžeš mě uhodit. Nic jiného, ani nečekám,"Tom už byl téměř střízlivý, smutně sledoval Billovy ruce, které jej od sebe prudce odsunuli a čekal. I kdyby jej rovnou uhodil, nelitoval toho. Řekl Billovy pravdu. Konečně nalezl odvahu přiznat se svými city a díky tomu pocítil nádhernou volnost. Už jej nic netížilo, nic neviselo ve vzduchu a nechtělo být prozrazeno.
"Já jsem zřejmě usnul ve stoji. Nic z tohohle se nestalo,"Bill nevěřícně zavrtěl hlavou a opatrně si olízl vlhké rty. Ještě pořád chutnali Tomem.
"Pokud chceš, zapomeneme na to. Už nikdy se k tobě nepřiblížím. Odstěhuju se a nechám vás dva na pokoji, aby jste se mohli vzít a žít spolu jako rodina,"Billovy se při těch slovech stáhlo hrdlo úzkostí. Smutně se kousl do spodního rtu a opět pohlédl Tomovy do očí, které v tu chvíli přímo zářili. Po alkoholu nebylo již ani stopy. Byli stejně tak upřímné, jako obvykle.
"Ale pokud nechceš, odhoď ten prstýnek a přestaň si nalhávat, že budeš s Andym někdy šťastný. Vím, že ke mně něco cítíš Bille. Vidím ti to na očích,"Bill zmateně nakrčil obočí a pootevřenými rty lapal po kyslíku.
Nikdy by jej nenapadlo, že by se něco takového mohlo skutečně stát. Miloval Toma k zbláznění a nyní zjistil, že jej Tom miloval úplně stejně.
Nebylo to však tak jednoduché. Několik měsíců po sobě jenom křičeli, nadávali si, hádali se. Nedokázali se vystát a náhle stáli jenom malý kousek od sebe, vpíjeli se do sebe utrápenými pohledy a netušili, co bude dál.
Uběhla minuta, dvě a už se sklánělo ke třetí, avšak Billův prstýnek neopouštěl své místo. Pořád se hrdě pyšnil na Billově prstu a Tomovy tím způsoboval obrovskou bolest. Už nechtěl trpět. Právě proto rozhodl za Billa.
"Zapomene na to ano?,"jeho tichá otázka se srazila se zvukem otevírajících se dveří a vzápětí je ozářilo tlumené světlo stolní lampičky.

"Je všechno v pořádku?,"Andreas vyděšeným pohledem sledoval Tomovy dlaně na Billovo zápěstích a byl si jistý, že se jej zřejmě chystal uhodit.
Bill ještě naposled pohlédl do Tomovy tváře, načež od něj ustoupil a pokusil se o milý úsměv.
"Všechno je v pořádku."
"Určitě?,"tu otázku věnoval přímo Tomovy, který se kolem něj snažil projít bez povšimnutí. Nedokázal v sobě potlačit strach o Billa a proto svou otázku vyslovil poněkud ostrým hlasem.
"Jo,"stručná odpověď ke zcela zbytečné otázce. Se skloněnou tváří rychle vyšel z pokoje a víc se už neohlížel.
Bill pohledem hypnotizoval jeho záda tak dlouho, dokud mu nezmizeli z dohledu. Jak s Andym pomalu stoupal do schodů věděl, že se mu stejně nepodaří usnout. Naštěstí tím získal několik hodin, které mohl ztrávit přemýšlením nad tím, co by měl udělat.
Jakmile Andy opět usnul, sledoval jeho tvář i dlaně, kterými jej objímal kolem boků a představoval si jaké by to bylo, kdyby usínal v Tomově náruči. Tomova tvář v jeho mysli během vteřiny nahradila tu Andyho a on se vzápětí neubránil něžnému úsměvu.
Moc dobře věděl, co měl udělat …

Bylo kolem páté ráno, když se rozhodl zkusit štěstěnu a pomalými kroky mířil do kuchyně. Tak moc si přál, aby tam Tom byl a aby si mohli v klidu promluvit ještě dřív, než se Andy probudí.
Nenápadně nakoukl do dveří a jakmile spatřil Toma postávajícího u kuchyňské linky, připravujícího snídani, málem vypískl radostí. Bál se, že si na sebe najdou čas až po práci a to už mohlo být příliš pozdě.
"Ahoj,"Tom věnoval krátký pohled jeho směrem, ale hezké ráno mu nepopřál. Neměl sílu.
"Promluvíme si?,"zkusil to znovu, avšak vrtění Tomovy tváře jej zastavilo.
"Není o čem. Jelikož jsem si kufry, ačkoliv trošku podivným způsobem sbalil již včera, mám o starost míň,"položil dva talíře s vaflemi na stůl a hlavou pokynul Billovy, aby se nasnídal.
"Nechci, abys odešel. Chci, abys zůstal,"pípl Bill, postávajíc u dveří.
"Snad nečekáš, že vám půjdu za svědka?! Představ si, že bys byl na mém místě. Opravdu by ses dokázal dívat na to, jak si beru někoho jiného?," mrzutě svraštil obočí a pustil se do přípravy horké čokolády. Kafe nikdy neměl rád.
"To po tobě ani nechci,"Bill pomalu podešel blíž, postavil se těsně za Toma a tak, aby všechno jasně viděl, si složil prstýnek a odložil jej stranou.
"Chci, abys tady zůstal. Abys zůstal se mnou, protože jsem do tebe blázen,"Tom se prudce otočil a tázavě sledoval něhu, tkvějící se v hloubce Billových očí. Nemohl tomu uvěřit. Vybral si jej. Jej místo Andrease, který byl přímo skvělou parketou. Měl úžasnou práci, hromadu peněz, miloval Billa až opičí láskou a Tom neměl ani jedno.
Tedy kromě lásky k Billovy.
Ta však byla ze všeho nejdůležitější.

"Miluju tě,"tváře obou se v té chvíli rozzářili jako letní slunce a nyní to byl Bill, kdo se k tomu druhému naklonil a naléhavě vsál Tomovy rty mezi své. Tom přes hlasitý tlukot svého srdce jenom zpola vnímal Billovy hluboké polibky, přesto se je snažil se vší láskou opětovat. Líbali se dlouho, jeden druhému se třásli v náručí a dobře věděli, že včerejší hádka, které svědkem byl Andreas, byla jejich poslední.

A stejně tak se stal i svědkem jejich vyznání lásky. Nešťastnou náhodou se probudil, sledoval Billovo prázdné místo v posteli a tušil, že zůstane prázdné ještě hezky dlouho. Před spaním také přemýšlel o tom, co se mezi těma dvěma vlastně děje a konečně pochopil důvod Billova chování. Pochopil, proč se s ním nechtěl milovat, proč odmítal jakékoliv intimní sblížení. Jeho dlaně zřejmě nebyli těmi, které toužil na svém těle pocítit.
Smutným pohledem sledoval líbající se dvojici, která vypadala opravdu šťastně a se zamilovanými výrazy ve tvářích si šeptala slova lásky a také prstýnek, který se válel někde vedle hrnečku, do kterého chtěl Tom zrovna nalít čokoládu.
Jakmile si Tom k sobě přitiskl Billa nejvíc jak mohl a ten mu spokojeně omotal své ruce kolem krku, pochopil, že již déle nebyl podstatnou součástí jejich životů…

Ten prstýnek mu později i přesto, že jej Bill, s uplakaným pohledem nechtěl přijmout, nechal. Právě díky tomu prstýnku a hrozbě sňatku, se věci dali do pohybu a pohli se skutečně správným směrem.
…

Světlé vlasy vysokého chlapce, pomalu kráčícího zalidněnými ulicemi města, se třipytili v záři slunce, jako takoucí zlato. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv, v očích dřímal klid a pohoda. S přicházejícím létem, bylo město nasáklé piskotem a smíchem malých dětí a slov jejich rodičů, všude kolem něj se to přímo hemžilo životem a právě proto si nechtěl kazit náladu přemýšlením nad tím, co jej další den v práci, čeká. Nyní si byl však jistý, že když vejde do jejich domu , pánví již po hlavě nedostane. Místo toho se setká s jejich zamilovanými pohledy a dlouhými polibky, protože to bylo poslední dobou jejich oblíbené zakončení konverzace...