Hope 13.

autor: B-Kay

(Tom)

Už je to možná několik minut ,co Bill usnul.A já z něj doted´ nedokázal spustit oči.Neustále sem se díval do jeho tváře.Beze slova sem vnímal,jak se v mém náručí chvěje a jak něco
klidně šeptá do mé nahé kůže. Klidně bych se na něj vydržel takhle dívat i celou noc.Vůbec sem necítil únavu .Nebyl sem vyčerpaný ani smutný.

Moc dobře sem si pamatoval ty noci,které sem jako malej kluk celé proplakal.Byl sem tak sám.Nebyl u mě nikdo.Když mi bylo nejhůř,snažil sem se myslet na maminku a na tátu .Nepamatoval sem si je.Nikdy sem jejich tváře neviděl ,přesto sem si je jako malej kluk vysnil do posledního detailu.Pokaždé,když na mě bratranec křičel ,nebo mi bezdůvodně nadával věřil sem, že se můj život jednou může změnit. Jako malé dítě sem skoro každej den smutně vzhlížel ke dveřím a doufal,že se otevřou a přijdou si pro mě moji rodiče. Přál sem si to skoro pořád.Na narozeniny,na Vánoce ….nechtěl sem nic víc ,jenom rodinu.Po ničem jiném sem netoužil .Naučil sem se snášet i bratrancovu komplikovanou a tvrdou povahu ..Myslel sem,že když budu hodný,přijdou si pro mě..Nikdy nepřišli…

Nešťastně sem stiskl rty a nevědomky sem k sobě Billa přitulil ještě blíž.Jeho teplo a vůně mě dělala šťastným. Cítil sem na své kůži tichý tlukot jeho srdce a víc sem nepotřeboval.Už sem nebyl osamělý.Bill se stal mím útočištěm. Cítil sem se s ním opravdu hezky a v bezpečí.Byl sem mu cizí a on mi přesto během několika dní dokázal vytvořit domov.

Rozhlédl sem se po pokoji .Zvykl sem si na něj.Všechno tady,bylo uplně jiné ,jako v domě bratrance.Dýchalo to tady nadějí .Nadějí ,kterou sem tak dlouho hledal a nenacházel.To klidné ticho ,ta vůně...všechno to vytvářelo můj nový domov.Vonělo to tady Billem.Krásnější vůni sem nikdy necítil.Jeho křehkost a horkost,již sálala z jeho těla ,dokázala vytvořit něco ,co sem si nedokázal vyhnat z mysle..

Bál sem se zavřít oči .Pokud to měl být jenom nádherný sen,pak sem se nechtěl vzbudit.Bál sem se přiznat si, že sem snad poprvé pomalu poznával význam slova štěstí.

Možná měl Bill pravdu.Možná sem opravdu nebyl chudákem .Možná sem byl člověkem,který prostě nikdy nepotkal skutečné štěstí...

Kdysi mě jako malého těšila každičká maličkost.Třeba když napadl sníh a já dělal sněhové anděli a stavěl malé sněhuláčky.Nebo když po ulici proběhl opuštěný pes a já si s ním směl alespoň nachviličku hrát…I ted´ sem měl maličkosti ,které mě dokázali udělat šťastným. Maličkosti jako Billův ůsměv ,jeho zářící oči ,láskyplná objetí nebo něžné polibky…

Opatrně sem jej od sebe odsunul ,podložil sem mu pod hlavu měkký polštář a jemně sem jej políbil na pootevřené rty.Kdybych mu jen mohl říct,jak moc mi na něm záleželo. Jak moc sem jej ke svému životu potřeboval..

Slezl sem z postele a několika kroky sem podešel k oknu.Kolem ramen sem měl přehozenou teplou deku ,kterou sem si k sobě přitiskl ještě blíže ,jakmile se za oknama ozvalo další zadunění .Zamyšleně sem se díval na tmavou oblohu ,naslouchal sem zvuku dešťových kapek .A právě tehdy sem si uvědomil jednu skutečnost .Už sem se toho deště nebál ! Překvapeně sem se zahleděl na své ruce ,které byli beze stopy husí kůže .Dokonce se ani nechvěli.

"Myslel sem,že máš z deště strach ",ozvalo se vedle mě nesmělým hlasem.Oba sme hleděli před sebe."Měl sem",přiznal sem popravdě ."Nevím,co se to se mnou stalo" ,pohledem sem sklouzl k našim proplétajícím se dlaním.Cítil sem na sobě Billův upřený pohled ,přesto sem se na něj bál podívat.Všechno kolem nás, ta atmosfera i rozléhající se ticho…Všechno to bylo až příliš intimní."Co cítíš?",zeptal se mě Bill tiše ,když sem se konečně odvážil zvednout tvář a zadívat se mu do očí."Nevím.Mám ze všeho trošičku strach ",nepřipadal sem si jako zbabělec.Strach pro mě znamenal uplně přirozený stav stejně jako radost ,hněv,nebo bolest.Myslím,že to v mém případě bylo uplně přirozené.Všechno se to přeci
stalo tak strašně rychle …

"Máš strach ze mě ? Nebo se pořád bojíš,že mi ublížíš?",Billova dlaň nečekaně dopadla na mé levé líce ,kde mě opatrně pohladila."Bojím se toho, že ti nikdy nebudu moci dát to,po čem toužíš.Bojím se,že tě nedokážu udělat šťastným ",vzal sem jeho tvář do dlaní a nešťastně sem se k ní přitulil."Tome",zasténal, jak ze mě stahoval teplou deku."Ty tomu ještě nerozumíš? Já už nedokážu být šťastný" ,jeho slova byla plná bolesti .Sáru zřejmě miloval mnohem víc,než sem si mohl myslet."Já vím",smutně sem svěsil ramena a pohled sem odvrátil zpátky k divokému dešti za oknama."Ne bez tebe",vydechl přímo dychtivým tónem a já v tu chvíli nemohl popadnout dech. Snažil sem se uvažovat rozumně a odpovědet něco ,co by dávalo smysl,ale nešlo to.Nač slov ,které dávají smysl ,když je nevědomost a sladká nesmyslnost
tak hříšně krásná?

(Bill)

Připadal sem si jako v nějaké krásné pohádce.

To,co sem cítil v tu chvíli ,bych nikdy nedokázal popsat slovy.Sára jakoby nikdy neexistovala.Stačili dva drobné krůčky,abych cítil Tomovu holou kůži na té své.Dotýkali sme se hrudníky …oba sme mocně lapali po dechu při každém pohledu na naše vzrušená mužství.Bylo to prostě mnohem silnější,než my dva. I kdyby byla naše vůle jakkoliv silná ,nepřekonala by to.

"Kdybys jen vědel ",na okamžik sem přestal mluvit ,jak sem měkkými polibky pokrýval jeho klíčný kosti a nahá ramena."Jak moc tě potřebuju",zasténal sem do jeho kůže a rty sem sklouzl na mocně pulzující hrudník. "Ale…co Sára ? Nechci, aby to bylo jenom proto ,že ti něco chybí ",jeho otázky,plné nejistoty a přesto vysloveny hlasem podkresleným vzrušením,byli roztomilé a krásně přitažlivé.

"Sára je pryč.Miloval sem ji ,ale ztratil sem ji.Už se mi nevrátí a já se s tím díky tobě smířil .Pomalu se s tím učím žít a nechci přijít o to ,díky čemu bych mohl být ještě jednou šťastný " ,pomalu sem klouzal svými dlaněmi níž .

Bylo to uplně poprvé,co sem se takhle otevřeně dotýkal klučíčího těla.Těla ,která mě přitahovalo jako magnet a já se mu bránit nechtěl.Těla,tolik podobnému tomu mému…

Prsty sem přecházel hladkou kůži Tomova bříška ."Jsi krásný",zašeptal sem s pohledem upřeným do jeho očí."A máš dobré srdce Tome ",najednou mi bylo do pláče.

Nevím proč,ale všechny ty potláčený emoce,které se ve mě hromadili tak dlouho ,chtěli najednou ven.Pohled na něj mi drásal srdce.Tak nádherný kluk ,s tak trpkou minulostí...I když se snažil usmívat, v očích měl neustále vrytou bolest a strach.Udělal bych cokoliv ,aby byl opět šťastný.

Pohledem sem hltal každej milimetr jeho tváře.Přímo sem visel na jeho rtech,když se zhluboka nadechl a pootevřel je."Kdybys jen vědel,jak dlouho sem na tebe čekal",zašeptal a nešťastně stiskl víčka,zpod kterých stékalo několik slz."Devatenáct let sem čekal na někoho,kdo mě bude mít rád" ,vzlykl .

"Tome",bezmocně sem jej k sobě přivinul ."Prosím neplakej. Oba sme se už naplakali víc než dost.Já sem tady pro tebe .Jenom pro tebe ,pokud budeš chtít ",láskyplně sem objímal jeho utrápené tělo .Líbal sem jej ,kdekoliv mé rty dosáhli.A on dělal totéž...Během několika vteřin se však něco změnilo.Mé rty se za neustávajícího líbání jeho holé kůže prolíbali až k těm jeho.Tom ty své téměř automaticky pootevřel ,chytil mě vzadu za vlasy a přitáhl si mě ke svému tělu nejblíž,jak jen to šlo .Líbali sme se dravě, chtivě ...dávali sme do těch polibků uplně všechno,co sme v tu chvíli cítili...

Stáli sme u toho okna několik minut.Nazí sme se k sobě odevzdaně tisli .Cítil sem takovou potřebu dotýkat se jej .Líbat jej a mazlit se s ním...Ani ted´ však k ničemu nedošlo.Usnuli sme v horkém objetí mnohem dřív,než bychom stihli udělat něco víc..Tahle noc však přinesla něco vzácného.Uvědomil sem si jednu vážnou věc....

Když už nic víc nepůjde
stanem se andělem-jen pro tebe
a zjevím se ti v každé tmavé noci
a potom odletíme daleko odtud
už nikdy se navzájem nestratíme

když se mi zjevíš poprvé
představuji si, že nahoře
s obláčkama pro mně pláčeš
čekám na tebe nekonečně dlouho,
ale zas tak nekonečné to není,
protože jsi řekl:

mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…

autor: B-Kay