Hope 28.

autor: B-Kay

Několik minut potom,co sem dovolil Billovy,aby šel se mnou ,mě přemohla zvláštní beznaděj.Cítil sem neovladatelný strach a úzkost ,že se opět vrátím na místo,které sem z celé duše nesnášel.Na místo,kde sem byl tak osamělý .Místo,kde sem rpožil ty nejhorší a nejsmutnější chvíle.I kdybych se zamyslel,nedokázal bych si vzpomenout na jedinou hezkou příhodu,která se mi v domě bratrance stala.Možná by ní byla moje kouzelná padající hvězda,která mě alespoň na chviličku udělala šťastným.Nic jiného mě nenapadá.

Ted´ to však bude horší ,protože mě ničí i strach,který cítím vůči Billovy.Kdyby se mu něco stalo ,nikdy bych si to neodpustil.Nedokázal bych s tím pocitem žít.

Zhluboka sem se nadechl a opět vydechl.Seděl sem na předním sedadle ,s hlavou opřenou o opěradlo za mnou a zavřenýma očima.Snažil sem se uklidnit a povzbudit se myšlenkou,že tam jedu naposled.Že si tam jedu jenom pro věci a už nikdy nebudu muset spatřit bratrancovu tvář.Jediným světílkem mé bezmoci byla náděj ,že to s Billem společně zvládneme."Sem tady",najednou prudce otevřel dveře a promluvil zvláštně jiným hlasem.Když sem se na něj překvapeně zadíval,snažil se rychle spolknout veliký kus rohlíku,zatímco druhý držel v ruce."Měl sem hlad",zamrkal jako miminko a podával mi druhý rohlík.Musel sem se usmát.Byl jako malé dítě.Zřejmě si zatím moc neuvědomoval,do čeho se to se mnou řítí ,zacož sem byl moc rád.Takhle mě dobíjal úžasnou energií a dodával mi sílu bojovat dál.Čekala nás přeci poslední taková veliká překážka ,za kterou mohlo být už všechno jenom hezké.

"Děkuju" ,vzal sem si od něj nabízenej rohlík ."Bille",ozval sem se ještě dřív,než stačil nastartovat.Podíval se na mě s otazníkem v očích."Cítil bych se lépe,kdybych vědel,že jsi v bezpečí .Tady ti nic nehrozí.Promysli si to ještě,prosím",bylo to nesnesitelné.Nevědel sem,co dělat.Potřeboval sem jej mít u sebe,přesto mě děsila představa,že by se mu mohlo něco stát."Zapni si pásy Tome",zašeptal s pusou plnou jídla,přesto mě jeho pohled téměř okamžitě přesvědčil,že to myslí skutečně vážně a že nehodlá vycouvat.Poslechl sem jej.Zapnul sem si pásy a podíval sem se na něj.Tvářil se smutněji,než předtím.Zadíval se kolem sebe a nastartoval.Dlaň položil na rychlostní páku a chystal se zařadit správnou rychlost.Dřív než tak vůbec stihl udělat,sem jej po ní něžne pohladil ."Sem rád,že jedeš se mnou.Jenom mám strach",konečky prstů sem hladil hřejivou kůži jeho dlaně a vnímal sem lehký třes,který ním prostupoval."Jsi úžasný kluk Tome.Zvládneš to ,tím sem si jistý",ještě jednou sme se hluboce políbili,než sme konečně vyrazili.

Přes ramena sem měl přehozenou Billovu cestovní tašku ,která byla prozatím prázdná.Jak sme se blížili k domu mého bratrance ,začínal sem pociťovat zvláštní nejistotu a nedůvěru vůči sobě samému.Najednou mě přepadl pocit,že to prostě nedokážu.Nikdy sem nebýval odvážný ,bál sem se ho.Už jako malý kluk sem se na noc raději zamykal ,protože sem nechtěl,aby za mnou přišel a znovu po mě jenom křičel.Hlavu sem měl opřenou o okno a díval sem se na bubnující kapky deště,které na něm vytvářeli různé obrazce.Už to,že pršelo,nebylo dobrým znamením.A nebyl to jenom obyčejnej déšť.Byl to doslova nepříjemný liják.Smutným hlasem sem Billa navigoval směrem,kterým měl jít ,přestože bych mu v té chvíli nejraději řekl uplně opačný.Když sme po několika minutách konečně zastavili opodál domu mého bratrance ,přepadlo mě zoufalství."Není doma",řekl sem po chvilce tiše."Nemá tady auto.Vždycky chodil pryč jenom autem",rozhlédl sem se kolem .Tohle místo mi nahánělo hrůzu."Půjdu s tebou?",Bill se na mě otočil s něžným
výrazem ve tváři."Ne to ne.Měl bych o tebe strach .Raději půjdu sám",pohladil sem jej po tváři."Ale děkuju",sklonil sem se k jeho rtům ,abych je mohl zlehka políbit."Bojím se ",zavzdychal proti mé tváři a naléhavě se ke mně přitulil."Všechno dobře dopadne",snažil sem se jej utěšit.Cítil sem na tváři vlhké stopy ,jak plakal."Hned sem zpátky",ještě jednou sem jej políbil a vyběhl sem do deště…

(Bill)

Sledoval sem ,jak rychle utíkal ke stromu ,po kterém se opatrně vyšplhal tak,že dosáhl přesně do nejbližšího okna,které zřejmě patřilo jeho pokoji.Možná se mu právě tímhle způsobem podařilo od bratrance utéct.Čekal sem dlouhých několik minut v nejistotě a ve strachu doufajíc,že se jeho bratranec tak skoro nevrátí.Přes divoký déšť sem kolem sebe ani pořádně neviděl ,avšak dvou světel,které se pomalu blížili k domu sem si všiml téměř okamžitě.Srdce jakoby mi náhle přestalo tlouct.Ve tváři sem uplně zbledl a vyděšeně sem sledoval,jak auto pomalu spomaluje,až zastalo uplně.Přes zadné zrcátko sem si všiml vysokého zdatného chlápka,který pracně vystoupil a zadíval se mím směrem.Zřejmě mu bylo nápadné,že stojí cizí auto právě u jeho domu.Třásl sem se po celém těle a ve chvíli,co vykročil směrem ke mně,sem málem zešílel strachy.Když byl dostatečně blízko,abych mu viděl do tváře poznal sem,že byl nejspíš rozzlobený.Nevědel sem,co udělat.Dělilo jej ode mě sotva několik metrů.

"Tome",zašeptal sem zoufale.Přikrčil sem se a opatrně sem z auta vystoupil druhou stranou .Jediným mím štěstím bylo,že sme stáli hned u trávnatého kopce .Po čtyřech sem se opatrně připlazil k nejbližšímu stromku u kopce ve snaze ukrýt se.Tvrdá země se však pod neutíchajícím deštěm měnila v lepkavé bláto a já sem uklouzl…

(Tom)

Rychle sem do tašky házel všechny nejdůležitější věci.Nerozhlížel sem se kolem sebe.Nechtěl sem vzpomínat na to,co bylo.Tohle místo mi bylo náhle uplně cizím a nic pro mě neznamenalo.Přímo raketovou rychlostí sem si zbalil oblečení ,vzal sem si doklady a věci,na kterých mi záleželo.U okna sem uviděl malé umělohmotné autíčko,se kterým sem si jako malý kluk hrával.Vzal sem jej do dlaně a zbalil do tašky.Myslel sem,že už mám všechno a tak sem chtěl konečně vypadnout.To,co sem uviděl,mi ale málem vyrazilo dech.Bratranec stál u Billova auta ,jedovatě nahlížel dovnitř a klepal na okna."Panebože",nic víc sem nedokázal říct.Najednou jakoby mě někdo polil ledovou vodou.Udělal sem tu největší chybu ve svém životě,když sem ho tam nechal.Najednou sem se roztřásl mnohem víc,než doted´.

Vůbec sem nevnímal promočené vlasy a oblečení.Jediné,na com mi ted´ záleželo,byl Bill.Bylo mi uplně jedno,co se stane.Rychle sem utíkal dolů po schodech ,vyšel sem zadním vchodem na zanedbanou předzáhradku a podíval sem se směrem ,kde stálo Billovo auto.Bratranec tam však už nebyl.Chtěl sem rychle utíkat k autu ,když sem najednou uslyšel zoufalé kňučení a přímo bezmocné škrábání.Podíval sem se za sebe a uviděl sem v železné kleci malé štěně ,vyhublé , celé promočené a nadmíru vyděšené.Misku na jídlo mělo prázdnou a tu na vodu plnou jenom díky dešti .Nepřemýšlel sem ani vteřinu.Rychle sem jej vytáhl z klece,schoval sem si jej pod mikinu a utíkal sem zpátky k autu.To štěne měl zřejmě stejně rád,jako mě.I přes hrubou promočenou mikinu sem cítil,jak se třese.

"Bille !",zakřičel sem ve chvíli ,co sem nahlédl do prázdného auta.Bylo mi uplně jedno,že by mě mohl bratranec slyšet."Bille ",slzy mi stékali po tváři v zoufalství a bezmoci, která se stupňovala s každou další vteřinou bez něj."Tady jsem",strom přede mnou se malinko zatřásl a já jej konečně uviděl.Byl celý promočený a špinavý od bláta ,ale byl v pořádku a šťastně se na mě usmíval.Nečekal sem ani chvilku.Rozběhl sem se za ním a bezmocně sem jej políbil.Naléhavě sem líbal jeho studenou tvář .Bylo mi uplně jedno,že budu také špinavej."Rychle do auta",vzal mě za ruku a společně sme nastoupili."Tome! ",bratranec si nejšpís uvědomil,co se stalo,protože vzápětí vyběhl ze dveří a křičel jako smyslů zbavený.To už sme ale my dva byli dávno na cestě domů.K nám domů...

Když sme zastavili u jejich domu,nemohl sem tomu uvěřit.Bylo to naposled,co sem se tam vrátil.Naposled,co sem viděl bratrancovu tvář .Byl to tak krásný pocit.Bill se na mě nádherně usmál a horlivě mě políbil."Zvládli sme to",zašeptal proti mím rtům .Byl tak krásný.I když byl celký špinavý ,přesto byl krásnější,než kdy předtím.Udělal pro mě tu nejúžasnější věc .Byl se mnou v té nejtěžší chvíli i když tím ohrozoval i sám sebe."Děkuju",opatrně sem jej objal ,abych tím neublížil i pejskovy,na kterého sem málem uplně zapoměl a kterého sem pořád pečlivě skrýval pod mikinou."Podívej",zašeptal sem nejistě a pomalu sem si odepnul dlouhý zips,ze kterého nesměle vykouklo vyděšené štěne."Nemohl sem jej tam nechat",dodal sem smutně ,jakmile sem uviděl Billův šokovanej pohled."Bojí se .Podívej,jak je hubený",opatrně si jej vzal do náruče a pohladil jej na hlavě."Pardon,hubená.Je to holčička",usmál se na ni a přivinul si ji k sobě."Přesně takhle ses na mě díval i ty.A já se do toho pohledu přímo okamžitě zamiloval",zašeptal s pohledm upřeným do mích očí."Miluju tě Bille .Tak moc,že to nedokážu ani říct",nechal sem se jím měkce políbit ."Já tebe taky Tome",ještě jednou mě políbil a poté sklouzl pohledem k malému pejskovy.Láskyplně ji pohladil po bříšku ,vzápětí zoufale vzdychl nad jejim ubohým stavem.Bylo to štěne nejspíš labradora .Stav,ve kterém se však nacházela byl přímo otřesný.Byla uplně vyhublá ,na zádech měla dokonce několik škrábanců.

Pořád se sice třásla ,ale jakoby cítila,že Bill ji neublíží.Chápal sem to štěne.U bratrance si jistě prošlo peklem a najednou se dostalo do rukou té nejúžasnější osoby.Najednou necítilo ničí hněv ani nenávist.Cítilo naději a lásku přesně tak,jako sem to cítil i já.Přesně takhle sem se cítil i já,když mě našel.Byl sem vyděšený ,ale cítil sem,že mi neublíží. Zachránil mě.Uplně stejně,jako zachránil i ji ...

"Myslíš,že bude v pořádku?",ustaraně se zadíval na malého pejska ve svých rukou."Je jenom vystrašená a hladová.Myslím,že když se zahřeje a nají,bude jí líp", zlehka sem ji poškrábal za uchem.Bill tiše přikývl a pousmál se."Já ji vezmu.Vezmi si tašku a pojd´,protože naléhavě potřebuju sprchu",s hrůzou v očích se zadíval na své zablácené oblečení."Co se vlastně stalo?",ptal sem se ,když sme pomalu mířili ke dveřím."Snažil sem se někde ukrýt a uklouzl sem .Ale sme oba v pořádku a to je hlavní.Mamka bude mít radost",opatrně otevřel dveře a společně sme vešli dovnitř.

Jejich dům byl naproti tomu bratrancovu jako z jiného světa.Všude se rozléhalo ticho a klid se mísil s příjemnou vůní.Celý dům byl zalitý světlem slunce,které pomalu odehnalo nepříjemný déšť.A přesně tak sem se cítil i já.Jakoby ze mě najednou opadlo něco hrozně těžkého a bolestivého.Cítil sem se opravdu hezky .Bill se na mě šťastně usmál ,položil pejska na zem a sladce mě políbil.Bylo to neskutečné.Přidržel sem si jeho tvář u sebe ,abych tím nepřerušil blízkost jeho rtů a dál sem jej líbal.Oba sme byli mokrí a špinaví ,přesto sem se toho pocitu nedokázal vzdát.Až když sem ucítil na nohou dotek,sklonil sem pohled a Bill se mnou.Pejsek se ani nepohnul z místa,kam jej Bill položil.Seděl u našich nohou a smutně se na nás díval."Přinesu jí něco dobrého",dloubl mě Bill do nosu a vesele odběhl do kuchyně.

Já sem si mezitím klekl na kolena a opatrně sem ji vzal do náruče.I když to bylo jenom zvíře,mělo také svoje city.Její pohled dokazoval,jak moc si musela vytrpět."Už je to dobré",zlehka sem ji pohladil bolavé místo na zádech a snažil sem se potlačit zlost vůči bratranci.

Když sem se tak na ni díval,napadlo mě nádherné jméno,kterým bychom ji mohli pojmenovat.Jméno,které nevystihovalo konkretní osobu ani věc.Jméno,které pojmenůvalo něco,díky čemu sem věřil,že jednou budu i já šťastný…

Někdy si přeju, abych tě mohl zachránit
A je tu tolik věcí, které chci, abys věděl
Nebudu se vzdávat, dokud nebude po všem
Jestli to potrvá věčně, chci abys věděl

Že pokud spadneš, zakopneš
Zvednu tě ze země
Pokud ztratíš víru v sebe
Dám ti sílu dostat se přes to
Řekni mi, že se nebudeš vzdávat, protože
Budu čekat, až spadneš
Ty víš, že tu budu pro tebe...

(Simple Plan-Save you)

autor: B-Kay