autor: B-Kay
Tom si opatrně setřel všechny zvyšlé slzy a tiše vstal. Nejistě pohlédl na schodiště... Bill měl pravdu... Měl pravdu ve všem co řekl. A Tom si také až ted uvědomil, že Bill býval už jako malej kluk vždycky slabší a křehší než on. Proto nedokázal ve své malé zmatené hlavince pochopit, proč Tomi najednou odešel. Ale zase byla tady až příšli ochotná mamka, která mu to všechno naservírovala na podnose plném lží... Tom nemohl uvěřit, jak moc jim rodiče byli schopni ublížit...
Pomalými a nadevše opatrnými krůčky tiše šlapal do horního patra, kde mu hned padl pohled na klubíčko krčící se u rohu postele. Hned poznal, že to křehké tělíčko patří už teďka jeho dvojčeti. Ještě pořád si nemohl zvyknout, že ten otravnej namyšlenej a neskutečně rozmazlenej model je jeho bratrem... ba ne, byl něco víc - protože dvojče je něco mnohem silnější, než jenom obyčejnej bratr... Byl jeho druhou půlkou... Kdyby tak šel vrátit čas. Bránil by se zuby nehty tátovy, kterej jej nasilím odvážel do Berlína. Ještě teď měl až moc dobře v paměti uchovanou poslední noc v Magdeburgu....
Ležel tiše ve své postýlce a drobnýma očkama sem tam pokukoval po sbalených hračkách a kufřících, které obsahovaly všechno jeho oblečení a ostatní věci. Tehdy už vědel, že něco není v pořádku. Vědel, avšak vůbec netušil, že jen co ráno vyjde sluníčko, bude už dávno v letadle na cestě daleko odtud. Chudáček, ani nemohl usnout. Zoufale se tulil ke svýmu medvídkovi a z očí mu stékaly drobné slzičky neštěstí. Jakoby nestačilo, že se jejich rodiče pořád hádají, přesně jako i v tuhle chvíli, ale někdo mu ještě pobalil všechny věci... Jeho zmatená a nejvíce unavená hlavička by nejraději spokojeně spinkala, avšak nějak se prostě nedalo. Jeho očka se s každým mamčiným výkřikem směřovaným k tátovi třepotavě otevřela a po tvářích mu stékalo pořád víc a víc slziček. Byl tak osamělý. Najednou se však ztichlou a ztmavlou místností rozlehl malinkej pásek světla, jak dětsky malinké nožičky vešly dovnitř a dveře znovu zavřely. "Billi?", špitl Tom tiše, a když viděl, jak se ta drobounká postava najednou rozběhla a skončila pod peřinou naléhavě se tulící k Tomovu bříšku, vědel, že je to jeho dvojčátko. "Já mám stlach", kníkl, jak mu spod teplé přikrývky trčela jenom dvě očka, která se vnářela hluboce do těch Tomikových. "Já taky", píplo starší z dvojčátek a ucítilo, jak se jeho o deset minut mladší bráška ještě více přitulil k jeho jemnýmu hrudníčku. "Mám tě moc lád, Tomi", šepl, a i přes závoj drobných slziček se pousmál a vlepil Tomimu sladkou pusinku na tvář. "Já tě mám taky moc lád, Billí", zašeptalo tiše druhé z dvojčátek a naléhavě omotalo ručky kolem Billova krku, aby jejich drobná tělíčka splynula v láskyplném objetí. Takhle vydrželi asi pět minut. Pevně se objímali a oba dva tiše plakali... protože vědeli, že něco není v pořádku a že už nic nebude tak jako dřív...
Tom rychle zavrtěl hlavou a snažil se zasunout dlouho zapomenutou vzpomínku co nejhlouběji do své paměti a nejraději si už nikdy nevzpomenout na to, jak s bratrem strávil poslední noc... Avšak už i při vzpomínce na tu noc mu po tváři stékaly naléhavé slzy a on v Billovi opět uviděl to drobné stvořeníčko, které se přišlo ještě naposled pomazlit, protože mu bylo smutno... Opět v něm viděl osůbku, kterou miloval více než svůj život jak tehdy, tak i teď...
Spustil se na všechny čtyři a s tlumeným pláčem se přesouval k tomu bezbrannýmu tělíčku, tiše oddechujícím na studené zemi... A to se ještě odpoledne strachoval, že nastydne... A stačilo jenom několik hodin a jejich postoje a pozice se uplně změnily... Bill byl najednou jeho dvojčetem...
Tom se nevědomky pořád víc a víc přisouval k tělu ležícímu jenom kousíček od něj, až došel tak blízko, že se mohl pozorně zahledět do jeho nádherné tváře. Tom nemohl uvěiřt, že kluk by mohl být takhle přitažlivej... Ty krásné dlouhé vlasy měl rozloženy snad všude kolem sebe, jeho oči byly třepotavě přivřeny a ústa malinko pootevřena. Tom teďka mohl spatřit zaschlé potůčky slz, které pokrývaly celou Billovu tvář. Sledoval, jak se jeho jemný hrudník lehce zvedá a poté znovu pomalounku klesá. Byl tak dokonale křehký, až si Tom dokonce sám uvědomil, že je hezky slepej, když jej hned nepoznal... Ty pronikavé oči... oba dva měli stejný oči. A také ty dokonale vykrojené rty byly tolik podobné těm jeho...
Jeho tvář už spočívala těsně nad tou Billovou... jeho horkej dech dopadal na jeho mírně pootevřené rty, až se najednou Billovy oči pomalounku otevřely... Ani jeden nic neříkal... vlastně ani nemohli, protože jim tahle chvilka naprosto vyrazila dech. Leželi přesně v takové pozici, jako před dvanácti lety... Až s jedním rozdílem, že tehdy byli úplně stejní, ale dnes už jejich tváře a vzhled malinko odlišností... Billův dech se malinko prohloubil a jeho oči se nesměle doušky vnášely pořád víc a víc do těch krásně mandlových řek... Najednou však přebehla asi vteřinka - než se to stalo. Dvojčátka se pohla uplně ve stejnou chvíli a v příštím okamžiku se už jejich těla zběsile tulila a jejich dlaně naléhavě hladily tvář toho druhýho. "Nemůžu uvěřit že jsi tady... promiň mi to... nechtěl jsem křičet", pípl Tom tiše a znovu si k sobě Billa přitulil. Ten se po něm sápal jako raněné zvířátko, které teď potřebovalo spoustu lásky. "To já také ne... Tome můžu tady s tebou zůstat?", šeptl Bill nevinně, protože si nebyl jistý tím, že mu bráška dovolí tady ty tři týdny zůstat. Tom se od něj malinko odsunul, aby se mohl zahledět do té krásné tváře, po které znovu stékaly slzičky... avšak teď štěstí. "Ty i to tvoje malé čuně tady můžete zůstat", špitl a přes závoj slz, které mu vlhčily tváře, se mile usmál a znovu bratra pevně stulil ve svém náručí...
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat