autor: B-Kay
"Víš, bylo by zvláštní jej znovu potkat po tak dlouhé době… Ale nepřeju si nic jinýho, než abych jej ještě jednou uviděl… tak strašně mi chybí, že jsem po něm pojmenoval i psa… připadám si směšnej", špitl tiše a sklamaně sklonil tvář, aby Bill neviděl, že tiše brečí… Tomu se však konečně všechno vyjasnilo… Jak mohl věřit těm hloupým řečem a takhle jim naletět?! Jak to mohli vůbec rodiče udělat, že je takhle chtěli rozeštvat… a dokonce se to i podařilo… alespoň tedy v jednom případě…
"Půjdu si už lehnout ano? Zejtra mám to focení tak… dobrou Tome", šeptl Bill a dřív, než stihl Tom zvednout sklíčenej pohled, byl Bill už pryč…
Rychlými kroky utíkal až k Tomově posteli, kam sebou hned hupsnul a dal si pod tvář velikej polštářek, aby Tom neslyšel jeho plakání… Nedokázal uvěřit, že by mu tohle udělala vlastní mamka… že by mu takhle nechutně a ošklivě lhala… v tenhle moment ji nesnášel… ne Toma, ale ji! Ji a také tátu, kterej zase lhal Tomovy… Bolestně přivřel víčka a snažil se zapomenout. Snažil se zapomenout na všechny ty léta, co jako malej plakal po nocích sám ve své postýlce, zatímco mu Tomovo hluboké objetí nahrazoval jenom velikej plyšovej medvídek… Snažil se zapomenout na ty smutné narozeniny a Vánoce, když se z vánočního stromečku těšil sám a narozeniny slavil také osamělý… snažil se zapomenout na všechny ty hnusné lži, které mu mamka natárala. Možná to myslela dobře, nechtěla, aby byl smutnej, a chtěla, aby dřív zapoměl… jenomže takhle daleko zajít nemusela… Bill se prudce posadil a přes závoj slz ani neviděl. Jeho srdíčko už uplně zapomělo na nějaké škádlení brášky a dělání mu naschválů, už si toho chudáček užil dost… a trpěl stejně jako on. Už mu víc ubližovat nechtěl. A proto se rozhodl jít s pravdou ven! Ted hned!
Jeho nožičky se tiše spustily podél postele a on se pomalými a tichými krůčky vydal dolů, kde už Tomi spokojeně spal zachumlán v dece a u nohou gauče byl strážen Billem, kterej hravě okusoval svou hračku. Bill si rychle setřel slzy a tiše vydechl. Tiše jako myška se připlížil až ke stolku, kde si opatrně klekl. Jeho pohled láskyplně jezdil po tváři jeho dvojčátka a jeho slzy tedka už zamočili každičkej milimetr jeho tváře. Tomova tvář na něj působila neskutečně mile. Jeho očka se sem tam jemně zachvěla a on občas rozkošně zavrtěl čumáčkem. Jeho rtíky byly zvlněny do spokojeného úsměvu, avšak jeho dlaně nevědomky chmátali volné místečko vedle. Bill se překvapeně díval, jak se jeho bráška najednou začal nespokojeně mlít a tiše kníkat. Do očí mu padla Tomova ručka, která jakoby něco hledala. Tiše vzlykl a nežně propletl své prsty s těmi jeho… Bylo to uplně poprvé, co se takhle vzájemně dotkli a Tom tenhle dotek ucítil dokonce i ve snu. "Bille…", tiše zanaříkal a zoufale vydechl. Bill se s tichým pláčem přitiskl ještě blíže k jeho tváři a ucítil, jak se Tom pomalounku klidnil a dokonce ani jeho srdíčko tak zběsile netlouklo. "Jsem tady Tome… jsem u tebe", zašeptal a musel svůj zoufalej pláč plnej zklamání tišit do Tomova polštářku. Už to prostě nešlo vydržet… Jak mohl myslet, že by na něj někdy zapoměl?! Jak vůbec mohl o svém dvojčeti takhle pochybovat?!
Najednou však ucítil, že se tělo vedle něj malinko pohnulo a rozespalé očka se snažili identifikovat osobu, která tiše plakala do jeho polštářku. "Bille?", špitl a nežně nadzvedl dvěma prsty tu krásnou tvář, kterou teďka zdobila jenom přirozená krása - ne krása líčidel, nebo různejch make-upů. "Ty pláčeš?", zeptal se tiše a posadil se, aby udělal vedle sebe místečko ještě pro tuhle jednu osůbku. "Já bych ti chtěl... tedy, já ti musím něco říct Tome", zaštkal Bill, zatímco si pomalounku stíral slzičky, které mu smáčeli jeho krásnou tvář. "A nepočkalo by to do rána? Jestli jde o Tomase, tak jej můžeš dát sem", pousmál se mile Tom, kterej byl strašlivě unavenej. "Ne, o Tomase nejde. Tome, já bych to do rána už nevydržel... neusnul bych", pípl a když ucítil, jak se k němu Tom lehce skláněl, vyplašeně se mu díval do tváře. "C-co děláš?", pípl. To už však Tomovy bříška prstů jemně pohladila jeho tvář, jak mu lehkými pohyby stíral slzy. "Neplakej a klidně mi řekni, co tě trápí hmm?", pobídl jej a ze stolku mu podal kapseníček. Nevědel proč, ale Bill mu v tuhle chvíli připadal neskutečně bezbrannej… Takhle jej vlastně viděl uplně poprvé. Možná má nějaké potíže v práci, nebo v rodině… ale když viděl, jak pořád tiše plakal, vyloučil, že by se jednalo jenom o rodinnej problém… Najednou však cítil něco zvláštního… Cítil, že mu na téhle osůbce moc záleží. Ale proč?! Vždyt to byl jenom cizí model, kterej s ním měl strávit asi tak dva týdny a pak znovu odletět. Tak proč najednou nechce, aby se do Magdeburgu varcel?!
"Tome… já, já nevím, jak ti to říct… strašlivě jsem ti ublížil..., já ti lhal… a byl jsem na tebe tak zlej", jeho slůvka byla pozměněna tonem pláče, kterej v sobě nedokázal udusit. "Bille, já ti nerozumím. V čem si mi lhal?", šepl tiše Tom a nechápavě sledoval, jak se Billovy rty lehce chvěli zakaždým, když vzlykl …
"Tome, já ti nechtěl ublížit... slibuju, že jsem nevědel, nevědel jsem, že ti táta také lhal stejně jako mě máma, a-", náhle byl jeho proslov zastaven. "J-jakej táta?! A jaká máma?!", Tomovy oči nechápavě poletovali po tváři člověka, kterej mu najednou už nepřipadal tak cizí. "Bille? Tak vysvětliš mi to prosím?", teďka byl už zcela probuzen a pomalounku mu docházel význam Billovejch slov.
"Tome, já… věřím, že mě teď budeš nesnášet, ale alespoň mě vyslyš, mě mamka lhala… a já jí prostě naletěl… byl jsem dítě", vydechl a drobnýma ručkama si otíral obličej. Tom však pohotově vyskočil z gauče a se zoufalým výrazem se zhroutil dolů na zem. "Tak tys byl dítě… To tě ale vůbec neomlouvá proč jsi mi lhal. Proč jsi mi to neřekl?! Proč jsi mi ublížil ještě víc?! Myslíš že já nebyl dítě?! Myslíš, že já jsem neposlouchal od táty hnusný kecy?! Ale já jim nikdy nevěřil, protože jsi byl pořád u mě… Bože můj Bille... ty... ty to nemůžeš být", jeho křik, kterej v Billovi vzbuzoval ještě větší zoufalství se pomalu měnil v naléhavej pláč… Nemohl tomu uvěřit… Ten sebevědomej a rozmazlenej kluk… ten dokonale sexy přitažlivej model… ta neskonale tvrdohlavá osobnost... tohle všechno bylo jeho dvojče…
Až teď si mohl plně uvědomit, jak jsou si vlastně podobní. Tehdy nad tím neuvažoval ,ale teďka měl na to mnohem větší důvody.
"Proč jsi sem vlastně přišel?", šeptl tichou otázku na chlapce krčícího se na gauči a zachumlanýho v teplé dece, která už stihla nasáknout slanýma kapičkama jeho bolesti. "Udělat ze mě šaška? Nebo mi to snad chceš všechno vrátit? Kruci Bille, tak mi teď řekni, proč ses vrátil?!", nechtěl křičet, ale teďka za něj mluvilo zoufalství. Zoufalství člověka, kterýmu se teď úplně změnil celej život. A stačil k tomu jenom jeden jedinej den. "Tomi, já-", špitl a vyděšenýma očičkama pozoroval, jak jeho bratr vstává. "Neříkej mi tak! Ta osoba, která mi tak směla říkat, zůstala v Magdeburgu. Ty seš někdo úplně jinej… jdi pryč prosím", vydechl sklíčeně a ukázal rukou na horní patro. Bill tiše vstal a s jemným pláčem se vydal ke schodům. "Možná že jsem ti lhal… možná že jsem ti to přišel i všechno vrátit… jenomže jsem to pořád já, kdo je tvým dvojčetem. Tak proč nepřijdeš ke mně a neřekneš mi - ahoj, jsem tvůj bráška - jaks to plánoval?! Nebo ti fakt, že právě já jsem tvé dvojče, změnil plány?", teďka se zase neodlehčil od křiku Bill. Prostě mu to musel říct a poté se urychleně rozběhl nahoru, kde se hodil na postel a plakal snad ještě zoufaleji, protože teď vědel, že o brášku přišel. Tom zůstal zmateně sedět dole, kde zoufale drtil polštářek, ke kterýmu se naléhavě tulil.
Jeho slzy prudce stékaly po celé jeho tváři a on nedokázal uvěřit, že je tady... Bill byl znovu u něj...
Člověk, kterýho toužil potkat už 12 let, je znovu tady u něj… vrátil se… Postavil se mamce na odpor a odešel sem do Berlína… A to za Tomem… Hlavně tedy za Tomem, nějaká reklama nebo focení, čí přehlídka, to byly jenom menší pomocné výmluvy… Byl strašlivě vydešenej, ale také neskutečně štastnej… Tak proč na něj vlastně křičel?!
V horním patře Bill už neplakal, protože jeho mysl se oddala neklidnýmu spánku. Chudáček zaspinkal na zemi, jak si hrál se svým morčátkem, který si vzal nahoru sebou...
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat