Hope 15.

autor: B-Kay

(Bill)

Já vím,že sem jednal bláznivě a zcela nerozumně,přesto sem to musel udělat.Naléhavě sem se vnářel mezi jeho rty .Vůbec sem nevnímal,že mé polibky nebyli opětované.To pro mě v tu chvíli nebylo podstatné.Byl sem u něj.Cítil sem ho …to bylo to jediné,po čem sem v tu chvíli toužil.Vůbec nevím jak dlouho sem na něj tlačil .Hladil sem jej,mazlil sem se s ním .Objímal sem jeho bezbranné tělo a už nikdy sem jej nechtěl pustit.Touha,která mě donutila zvalit jej na postel a bezhlavě jej líbat,byla náhle pryč.

Kdykoliv sem se na něj podíval ,on se díval také.Nemluvil ,nehýbal se ,dokonce se mi ani nebránil.Nechal své tělo zcela v mích rukou .Když sem se mu zadíval hlouběji do očí,pořád sem v nich mohl poznat tu dětskou plachost a nesmělost,kterou sem na něm začínal milovat.Ještě nikdy sem takhle křehkého a nešťastného kluka nepoznal.Tak moc sem si přál,udělat jej šťastným.Dal bych celý svůj svět za jeho ůsměv a radost.Nerozuměl sem tomu.Proč si tak hodný a zranitelný kluk zasloužil takovej život ? Proč mi bylo do pláče pokaždé,když se na mě podíval ?

"Jsi můj anděl Bille",zašeptal a nejistě přejel konečky prstů obrys mé tváře.

"Tohle neříkej",už zase sem v očích cítil trpkou přítomnost slz."Takhle nemluv,prosím",láskyplně sem jej políbil do vlasů ."Je to pravda",můj polibek oplatil ."Kde bych byl bez tebe ? Možná bych ted´ ležel někde pod mostem.Ne tady a ne takhle",svými dlaněmi opatrně sklouzl na má holá záda."Na to nemysli .Už nikdy nebudeš bloudit někde sám.A pokud ano ,tak budu bloudit s tebou",i přes slzy, již mi stékali po tváři ,sem se na něj usmál."Bloudit ve dvou zní mnohem líp,než bloudit sám",něžnými polibky setřel mé zbloudilé slzy a poté si mě k sobě bezmocně přitulil.

"Chtěl bych ti ukázat můj svět .Chci,abys poznal uplně všechno,co mám rád.Všechna místa ,všechny drobnosti a maličkosti ,které by tě mohli rozveselit",opět sem se na něj usmál a hravě sem jej dloubnul do nosu.Bylo mi s ním tak hezky.V jeho přítomnosti sem nemusel myslet na nic jiného.Sára se pro mě pomalu ale jistě stávala nádhernou vzpomínkou a život ,jakoby dostal nový smysl.

"Polib mě ",vydechl smutným hlasem .Nevím proč,ale překvapilo mě to.Nečekal sem to.

"Cože?",zeptal sem se,jakobych špatně slyšel.Možná sem vypadal hloupě ,ale opravdu to bylo více než nečekané.Ještě nikdy mě nepoprosil o polibek."Moc bych si přál, abys mě ještě jednou políbil",zašeptal a se mnou se v tu chvíli zatočila zem.Můj hluboký dech narážel na ten jeho a já si najednou připadal jako v pohádce.Polibek ,který sem mu však věnoval ,byl plný skryté lásky .Líbal sem jeho rty zlehka. Ochutnával sem je v krátkých ,láskyplných polibcích. Vůbec mě nepřekvapilo ,že sem z jeho strany necítil žádnou činnost. Tomovy polibky byli pro mě vzácným darem,který sem dostával jenom tehdy ,kdy to tak opravdu chtěl. Líbal mě jenom tehdy,kdy se to napětí mezi náma už nedalo vydržet. O to vášnivější a dravější naše líbání bylo.

Prudce sem se od něj odsunul ve chvíli ,co se zezdola ozvalo nečekané zvonění zvonku a hlasité klepání.

"To je tvoje mamka?",zeptal se .Výraz v jeho tváři byl stejně překvapený a mírně vyděšený,jako ten můj."Možná",musel sem mu lhát.Mamka mi při našem posledním telefonátu říkala,že se zdrží možná ještě tak dva týdny a já tušil,kdo by to mohl být."Tome,prosím zůstaň tady a nevycházej z pokoje ano?",rychle sem na sebe házel oblečení válející se po podlaze a snažil sem se působit klidným dojmem.Tak moc sem se bál. Vědel sem až moc dobře ,kdo tak naštvaně bušil do dveří."Vypadáš vyděšeně ",Tom se taky oblékl a zadíval se na mě smutnýma očima ."Ne,sem v pořádku .Netrap se tím.Hned sem zpátky ano ? Jenom tady prosím zůstaň ",vydechl sem přímo plačtivě ,ještě jednou sem jej dlouze políbil a poté sem vyběhl z pokoje...

Kdybych nemusel,nešel bych otevřít.Pak by to však bylo všechno mnohem horší.Přede dveřma sem se zhluboka nadechl a otevřel sem."No to trvalo.Kdes byl tak dlouho?",Andreas
na mě podezřívavě zahlídl a přecpal se kolem mě dovnitř."Taky tě rád vidím",zašeptal sem spíš pro sebe a dveře sem opět zavřel.Vzápětí sem však nápadně zbledl a strach,který sem doted´ cítil,se mnohonásobně zvýšil.Můj pohled,stejně jako ten Andreasův tkvěl na Tomově mikině ."Ty ses musel zbláznit ! ",zasyčel a zdrapnul mě za loket."To bolí",pípl sem ve chvíli ,co stisk své ruky zesílil."Co to vyvádíš ? Vláčíš se po měste s tím trhanem ?! Dokonce sis jej dovedl domů ?! Tobě je uplně jedno ,odkud pochází a že ti třeba může ublížit?",pořád mě nepouštěl."Je to moje věc ! Tom by mi nikdy neublížil !",z posledních sil sem se od něj odtrhl a hladil sem si bolavé místo na zápěstí. Jeho pohled byl přímo nenávistný."A co když ti lže ? To tě nenapadlo ? Možná jenom čeká na tu správnou chvíli a pak ti něco udělá .Já tady nebudu čekat,až ti ublíží . A co Sára ? Na ni si nemyslel ? Ty ses musel uplně zbláznit ! ",neovládl se a křičel po mě.Bylo mi jasné,že to musí slyšet i Tom."Kde ho máš ? Je tak zbabělý,že se musí schovávat ?! ",sotil mě proti skříni a vůbec nedbal na to,zdali mi ublížil,nebo ne. Kroužil kolem mě jako sup .Jeho pohled byl najednou tak chladný .Nepoznával sem v něm svého nejlepšího přítele."Sára umřela ! Ale já sem tady ! A chci žít ! Je to moje věc s kým !",šokovaně sem se chytil za tvář ,na které mi přistála facka, jejiž prudkost mě srazila na kolena. "Tome",zavzlykal sem tiše .Prsty sem si přiložil na krvácející ret .Mnohem víc než pusa,však krvácelo moje srdce.

Našel sem v sobě ještě dostatek síly vstát a postavit se proti němu.Už nevypadal tak sebejistě.Najednou byl bledý a vyděšený."Bille-já",nenechal sem ho ani domluvit."Vypadni ",několika kroky sem podešel ke dveřím .Nedokázal sem je ani otevřít ,tak moc sem se celý třásl.Celá tvář mě nepříjemně pálila .Nemohl sem tomu uvěřit."Je to jenom jeho vina ! Řeknu to Simone .Tohle vám nevyjde Bille.Raději sem s nim už rozluč,protože nepotrvá dlouho a vypadne odtud. O to se postarám !",opět v sobě našel zlobu a nepříjemnost .Díval se na mě beze štipky lítosti .Jakmile se za ním opět zavřeli dveře,svezl sem se na kolena a plačící obličej
sem ukryl do dlaní.Krvácející ret ošklivě bolel , to ale
nebylo nic proti tomu,co sem cítil.

Tak moc sem se bál,že o Toma přijdu.Nechtěl sem ztratit jedinou skutečnou lásku mého života.Andreasovým lžím sem nevěřil.Nevěřil sem mu jediné slovo !

Vyděšeně sem zavzlykal ,když sem na své tváři ucítil nepatrný dotek."Bille",nechtěl sem se na něj podívat.Nechtěl sem,aby mě viděl v tomhle stavu .Roztřeseného,uplakaného a s rozbitou pusou."Podívej se na mě",opatrně si ke mně klekl a vzal mou tvář do dlaní."Byla to moje chyba .Provokoval sem jej.Zasloužil sem si to .Neodcházej mi",prosil sem jej v záchvatu tichého pláče.Tom se měkce dotkl rány na mém rtu ."Měl sem si tě ochránit ",bezmocně si mě k sobě přitulil a já se nechal.Brečel sem v jeho náručí jako malé dítě ."Jsi celým mím světem ",zněla mi v uších jeho tichá slova...

Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem...

Wagger Henrich Karl

autor: B-Kay