autor: B-Kay
Bolest…neskutečná bolest hlavy donutila Tom akonečně otevřít své hnědé oči,ve kterých byla ještě pořád vepsaná ta neskutečná bolest.S tichým povzdechešm malinko naklonil tvář,aby vlastně zjistil,kde to je.Nespomínal si,že by včera sedal do auta,a už vůbec ne-v něčí přítomonosti!"To ne",vydechl zhrozeně a typoval,že se včera slil do němoty a pak se vyspal s první,kterou cestou střetl.Dokonce se i bál podívat,kdo to v jeho náručí spokojeně spinká.Jak tohle vysvětlí Billovy?!Vždyt on jej nechtěl podvést…jenom to malinko přehnal s pitím…
Najednou jej však do nosu udřela známá vůně skořice a vanilky.Ted už vědel,kdo spí v jeho náručí.Stačilo jenom malinko sklonit pohled a jeho oči by spozorovali vrcholek černé hřívy,která byla spokojeně rozvalena na Tomově bříšku.Jemným pohybem přejel Billovy po hebké tváři a poté mu pholed padl na hodinky.Bylo přesně půl páté.Na něj až žalostně brzy.Jindy by se ještě dlouho rozvaloval v postely.Ale ted tady byla jiná situace…Nevědel,co má dělat.Ráno jej šéf určitě vyhodí,táta mu prodá byt a on skončí na ulici.A kdo by se zabíral ubohým žebrákem,kterej skončí na ulici?!Určitě ani Bill ne.Možná že o něj zas přijde…Možná že jej uvidí zas až o dvanáct let.A možná že už vůbec…
Už nemohl dál!Chtěl to mít co nejdříve za sebou."Bille?",zašeptal jemně a něžně zatřásl se spícím tělíčkem."Hmm?",ozval se ospale a opatrně se protáhnul.Na jeho uvolněné tváři se zračil jemný ůsměv,a hned,jak se naroval,hladově Toma políbil."Už si v pořádku?",pípl tiše svou otázku a ustaraně sledoval skelný odlesk Tomových očí.Ten však rázně zakroutil hlavou."Ne,nejsem",vydechl tiše a nedokázal se na něj dál dívat.Ty oči…tak moc doufali a čekali…a on je ted jediniou větou zahubí."A ani ty nebudeš Bille,jestli se mnou zůstaneš",řekl tiše a poté se na něj znovu podíval.V Billových očích hrála náhlá bolest smíšená se strachem.Nechtěl o něj přijít."Tomuhle nerozumím",vydechl sklíčeně a nechápavě hleděl Tomovy do tváře.
"Bille podívej.J-já sem právě padnul až na samé dno.Přišel sem o všechno.Vlastní táta mě chce vyhodit na ulici,šéf mě taky zítra vyrazí a ty mi stejně za dva dny odjíždíš.J-já už nechci trpět.",jedná jediná slza si vytvořila cestu z jeho nádherných očí a pomalounku mu stékala po zroněné tváři.Jenom jedna jediná totiž měla dovoleno opustit jeho slzní kanálky-víc ne!Už se naplakal dost!Už přeci vytrpěl hodně!Nechtěl po nikom nic.Chtěl si jenom spokojeně žít a konečně bez problémů prožívat každý den."T-ty chceš,abych odešel?",zeptal se Bill a s tichým vzlykem se posadil Tomovy na klín.Tom bolestně přivřel víčka a rychle sklonil svou tvář.Asi nebyl tak silnej,jak si o sobě myslel.Nedokázal udržet pláč.Nechtěl jej opustit…nechtěl,o něj přijít,a už vůbec nechtěl,aby odešel.Ale jinou možnost nemá.Kdyby zůstal,potopil by se s ním a zničil by si život.Zbytečně..
"Ano chci.Chci…-",nachvilku se odmlčel,přes nával slz nedokázal chudáček ani dýchat,ne ještě mluvit."Chci,abys…aby sis zbalil své věci a ještě dneska odletěl spátky do Magdeburgu.Věř mi…t-takhle to bude lepší",jeho hlas byl poznačen pláčen a hrubouý bolestí.Jak dlouho jim budou ještě rodiče ubližovat?!Co komu udělal,aby skončil na ulici.A prej otec…vyhodil jej jako nějakou zbytečnou věc.A je mu jsitě zcela jedno,že nemá kde bydlet…tak tohle byl jeho milující táta,kterýho si celé své dětství ctil a respektoval jej.V jeho očích se však ted změnil jenom na odpornýho ubožáka.Nic víc totiž pro Toma neznamenal.Jediný,za co mu byl vděčnej byla jenom jedna věc-a to ta,že dokázal splodit tak skvělýho človíčka,jakým byl právě Bill.
Bill se v jeho životě zjevil jako polsední světlo naděje a alespoň několik dnů mohl cítit,co to znamená být skutečně štastnej a zamilovanej."Jak tohle vůbec můžeš říct?!Copak ty to necítíš?!Já bez tebe nedokážu žít Tome",vzlykl Bill sklíčeně a prudce si k sobě nadzvedl Tomovu tvář."Řekni,že mě nemiluješ…tak mi řekni,že ti je jedno,jestli odejdu,nebo zůstanu",řekl a intenzita jeho jemnýho hlásku se zvýšila s nabírajícím se zoufalstvím.Tom uplakanýma očima sledoval každej milimetr Billovy tváře a nedokázal odpovědět.Hlasivky mu jaksi vypovězeli službu.Stejně jako celé jeho tělo…jediný orgán,kterej ještě pracoval a vládal z posledních sil bylo jeho umučené a ubolené srdíčko,které rozhodlo dříve,než si to vlastně stihl promyslet.
Jeho dlaně si k sobě prudce přirazili Billovo třesoucí se tělíčko a jeho rty hladově vyhledali ty bratrovy.Oba dva plakali…ani jeden neměl v očích tu nádhernou jiskru zaláskování a štěstí.Ale přesto se divoce líbat nepřestávali.Tom se Billovy zoufale omlouval,špital mu slůvka proseb,at to nedělá ještě těžším,a aby raději odešel,že to stejně nemá budoucnost.Jenomže Bill byl prostě od narození tvrdá hlavička a tak se nenechal Tomem jenom tak odbít…
"Neodháněj mě od sebe",naléhavý výdech se vydral Billovy ze rtů právě ve chvíli,co do něj Tom začal bezmocně pronikat.Ani se nedokázali svléknout,kalhoty měli dolů jenom do kolen…tohle milování bylo náhle,rychlé,ale přesto smyslné a přebouřeno emocemi.Tom si chtěl zapamatovat každičkej záhyb Billova těla…chtěl ještě naposled slyšet Billovo sténání…vidět výraz jeho tváře,když se do něj vnořil i se svými trablemi a všechny potíže se najednou rozplynuli…chtěl si zapamatovat přesnou příchuť Billovo rtů…
"Neodháněj mě od sebe",naléhavý výdech se vydral Billovy ze rtů právě ve chvíli,co do něj Tom začal bezmocně pronikat.Ani se nedokázali svléknout,kalhoty měli dolů jenom do kolen…tohle milování bylo náhle,rychlé,ale přesto smyslné a přebouřeno emocemi.Tom si chtěl zapamatovat každičkej záhyb Billova těla…chtěl ještě naposled slyšet Billovo sténání…vidět výraz jeho tváře,když se do něj vnořil i se svými trablemi a všechny potíže se najednou rozplynuli…chtěl si zapamatovat přesnou příchuť Billovo rtů…
Bylo to tak jiné…Tom nebyl jedinej,kdo potřeboval cítit zoufalou blízkost.Dokonce sám Bill se sebe musel shodit triko,aby se jej mohl Tom volně dotýkat.Potřeboval jej…tak moc jej potřeboval…Milovali se až do rána…snad desetkrát…oba dva byli nepohodlným autem malinko doodírání,ale to jim bylo v tu chvíli jedno.
Jenomže s ránem přišel také nový den…
Den,který snad raději ani nikdy neměl přijít…
Den,kterej dvojčátka měl od sebe znovu oddělit.
"Ano,já vím…to se stává..,tak tedy zbohem",ukončený telefonát také nepřispěl k Tomově lepší náladě.Přesně jak mu napovídalo jeho vnitřní já,dostal padáka.Tak ted už byl uplně na mizině.A ještě k tomu se i hnusně pohádal s Billem a ted tady jenom stěží dokázal sledovat jeho uplakanou tvář,a sklíčené tělo,které pomalu balilo všechny věci spátky do kufrů.Nemusel toho ani moc balit,protože se tady nestihle ani zabydlet.
Jenomže s ránem přišel také nový den…
Den,který snad raději ani nikdy neměl přijít…
Den,kterej dvojčátka měl od sebe znovu oddělit.
"Ano,já vím…to se stává..,tak tedy zbohem",ukončený telefonát také nepřispěl k Tomově lepší náladě.Přesně jak mu napovídalo jeho vnitřní já,dostal padáka.Tak ted už byl uplně na mizině.A ještě k tomu se i hnusně pohádal s Billem a ted tady jenom stěží dokázal sledovat jeho uplakanou tvář,a sklíčené tělo,které pomalu balilo všechny věci spátky do kufrů.Nemusel toho ani moc balit,protože se tady nestihle ani zabydlet.
Se slzama v očích si šel dát všechny své kufry dolů do auta.Tom se zatím pomalounku procházel po svém bytě…jenomže jak dlouho bude ještě jeho?!Stejně mu jej táta brzy vezme a prodá jej.Takhle to bude lepší.Bill je něco neskonale krásnýho a neměl by žít s takovýmhle chudákem,jakým byl Tom.Nakonec se svezl na zem vedle svého největšího nepřítele-Thomase a s třesoucíma se rukama vytáhnul drobné moráčtko z klece a mile se na něj zahleděl."V-víš,že nejsi až tak hnusnej?!",vzlykl a sledoval jeho malinká korálková očka.Když se rozhlídl kolem sebe,přišlo mu všechno najednou tak prázdné…Bill toumn dodával tu energii…tu jistotu…to světlo…
Ted se tady však zase pomalounku usídlovala tma .
"Nikam nejedu",ozval se rozhodněj hlásek ode dveří,až se Tom malinko polekal.Opatrně vrátil Thomase spátky a vstal."Ted na mě klidně křič,ale já nikam nepojedu!Já tě tady nenechám,i kdybys mi řekl,že mě nenávidíš!Protože já sem do tebe blázen",,Billova slůvka sem tam zanikla v jemném pláči,ale jeho oči Tomovy dopověděli nevyřčené."Táta tenhle byt neprodá!A já se spátky nevrátím!Skončím s modelingem,a zaplatím tátovy dluhy.Udělám všechno,jenom mě prosim tě nenuť odejít...I kdybychom měli žít spolu pod mostem,tak zústávám",řekl nakonec rozhodně a přitom nepatrně zavrtěl vyžehlenými vlásky."Bille-já-...newím co mám říct",řekl Tom tiše a pomalými krůčky podešel až uplně k modýlkovy,kterej jej pobláznil od první chvíle."Co takhle-miluju tě?",pípl Bill tiše a smutně našpulil pusinku jako malé miminko."Miluju tě-je slabý výraz pro to,co k tobě cítím",řekl nakonec a na jeho tváři se konečně zračil náznak ůsměvu.Bill už nečekal ani chvilinku a skočil mu kolem krku,aby mohl jeho rty drtit těmi svými....A kdo říkal,že dobré konce sou jenom v pohádkách?!To je tedy hezká hloupost!Dobré konce se dějí těm,kteří si to zaslouží a kteří milují..,protože láska je ta nejdůležitější věc na světě.Bez ní by nebylo nic.Ani láska těchhle dvou bratrů,ani pohledy všech zamilovaných lidí...
Jorgen si své trable nakonec musel vyřešit sám,protože Bill nedovolil,aby jej Tomovy vzal a raději jej rychle přepsal na sebe.Tom s Billem si vzali ještě jednoho pejska-z útulku,protože chtěl Bill dokázat že i život chudobných lidí ,či zvířátek můžě být naplněn,když má kolem sebe lidi,kteří jej mějí rádi.Ale malinko to nedomysleli,protože se jim zanedlouho po celým bytě povalovalo pět malích štěňátek xD.Jejich život byl konečně klidnej a dokonce měli práci oba dva…
Simoně se už zmířila s tím,že Bill od ní nadobro odešel,jenom ji trápilo,že ji ani neřekl kam.Až když si jednou koupuila ve městě časopis a na titulce uviděla svýho synka -jakožto známýho modela vedle dredatýho kluka,konečně ji to došlo…
Jejich děti dosáhli daleko více než oni dva dohromady.A jenom proto,že jejich láska nikdy nevyhasla…
Jejich děti dosáhli daleko více než oni dva dohromady.A jenom proto,že jejich láska nikdy nevyhasla…
KONEC!
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat