Hope 19.

autor: B-Kay

Do rána sem nemohl usnout.Neustále sem se převaloval ze strany na stranu .Ruce se mi ještě pořád zvláštně klepali. Nemohl sem tomu uvěřit.Nebyl sem
zvyklí na tolik lásky a něhy .Všechno bylo najednou tak jiné…

Posadil sem se a smutně sem se rozhlédl po ztmavlém pokoji.Nikdy sem tmu neměl příliš v lásce,ale najednou mi přišla krásně ospanlivá.Všechno tady v pokoji mělo svoje místo.Ležel sem na měkké,teplé postely a i když za oknama tiše bubnovali kapky deště , já neležel v bláte a ve špíně,jako ještě nedávno.Už jenom při vspomínce na den,kdy sem utekl ,mi je do pláče.Já vím,že sem možná jednal zbaběle a ukvapeně ,ale už sem to tam nedokázal vydržet.Ze dne na den se to všechno zhoršovalo…Na svůj pokoj si však pamatuju až moc dobře.Měl sem starou,tvrdou postel ,velikou skříň ,několik poliček a jednoho jediného plyšového medvěda,ke kterému sem se přitulil pokaždé,když mi bylo smutno.

Proto si ted´ připadám jako v uplně jiném světe.Jakobych to ani nebyl já.Bydlím v nádherném domě ,sem až po uši zamilovaný a s klukem,kterého tolik potřebuju,sem se dnes v noci málem
miloval…

Přesto všechno sem však pořád stál nohama pevně na zemi.Vědel sem až moc dobře,že štěstí bývá vrtkavé .V mém případě bylo spíš vzácností.To,co se mi stalo ted´,jakoby vynahradilo všechnu tu bolest. Každou mou slzu najednou překryl Billův něžný ůsměv.Už pro mě nic nebylo důležité.Peníze přeci nikdy nebyli vším .Nikdy sem skoro žádné peníze neměl a o ty,které sem si sám vydělal,sem taky přišel.Můj život nikdy nebyl pohádkou.Ani jako dítě sem to neměl lehké.Žádné Vánoce s dárky,žádné narozeniny s překvapením …Nic z toho sem nepotřeboval.Jediné, po čem sem toužil bylo,aby mě měl někdo rád.Nic víc…

Dnes mi je devatenáct a mé přání se mi konečně splnilo.Nezáleží na tom,kolik zlého mě potkalo do doby,než sem konečně objevil své štěstí.Bill mi za to všechno stál !

Opatrně sem se naklonil přes Billovo spící tělo a vzal sem z nočního stolku ,hrubou modrou knihu.Vycházející slunce přímo dokonale osvětlovalo pokoj ,takže sem nemusel rozsvicovat světlo.To,že se zřejmě nejedná o obyčejnou knihu mi došlo ve chvíli,co mé prsty sklouzli po stříbristém názvu BILL.Ještě jednou sem se ujistil, zdali Bill skutečně spí a nesměle sem nahlédl dovnitř.Hned první stránka mě málem rozesmála.Škeřilo se z ní na mě malé miminko s plyšákem v náručí."Už tehdy si byl nádherný",zašeptal sem pro sebe a s ůsměvem sem obrátil na další stranu.Pomalu sem poznával jeho rodinu ,i když sem mohl jenom tipovat ,jaké místo komu náleží.Nevědel sem ,která byla jeho babička,nebo kdo byl jeho strýc ,ale jeho mámu sem poznal hned.

Držela v náručí asi tří letého špuntíka a nádherně se do objektivu usmívala.Bylo na ni vidět,že byla šťastná a určitě náležitě pyšná .I ted´ na něj byla jistě patřičně hrdá.To moje máma na mě zřejmě ne.Jako malý kluk sem nedokázal pochopit,proč za mnou ani jednou nepřišla.Proč mi nikdy nezavolala ,nebo nenapsala .Postupem času sem se na to snažil raději nemyslet .Zmírnil sem si tím svou bolest.

Zhluboka sem se nadechl a snažil sem se porazit úzkost a bolest,která mi
přímo drala srdce .Nechtěl sem znovu plakat ,proto sem raději převracal stránky rychleji .Bylo mi to všechno tak líto.Já neměl jedinou svou fotografii,přesto sem dokázal najít ve mně a v Billovy jistou podobnost. Jako malý kluk byl skoro stejnej jako já.Stejné oči, nápaditě stejná tvář …až s jediným rozdílem.Bill se na svět usmíval ,zatímco já sem nedokázal najít jediný důvod radosti.

Fotoalbum sem raději zavřel a odložil zpátky na místo.Už sem neměl sílu rít do ještě nezahojených ran."Bille",zlehka sem jej pohladil po tváři a krátce sem jej políbil."Ano?",zašeptal ospale ,oči však neotvíral,akorát se ke mně přitulil ještě blíž."Půjdu se do kuchyně napít, přinesu ti něco?"."Ano,děkuju. Ale hlavně se mi vrať ty sám",Billova tichá odpověd´ mě uplně dostala.Nikdy mi nikdo nedával najevo nějakou hlubší náklonnost a on to dělal neustále ,pořád krásnějším a krásnějším způsobem.Pomalu otevřel oči a smutně se na mě zadíval."Slibuju",já vím,že sem porušil své přesvědčení o slibech ,ale pro tentokrát sem nemohl jinak...

Bill mě vzápětí chytil za bradu a dychtivě mě políbil."Hned sem zpátky ",ještě jednou sem jej políbil a rychle sem vyběhl z postele.Navlékl sem na sebe tepláky a tričko a potichu sem kráčel do kuchyně.Z kuchyňské linky sem vytáhl dvě skleničky ,které sem naplnil vodou a tu svou sem do sebe přímo vylil.Všechno se se mnou podivně točilo .Nevím proč,ale cítil sem zvláštní napětí.Srdce mi tlouklo podivnou rychlostí a já tomu nedokázal nijak zabránit…

Opatrně sem vzal do dlaní Billovu skleničku a opět sem vyšel do tichem prosáklé chodby.Mířil sem ke schodům ,když sem najednou zaslechl rachotění klíčů a následné vrznutí vchodových dveří .S nešťastným výrazem ve tváři sem se otočil k přichozímu ,utíkat a skrýt se opravdu nemělo smysl.Myslel sem,že je to Andreas ,proto sem byl připravený na nepříjemné poznámky a nadávky na mou osobu.Když sem se však otočil a zadíval sem se do hlubokých očí neznámé paní ,neudržel sem skleničku,která se vzápětí rozbila na kousíčky střepů.Vyděšeně sem se díval do stejně překvapených očí a nevědel sem,co dělat .Naprázdno sem otevřel ůsta,ze který však vyšlo jenom jakési zoufalé zalapání po dechu ,nic víc. Tu ženu sem nikdy předtím neviděl ,přesto mi přišla její tvář neskutečně známá.Možná sem ji zahlédl na fotografii ,ale od té doby se jistě změnila.

"Kdo jste?",zněla její přísná otázka.Vypadala naštvaně ,v očích měla zvláštní odlesk chladu ."Já sem..j-já ",hlas se mi třásl natolik,že sem ji nedokázal odpovědet.Možná sem mohl vypadat hloupě ,ale opravdu to nešlo.Bál sem se toho,co mělo následovat."To ty si ten kluk ,o kterém mi říkal Andreas?",postoupila o několik kroků blíž a hněvlivě se zadívala do mé tváře.Já sem smutně sklopil pohled a krátce sem přikývl."Co po mém synovy vlastně chceš? Bill se strašně dlouho trápil a já nedovolím ,aby mu ubližoval nějakej cizí kluk ,o kterém ani on sám nic neví ! Myslíš si,že já nevím,o co lidem jako ty jde?",Andreas o mě zřejmě nemluvil jenom v superlativech."O co?",smutně sem ji pohlédl do očí ,čímž sem ji možná malinko zaskočil ,jelikož nachvilku nedokázala najít ta správná slova."Jenom o peníze ! Bill je hodně citlivý kluk a po smrti své holky jistě trošičku naivní.Ale já nedovolím,abys mu jakkoliv ublížil ! Kvůli tobě se dokonce přestal stýkat s nejlepším přítelem",kdyby jen vědela,jak moc mu ten nejlepší přítel ublížil.Bylo však uplně zbytečné ji něco vysvětlovat.Andreas to jistě všechno vysvětlil i za mě .A po svém.

"Pani Kaulitzová ,já…nechci peníze.Já vím,že mi možná nevěříte ,ale to by bylo to poslední ,co bych po Billovy chtěl.A pokud si myslíte,že bych vašemu synovi dokázal ublížit ,pak jste naivní vy a ne Bill ",ani sám nevím,kde se ve mně najednou vzala odvaha promluvit.Byla na mě sice zlá a nepříjemná,přesto mi to přišlo přirozené.Jenom se bála o svého syna…co bych já za to dal ,kdybych měl taky takovou mámu…Ta moje o mě nikdy neprojevila nejmenší záujem…

"Podívej .Ty jistě ani netušíš,jaké to je ,když se tvé děti trápí .Neumíš si ani představit,jakej strach prožívám den co den.Bill si už vytrpěl příliš a proto tě prosím…zbal si svoje věci a odejdi domů ",něco bylo zvláštní.Nevědel sem,že by měl Bill ještě další sourozence ,myslel sem,že je jedináček.I to slovo domů mě zarazilo.Co to znamená domov,sem poznal až tady s Billem ."Domů ? A co když vám řeknu,že žádnej domov nemám ? To se Andreas zapoměl zmínit ,jakej sem chudák ?Zapoměl vám taky připomenout ,že fetuju a kradu ? Že sem jenom obyčejnej žebrák,který nemá kam jít?" ,používal sem přesně jeho slova.Každé jedno tak moc bolelo.Billova mamka však zavrtěla tváří,v očích se ji mihla lítost."Ne,nezapoměl .Ale já nemám potřebu to takhle říkat a trápit tě .Odejdi pro -",najednou přestala mluvit a sklamaně hleděla přes mé rameno.Ani sem se nemusel otáčet.Cítil sem jeho blízkost ...

(Bill)

Bylo mi jasné,že se tohle muselo jednou stát,ale nečekal sem to tak brzy.Tak moc sem se bál,že o Toma přijdu.Mamka vypadala opravdu naštvaně a já jí to nemohl zazlívat.Lhal sem ji.Měl sem ji to říct hned,ale vlastní strach mi to nedovolil.Ted´ to ale bylo mnohem horší."Mami ,já…tohle je Tom ,m-můj kamarád",chtěl sem se alespoň pokusit o záchranu situace ,ale mamka byla až příliš rozzlobená."My už se známe ",odsekla a prolétla Tomovu tvář chladným pohledem.Nemohl sem tomu uvěřit.Chovala se uplně přesně jako Andreas.Když sem se zadíval na Toma,bylo mi ještě hůř.Oči měl podlité slzama ,rty měl silně stisnuté a ramena poníženě povadnutá."Tohle ti taky udělal tenhle tvůj kamarád?",ukázala na mou rozbitou pusu a nevěřícně zavrtěla tváří."Ne mami ,to nebyl Tom ",byl sem zoufalý.Snažil sem se říct cokoliv,co by zmírnilo její hněv."Já už nechci nic slyšet.Myslím,že sem toho slyšela už příliš.Tak Bille,ted´ se s ním hezky rozluč ,protože odchází",vydechla najednou a mě její slova zněla v uších jako nepříjemná ozvěna.

"Tohle přeci nemůžeš myslet vážně !",ignoroval sem Tomovo šeptání,abych to nechal být a rozhodně sem se proti ní postavil.I když se mi hlas třásl pláčem a celé tělo mě neuvěřitelně bolelo,nehodlal sem to vzdát.Moje máma přeci nikdy nebyla taková.Byla stejně lidská a chápavá jako já .Nerozuměl sem ,proč se k Tomovy chovala tak odmeraně."Chci,aby tady Tom zůstal .Když odejde on,pak půjdu s ním",vzlykl sem.Už sem neměl sílu bojovat proti ní…

...

Simone nevědela, kam s očima.Dívala se na dva utrápené chlapce .Ze všeho byla neskutečně zmatená.Myslela si,že Billovy na tom chlapci nezáleží ,zřejmě se však spletla.Chtěl od ní odejít.Odešel by z domu jenom kvůli jejím zákazům…Dokázala by s tím žít?Ne.To by přeci nedokázala žádná matka.O jednoho syna přeci už přišla,druhého by ztratit nedokázala.

Tom…to jméno ji způsobovalo nepříjemné vzpomínky a bolest ,o které doted´ s nikým nemluvila.Dívala se do hlubokých čokoládových očí utrápeného chlapce a bylo ji ještě hůř.Opravdu by jej dokázala vyhodit na ulici ?Poraženě svěsila tvář .Nedokázala to.Měla to,co jejímu muži tolik chybělo.Měla srdce a byla si jistá,že pokud tomu chlapci věřil její syn,naučí se mu věřit i ona.

"Jak dlouho už ?",pozorně překročila několik větších střepů ,aby jim mohla být ještě blíž.Oba se na sebe krátce podívali a v tu chvíli by dali cokoliv za to ,aby se mohli políbit."Asi tři týdny",přiznal Bill po chvilce tiše ...

Držím dopis
v mé studené ruce
Poslední věta byla dlouhá
pokud ještě pálí
dívám se na ni
S každým řádkem
umírá cit
Co zůstane je tma
jedna přeháňka od Tebe
víc už nepomůže

To mě zabíjí
Smrtelně jsme se zamilovali
To mě zabíjí
protože náš sen
leží v troskách
Svět má mlčet
a navždy osamělým být
Jsme ztracení
také když se síly spojí
Je to pryč...

autor: B-Kay