Hope 33.

autor: B-Kay

O necelou hodinu později se dveře jeho pokoje opět otevřeli.Tom,který zaznamenal ten zvuk téměř okamžitě ,si v duchu přál ,dokonce se modlil ,aby to nebyl Bill.Žádal přeci Simone,aby mu za ním nedovolila jít.Nechtěl,aby jej v tomhle stavu viděl.Bill jistě nebyl připravený vidět člověka,na kterém mu tolik záleželo ,v tomhle stavu.

Tom,který dostal před několika minutama analgetika proti bolesti ,nedokázal otevřít oči.A nebylo to jenom kvůli bolesti,kterou cítil.Bál se je otevřít.Nechtěl vědet,kdo za ním přišel.Chtěl být sám.Alespoňnachvilku uvězněn jenom ve svých myšlenkách.Osoba ,která se na něj přišla podívat však nepromluvila jediné slovo.To,že se blíží k jeho postely, poznal jenom díky tichým krokům ,které se ozývali po bledé podlaze.Chtěl se posadit a otřevřít oči , požádat osobu,která za ním přišla ,aby jej nechala samotného ,ale nedokázal to.Léky ještě nestihli pořádně zabrat a on cítil nepříjemnou bolest,při každém sebemenším pohybu.Zhluboka dýchal ,vůně ,která se najednou rozléhala všude kolem něj způsobila ,že mu srdce tlouklo o poznání rychleji.Mohl tušit,že Simone neposlechne.

"Proč",zašeptal se zavřenýma očima.

"Proč sem věřil v to,že bys jednou mohl poslechnout ?",i přes všechnu tu bolest, se dokázal trpce pousmát.Bill však neřekl ani slovo."Bille",Tom mohl i přes Billovu velikou snahu slyšet ,jak se snaží všemožně tlumit své vzlyky.Opatrně zvedl svou zdravou ruku směrem,odkud vnímal tichý pláč a čekal.Najednou byl rád,že je u něj.Nedokázal si ani představit,že by to mělo být jinak.Ve chvíli,co ucítil na dlani hřejivé pohlazení a několik láskyplných pusinek ,smutně vydechl.Takhle to nemělo dopadnout….

(Tom)

Takhle to nemělo být.V našich snech a představách bylo všechno rúžové a hezké.Měli sme spolu utéct od všech ostatních…utéct celému světu někam,kdebychom mohli být spolu.Najít místo,které by patřilo jenom nám…Byl sem hloupý,když sem si myslel,že bych jednou mohl být šťastný.Tak hloupý…Naivně sem věřil,že sem se zlobě a krutosti bratrance už navždy zbalil.Věřil sem,že sem při záchraně Hope,viděl jeho tvář naposled.Zřejmě sem se spletl.

Několik krát sem pomalu zamrkal .Musel sem se na něj podívat.Musel sem jej vidět,i kdyby to mělo být jenom na několik vteřin.Pohled,který se mi naskytl ve chvíli,co se mi konečně podařilo otevřít obě oči,mi však vyrazil dech.

Bill seděl u mé postele.Bledý,vyděšený .

Oči měl opuchlé a zarudlé.Po tváři mu neustále stékali slzy ,třásl se a já jej přesto nemohl obejmout .Nemohl sem jej pohladit a utěšit .Jediné,co sem dokázal ,bylo opětování hřejivého stisku jeho dlaní.V očích se mu zračil neskutečný strach a lítost.Když sem se na něj lépe podíval,zjistil sem,že je oblečený ve věcech,ve kterých mi ještě včera usínal v náručí…

"Nesmíš plakat",zašeptal sem tiše ,zlehka sem jej pohladil po uplakané tváři a zadíval sem se mu hluboce do očí.Nic krásnějšího ,sem v životě neviděl.Jeho tvář,vůně ,záře a naděje ,ukrývající se v jeho očích…

Mohl bych přemýšlet hodiny,nenašel bych na něm nic ošklivého.Nic,z čeho bych měl strach ,nic,co by mi dokázalo ublížit.Byl dokonalý a já dostal ten nejkrásnější dar ,že sem jej mohl milovat.

"J-jak…j-jak",pohled na něj,mi rval srdce.Chtěl mi něco říct ,ale nešlo to.Vzlyky a pořád narůstající pláč ,mu to prostě nedovolili.Vědel sem,jak se cítil.Přesně takhle sem se cítil já,když sem jej vytáhl z vody.Nedýchajícího a pomalu modrajícího.

"Neměl si mě takhle vidět",navlhčil sem si bolavé rty jazykem."Jak to můžeš říct? Zbláznil bych se. Nevydržím bez tebe ani minutu.Jak ti to mohl udělat ?! ",před chvilkou nedokázal vyslovit jediné slůvko a najednou ? Najednou jakoby našel ztracenou sílu a říkal všechno,co mu přišlo na jazyk.

"Jak se cítíš ?",nešťastně se zadíval na přístroje u mé postele a poté se mi podíval do očí."Fajn",musel sem mu zalhát.Nedokázal bych mu říct pravdu a dívat se na jeho další slzy.Každá jeho slza,vyroněná kvůli mě,mě bolela mnohem víc,než bratrancovy rány.

"Zůstaneš tady se mnou?",vím ,že sem ještě před několika minutama toužil po tom,být sám .Ale když sem jej uviděl ,nechtěl sem tady zůstat sám.Potřeboval sem jej mít u sebe.

"Ano",pomalu se sklonil k mé tváři a vložil několik láskyplných polibků do mích vlasů…

(Bill)

Ještě před několika hodinama sem si připadal ,jako v nádherném snu a ted´ se můj sen nelítostně rozplynul.Bezmocně sem se díval na Tomovu tvář ,dobitou ,narůžovělou,někdy dokonce posetou modřinama.Ruku měl v sádře ..nemohl sem tomu uvěřit.Jenom zvíře by dokázalo udělat něco takového.Byl tak bezbrannej a křehkej.Bolelo mě dívat se na něj .Protože to bylo to jediné,co sem mohl udělat.Dívat se na něj a být s ním.Nic víc sem pro něj nemohl udělat.I kdybych dal cokoliv za to,abych jej mohl zbavit té bolesti ,nebylo to v mích silách.

Neumíte si ani představit ,jak sem se cítil.Člověk,kterého jste si chtěli vzít,nečekaně zemře při autonehodě a když konečně poznáte lásku a zapomenete na minulost v náručí milované osoby ,málem přijdete i o ní.Kdybych ztratil i Toma,nepřežil bych to.

Už takhle to bylo příšerné.Přes den se u něj několikrát střídali sestry ,před chvilkou mu dokonce dali nějaké léky,po kterých usnul.

Pořád sem seděl u jeho postele,držel sem jej za ruku a díval sem se,jak spí.Nemohl sem uvěřit tomu,že před
dvaceti hodinama sem se na něj taky takhle díval .Tehdy však byla jeho tvář ještě spokojená a bez jediné chybičky.Ted´ji zdobilo nespočet ran ,ale mě přesto všechno přišel nádhernej.Tom byl krásným a něžným klukem a ani ty rány to nijak neovlyvnili…

Prudce sem se strhl ,když se za mnou ozvalo tiché vrznutí dveří."Přinesla sem mu nějaké věci",omlouvala se mamka okamžitě.Zřejmě si všimla ,že sem se polekal.Krátce sem se na ni podíval a bez odpovědi sem se opět obrátil k Tomovy.Nechtěl sem s ní mluvit."Bille,mrzí mě to.Já vím,že sem ti neměla lhát ,ale jinak to nešlo.Tom by určitě nebyl rád ,kdyby se ti něco stalo ",položila velikou tašku vedle postele a posadila se ke mně.Pořád sem mlčel.Byl sem ze všeho neskutečně vyčerpaný a zoufalý.

"Hope snědla plnou mističku",řekla milým hlasem .Já vím,že mě chtěla poveselit,ale nešlo to.

"Byl by rád",měkce sem Toma pohladil po studené dlani .V očích se mi opět třpitili slzy.

"Bude rád .Dostane se z toho a všechno bude zase jako předtím",trpce sem stiskl rty.Jako předtím…

"Nemělo se to stát.Nezasloužil si nic z toho všeho,co mu ten odpornej chlap udělal ! ",mamka mě konejšivě objala kolem ramen a políbila mě do vlasů.

"Musíš jít domů Bille.Byl si tady celý den.Nic si nejedl ,musíš se jít vyspat.Přijdeš zase brzy ráno , až se Tom probudí ",já vím,že o mě měla starost ,ale doma bych se zbláznil."Chci tady zůstat.Chci být u něj,až se probudí ",zašeptal sem tiše .Mamku zřejmě můj pohled přesvděčil .Přikývla,políbila mě na tvář a nešťastným pohledem prolétla Tomův obličej."Je mi to líto Bille",neodpovědel sem.Skousl sem si rty a tváří sem se opřel o Tomovu přikrývku.

Tady sme vůbec neměli být .Nemělo to takhle skončit .Zavřel sem oči.Ani nevím,po kolika minutách sem je otevřel.Mohli uběhnout i hodiny mezitím,co sem usnul.

Unaveně sem si protřel tvář a posadil sem se.Pokojem se rozlévalo jemné světlo .Vycházelo slunce."Bille",na tváři sem ucítil něžné pohlazení.Zvedl sem oči k jeho tváři a pousmál sem se."Běž domů.Byl si tady celý den .Vypadáš unaveně "mluvil tiše ,jeho bolavé rty se jenom zlehka hýbali…

(Tom)

"Ne.Chci tady zůstat.Mluvil sem se sestřičkou.Slíbil sem jí,že tě nakrmím a pomůžu ti osprchovat se",další slova sem už nevnímal.Díval sem se na jeho tvář,ale všechna slova mi unikala.Byl tak překrásný."Měl sem ti to říkat každý den",zašeptal sem ,opatrně sem se nadzvedl na loktu ve snaze posadit se.Bolest zlomené ruky a několik modřin na stehnech mi to ale nedovolily.Podlomila se mi ruka a já bych jistě bolestivě přistál na zádech ,ale Bill mě zachytil a pomalu mi pomohl posadit se.

"Co si mi měl říkat?",zeptal se překvapeně ,když mě starostlivě přikryl a podložil mi záda několika polštářky."Že tě miluju.Měl sem ti to říkat častěji .Bál sem se ,že by se pak mohlo stát něco zlého ,ale ted´je to všechno jedno.Ty jsi v pořádku a na ničem jiném,mi nezáleží",natáhl sem k němu dlaň.Naše prsty se propletli uplně stejně,jako i naše pohledy.

"Ještě budeš mít šanci říkat mi to.Protože já to chci poslouchat.Všechno bude zase jako dřív ",po dlouhé době sem opět spatřil jeho nádherný ůsměv.Vzal do dlaní přesní dávku pro miminka ,otevřel ji a ponořil do ní lžičku.

"Skus otevřít ůsta",zašeptal a já jej uposlechl.Bolest sem se snažil nevnímat.Jeho doteky a jemná pohlazení mi pomáhali zapomínat na bolest,která proudila mím tělem.Krmil mě jako malé dítě .I tohle se mi stalo uplně poprvé v životě.

"Tvoje mamka mě zachránila",řekl sem,když Bill odkládal na nemocniční stolek prázdnou skleničku.Zadíval se na mě a smutně přikývl."Já vím.Nechci přemýšlet nad tím,co se mohlo stát,kdyby tak neudělala".

"Tak na to nemysli".

Bill rychle přikývl .Opatrně ze mě stáhl přikrývku a vstal."Osprchuju tě ano?Jen se mě pevně drž a řekni,kdyby tě něco bolelo",nečekal sem,že by to udělal.Sklonil se ke mně a co nejněžneji políbil má bolavá ůsta.Pomohl mi vstát .Podepřel mě a pomalu se mnou kráčel až k malé koupelně,ve které se nacházela jedna sprcha,záchod a drobné umyvadlo.

Postavil mě ke sprchovému koutu a roztřesenými prsty rozepínal bílé knoflíčky na nemocničným oblečení.Když se před ním zjevilo mé holé tělo ,smutně stiskl víčka. Sklonil sem tvář dolů-nohy sem měl poseté modřinama."Budu se snažit,aby tě nic nebolelo ano?",řekl tiše a ještě jednou mě zlehka políbil."Vysprchuj se se mnou.Prosím Bille ",vyslovil sem tiše.Vědel sem,že po tom oba skrytě toužíme a jediné,co by mi mohlo skutečně pomoct ,byla jeho blízkost ,která mi nevýslovně chyběla.Kdyby mě držel,byl bych jistější .Ostatně tak,jako pokaždé…Bill beze slova sklonil tvář , neznatelně ní zavrtěl a já pochopil.Otočil sem se mu zády a s potláčeným bolestivým výdechem , sem se snažil do sprchového koutu dostat sám.

"Tome",na zádech sem ucítil hřejivé pohlazení,jak mě pohotově podepřel svým tělem a pomalu mi pomohl vejít dovnitř….

Řekni mi, jak mám dýchat bez vzduchu
Jestli umřu dřív, než se vzbudím
Je to proto, že jsi mě připravil o vzduch
Ztratit tě je stejné
Jako bych žil ve světě bez vzduchu

Ale jak bych podle tebe mohl žít sám
Jen sám se sebou?
Protože můj svět se točí kolem tebe
Hrozně těžce se mi dýchá

Nemohu žit, nemohu dýchat bez vzduchu
Tak si připadám vždycky, když tu nejsi
Není tu vzduch, není tu vzduch
Stojím až po krk ve vodě
Řekni mi, jak to mám bez tebe zvládnout
Když tu nejsi, nemůžu dýchat

autor: B-Kay