Sálvame 1/2

autor: B-kay

Světlé vlasy vysokého chlapce, pomalu kráčejícího zalidněnými ulicemi města, se třipytili v záři slunce, jako takoucí zlato. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv, v očích dřímal klid a pohoda. S přicházejícím létem, bylo město nasáklé piskotem a smíchem malých dětí a slov jejich rodičů, všude kolem něj se to přímo hemžilo životem a právě proto si nechtěl kazit náladu přemýšlením nad tím, co jej doma čeká. Byl si jistý, že když vejde dovniř, dostane pánví rovnou po hlavě, protože to bylo poslední dobou jejich oblíbené zakončení konverzace...
Andreas byl klukem, který by o sobě mohl hrdě přehlásit, že je dítě štěstěny. Měl úžasné rodiče, skvěle placenou práci, kterou ještě ke všemu zbožňoval, dům, přítele, kterého nadevšechno miloval a také nejlepšího přítele, na kterého nedal dopustit. Když se to takhle vezme, znělo to dokonale. Lidé, které cestou míjel, by mu jistě záviděli vědě, že mu v podstatě téměř nic nechybí.
Byl opravdu šťastný, ale někde hluboce hluboce ve svém srdci ukrýval své zoufalství. Byl zoufalý z těch dvou, protože jeden druhého nedokázali vystát.

---

Když si s Tomem před rokem kupovali dům, šli se zbláznit od radosti. Konečně odešli od rodičů, dostali skvělou šanci postavit se na vlastní nohy a užívat si tolik vytouženou svobodu. Byli mladí, bláznivý, plní energie a očekávání, co měla přinést budoucnost. Mysleli si, že je již nic nemůže překvapit, že všechno společně zvládnou a svět bude patřit jenom jim a jejich touze žít. Jakmile se však poprvé zadívali do dvou něžných, medově zbarvených očí, jejich plány se začali postupně roucet, jakoby byli křehkým domečkem z karet...

"Ach jo,"jakmile se předral skupinkou malých dětí, konečně se ocitl přede dveřma svého domu. V té chvíli také skončili veškeré iluzie, že by se to mezi těma dvoma mohlo jakkoliv napravit. Už ode dveří byl slyšet Billův zvýšený, třesoucí se hlas.
"Jak jsi mi to řekl?!,"otázka byla položena neveřícným tónem, který jenom podkresloval Billovo zoufalství.
"Slyšels,"Tom svou odpověď odsekl tichým, neosobním tónem.
"Nerozumím tomu, jak se může Andy přátelit s někým takovým, jako jsi ty,"Andyho ruka zastala na klice dveří. Neměl sílu je otevřít, protože si nebyl jistý, zdali by jejich další hádku unesl. Už byl ze všeho natolik vyčerpaný, že jej nenapadlo nic lepšího, než opřít své čelo o rozpálený povrch dveří a nešťastně stisknout víčka.
"Jako jsem já?! Podívej se na sebe,"Tom chtěl zřejmě ještě něco dodat, ale Bill jej už neposlouchal. Sebral poslední zvyšky své hrdosti a s naštvaným pohledem opustil kuchyň. Samozřejmě za sebou nezapoměl pořádně třísknout dveřma.
Jakmile zmizel z Tomova dohledu, už si víc na naštvanýho hrát nemusel. Tvář se mu skřivila bolestí, ze rtů se prodral přímo zoufalý vzlyk, který stihl včas ztlumit do dlaní. Rozplakal se ještě dřív, než se vůbec stihl dostat do svého pokoje. Nebyl si jistý, jak dlouho tohle všechno ještě vydrží. Tom mu každým svým slovem vyrýval do srdce obrovskou díru. Vlastně vůbec netušil, jak to, že jeho srdce ještě pořád tlouklo. Nerozuměl tomu, co jej ještě pořád drželo pohromadě, když jeho nitro hrozilo sesypáním. Možno stejně jako on, věřilo v zázrak.
V zázrak, který jaksi nepřicházel.

Tom na tom nebyl o moc lépe. Jakmile Andreas tiše vešel dovnitř, odložil svou tašku stranou a chystal se projít kolem kuchyně rovnou za Billem, aby jej utěšil, zastavil jej tlumený úděr. Jakmile mu pohled padl na Toma, s hlavou opřenou o stůl a zoufale bouchajícího do tvrdého dřeva, už nerozuměl vůbec ničemu. Tom se viditelně třásl, jeho záda se prudce zvedala a vzápětí stejným zběsilým tempem klesala dolů, jak nepravidelně dýchal.
"Jsi v pořádku?,"Andreas se nechtěl prozradit, ale nedokázal se na něj již déle dívat. Takhle si to přece neplánovali. Takhle to být nemělo.
Tom se při zaslechnutí jeho hlasu vyděšeně strhl, zbloudilou slzu, která se mu třpitila v koutku očí, však setřít nestihl. Zhluboka se nadechl a nasadil svůj typický otrávený výraz, který nahodil pokaždé, když zacítil, že se jejich rozhovor bude zase točit kolem Billa.
"Proč bych nebyl? Nestalo se přeci nic nezvyklého. Akorát se prostě neumím tvářit, že je všechno v pořádku, když není,"silně si skousl spodní ret a sklonil tvář.
Jistě, že nic nebylo v pořádku. Jak by taky mohlo být, když osoba, do které byl zblázněný patřila někomu jinému a ještě ke všemu, jej nenáviděla. To bylo opravdu příliš těžké bremeno na to, aby jej zvládal nést s úsměvem na tváři. Utrápeným pohledem sledoval špičky svých nohou, pohled nezvedl ani ve chvíli, kdy si k němu Andy přisedl a přátelsky jej dloubl do ramene.
"Proč jej nemáš rád? Je to skvělý kluk. Je odrazem všeho, po čem sem tak dlouho toužil. Proč se alespoň nepokusíš s ním vycházet hm? Možná by ti mohl být dalším dobrým přítelem,"Tom se trpce zasmál a automaticky zavrtěl hlavou.
"Bill a dobrým přítelem? Andy, upřímně, sám tomu věříš?! ,"po dlouho chvíli konečně zvedl tvář a pohlédl na svého nejlepšího přítele, kterému došla slova.
Když se nad tím déle zamyslel, ta představa mu přišla až na míle vzdálená. Po několika měsících neustálých hádek, problémů a starostí, které jim jejich spolužití přineslo, toužil vzít zpět to, co před malou chvilkou vyslovil s takovou jistotou.
"Pak je jenom jediné řešení,"zašeptal a naklonil se k Tomovi tak blízko, jakoby mu chtěl pošeptat nějaké tajemství.

Přesně tímhle způsobem se mu před rokem přiznal s tím, že se mu Bill líbí.
Zvláštní.
Nejlepší přátelé a zatímco jeden neztrácel čas a vyslovil své touhy nahlas, ten druhý je spolkl a ponechal uvězněné ve svém srdci. Andyho měl až příliš rád a proto s ním nechtěl o Billovu přízeň soupeřit. Dobrovolně se vzdal, dobrovolně dennodenně přihlížel štěstí svého přítele a sám přitom trpěl jako raněné zvíře. Láska byla příčinou všech těch hádek. Miloval jej a hádky byli jedinou situací, kdy se v jeho blízkosti dokázal ovládnout.
"Jaké?,"vydechl, opět složil hlavu na stůl a ze všech sil se snažil vnímat slova, která k němu přicházela jakoby z dálky.

Ve skutečnosti jim ani pořádně nerozuměl, nebo spíš rozumět nechtěl. Vnímal každé třetí, nebo čtvrté slovo.
Svatba, stěhování, klid.
Právě tato tři slova rezonovala v jeho mysli. Cítil se jako opilý. Andyho, přehrabujícího se v kapse svých kalhot a vzápětí chlubícího se drobnou krabičkou viděl zcela rozmazaně. Bylo mu jedno, že musel vypadat opravdu komicky. Srdce se mu v tu chvíli rozletělo na milion kousků. Nedokázal promluvit, nedokázal se dokonce ani pohnout. Jenom zničeně zíral na drobný prstýnek a přál si, aby to všechno bylo pouze zlým snem. Naneštěstí nebylo. Andy Billa požádal o ruku ještě v ten den a o několik minut poté, byli zasnoubení…


Tom věděl, že utápět svůj žal v alkoholu není zrovna projevem hrdinství, ale jinak svou bolest potlačit nedokázal. Bylo mu jedno, že je něco po druhé ráno, že zítra vstává do práce a že se potřebuje vyspat. V tu chvíli mu nezáleželo absolutně na ničem. V narůstajícím počtě skleniček vodky viděl svou záchranu. Jakoby jej mohla otupit natolik, že přestane vnímat, myslet, milovat. Protože to jediné chtěl. Nechtěl k Billovy cítit již absolutně nic. Chtěl, aby byl pro něj opět jenom cizím člověkem, který se z jeho života vytratí stejně tak nečekaně, jako se v něm i zjevil.

Bill v tu noc nemohl usnout.
Vlastně se o to ani nesnažil. Stejně by to bylo zbytečné. Jakmile se Andy odebral do říše snů, pohotově, avšak velice opatrně, opustil jeho náruč a potichu jako myška opustil pokoj. Chtěl se jít projít. V tu chvíli byl čerstvý vzduch tím jediným, co opravdu potřeboval. Nemohl se dočkat, kdy konečně opustí dům. Kdy alespoňň na malou chvilku opustí místo, které jej poslední dobou ničilo. Kráčel pomalu a zlehka, Andreasův prsten byl však tíhou, která mu nedovolovala dýchat. Ten drobný kousek kovu způsoboval, že se mu dýchalo pořád hůř a že netoužil po jiném, než utéct. Utéct od Andrease, od Toma, od obou.

O představě útěku od Toma si zřejmě mohl nechat jenom zdát. Jakmile se totiž dostal do chodby a od tolik vytouženého cíle jej dělilo několik drobných kroků, udeřila jej do nosu sladká vůně alkoholu a Tomova parfému.
"C-co to děláš?,"při pohledu na Toma, který vší silou tlačil do dvou velikých kufrů ve snaze dostat je ven ze dveří, by se jindy zřejmě neubránil smíchu. Byl opravdu roztomilý. Nyní to však bylo jiné. Nebylo to jenom tím, že byl opilý. Ve tváři měl něco zvláštního. Jeho oči ukrývali něco zvláštního a Billovy jej přišlo líto.
"Kam chceš jít?,"nezáleželo mu na tom, zdali mu Tom odpoví, nebo ne. Bylo to totiž poprvé, co jej hned, jakmile na něj promluvil, neodehnal pryč. Poprvé, kdy spolu dokázali být díl jak dvě minuty, aniž by se pohádali. Jistě, bylo to způsobeno tím, že Tom Billovu přítomnost neustále zarytě ignoroval, ale Billovy to v tu chvíli bylo jedno.
"Tome, proč tohle děláš?,"bázlivě se ohlédl za sebe, zdali rachot, který Tom způsoboval kopáním do kufrů, nevzbudil jeho přítele, tedy, vlastně již snoubence.
"Tobě,"Tom na něj hněvivě ukázal prstem, aniž by na něj pohlédl.
"Se nemusím zpovídat,"mluvil pomalu, někdy se až přehnaně snažil artikulovat, ale na opilého člověka, si vedl opravdu dobře.
"Fajn, nemusíš odpovídat, pokud nechceš. Jenom mi dovol pomoct ti. Odvedu tě zpátky do pokoje. Musíš si lehnout,"Bill se snažil mluvit šeptem, ale Tom jeho snahu jaksi nepochopil, protože vzápětí několikrát silně kopl do kufru, který byl blíž.
"Kopeš do něj zbytečně. Těžko jej dostaneš ven, skrz zavřené dveře,"Tom pohlédl nejdřív na kufry, poté na dveře a jakmile se přesvědčil, že jsou skutečně zavřené, konečně věnoval pohled i Billovy, který jej sledoval něžným pohledem.
"Pomůžeš mi je otevřít?,"pípl, utápějíc se v hloubce Billových očí.
"Pomůžu ti odnést ty kufry zpátky do pokoje,"vydechl, podešel ke klubíčku neštěstí, válejícím se na podlaze a přiklekl si k němu. Asi na deset vteřin byli jejich tváře vzdálené pouhých dvacet centimetrů. Blíž si nikdy v životě nebyli.
Zvláštní. Nikdo jiný by se nad takovou malicherností nepozastavoval, ale Billovy to přišlo jako zázrak. Byl u něj, vpíjel se mu do očí a Tom neřekl ani jediné slovo. Neodsunul se od něj, neodehnal jej, dokonce jej ani nesledoval svým obvyklým pohrdajícím pohledem, který Billa tolik bolel.

Zhluboka dýchajíc k němu opatrně natáhl svou dlaň. Chtěl mu jenom pomoct vstát, až příliš pozdě si však uvědomil, že tím všechno jenom zhoršil. Prsten, třpytící se na hubeném bledém prstu, přitahoval Tomův pohled jako magnet.
Svět kolem něj se podivně točil, v hlavě mu hučelo a on přesto všechno ještě dokázal nalézt poslední zbytky své hrdosti, aby se před Billem rovnou nerozbrečel. S každou další vteřinou, kterou věnoval symbolu Andreasovy lásky, mu bylo hůř a hůř. V krku cítil obrovský knedlík, velikou překážku, která mu bránila promluvit a pomalu se rozlévala do všech zákoutí jeho těla.
Z posledních sil Billa odstrčil stranou a pokusil se vstát...