autor: B-kay
Vždycky se povídá, že když je někdo zamilovanej, dělá hlouposti. No nikdo ještě neudělal takovou hloupost jako tenhle kluk. Sedel smutně v parku, tvář měl skrytou v dlaních a tiše vzlykal. Sem tam se podíval na tmavou oblohu, kterou pokrývalo snad tisíce mraků. Kam se poděly všechny ty hvězdy, které doteď tak šťastně zářily? Kde jsou? Určitě je on odehnal. Ted by od sebe odehnal každého, kdyby jej někdo uviděl. Byl zoufalý. Snažil se najít v té obloze něco, co by mu pomohlo zapomenout na to, co udělal.
Jak to mohl udělat?! Nesnášel se. Nesnášel svůj hloupý strach a taky nejistotu. Pomalu mu po tváři stékali slzy, které se míchali s drobnýma kapkama dešte. Bylo léto, a tak jej tento déšť překvapil. Chtěl vstát a jít domů, no nemněl sílu. Nemněl sílu postavit se tomu čelem. Už dva týdny sem chodívá. Už 14 dní lituje toho ,co udělal, a jak té osobě ublížil. Už 14 dní se mu vyhýbá, dokonce se i odstěhoval. Myslel si, že mu to pomůže... no bylo mu ještě hůř. Zastrčil si černé, už dost mokré vlasy za uši a vzpomínal na ten den. Na ten den, který tohle všechno změnil...
Ležel právě na posteli a vymýšlel nějakej novej text do jejich nové písně. Byl už večer, a takže nebylo tak horko. Dobře se mu přemýšlelo. Najednou ale ucítil jeho přítomnost. Cítil jeho pohled na svém těle. Cítil, že je zoufalý. A nevěděl proč. Tak moc rád by mu pomohl. Pomalu tedy natočil hlavu k bratrovy. "Copak potřebuješ Tome?", zeptal se, jakoby se nic nedělo. No sám věděl, že něco není v pořádku. "Můžu s tebou mluvit?", podešel k němu Tom. Bill už z dálky viděl, že se mu oči lesknou od slz. A to mu bylo divný, Tom neplakal často. Muselo se něco vážnýho stát.
"Bille....já, já už nemůžu. Už to nejde. Možná, že ty to tak necejtíš, no já jo. Bolí mě u srdce za každým, když tě uvidím, když tě vidím, a nesmím se tě dotknout... nemůžu bez tebe ani dejchat... to nejspíš nechápeš. Nevíš, co prožívám. Kéž bys to cejtil stejně, Bille.", začal brečet. Už se neubránil svým slzám. Bill to tak nějak pomalu vstřebával. "Tome...já", šeptnul, no bratr jej přerušil. "Ne Bille, teď už nic neříkej.", šeptl. Věděl, že už to déle nevydrží. Chtěl být jenom jeho. Kdyby Bill chtěl, celej by se mu odevzdal. Dal by mu i své srdce, tak moc jej miluje. Už to nedokázal tajit. Ulevilo se mu. A to, že Bill nic neříkal mu dodalo odvahy a taky štipku naděje. Vstal ,jemně vzal Billovu tvář do svých rukou a jemně a procítěně jej políbil. Bylo to tak nádherný. Konečně se mu splnilo to, po čem tak dlouhou dobu toužil. O čem jenom snil v těch nejkrásnějších snech. Už se nebál. Tyhle rty ho jeho strachu zbavily. Cítil, že se ty rty otvírají a začínají spolupracovat. Dokonce hladoví po dalším polibku. Byl nekonečně šťastný, no mýlil se.
Bill se pomalounku vzpamatoval a odtáhl bratra od sebe. Doslova jej ze sebe strhl a rychle odešel pryč. Nechal ho tam na zemi ležet zmateného a hlavně mu zničil
i tu nejmenší naději, že by mezi nima něco mohlo být. Sbalil si věci a odešel....
A teď je tady zase. Jako po celých 14 dní tady pláče v parku a hledá oporu ve hvězdách, které ale nevidí. Ale už to nedokáže bez něj vydržet. Narychlo mu napsal SMS, kde teď je a čas kdy by se mněli sejít. Musel ho vidět. Chtěl být zase s ním. Ted už by tak zběsile neutekl. Ted už ne. Ale čekal už dlouho a Tom nikde. Tohle čekal. Ani mu to nebude vyčítat, že tady teď není. Zaslouží si to. Vstal a chtěl jít pryč, no něco ucítil. Jo, ucítil jej. Byl tady. Byl promočenej a zmrzlej na kost, ale smysli mu ješte fungovala. Pomalu se otočil a zahleděl se do těch nejkrásnějších očí na světe. Tom na něj smutně hleděl. Nechtel přijít, no srdce mu v poslední chvíli napovědělo ,že by mněl přijít.
Celým parkem se neslo nekonečný ticho. Bill to už nevydržel a zkrátil mezeru mezi nima. Vzájemně si koukali do očí, ale nic nemluvili. Bill pocítil, co znamená milovat, být milovaný, ale taky i ztratit lásku. A to už nechtěl. Rychle chytil Toma kolem krku a začal ho líbat. Bylo jim jedno, že je může někdo vidět. Líbali se jako o život. Do svých polibků vkládali lásku a něhu. Lehli si na lavičku a tam se k sobe tulili a pokrývali se polibkama. Nic si nemuseli říkat, stačilo jim to, co cejtili. A i kdyby je teď tady někdo načapal, čelili by tomu spolu...
Žádné komentáře:
Okomentovat