Hope 20. (2/2)

autor: B-Kay

(Tom)

Všechno se zdálo být dokonalé. Bill mě své tetě a strýci představil tak vroucně ,že sem si připadal jako skutečný člen jejich rodiny.Na nic se mě nevyptávali ,podrobnosti,jako odkud sem a jak sem se tady vlastně ocitl,je vůbec nezajímali.Byli ke mně opravdu milí .Dokázal sem si s nima normálně povídat,aniž by mě některé ze slov ponížilo ,nebo zesměšnilo.Akorát pani Kaulitzová nebyla nadšená.Pořád se na mě dívala nepříjemně chladným a nedůvěřivým pohledem .Z místnosti,kde sem se objevil, jakoby náhodou zmizela.Bill mě sice utěšoval,že jí to přejde a já v to taky doufal,přesto mě to však trápilo.Nerozuměl sem tomu.Nic sem ji přece neudělal. Snažil sem se být zdvořilý ,několikrát sem s ní dokonce chtěl navázat konverzaci , ona se však na mě jenom podívala a odkráčela pryč.Prostě mě neměla ráda.Dala mi ultimátum a já začínal mít strach,že udělá cokoliv proto ,abych do konce týdne odešel.Byl sem z toho dost smutný ,proto sem se raději zavřel nahoře v pokoji a přemýšlel sem.

Byl sem natolik ponořený do všeho,co mě v tu chvíli trápilo,že sem vůbec neslyšel vrznutí dveří a následné tiché kroky,následované drobnými krůčky."Podívej Tilí,on si nás vůbec nevšiml ",uslyšel sem najednou známí hlas a všechno kolem mě nasáklo nádhernou vůní.Prudce sem trhl tváří na stranu a pohled,který se mi naskytl ,mě donutil pousmát se.Na tu holčičku sem uplně zapoměl.Měl sem tolik starostí a dotěrných myšlenek ,že sem si té malé princezny vůbec nevšiml.Bill ji pečlivě držel za drobné dlaně a byl ji oporou při každém nesmělém krůčku. Vypadala jako malý anděl.Delší kudrlinky ji splývali do půlky zad ,zářivě čokoládové očka se na mě zvědavě dívali a ůsměv,který dokázala z ničeho nic vykouzlit mi připomínal ten Billův .S jediným rozdílem,že ona měla těch zoubků poněkud méně.

S ůsměvem sem si klekl na všechny čtyři a zachytil sem plyšovou žirafku,která Billovy vypadla z rukou.Bill se na mě zářivě usmál a také si klekl .Malou si položil na klín a ukázal na mě prstem."Tak zlatíčko,tenhle bručounek je Tom ",zašeptal a já překvapeně sledoval ,jak malá vesele zatleskala a natáhla se po mě."Líbíš se jí.Tohle ještě nikdy předtím neudělala.Není tak smělá,pokud jde o cizí ",možná chtěl ještě něco říct,ale v půlce slova se nečekaně zasekl a ůsměv,již dlouhou chvíli krášlil jeho tvář,najednou zmizel.Nemusel ani nic říkat,abych zjistil ,proč se tak polekal."Tome ,tohle sem neměl .Omlouvám se,nechtěl sem to takhle říct ",s malou v náručí se ke mně připlazil a smutnýma očima prolétl můj obličej."Ale no tak.Nemusíš se omlouvat .Měl si pravdu ,nepatřím do vaší rodiny",bylo mi jej líto.V očích sem mu dokázal vyčíst jenom nekonečné výčitky ."Ale patříš.Jsi součástí mé rodiny ode dne,co sem tě poznal.Jsi součástí dokonce mě samého ,protože bych za tebe i dýchal ",šokovaně sem se díval do jeho uplakaných očí a nedokázal sem uvěřit jedinému slovu,co vyslovil.V tu chvíli sem uplně zapoměl na malou Tilí,které se zjevně nelíbilo ,že si jí nevšímáme a snažila se dostat do mé náruče po svém.Z Billova ochranného sevření se však nedostala .

"Kdybys cítil to,co ted´ cítím já …kéžbys mohl alespoň pocítit to,co cítím já,když se na tebe dívám ,nebo když se mnou mluvíš.Miluju tě mnohem víc ,než sem kdy někoho miloval",naše tváře se nevědomky přibližovali .Po tváři mi stékala jedna horká slza za druhou a vůbec sem se nesnažil je jakkoliv zastavit.Vzal sem Billovu tvář do dlaní a polibek,který sem mu věnoval ,byl pln vášnivé lásky a něhy. Opatrně sem se odsunul a s hlubokým nádechem sem se sklonil k jeho uchu ,které sem nedokázal přestat líbat.Pootevřel sem rty ve snaze říct to,co sem mu říct konečně chtěl ,ale zběsilý tlukot mého vlastního srdce, mi na několik vteřin uplně vzal dech."Cítím to.Z každého tvého pohledu ,doteku nebo pouze krátkého polibku. A chci,abys to cítil uplně stejně,protože -",protože co ,sem nestihl říct,jelikož mi pusu zapchalo několik malých prstíků.Bill se na mě pobaveně pousmál a když Tilí odsunula své pěstičky,zjistil sem ,že je měla zapatlané od čokolády."Ted´ ale vypadám že jo?",vyšklebeně sem se na ni zaxichtil a nevěřícně sem sledoval další nadšený ťapání a přímo kouzelný smích.Nesmála se však sama."Promiň,já sem uplně zapoměl ,že sem ji šel umýt.Ale když to pomůže ,sem taky zapatlaný",vesele se zasmál a natáhl po mě čokoládové dlaně. "To nevadí,podívej,rozesmál sem ji .",ještě jednou sem se na ni vesele zaxichtil a přiložil sem prsty ke svým rtům ,ve snaze najít zapatlané místo."Pomůžu ti",Bill se ke mně s pootevřenými rty sklonil a jazykem
mi zlehka olízl nejdřív horní,pak spodní ret. "Hotovo",držel se vzoru Tilí a s veselým ůsměvem zdobící jeho tvář, také krátce zatleskal.Já se na něj však nemohl přestat dívat.Z toho kluka mě jednou jistě porazí.Proč mi to dělá ?

"Tilí,ukaž Tomovy,co si mu přinesla",Bill ji krátce políbil do vlásků a podal ji plyšovou žirafku.Malá ji k sobě na několik vteřin přitulila , poté se otočila a dvěma vrávoravými krůčky podešla ke mně. Zadívala se na mě velikými kukadli a poté mi plyšáka podala."Můžu si ji vzít?",zeptal sem se jí a hravě sem ji pošimral po bříšku.Tilí se opět roztomile usmála ,po čtyřech vylezla až na můj klín
a přitulila se ke mě…

Simone zamyšleně kráčela do Billova pokoje .Chtěla mu,tedy respektive jim oznámit,že je hotová večeře.Přede dveřma však zůstala zaraženě stát.Byli pootevřené ,tudíž měla přímo dokonalý výhled do pokoje svého syna. Několik vteřin nevěřícně hleděla na Billa,kterej se nadšeně smál ,zatímco se i s Tilí snažili Toma zlechtat."Už dost,prosím",slyšela jeho spokojený smích a i když neviděla jeho tvář,byla si jistá,že byl šťastný."Tak princezno,ted´ mi pomůžeš se svým bratránkem ",Tom,který se konečně osvobodil ,vzal malou i svou novou žirafku do náruče a utíkal za smějícím se Billem,dokud všichni nedopadli na postel.Jejich smích se rozléhal jinak tichou chodbou a Simone způsoboval zvláštní teplo u srdce.

Už dlouho neviděla Billa takhle šťastného.Jeho smích neslyšela ode dne,co se dozvědel o Sářině smrti.Moc dobře si pamatovala na dny,které strávil zavřený ve svém pokoji .Nechtěl nic jíst,s nikým nemluvil .Jenom plakal a trápil se.Když se na něj podívala ted´,konečně v něm poznávala svého Billa.Billa ,který pokaždé zářil jako veselé sluníčko.A moc dobře taky vědela ,čí zásluhou nastala ta změna…Možná se v tom chlapci přeci jen spletla…

(Bill)

"Nebudu muset mít šátek na očích,že ne?",nadšeně sem kráčel k autu ,svou lásku sem si však pečlivě držel za ruku."Nech se překvapit ",zálibně sem na něj zamrkal a dál sem jej vedl kupředu…Cesta trvala sotva několik minut.Naneštěstí se však nad náma začali tvořit tmavé mraky,slibujíc pořádnou bouřku.Když sme konečně zastali na místě ,vyšel sem z auta a tiše sem se rozhlédl kolem."Už dlouho sem tady nebyl",přiznal sem popravdě a zhluboka sem nasál čerstvý vzduch .Tom se na mě zvědavě zadíval a očima mě vybízel k odpovědi."Tady nedaleko bydlela moje babička.Byl sem tady skoro každý prázdniny .Když zemřela,přestali sme sem s mamkou chodit.Bude to už několik let" tón mého hlasu byl náhle smutnější.Babičku sem měl moc rád.

Sklonil sem tvář a nejistě sem přešlápl na místě."To je mi líto",Tom mě k sobě něžně přivinul a láskyplně mě políbil."Ukážeš mi to místo?",pohladil mě po tváři a nádherně se usmál.Byl prostě úžasnej.Pokaždé ,když mi bylo nejhůř,dokázal mě jediným pohledem rozveselit.S ůsměvem sem přikývl ,chytil sem jej za ruku a pomalounku sem jej vedl delší loukou .Bylo to už několik let,co sem tam byl naposled,přesto sem moc dobře vědel,kam mám jít.Byl to takovej malej kousek přírody.Můj osobní ráj."Páni",ve chvíli,co sem Toma dovedl na ono místo ,nedokázal uvěřit svým očím a já také ne.Měsíc osvětloval průzračnou hladinu jezírka ,všude kolem nás se rozléhalo dokonalé ticho a na velikém dubu u jezera ještě, pořád stál můj dřevěný domek."Ten sem postavil s dědou",ukázal sem směrem na menší dřevěnou chatrč .Možná mi to ted´ přišlo obyčejné a až příliš labilné,tehdy sem na sebe byl ale neskutečně pyšný.Akorát té vody sem se bál.

"Je to tady dokonalé",podešli sme ke břehu jezera .Tom si klekl a zlehka okusil vodu."Naučím tě plavat",vydechl s ůsměvem,čímž mi málem vyrazil dech.Šokovaně sem se na něj díval a čekal sem,kdy na mě vybafne, že to byl jenom žertík."N-nemám tady plavky",řekl sem první věc,co mě napadla."Já taky ne",pokrčil rameny a začal si svlékat tričko."T-tome,tohle ne",myslel sem,že když poprosím,dostane rozum a oblékne se.Během několika vteřin měl na sobě jenom trenky."Já tam nevlezu",řekl sem s jistotou a nevěřícně sem sledoval ,jak se svlékl uplně a rozběhl se do vody."Ty ses zbláznil ? Nastydneš .Může se ti cokoliv stát,prosím pojd´ zpátky",opravdu sem se o něj bál.Děda se tam sice někdy koupával ,ale o Toma sem měl mnohem větší strach. "Bille,no ták.Budu tě držet.To mě tady necháš samotného?".

"Tohle mi děláš schválně",brumlal sem si pro sebe,ale dal sem se do svlékání.Ruce se mi třásli jak strachem,tak vzrušením z nepoznaného.Netrvalo dlouho a pomalu sem kráčel do vody za ním."Jenom mě prosím,nepouštěj" ,zašeptal sem přímo zoufale a pověsil sem se mu kolem krku jako klíště.Tom mě pečlivě objal kolem boků a já se na něj přitiskl celým svým tělem.Bylo nepříjemné cítit na holém těle chlad jezera ,přesto bylo neskutečně vzrušující cítít teplo Tomova nahého těla.Uplně sem zapoměl na to,že sem ve vodě.A Tom zřejmě také zapoměl na svůj plán naučit mě plavat …

Pomalu ve mě něco chladne
Jak dlouho tady oba ještě můžeme být
Zůstaň tady
Chtějí si mě vzít stíny
A když půjdeme
Tak půjdeme jedině ve dvou
Jsi všechno, co jsem
A všechno, co proudí mými žilami
Vždy se budeme podporovat
Jedno, kam pojedeme
Jedno, jak hluboko
Nechci tu být sám
Nech nás společně do noci
Někdy přijde čas
Nech nás společně do noci...

autor: B-Kay