autor: B-kay
"Hele a co takhle vzít si kufry?" křikl jsem po něm, jakmile se houpavým krokem vydal ke dveřím.
"Ach jo. A to mi je nemůžeš vzít? Víš přeci, že jsem slabej," otráveně si povzdechl, ale k mému překvapení došel znovu ke mně a vzal dva kufry, samozřejmě ty nejmenší. Tohle bude ještě opravdu zajímavý… skončím někde v blázinci, když to takhle půjde dál…
"Hmm, celkem hezký," uznal, když jsem mu otevřel dveře a vecpal se dovnitř. "Ale čekal jsem něco malinko většího," protočil oči a bez okolků se rozvalil na gauč.
"Hmm a jakej byt máš ty?" už jsem se sebou nechtěl nechat jenom tak zametat. Moc dobře jsem věděl, že kdybych jej poslouchal jako věrnej pejsek, nevydrželi bychom to. Ani já, ani on.
Otráveně si sundal obrovský muší brýle a naštvaně na mě pohlédl.
"Tak tohles opravdu nemusel, bráško," vydechl tiše a došel ke svým kufrům. Ach bože… je tady tak pět minut a já z něj už šílím… Tohle asi nebyl nejlepší nápad. Měl jsem to mamce odmítnout a teď se s ním měla štvát ona, a ne já! Jako bych už takhle neměl dost starostí.
Najednou jsem uslyšel tiché krůčky směrující z ložnice a zanedlouho se mezi námi zjevila i Roby. Čekal jsem všechno… jeho provokaci nebo že začne dělat nějaký trapný balící fórky, o kterých si snad myslí, že fungují na každou! Ale on ne… Jenom se na ni otráveně podíval a dál ji neřešil.
"Hmm, Roby, tohle je Bill," pokusil jsem se je představit, protože jsem věděl, že by bylo hezké, kdyby spolu dobře vycházeli. Alespoň tedy přes tyhle dva týdny.
"A Bille, tohle je Roby," řekl jsem už mírně naštvaně, protože nás můj bráška totálně ignoroval a začetl se do nějakýho časopisu, který ležel na stole.
"Hmm, skvělý," brouknul, naivně si myslíc, že to, co ze sebe vyloudil, se dalo považovat za úsměv a víc se ani nesnažil být přátelskej. Roby se na mě zahleděla a snad poprvé jsem na její tváři neviděl úsměv…
"Miláčku, jdi se vykoupat. Já to tady snad nějak vyřeším," vyslal jsem extra zdrcující pohled na Billa, který se na mě mírně ušklíbl.
"Tak jo," povzdechla si a se skloněnou hlavou odešla…
Bylo mi jí opravdu líto. Vím, jak moc pro ni bylo důležité získat si Billovu přízeň, ale tu si získá málokdo, jestli vůbec někdo má tu šanci... Bill je namyšlenej arogantní fracek, kterýmu už vážně nafackuju, jestli se nezačne chovat normálně! A to už opravdu nežertuju! Já toho zvládnu hodně… opravdu hodně, ale tohle už se vymyká i mně! Já nechápu, co si chce tímhle dokázat?! Chce se snad pomstít celýmu světu za to, že se naši pořád hádali nebo rovnou za to, že se tehdy nerozešli?!
Vím, že to pak mohlo být úplně jiné, ale já jsem celkem šťastnej i takhle. Naši se usmířili, já mám holku, kterou mám rád, akorát ten brácha dělá potíže.
"Už si spokojenější?" sykl jsem na něj naštvaně a násilím jsem mu vytrhnul z rukou ten časopis. V jeho očích se drze zalesklo a on se na mě ještě zaculil.
"A cos čekal?? Že budu její kamarád? Prosim tě, Tome, nebuď směšnej," povzdechl si a zvědavě se rozhlídl kolem. "Kde budu spát?" jeho podmanivé oči se zasekly do těch mých v naději, že mu uvolníme postel. To se tedy spletl!
"No přesněji řečeno, rovnou tady," zaculil jsem se teď já a kleknul jsem si před něj ještě dřív, než stihl zaprotestovat. "A jestli se ti to nelíbí, můžeš jít," šeptl jsem a rozhodně jsem si prohlídl jeho tvář...
Bylo zvláštní, že s těma blond vlasama a ryzím úsměvem ve tváři mi připadal úplně obyčejnej... časy se však mění a stejně tak se mění i lidé. Stačilo jenom zvýraznit to, co v něm ve skutečnosti dřímalo už dávno a jeho tvář se změnila z nenápadné na smyslnou, plnou nevědomé vášně.
"Vyhazuješ mě?" nebezpečně se nade mě naklonil a zadíval se mi hluboce do očí. Já jeho pohled bezedně opětoval, ale vážnost se z mých očí neztrácela.
"Jestli se nezačneš chovat normálně a nebudeš slušnej i k Roby, budeš pryč dřív, než se naděješ, Bille. Tak si to rozmysli," vstal jsem, nevšímaje si jeho překvapenýho pohledu a nechal jsem jej v obýváku samotného. Nešel jsem však za Roby...
Kupodivu jsem na ni absolutně neměl náladu a na její hrátky ve vaně už vůbec ne. Unaveně jsem sebou praštil na postel a rezignovaně jsem skryl tvář mezi polštářky. Proč právě já musím mít "tamto" za bráchu?? Proč nemůžu mít za dvojče někoho milého, příjemného a hlavně bezprůšvihového?!... Já neříkám, že jsem neměl nikdy problémy, ale Bill? Ten je namočenej snad ve všem? Ze školy ho vyhodili kvůli tetování na břiše a předloktí, a z další školy ho vyhodili zato, že se zapletl do nějaké divné bandy a malovali na zdi. A co se týče práce, Bill snad dělal už všechno... ale nikde nevydržel více než dva týdny. To byl prostě celej on. Věčně bez práce, bez holky, zato ale s hezkýma malérama všude kolem sebe. Nic se mu nedařilo a ty jeho postelové hrátky se asi láskou nazvat nedají... Alespoň v tomhle jsme byli stejní. Také jsem chtěl svobodu, holky jen přes postel a žít si podle svého… ale když jsem potkal Roby, zjistil jsem, že můžu žít i jinak. Bill to asi zatím nezjistil… nevím, zdali by vedle něj nějaká vydržela...
Je komplikovanej, ale není zlej. Má veliké srdce a jako děti jsme se měli moc rádi. Byl křehoučkej a jemnej, a já ho prostě vždycky chránil. Měli jsme spojený postýlky a v kupě plyšáků jsme se smáli skoro pořád. Byl smyslem mýho života… žil jsem jenom pro něj… a on pro mě.
Teď je to však všechno dávno pryč a mě nezůstalo nic, než vzpomínky…
Opatrně jsem nadzvedl hlavu, abych se mohl zahledět na fotografii, která ležela na nočním stolku. Kdybych dokázal spočítat, kolik let od té doby uběhlo, asi bych se hezky potrápil. Bylo to dávno… Je nám tam kolem dvou let, myslím a ležíme spolu v roztomilých malých župáncích v postýlce… chtěl bych to vrátit. Vrátit všechny ty bezstarostný roky a zapomenout na všechno, co bylo pak… Kéž by to šlo…
"Můžu?" ozvalo se ode dveří a já se otočil po hlase, který konečně nepůsobil arogantně ani chladně.
"Co Bill?" zeptal jsem se Roby, která si ke mně přisedla a něžně mě políbila.
"Nic. Ignoroval mě. Ale já od něj také nic nečekala. Netrap se, broučku, a raději si rozmysli, co si vezmeš na tu dnešní večeři," šeptla a její dlaně se náhle ztratily pod mým trikem…
Večeři?! Ach kruci! Já úplně zapomněl. Dnes jsme měli jet k jejím rodičům na večeři. Ale to se mi teď nezdá jako nejlepší nápad. Její rodiče sou totiž dost bohatí, jejich dům vypadá jako hrad a všude kolem je jenom přepych… Ten dům na mě celkově působí chladně a přijdu si tam jako nějaký ptáče v kleci. Někdy ani nevím, co tam dělám… nikdy jsem tyhle typy nevyhledával a téhle společnosti jsem se raději vyhýbal. Ale pro Roby se jednou za čas obětovat prostě musím .
"A co Bill?" malinko jsem se odsunul od její hladových rtů a zmateně jsem na ni hleděl.
"Miláčku, Bill je pořád samej průšvih… to nebude dobrej nápad. Ještě tam něco rozbije a-" tohle ale opravdu přehnala.
"Roby, podívej! Bill je možná samej malér, ale určitě není nějaký dvouletý děcko, aby tam něco rozbíjel. Chci, aby šel taky. Nechci ho tady nechat samotnýho. Vrátili bychom se a našli bychom tady nějakej disco club, než náš byt. Bude to tak lepší," strojeně jsem se na ni usmál a jemně jsem ji pohladil po tváři. Proč její oči tak nesvádějí ?!
"Tak dobře, broučku, ale slib mi, že neudělá nic, co by naše rozčílilo," broukla spíš mému krku než mě a jemně se mi do něj zakousla.
"Jasně… t-tedy slibuju," usmál jsem se na ni, i když jsem se musel hezky přemáhat…
"Ty si děláš srandu??" byla Billova první reakce, když jsem mu řekl o tý večeři. Nasupeně si vkládal svoje věci do mé skříně, kde jsem mu udělal místo, protože Roby odmítla.
"Bille prosím. Jeden jedinej večer se chovej slušně. Jenom jedinej. Prosím," smutně jsem na něj pohlédl a zklamaně jsem svěsil hlavu mezi ramena.
"Seš směšnej, Tome…" vydechl rozhořčeně. Po chvilce jsem však ucítil, jak si opatrně sednul vedle mě. "Fajn. Ale když mě urazí nebo napomenou, padám, a je mi jedno, jestli mě pak vyhodíš nebo ne!" řekl rozhodně a opatrně mi dvěma prsty nadzvedl tvář. "Změnil ses," šeptl po chvilce, jak si mě přeměřil pohledem.
"To ty taky. Bille…"
"Já ne, Tome. Jsem pořád stejnej, ale v tobě už svého bratra náhle nepoznávám. Tohle přeci nejsi ty," řekl tiše a já v jeho hlase náhle nepoznal žádné rozhořčení nebo zoufalou podrážděnost, jako pokaždé, když jsem si mu dovolil něco říct.
"Jak to myslíš?" nerozuměl jsem tomu. Já se přeci nějak zvlášť nezměnil, akorát jsem si nechal zaplést dredy. Možná, že ho vyděsil piercing, který zdobil levej koutek mých rtů… Já nevím…
"Ale nijak. Kašli na to," řekl náhle, když se ve dveřích zjevila Roby se třema sklenkama nějaký limonády, a bez jediného slova ji obešel. Já mu nerozumím… Prosil jsem jej, aby byl alespoň trošku milejší, ale on si prostě nemůže odpustit to své nesnesitelné chování. Nechápu, jak se to v něm mohlo tak náhle všechno změnit a pomotat… Proč se teď neusmívá stejně krásně jako kdysi? Co mu kdo udělal, aby si svými problémy vědomě ničil život??
Nechci, aby byl takovej! Ale není v mých silách změnit jej. Prostě to nedokážu, i když jsem jeho dvojče. Vůbec mě neposlouchá, kašle na všechno co mu řeknu. Ale možná právě tahle vlastnost mu dodává něco, co mě na něm překvapuje. V jeho očích se už neodráží ta dětsky sladká jiskra nevinnosti. Teď v té spleti čokolád dokážu rozeznat neskutečnou přímost a smyslnost. Už to není malé dítě! Změnil se… stejně jako já. Ale starší Bill mě měl alespoň trošku rád… V tom novějším vydání se však vůbec nevyznám. Jako by měl rád jenom sebe! Sebe… a do svého nitra nepouští absolutně nikoho, a to mě na něm rozčiluje! Kdyby nebyl takovej paličák, jistě by si našel nějakou milou holku, za kterou by šílel, a pro kterou by udělal cokoliv…
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat