Hope 35.

autor: B-Kay

Přešlo několik dní ,já si však vůbec neuvědomoval,že by čas kolem mě plynul…

Od člověka,který kdysi neměl vůbec nic a najednou držel své štěstí v nejisté náruči ,by ste ani nic jiného očekávat nemohli.Přesně tak.Předtím sem neměl nic.Neměl sem rodinu,ani skutečný přátelé,dokonce ani místo,kterému bych mohl říkat domov.A najednou,krůček po krůčku sem nacházel uplně všechno.

Bill se Simone se mi stali více než rodinou.Stali se mi uplně vším.Byli mími nejlepšími přáteli ,ukázali mi,jak nádherné může být místo,zvané domov a Bill ? Ten mi ukázal uplně všechno.

Byl u mě tehdy,kdy sem to já sám vzdával.Bojoval za mě,když sem já neměl sílu bojovat.Chránil mě a miloval a to bylo to nekrásnější ,co mohl pro mě udělat.

Nikdy sem po ničem jiném netoužil.Nepřál sem si nic jiného,než trošku lásky .Nic víc sem ke štěstí nepotřeboval.

Během těch několika dní se můj stav malinko zlepšil.Modřiny,i když pořád ještě ostře viditelné,už nezpůsobovali takovou bolest ,jako předtím.Pomalu sem si zvykal i na zlomenou ruku a bolavá stehna ,kam mě nejspíš kopal.Všechny rány sem si nepamatoval a raději ani pamatovat nechtěl.

Ještě sem sice nedokázal pořádně chodit ,ale to už nebylo podstatné.Pro mě byl důležitý jedině Bill.Během těch několika dní se ode mě ani nehnul.Když sem se potřeboval projít,držel mě a povzbuzoval v každém dalším kroku,který sem se chystal udělat.A když sem ležel,tak ležel vedle mě a o něčem mi povídal.Někdy sem byl natolik unavený,že sem ho nedokázal soustředeně poslouchat ,ale jeho blízkost sem vnímal,i tehdy,když se mi únavou přivírali víčka.Byl prostě úžasný.Koupal mě,pomáhal mi s oblékáním ,někdy mě dokonce krmil,abych se nemusel namáhat.Neskutečně sem si vážil každé drobnosti,kterou pro mě udělal.Jednou večer ,mi dokonce četl pohádku z knížky ,kterou sem si od bratrance přinesl.

Byla to sice jenom obyčejná knížka plná dětských pohádek,ale pro mě měla obrovskou cenu.Díval sem se do ní skoro každej večer .Jako malý kluk sem si zvědavě prohlížel ty krásné obrázky a smutně hleděl na písmena,která sem neuměl přečíst.Nerozuměl sem jim .Pamatuju si,jak sem vždycky býval smutný,že sem si tu pohádku nemohl přečíst ,dokonce sem neměl nikoho,kdo by ji přečetl mě.A když sem se s tím svěřil Billovy ,začal mi číst..Myslel sem,že ho už víc milovat nemůžu ,ale každým dnem se to stupňovalo.Miloval sem jej pořád víc a víc.

A nejkrásnější na tom bylo to,že se má dobitá tvář konečně pomalu vzpamatovávala a my se mohli opět líbat.Bylo to sice jenom něžné,pomalé líbání ,ale pro
nás oba moc znamenalo…

…

Simone právě vařila večeři .Nadšeně pobíhala po kuchyni a moc se těšila ,očekávajíc návštěvu,která měla přijít každou chvíli.Její sestra jí měla přivézt malou Tilí na několik dní a ona tu malou holčičku prostě zbožňovala.Nebyla však nadšená jenom kvůli tomu.Tom byl zpátky ! Byl zpátky u nich a naštěstí se ze všeho pomalu dostával.S jeho příchodem se i nálada jejího syna změnila jako mávnutím kouzelné hůlky.A ona byla prostě konečně šťastná taky.

Tom jakoby jí nahradil syna,o kterého přišla a zachránil Billa,před smutkem a bolestí.Ted´ už vědela moc dobře,že pojmenování zázrak,bylo pro něj to pravé.

S lehkým ůsměvem na tváři mísila těsto na čokoládové koláčky a zlehka se pohupovala do rytmu pomalé písně.Přišla ji známá,ale nemohla si vzpomenout,kde ji už slyšela.Až po několika vteřinách si to uvědomila.Byla to přesně ta píseň, při které je našla tančit v zamilovaném objetí.Stalo se toho tolik od té chvíle ,že na to,co tehdy viděla,uplně zapoměla.A ani ted´se tím nechtěla nějak trápit.Proto se rozhodla,že to s nima prodiskutuje později a opět se pustila do tančení…

(Bill)

"Hmm",krátce sem zapřemýšlel."Jahoda",vyhlásil sem vzápětí s ůsměvem a s otevřenými ůsty sem očekával další dobrůtku ."Tohle už ale neuhodneš",slyšel sem Tomův tichý smích ,ale tvář sem mu bohužel vidět nemohl,jelikož sem měl na očích černý šátek.

"To se ještě uvidí.Já sem šikula",nadšeně sem se na dece zavrtěl a dál sem čekal.Když mi v ůstech přistálo něco malého,rychle sem do toho kousl a vzápětí sem se znechuceně zaxichtil."To je kyselé",nezůstávalo mi nic jiného než spolknout to .Toma sem tím zřejmě skvěle pobavil,jelikož sem slyšel,jak se vedle mě , pobaveně směje."Borůvka?",tímhle sem si opravdu nebyl jistý.Díky té prudké kyslosti ,sem si ani neuvědomil,o jaké ovoce se jednalo.

"Já s tebou nehraju.Tohle není možný .Uhodneš uplně všechno",tentokrát sem se pobaveně zasmál já.Byl neskutečně roztomilý.Jako malé dítě,když se zlobilo ,že prohrálo v nějaké hře."Nemám rád borůvky.Líbí se mi jenom jejich barva",řekl sem po chvilce ,když mi Tom jednou rukou opatrně rozvázal uzlík na mámině šátku.

"I ty vypadáš jako borůvka",Tom se na mě nádherně usmál a prstem ukázal na moje fialové triko."Ty si zase jako jahůdka",ukazováčkem sem projel rukáv červeného trička ."Taková křehká,ale krásná",zadíval sem se mu hluboce do očí.Leskla se v nich nádherná záře slunce a jejich hloubka a hořkost mě hřála u srdce."Nejsem krásný",odpovědel tiše a smutně sklonil tvář.

"Ale jsi.Nezáleží na tom,co se stalo.Mě si se líbil od první chvíle a ted´ se mi líbíš ještě víc", opatrně sem jej chytil za tvář a dlouze sem jej políbil.

"Strašně moc tě miluju",zašeptal sem proti jeho rtům ."Já tebe taky",řekl se zavřenýma očima a poslepu opět vyhledal moje rty.Kdybych mohl,povalil bych jej do trávy a líbal bych se s ním celé hodiny.Ted´ však byl ještě pořád slabý a já se bál,že bych mu tím ublížil.Proto sem líbání po několika vteřinách přerušil a láskyplně sem jej k sobě přivynul.

"Půjdeme dovnitř ano? Třeseš se",ještě jednou sem jej dlouze políbil."To není zimou",řekl nesmělým hlasem a posmutněle se na mě usmál.Opět sme se k sobě omámeně přibližovali ,ale zvuk zvonku,nesoucí se zahradou ,nás vyrušil.Tušil sem,že na sebe budeme mít čas ,až když Tilí usne."Pojd´,půjdeme ",pomohl sem mu vstát ,chytil sem jej kolem boků a pomalu sem s ním kráčel dovnitř….

…

Moje tušení bylo až desivě pravdivé.Tilí byla mím miláčkema měl sem ji moc rád,ale dnes byla obzvlášťhyperkativní.Mamka musela jít večer za babičkou a tak zůstalo na nás,abychom se o ni postarali.

Zatímco já sem se snažil něco vymyslet k večeři,Tom si s ní hrál před krbem v obýváku .Pohled na ně byl nádherný.Tom se vesele usmíval a Tilí pořád tleskala ručkama a natahovala se pro Tomova plyšového medvídka.Hope pobíhala kolem nich a snažila se také chytit medvídkovu tlapku.

Byl to přímo nádherný pohled.Až mě malinko zabolelo u srdce.Já mu dítě nikdy nebudu moci dát…

Láska je občas osamělá cesta
Jdu pořád dál
Až k okamžiku, kdy budeš můj
Je to dlouhá cesta
Tam, kde k sobě patříme
Ale dojdeme tam brzo...

autor: B-Kay