Alles gutte

Je zajímavý pozorovat, kolik lidí vůbec ví, že existuju, kolik by bez facebooku nevědělo, že mám narozky a kolik je natolik líných, že ani SMSku nnapíše =D

Ne, zasee necítím změnu =D Roky mizí... a mě drží jen vidina toho, za jak dlouho budu moc opustit tuhle úžasnou zemi a žít jak chci... Akorát si prozpěvuju "předemnou prázdnej tác, na něm mejch sedmnáct..." =D A když tak nad tím přemýšlím - taky všechno nej Darkbeth =D

Před chvílí jsem se vrátila z Ideonu z přípravy tzv. burzy škol... a jsem ráda, že nás pustili o skoro 2 hodiny dřív, než by měli... a nejlepší na tom je, že tím mám splněný obě dvě akce školy, které za studium musím mít... No, dort ani pizzu nebo tak něco jsem vůbec neměla... a když jsem si v "mekáči" chtěla dát ovocnej kelímek, dozvěděla jsem se, že jsou v tom jablka... tmůj dnešní oběd byl kousek ananasu z měkáče a protože právě umírám hlady... tak jdu dolů na véču - snad to bude poživatelný =D

Takže zatím... =)

Síla tvého hlasu 43.

autor: B-Kay

"Nemůžu tomu uvěřit,"Tom šťastně zavzdychal do Billových dlouhých vlasů a sevřel jeho křehounké tělo ještě víc.

V tu chvíli si připadal jako malý kluk. Chtělo se mu smát, pištět radostí a vykřičet do celého světa, jak moc byl šťastný a také to, kdo byl důvodem jeho štěstí. Nezáleželo mu na tom, jak by zareagovalo okolí. Nacházel se ve stavu, kdy by dokázal jít proti všem. Proti celému světu, který se řídí dle nesmyslných pravidel a vztahy stejných pohlaví zavrhuje. Cítil se hloupě proto, že kdysi něco takového také uznával. Vysmíval se klukům, který našli své štěstí v náručí jiného kluka a náhle byl jedním z nich a byl to pro něj ten nejkrásnější pocit na světě. Bill změnil jeho pohled na svět. Všechno bylo náhle uplně jiné a ani on sám se nepoznával. Při pohledu na Billa, tulícího se k jeho hrudníku s láskyplným úsměvem na rtech si byl jistý, že nikdy nebude litovat svého rozhodnutí vrátit se zpátky tam, odkud kdysi tak bezhlavě utekl.

---

"Já také ne. Je to tak nepochopitelné,"jemný pramen černých vlasů pošimral Toma na krku, jak Bill zlehka zavrtěl hlavou a ještě více se ukryl do jeho objetí. Bylo mu nádherně. Ještě před dvěma měsíci byl jenom slepým klukem, bez budoucnosti a bez radosti ze života. Nenacházel žádný smysl v tom, proč dostal druhou šanci žít a neumřel při té nehodě. Jakmile však zvedl tvář a zahleděl se do Tomových něžných očí, nacházel těch smyslů hned více.

Tom jakoby zaslechl proud jeho myšlenek, vzal jeho tvář do dlaní a láskyplně sevřel Billovy chvějící se rty, mezi svýma.

"Nechci, aby si přemýšlel nad minulostí,"tuhle větu vyslovil uplně poprvé. Většinou byl totiž Bill tím, kdo Toma prosil o to, aby na jejich minulost zapoměl a neničil se vzpomínáním na něco, co již nemělo smysl a nedalo se vzít zpátky.

Bill pevně stiskl rty a sklonil tvář. Uslzenýma očima sledoval Tomovovy prsty, pomalounku klouzající jeho tělem. Chtěl jej poslechnout, proto zavřel oči a uvolněně poklesl na Tomův hrudník, vnímajíc trasu jeho prstů...

Konečky Tomových prstů pomalu postupovali níž, zanechávali za sebou stopu v podobě Billovy husí kůže a chvění, které náhle ovládlo těla obou. Tom krátce přivřel víčka, jak jeho prsty dopadli na Billův podbřišek a vklouzli pod lem tmavého spodního prádla, kde zlehka hnětli jeho kůži. Pohyboval prsty sem a tam a bojoval s touhou svléknout jej a pomilovat. Jeho dech se náhle stával rychlejším a roztřeseným, jak opatrně rozepl drobný knoflíček. Ticho, nesoucí se pokojem, bylo vzápětí narušeno Billovým nesmělým zasténáním a zvukem rozepínajícího se zipu, který pod sílou Tomových prstů, pomalounku odhaloval Billovo mužství, zahaleno pouze černou látkou.

Bill otevřel oči a jejich pohledy se setkali. Dívali se na sebe pouze několik vteřin. Jenom tak maličko dělilo jejich toužící těla od výbuchu, který vzápětí následoval.

Tom políbil Billovy pootevřené rty ve stejné chvíli, jako vklouzl dlaní pod jeho spodní prádlo a sevřel Billův penis svými prsty.

Pro Billa nebylo vůbec jednoduché oplácet Tomovy hluboké polibky a zároveň tlumit své steny proti jeho rtům. Nevědomky zvedal pánev v rytmu Tomových doteků, šílel z touhy, kterou v něm vyvolávali. Bylo mu přímo do pláče. Jeho život byl tak jiný. Měl svého Toma, jedinou osobu, kterou kdy miloval a pro kterou byl schopný udělat cokoliv. Čekal miminko, které v něm pomalounku rostlo a i v této chvíli jistě cítilo všechnu lásku, která do Billova těla proudila skrz Tomovy polibky a doteky. Tak moc toužili po milování a přesto se jim v poslední chvíli podařilo přestat, protože je čekalo něco mnohem důležitějšího…

"Bille, tohle skutečně nemusíme dělat. Moje babička tě zbožňuje a jistě bude souhlasit,"Tom se snažil Billa přemluvit, ale bylo to těžší než čekal. Bill jen s úsměvem zavrtěl hlavou a dál Toma vedl směrem ke vchodovým dveřím.

"Je to veliká změna a měli bychom ji na to připravit. Krom toho se i já budu cítit lépe, pokud mě přijme. Mám ji moc rád a vážím si ji za to, co všechno udělala pro mě i mou rodinu,"Tom stiskl Billovu dlaň pevněji a pousmál se.

Od jejich společného bydlení je dělil podle něj sice zbytečný, ale přesto jediný rozhovor a proto byl odhodlaný to kvůli Billovy vydržet. Už jenom při představě, že si již nebudou muset popřávat dobrou noc ve formě papírkových odkazů a posílat si vzdušné polibky na dálku cez okno, mu bylo krásně. Bude jej mít u sebe. Vlastně je bude mít u sebe oba a bude si je moct chránit a rozmazlovat. Nádherná představa...

"Babičko?"zvolal směrem do kuchyně, odkud se ozývala tichá hudba, linoucí se z rádia a cinkot hrníčků. Láskyplným pohledem prolétl Billovu tvář a usmál se. Bill vesele poskočil, hodil se mu kolem krku a věnoval mu hned několik měkkých polibků. Neskutečně se těšil na to, že dnes v noci již nebude muset usínat sám. Že budou všichni tři spolu a že bude snad konečně patřit do rodiny, kterou se jim podařilo s Tomem vytvořit.

"Miluju tě lásko,"pípl a ještě jednou se hluboce vpil mezi Tomovy sladké rty.

"Já tě miluju víc,"Tom nosem pohladil ten Billův, vyzvedl jej kolem boků a zatočil se s ním.

"Já tebe ještě víc,"Bill se vesele smál, jeho smích však ustal ve chvíli, kdy u dverí spatřil Tomovu babičku se smutným výrazem ve tváři a hned za jejími zády siluetu jakéhosi pána.

Tom se na něj překvapeně zadíval, nerozuměl jeho náhlé změně nálady, jakmile však pohlédl směrem, jakým se Bill díval, pochopil a také zůstal chvilku stát bez pohnutí.

Jakmile spatřil vedle své babičky, postavu svého otce, vyrazilo mu to dech. Nedokázal promluvit, nedokázal se dokonce ani pohnout, nebo pohlédnout na Billa, který se náhle cítil poněkud zvláštně. Pohled, jakým jej sledoval ten pán, ve kterém poznal Tomova otce, se mu vůbec nelíbil. Jakoby mu snad něco udělal a přitom spolu nikdy předtím nepromluvili jediné slůvko.

"Co tady děláš?,"Tomův otec od svého syna pozdrav ani nečekal. Od chvíle, kdy umřela Tomova maminka a on si vzal jinou ženu, s ním Tom nedokázal normálně promluvit. Jeho nová žena si s Tomem vůbec nerozuměla, neustále na něm hledala to špatné a vyčítala mu každou hloupost a on, ačkoliv nerad, se vždy musel postavit na její stranu, protože chtěl předejít zbytečným hádkám.

"Chyběl si mi. Přišel jsem tě poprosit, aby ses vrátil zpátky,"Klaudii bylo v té chvíli přímo do pláče při pohledu na to, jak Bill poraženě svěsil ramena, sklonil tvář a zřejmě vší silou potláčel slzy.

Tom měl v krku knedlík. Nechápavým pohledem sledoval svého otce, kterého tvář byla smutná a zvláštně ustaraná. Jakoby při té ženě během pár let zestárl nesmírnou rychlostí. Pod očima měl tmavé kruhy, na čele veliké vrásky a jeho kdysi veselý pohled, postrádal jakoukoliv radost.

"Nevrátím se a ty to víš,"Tomovy po tváři stékala drobná slza. Svého otce skutečně miloval, byl to přesně ten typ dobráka, který by nedovedl nikomu ublížit a on již nedokázal přihlížit tomu, jak jej ta ženská ničí.

Tomův táta sklonil tvář a chápavě přikývl. Kdyby bylo tak snadné utéct, neváhal by ani vteřinku a zřejmě by také hledal útočiště na místech, kde spoznal lásku svého života a které mu jí tolik připomínali.

"Ty budeš zřejmě Bill, že ano?,"Bill překvapeně zvedl tvář. Tomův táta byl náhle jenom malý kousínek od nich a podával mu ruku. Přikývl a rychle si s ním potřásl rukou.

"Ano jsem,"pokusil se o milý úsměv, ale bylo to hodně těžké. Díval se do tváře Tomova otce, do tváře dědečka jejich dítěte a netušil, co by mu měl ještě říct. Překvapilo jej však to, jak s ním jednal. Byl milý a i přesto, že je ještě před chvilkou viděl v zamilovaném objetí, neřekl ani slůvko a smutně se na oba usmíval.

"Slyšel jsem o tobě mnoho hezkých věcí. Moje tchýně tě má zřejmě moc ráda,"měkkým pohledem prolétl Billovu bledou tvář a v té chvíli pochopil, proč si Tom vybral právě jej a ne holku, kterou pro něj objevila jeho žena a silou mocí je chtěla dát dohromady. Bill byl opravdu nádherný, svým zjevem připomínal spíše panenku, než člověka a neskutečně se k Tomovy hodil.

"Já ji mám také moc rád,"dodal Bill třesoucím se hláskem a opětoval Klaudyin jemný úsměv...

autor: B-Kay

TH Halloween 2005

*výtlem* akorát mám pocit, že Tom trošku moc přehrává...

Drew Seeley with David Jost

Drew a spolupráce s Davem? Hmm... *nečitelnej výraz*

---

Drew Seeley - zpěvák, herec, textař, tanečník... zahrál si např. v Disnyho filmu "A zase jedna popelka"

Síla tvého hlasu 42.

autor: B-Kay

Cestou domů ani jeden z nich nepromluvil.

Oba nečinně hleděli před sebe, utápěli se ve svých vlastních myšlenkách a podivných představách a vyhýbali se pohledu na toho druhého. Ani jeden z nich netušil, jak by spolu měli začít mluvit. Čím by měli přerušit to nekonečné tíživé ticho, které je pronásledovalo od chvíle, kdy opustili nemocnici ?!

Tom si skousával rty, v dlaních pevně drtil volant auta a snažil se soustředit na cestu před sebou, ale bylo to uplně zbytečné. Před očima neměl cestu, dokonce ani domy, které míjeli. Před očima se mu, jako v zrychleném filmu, střídali různé obrazy. Bill s velikým bříškem, dětská postýlka v jejich pokoji a kolem ní množstvo dětských hraček, dokonce viděl i samotného sebe, jak se s láskyplným úsměvem skláněl k miminku uvnitř postýlky. Ty představy mu přišli tak kouzelné, že mu bylo přímo do pláče, jakmile si vzpoměl na slova lékařky.

---

Byl si jistý, že Billa jistě ovlyvnili. Byl si jistý tím, že jej dělí jenom minuty od toho, kdy mu Bill oznámí, že by byl potrat zřejmě nejlepším řešením a Tom by mu nemohl nic vyčítat. On sám by něco takového nezvládl. Kdyby byl na Billově místě, zřejmě by také volil potrat, i když by to bylo vůči jejich dítěti pěkně sobecké. Nemohl po Billovy chtít, aby si to maličké nechal, protože by to ani on sám neudělal.

Chtěl se smířit s myšlenkou, že o to maličké přijdou. Chtěl být silný a chtěl být Billovy patřičnou oporou, ale bylo to opravdu těžké. V Billově bříšku rostl nový život. Život, který byl nádherným důkazem jejich hluboké lásky, ale také důkazem toho, jak drobná je hranice mezi obětí a lidským sobectvím.

"Měl si zahnout doleva,"ze zamyšlení jej probudil Billův tichounký hlas. Vůbec si neuvědomoval, že se již nacházeli na dlouhé ulici, vedoucí k jejich domům a když se kolem sebe lépe zadíval, uvědomil si, že skutečně zabočil zlým směrem. Zvedl nesmělý pohled k Billově tváři, chtěl se mu ním také omluvit, protože promluvit by zřejmě nedokázal, ale Bill se na něj nedíval.

Nedokázal se na něj podívat a spatřit v jeho očích odpověd´na otázku, kterou ze tří možností, by si vybral on sám. Byl si jistý tím, že Tom nebude souhlasit s tím, aby si dítě nechali. Jistě bude přihlížet na Billův zdravotní stav a ten je pro něj přednější, než jejich miminko.

Zhluboka se nadechl a snažil se smířit s tím, že drobeček, který rostl uvnitř něj už vyše měsíce, aniž by o jeho přítomnosti věděl, se jednoduše nenarodí. Tom mu jistě nedovolí podstoupit to riziko a Bill byl až příliš slabý na to, aby o jejich miminko bojoval sám...

Tomovo auto zastalo před Billovým domem, beze slova z něj oba vystoupili a mlčky kráčeli dovnitř. Liby byla ve školce, Simone v práci a tak měli dům jenom pro sebe. Bill nejistými kroky vystupoval po schodech nahoru a Tom jej se skloněnou tváří následoval.

Cítil se poněkud provinile. Jakoby to všechno byla jenom jeho chyba. Bill jej ted´ jistě nenávidí za to, co mu provedl a za to, čemu bude muset kvůli jejich milování čelit. Jak by se mu měl omluvit ? A jak by vlastně měla znít jeho omluva? Měl se mu omlouvat za to, že spolu měli sex? Od dvou zamilovaných lidí se přeci očekává, že se spolu budou dřív nebo později milovat a Tom opravdu nemohl tušit, že to i v případě dvou kluků může mít takové následky.

Nejhorší na tom všem však bylo, že toho vůbec nelitoval. Od chvíle, co se dozvědel, že Bill čeká jeho miminko, se cítil opravdu šťastný. Jeho život mu náhle přišel přímo kouzelný. Měl Billa, lásku svého života a zároveň měl získat další osobu, která by se stala středem jeho vesmíru. Nic jiného pro něj nemělo takovovu cenu, jako Bill a jejich miminko.

Ale jak mu to měl povědět ?! Jak by jej měl poprosit, aby si to miminko nechal ?!

"Měli bychom si promluvit a rozhodnout se, co uděláme,"Bill za nima zavřel dveře a se skloněnou tváři se postavil hned naproti Tomovy, který jej i přesto všechno, co se během posledních několika minut odehrálo, sledoval milujícím pohledem.

"Chceš se hned rozhodnout?"Bill k němu zvedl tvář, v očích, podlitých slzama se ukrýval strach. Neuvěřitelný strach, že by tímto rozhodnutím mohl přijít bud´to o miminko, nebo o lásku svého života.

"Myslím, že by to bylo opravdu to nejlepší. Budeme vědět, na co se máme připravit a zároveň se zbavíme té tíživé nejistoty,"Bill si skousl rty a lehce přikývl. Udělal několik kroků směrem k Tomovy a když je dělilo posledních deset centimetrů, zastal, vpíjejíc se do jeho hlubokých očí.

"Tak co uděláme?"ze rtů mu pronikl tichounký sten, jak Tom vzal jeho tvář do svých dlaní a hluboce jej políbil. Chtěl se od něj odsunout a odpovědět, ale nedokázal do udělat. Nedokázal zastavit své dlaně, které se bezmocně vpletli do Billových dlouhých vlasů ani své rty, které líbali ty Billovy, jakoby měl přijít konec světa.

Billovy se přímo podlamovala kolena. Nebyl si jistý, zdali za to mohlo jejich miminko, ale cítil se v tu chvíli slabý a křehký jako panenka. Kdyby jej Tom nedržel v náručí, jistě by upadl, nebo vzlétl k nebesům. Se zavřenýma očima oplácel Tomovy polibky, zlehka kroužil svým jazykem kolem toho Tomova a nevědomky naslouchal krásnému zvuku, který jejich srážející se jazyky vytvářeli. Nechtěl, aby jej pustil. Kdyby mohl, zůstal by v jeho náručí klidně až do konce svého života. Bylo to totiž jediné místo, kde se cítil chráněný a alespoň na malou chvilku si přišel vyjímečný.

Tom se po několika minutých hladového líbání neochotně vzdálil z dosahu Billových rtů, jednou dlaní jej chytil za tvář a druhou mu zlehka vložil pod tričko, aby mohl věnovat jeho bříšku měkké pohlazení. Místo odpovědi se však jenom smutně pousmál.

"Myslíš, že to bude kluk, nebo holčička?"zašeptal s téměř stisnutými rty. Bill jej sledoval rozevřenýma očima a přemýšlel nad tím, co by mu měl odpovědět. Popravdě, takovovuhle otázku opravdu nečekal.

"Přál bych si, aby to byl kluk. Stejně hodný a stejně krásný, jako ty,"pousmál se a konečky prstů pohladil Tomovo líce.

"Co by sis přál ty?"zeptal se, opatrně položil svou ruku na Tomovu.

Tom se nachvilku zamyslel a přemýšlel nad tím, zdali by si přál holčičku, nebo souhlasil s Billem a snil by o chlapci. Před očima měl obrazy panenek v růžových šatičkách a různých plyšáků, které se vzápětí rozplynuli a nahradili je malá autíčka a stavebnice. Tak či tak mu však přišli obě představy hodně krásné. Proto jenom zavrtěl hlavou a mykl ramenem.

"Nezáleželo by mi na tom. Hlavně, aby bylo v pořádku,"zašeptal a pohlédl Billovy do očí. Jeho dlaň zůstávala na Billově bříšku, nepohla se ani o milimetr a vnímala krásnou hořkost, která k ní proudila skrz Billovu kůži. V tu chvíli si byl jistý, že se má jejich miminko více než dobře a že mu nic z toho, čím je nevědomky plašila Billova lékařka, nehrozilo.

"Ale kdyby bylo tak nádherné jako ty Bille, pak bych byl ten nejšťastnější člověk pod sluncem,"Bill si nesměle skousl rty, vzápětí je však pootevřel, protože mu došel význam Tomových slov.

"Chceš, abychom si to miminko nechali?"zeptal se Bill třesoucím se hlasem. Tomovu v tu chvíli připomínal křehkou panenku. Dlouhé, ebenově černé vlasy mu splývali někam pod ramena, snehově bílá pokožka nádherně kontrastovala s tmavými vlasy a zároveň se sněhem, za oknama. V tu chvíli nedokázal přemýšlet nad odpovědí. Nedokázal se soustředit na nic jiného, než na kluka, který jej přímo pobláznil.

"Miluju vás,"zasténal, aniž by nad svou odpovědí chvilku popřemýšlel. Nevnímal šok, zračící se v Billových očích, dokonce ani úsměv plný dojetí, který vzápětí rozzářil jeho tvář. Vnímal jenom to, jak moc toho kluka i jejich dítě miloval.

"Nechci ztratit ani jednoho z vás Bille. Nechci, aby sis nechal miminko vzít. Chci, abychom byli spolu ale také vím, že to obnáší jistá rizika a nechci tě k ničemu nutit a proto-," víc už nestihl říct. Jeho slova zanikla ve vroucném polibku, který mu byl vzápětí věnován.

"Čekal jsem na tebe léta lásko,"Billův horký dech dopadal na jeho pootevřené rty.

"Ani na vteřinku jsem nepřestal doufat. Nevěřil jsem, že budu někdy opět vidět, ale tys byl u mě a doufal si a věřil ve mně. A já ted´ věřím , že to všichni tři nějak zvládneme a doufám v to, že tvoje nabídka na společné bydlení ještě platí," nosem se otřel o ten Tomův a nadšeně opětovával Tomovy polibky. Tom se usmíval do polibků. Byl šťastný, jako nikdy předtím a nekrásnější na tom všem bylo to, že Bill byl šťastný s ním…

autor: B-Kay

Síla tvého hlasu 41.

autor: B-Kay

"Jsem v pořádku lásko. Chodili jsme sem uplně zbytečně. Viděl si výraz té doktorky? Jistě jí přijde přehnané, že jsme sem přišli kvůli obyčejné chřipce,"povzdechl si Bill, který to již na nemocničným lůžku, kde mu udělali kompletná vyšetření, nemohl vydržet. Tom jenom vesele kroutil hlavou při pohledu na to, jak se na bílé postely neustále vrtěl ve snaze najít si lepší polohu, nakonec to však vzdal a položil hlavu na polštář.

"Dělám to pro tvoje dobro,"šepl směrem k Billovy, který mu vzápětí pohlédl hluboce do očí a hned na první pohled na něm bylo vidět, že mu je jistým způsobem vděčný, jenom to nedokázal říct nahlas.

Nemocnice opravdu neměl rád.

---

Už jenom při vzpomínce na ty dlouhé týdny, které v ní kdysi strávil, mu po těle naskakovala husí kůže.

Nepamatoval si na to, jak vypadal pokoj, ve kterém tak dlouho ležel, protože jej nikdy neviděl. Pamatoval si však vůni, která se nesla všude kolem něj a i v téhle chvíli, jakmile zavřel oči a zhluboka se nadechl, cítil jí všude kolem sebe. Byla to nepříjemná vůně, která v člověku vyvolávala opravdu zvláštní pocity. Billovy vždy připomínala strach a bolest nemocných nebo raněných lidí, kteří leželi na vedlejších pokojích.

"Vím, že jsi v pořádku, ale budu klidný teprve ve chvíli, kdy mi to řekne i tvá lékařka,"konečky prstů jej láskyplně pohladil po bledé tváři a neodpustil si sladký polibek, který mu Bill se vší láskou opětoval.

"Chtěl bych jít domů,"zašeptal a smutnýma očima prolétl Tomovu tvář.

"Už jenom počkáme na výsledky posledních testů a půjdeme. Slibuju,"něžně se na Billa usmál a ještě jednou se vpil mezi jeho měkounké rty. Snažil se vypadat vyrovnaně, usmíval se na něj a po celou dobu jej držel za ruku i přesto, že uvnitř šílel. Bál se o něj a strach mu nedovoloval myslet na nic jiného než na to, aby byla jeho láska skutečně v pořádku. Poslední dny byl totiž nesmírně slabý, jeho i tak dost bledá tvář získala zelenkastý odstín a každou chvilku zvracel.

Jistě, Bill mohl mít pravdu a mohlo se jednat pouze o obyčejnou chřipku, nebo silnější nachlazení, ale přesto byl mnohem klidnější, když jej přemluvil k tomu, aby s ním vůbec nasedl do auta a dovolil mu odvézt jej do nemocnice.

"Co budeme dělat až se vrátíme, hm? ," Tom chtěl odlehčit napjatou atmosféru a proto se na Billa zadíval s veselým úsměvem na rtech a jiskrou v očích. Billova tvář se rozzářila jako mávnutím kouzelné hůlky. Tomovy sa dokonce zazdálo, že jeho tváří prolétl náznak jemného začervenání se.

"To nevím,"Bill si dlaní prohrábl dlouhé vlasy, spokojeně si skousl rty a skusil popřemýšlet...

"Mohli bychom jít někam na výlet,"navrhl, ale nepřestával přemýšlet nad jinými možnostmi a Tom byl rád, že odvrátil jeho pozornost od prázdných bílích stěn.

"Nebo bychom mohli vzít Liby na hřiště a chvilku si s ní hrát,"pokračoval a ve chvíli, kdy jej napadla další možnost, stydlivě sklonil tvář a Tomovy bylo hned jasné, že přesně tahle možnost, bude nejzajímavější.

"Nebo?"pobídl jej a zlehka jej dloubl do boků.

Bill se s úsměvem ošil a pohlédl mu do očí. Nemohl uvěřit tomu, jak nádherné byli. I po těch letech byli přímo kouzelné. Krásně hluboké, plné tmavé vášně a světlých jisker, kterých odstín nedokázal určit. Nejkrásnější na jeho očích však bylo to, že ne vždy to byli oči dospělého kluka. V některých chvílích se dokázali proměnit natolik, že v nich Bill nacházel nevnnost malého dítěte. Přesně takovým pohledem se na něj Tom díval. Nevinným a zvláštně zranitelným.

"Nebo bychom se mohli ukrýt ve tvém pokoji a zapomenout na všechno kolem nás. Chybíš mi,"zašeptal a stiskl Tomovu dlaň o něco pevněji.

"A poslední dny jsme se nemilovali jenom kvůli mě,"opřel se o Tomovu tvář.

"Nemilovali jsme se kvůli tomu, že ti nebylo dobře, ale ne kvůli tobě Bille. Dnes ti dají jistě nějaké léky a uvidíš, že ti bude brzy líp. A pak se můžeme milovat pořád,"Bill nevědomky spokojeně přikývl a naklonil se k jeho tváři ve snaze políbit jej, v té chvíli se však dveře pokoje otevřeli a dovnitř vešla Billova lékařka, v dlaních žmolíc tmavé dosky plné popsaných hárků papíru.

Její pohled, schovaný za hrubým rámem dioptrických brýlí, nejdříve prolétl celou místnost, teprve pak se zastavil na Tomovy, na Billa dokonce ani nepohlédla. Nevěděla, jakým pohledem by se na něj měla zadívat.

"Takže,"odkašlala si, podešla blíž a posadila se na kraj Billovy postele. Byla to již starší dáma, která si Billa již dávno moc oblíbila a proto bylo pro ní dost složité vysvětlit mu situaci. Sama byla z toho všeho ještě zmatená a nebyla si jistá, zdali bude právě tahle správa tou, kterou chtěli slyšet.

Tomův strach se začínal stupňovat. Nelíbil se mu výraz tváře Billova lékařky, která jenom ztěží hledala slova. Delší chvíli dokonce zůstala s pootevřenými rty hledět do vzduchoprázdna před sebou.

"Jsem nemocný?"zeptal se Bill roztřeseným hlasem a opatrně si na postely poposedl.

"Nejsi nemocný, tedy… jak se to vezme,"sklopila pohled a zadívala se na jejich propletené ruce, které nedělila jediná mezírka.

"Takže chřipka to zřejmě nebude,"pípl a vyděšenýma očima se zadíval na Toma, který si jej k sobě pevně přitulil, ale usmát se, pro něj v tu chvíli nebylo tak jednoduché, jako před chvilkou.

"Není to chřipka Bille,"oslovila jej milým tónem a stejně milým pohledem prolétla i jejich vyděšené tváře.

"Udělali jsme několik testů a všechny poukazují na to, že ti v bříše roste,"na krátkou chvilku stíchla. Netušila, zdali jim to měli říct přímo, nebo by měla jít na ně raději pomaleji a přímo odpovědi se co nejdéle vyhýbat. Při pohledu na ně jí však přišla lepší první možnost. Nechtěla je zbytečně trápit a děsit.

"Nádor? Mám rakovinu?,"vydechl neslyšným hláskem a Tomovy v tu chvíli vynechalo srdce hned několik úderů. Už jenom při té myšlence mu přišlo na omdletí. Vykolejeně sledoval profil Billovy tváře, která se zdála být zvláštně prázdná.

"Dítě,"poopravila jej a vzápětí se jí naskytl pohled na jejich kamenné tváře. Oba se na ni dívali pohledem ,kterí jí jasně naznačoval, že s něčím takovým zřejmě nerátali. Nemluvili, bez jakéhokoliv pohybu sledovali její tvář a čekali na chvilku, kdy se přizná, že si z nich dělala legraci.

"Dítě? To jako malý člověk?" Tom si byl jistý tím, že zřejmě vypadal jako blázen, ale nedokázal pochopit tu souvislost. Nerozuměl tomu. Bylo něco takového vůbec možné?

"Museli jste se splést. Já jsem kluk, něco takového je přece nemožné,"Bill rychle zavrtěl hlavou a volnou dlaní se nevědomky pohladil po bříše, vzápětí však vyplašeně odsunul dlaň a pohlédl na Toma, který se na něj také díval. Slova lékařky poslouchali jenom matně.

"Je to zřídkavé Bille, ale ne nemožné. A právě ty patříš k tomu maličkému procentu kluků, které něco takového postřetne. V téhle chvíli ti neumím prozradit víc než to, že čekáš miminko a že se ti právě začal druhý měsíc,"její hlas byl zvláštně klidný, každé další slovo vyslovovala opatrněji, protože je nechtěla ještě více vyděsit. Zřejmě toho bylo na oba moc.

"Tvé těhotenství však nebude lehké Bille. Před dvěmi lety jsi ledva přežil těžkou nehodu, teprve před pár týdny se ti vrátil zrak a tvé tělo není stavěné na takovou zátěž. Máte tři možnosti,"na krátkou chvilku se jí povedlo odpoutat jejich pozornost.

"Jaké možnosti?"zeptal se Tom, neustále se vpíjejíc do Billových očí, které mu v tu chvíli přišli kouzelné. Nemohl tomu uvěřit… bylo to tak nepochopitelné a přesto…jak by to řekl? Ani nádherné by nebylo to správné slovo. Bill čekal jeho dítě. Rostlo v něm jejich miminko a oni o něm neměli ani tušení. Již měsíc byl Billovovu součástí a oni neměli ani tušení o tom, že se jim právě podařilo dosáhnout zázraku. Splodili dítě.

"Jste mladí a Bill je ke všemu chlapec, proto tady pořád zůstává možnost nechat si miminko vzít, nebo jej hned po porodu odložit k adopci. Nikdo by vás za to netrestal, je to anonymní způsob dárcovství dítěte a nikdo by na vás nepohlížel jako na špatné. Je to vaše volba. Stává se to tady často a miminka se vždy dostanou do rodin, kde se o nich náležitě starají,"Tom sklonil tvář a zaslechl, jak Bill vedle něj slabě vzlykl. Neměl sílu zvednout tvář a zadívat se mu do očí. Ta slova je měla sice uklidnit, ale jaksi se to minulo účinkem.

"Nespomenula jste třetí možnost,"připomenul jí a zesílil sevření svých prstů kolem těch Billových. Dokázal se vcítit do jeho pocitů. Přesně vědel, nad čím přemýšlí a jaké představy svírají jeho mysl.

"Třetí možností je nechat si jej. Risknout to, být smířen s tím, že se to nemusí podařit a přesto věřit, že se narodí. Nechci být zlá Bille, ale nemyslím si, že by se vám podařilo miminko donosit. Z lékařského hlediska je to nemožné,"poslední větu šepla se skloněnou tváří.

"Zřídkavé, ale ne nemožné,"bylo jí odpovědí.

Tom se již nedokázal déle dívat na Billův pláč. Ničilo jej to. Ničilo jej už jenom pomyšlení na to, že by Billa ted´odvedli a to miminko z něj jednoduše vybrali. Už jenom při představě že by dovolil, aby bezdůvodně zabili jejich dítě jenom kvůli tomu, že byli kluci a nic by pro to maličké neudělal, mu bylo ze sebe samotného špatně.

Jistě, jejich životy se tím malinko zkomplikovali, ale Tomovy nikdy komplikace nevadili. Neplánovali dítě, nikdy o tom nemluvili, nedokázali se dokonce ani dohodnout, zdali budou spolu bydlet, nebo ne a náhle to bylo tady. V Billovy rostl nový život. Plod jejich lásky.

"Bille, pokud se rozhodnete pro potrat, ještě pořád máte čas. Jste teprve na začátku druhého měsíce,"Billovy už jenom při zaslechnutí toho slova, vystoupila husí kůže snad po celém těle. Hřbetem dlaně si protřel uplakané oči a smutně zavzdychal. Byl ze všeho tak zmatený. Tohle se nemělo stát. Myslel si, že je tohle vyšetření uplně zbytečné. Byl si jistý, že se budou vracet domů jenom s nějakými léky a ne s dítětem pod srdcem.

"Chci jít domů,"zavrtěl hlavou a sklonil tvář. Hned na první pohled vypadal velice vyděšeně, třásl se a ze všech sil se snažil neplakat.

"Vím, že je to těžké. Je to těžké rozhodování pro vás pro oba, ale chci, aby jste si to pořádně rozmysleli. Promluvte si o tom. Je to věc, která vám může změnit životy a je jenom na vás, jak se rozhodnete,"Tom pomohl Billovy vstát, společně Billově doktorce ještě tichounce poděkovali a odkráčeli pryč…

autor: B-Kay

Síla tvého hlasu 40.

autor: B-Kay

"Bille!",do pokoje přímo vletělo drobné děvčátko, v náručí držíc svou panenku a vesele poskakujíc směrem k oknu. Okouzlenýma očima sledovalo dění za oknama a ze všech sil se snažilo vyskočit tak vysoko, aby se na tu nádheru dokázalo lépe podívat.

Padal sníh…

Poprvé od chvíle, co Liby naposled spatřila své dárečky pod vánočním stromkem, z oblohy opět padali drobné bílé chumáčky, nápadně se podobající cukrové vatě, kterou Liby tolik milovala.

"Bille,"pípla ještě jednou a rozzářenýma očima se ohlédla za sebe, kde spatřila pod hromadou přikrývek tiše oddechující tělo osoby, která ji překvapivě nevěnovala pozornost.

---

"Bille,"zamručela, mrzutě našpulila rtíky a s veselým chichotáním se rozběhla, aby mohla v příštích vteřinách dopadnout přesně na klín svého bratra. Bill takové probuzení rozhodně nečekal. Ze všeho nejvíce se polekal a proto byla jeho reakce uplně automatická. Prudce se vymrštil do sedu a jen tak tak zachytil svou maličkou sestru, jinak by jistě spadla na podlahu.

"Co to vyvádíš Liby?"zašeptal tichým hlasem a smutnýma očima prolétl její tvář. Zatímco jeho tvář byla bledá, na některých místech dokonce nazelenalá, tvář Liby zářila, stejně jako i její pohled, který Billovy jasně napovědel, že se pro něj v tu chvíli klidný spánek skončil.

"Bille, podívej,"natáhla své drobné dlaně směrem k oknu a vzápětí vesele zaťapkala.

Bill se při pohledu na pomalounku poletující sníh nestačil divit.

Vůbec si neuvědomoval, že od chvíle, kdy jim jeho kdysi nejlepší přítel tak moc ublížil, uběhli již tři týdny a listopad se pomalounku přehoupl v prosinec.

Bylo to zvláštní, ale ve chvílích, kdy byl s Tomem se mu zdálo, že čas plyne nějak rychleji. V těch nejkrásnějších chvílích, jakými byli například jejich společné procházky, dlouhé hodiny strávené ve vaně, nebo láskyplné milování, si přál alespoň nachvilku zastavit čas. Vůbec si neuvědomoval, jak rychle ubíhal, když byli spolu.

Noc, kterou musel strávit bez Toma, mu však přišla nekonečná.

Nechtěl být sobecký. Tomově babičce se večer udělalo špatně a on sám mu přikázal, aby se od ní nepohl ani na krok. Klaudie jej potřebovala určitě více a i když Tom na malou chvilku zaváhal, nakonec jej poslechl.

"Půjdeme ven?"Liby se nechtěla své nově nalazené radůstky tak rychle vzdát...

Bill si povzdechl. Opravdu se necítil dobře a už vůbec se necítil na to, aby si s ní dokázal hrát. Složil tvář do dlaní, na krátkou chvilku zavřel oči a zhluboka se nadechl.

"Prosím,"šepot Liby, se ozýval všude kolem něj a závan zklamání v její tenkém hlásku, jej přímo ničil. Nechtěl na ni být zlý. Udělal by pro ni cokoliv na světě ale představa, že by měl vstát, obléknout se a vyjít do té zimy, se mu zdála neskutečná. Byl až příliš slabý na to, aby dokázal vstát.

"Co kdybys šla zavolat maminku, hm? " přímo zroněným pohledem sledoval, jak se radost z její tváře pomalounku vytrácí. Za jiných okolností by neváhal ani minutku.

Sám sníh miloval a miloval také vše, co sebou přinášel, od stavění sněhuláků až po roztomilé sněhové bitky, pro tentokrát však nemohl ustoupit.

"Já bych šla raději s tebou,"Bill si Liby opatrně vysadil na bříško a dlouze ji políbil do vlásků. Chtěl jí to vysvětlit tak, aby tomu porozuměla a zároveň nebyla smutná.

"Jsem nemocný Liby,"Liby vzápětí vyděšeně pohlédla do Billových unavených očí.

"Jsou zase nemocné?"pípla a prstíkem na ně ukazovala.

Bill se vesele pousmál a rychle zavrtěl hlavou.

"Ne nejsou nemocné,"jeho slova v sobě ukrývala zvláštní klid. Bylo tak nádherné jí po dvou letech pokojně odpovědět než se opět jenom vyhýbavě snažit zastírat skutečnost, že nemá ani tušení, zdali se jeho oči ještě někdy dají do pořádku.

"A doufám, že již nikdy nebudou,"dodal s lehkým úsměvem a láskyplně sevřel její malé tělíčko ve svém náručí. Cítil se s ní opravdu krásně. Držíc ji v náručí, si uvědomoval, že se náhle cítil mnohem lépe. Jakoby z něj všechna ta zvláštní otupělost a těžoba pomalounku vycházela s každým dalším úsměvem, který mu Liby věnovala.

"Bolí tě něco?"zamručela proti Billově kůži. Neměla ráda chvilky, kdy Billa něco bolelo, nebo kdy se trápil.

"Bolí mě bříško,"zašeptal a vzápětí překvapeně vydechl. Liby se pomalounku sklonila k jeho hrudníku, tváří se opřela o jeho bříško a omotala kolem něj obě dlaně tak, aby jej mohla sevřít ve svém objetí.

"Nechci, aby tě něco bolelo,"nosem opatrně hladila oblast, na kterou Bill ukázal a ve které cítil největší těžobu. Bill se pohodlně položil na záda, hlavu si podepřel polštářem a zavřel oči. Vnímal, jak se jeho tělem pomalounku rozlévá zvláštní klid a pokoj. Otevřel oči, zadíval se na drobné klubíčko, tulící se k jeho bokům a v té chvíli poprvé pocítil malinké zklamání z toho, že jediné dítě, které si k sobě bude moct přitulit, je jeho sestřička a na tom zřejmě nikdo nic nezmění.

Samozřejmě to však nemyslel tak, že by chtěl být raději s dívkou, než s klukem,aby mohl mít dítě.

To určitě ne.

Tom byl jeho velikou láskou již několik let, Billovo jméno bylo navždy zvěčněno do Tomova dřevěného srdíčka a pocit, že mu patřil, že byli skutečně spolu, byl ten nejkrásnější pocit na světě. Nic nebylo tak nádherné jako moct se zadívat do očí, které vás kdysi přehlíželi a náhle zářili láskou. Láskou k vám.

Liby jakoby zaslechla jeho myšlenky. Prudce se posadila, tvář se jí opět rozzářila.

"Proč nezavoláme Toma?"pípla, vzala Billovy dlaně do těch svých a snažila se jej vší silou posadit.

"Tomova babička je nemocná,"Bill se za pomoci Liby sice neochotně, ale přesto překvapivě rychle posadil a poté se pokusil vstát. Chvilku mu sice trvalo, než v sobě nalezl ztracenou rovnováhu, ale po chvilce již pro něj pobíhání po pokoji, nebylo žádným problémem.

Jeho nevolnost zmizela stejně tak nečekaně, jako se objevila a proto mu již nic nebránilo v tom, aby vzal malou Liby alespoň na malou chvilku na dvůr.

Jakmile mu na tvář dopadla první sněhová vločka, zasněně přivřel víčka, rty zvlnil do lehkého úsměvu a potláčel nutkání zatočit se dokola a tančit v rytmu sněhových vloček stejně, jako to dělala i malá Liby, která se na první prosincový sníh nemohla vynadívat.

Během několika minut se jim povedlo postavit vcelku pěkného sněhuláka, tedy spíš základ sněhuláka. Bill právě dodělával menší sněhovou kouly, která měla posloužit jako hlava a Liby si nesla v dlaních hned dvě malé kuličky, které dala na místo, kde jejich sněhulákovy chyběli ruce.

Bill se vesele usmál, pletenou čepici si opatrně stáhl více do tváře a zadíval se na jejich dílo.

"Jak se bude jmenovat?"vzal si poskakující Liby do náruče a věnoval jí jeden dlouhý polibek na tvář.

Děvčátko nemuselo přemýšlet ani chvilku.

"Tom,"zvolala a přitulila se ke svému bratrovy ještě více.

"Tom!,"zvolala ještě jednou a dlaní ukazovala za Billova záda. Bill ji však nevnímal a sledoval obrazce sněhových vloček, povývajících v lehkém vánku a užíval si pocitu bezpečí, které v něm sníh vyvolal.

"Dobře, může se jmenovat Tom,"odpověděl tichým hláskem a rty skroucenými v šťastném úsměvu, jakmile Liby opět zvolala Tomovo jméno.

Liby to s Billem vzdala, pustila se jej a když pod sebou ucítila puknutí sněhu, zaculila se a rozběhla se směrem k právě příchozí osobě, která se nad Billovou nepřítomností pobaveně smála.

Bill byl do svých myšlenek natolik zahlubený, že si ve chvíli, co jej Tom nečekaně vyzvedl do své náruče, málem vykřičel hlasivky.

"Bože můj, co mi to děláš?"zeptal se pisklavým hláskem, ve tváři uplně červený.

"Málem jsem se zbláznil,"jeho hlas se pomalounku měnil v tichý smích, jak pokládal obě dlaně za Tomův krk a nechal se ním sevřít v náručí. Jejich rty se setkali téměř automaticky. Už nebylo potřeba dalších slov.

"Omlouvám se,"Tom však přesto promluvil a chytil si své černovlasé kačátko ještě pečlivěji.

"Nad čím si přemýšlel?,"ptal se Tom, zoufale líbajíc Billovy měkké rty. Sám nemohl uvěřit tomu, jak moc mu ten kluk chyběl. Nebyli spolu jenom jednu noc a přišlo mu to jako celá věčnost.

"Nad tebou,"zašeptal Bill a hravě skousl rty svého přítele.

Ani jeden již nevnímal malou Liby, která vesele poskakovala kolem sněhuláka a přitom se přímo tetelila radostí z toho, jak krásný a veliký se jí zdál.

Simone, která si užívala krásního rána, vymýšlejíc co dobrého by měla navařit, s úsměvem pohlédla z okna, aby se mohla zadívat na kouzlo přicházející zimy. Sníh, krásný sněhulák, dokonce ani poskakování její malé dcerky jí nepřišlo tak kouzelné, jako obraz jejího syna v Tomově náručí.

S dojetím sledovala, jak se jeden k druhému zamilovaně tiskli, něco si tiše šeptali a každé slovo spečetili hlubokým polibkem. Nemohla uvěřit tomu, že se to skutečně dělo.

Její syn již nebyl slepý, byl zamilovaný a šťastný a to vše jenom díky klukovy od sousedů, klukovy, ve kterého nikdy moc nevěřila a nedávala jeho návratu ani nejmenší šanci. A on se přesto vrátil.

Vrátil a obrátil jejich životy naruby.

Tom však nejenom obrátil jejich životy, ale jeden také zachránil a jeden dokonce stvořil…

autor: B-Kay