autor: B-Kay"Jsem v pořádku lásko. Chodili jsme sem uplně zbytečně. Viděl si výraz té doktorky? Jistě jí přijde přehnané, že jsme sem přišli kvůli obyčejné chřipce,"povzdechl si Bill, který to již na nemocničným lůžku, kde mu udělali kompletná vyšetření, nemohl vydržet. Tom jenom vesele kroutil hlavou při pohledu na to, jak se na bílé postely neustále vrtěl ve snaze najít si lepší polohu, nakonec to však vzdal a položil hlavu na polštář.
"Dělám to pro tvoje dobro,"šepl směrem k Billovy, který mu vzápětí pohlédl hluboce do očí a hned na první pohled na něm bylo vidět, že mu je jistým způsobem vděčný, jenom to nedokázal říct nahlas.
Nemocnice opravdu neměl rád.
Už jenom při vzpomínce na ty dlouhé týdny, které v ní kdysi strávil, mu po těle naskakovala husí kůže.
Nepamatoval si na to, jak vypadal pokoj, ve kterém tak dlouho ležel, protože jej nikdy neviděl. Pamatoval si však vůni, která se nesla všude kolem něj a i v téhle chvíli, jakmile zavřel oči a zhluboka se nadechl, cítil jí všude kolem sebe. Byla to nepříjemná vůně, která v člověku vyvolávala opravdu zvláštní pocity. Billovy vždy připomínala strach a bolest nemocných nebo raněných lidí, kteří leželi na vedlejších pokojích.
"Vím, že jsi v pořádku, ale budu klidný teprve ve chvíli, kdy mi to řekne i tvá lékařka,"konečky prstů jej láskyplně pohladil po bledé tváři a neodpustil si sladký polibek, který mu Bill se vší láskou opětoval.
"Chtěl bych jít domů,"zašeptal a smutnýma očima prolétl Tomovu tvář.
"Už jenom počkáme na výsledky posledních testů a půjdeme. Slibuju,"něžně se na Billa usmál a ještě jednou se vpil mezi jeho měkounké rty. Snažil se vypadat vyrovnaně, usmíval se na něj a po celou dobu jej držel za ruku i přesto, že uvnitř šílel. Bál se o něj a strach mu nedovoloval myslet na nic jiného než na to, aby byla jeho láska skutečně v pořádku. Poslední dny byl totiž nesmírně slabý, jeho i tak dost bledá tvář získala zelenkastý odstín a každou chvilku zvracel.
Jistě, Bill mohl mít pravdu a mohlo se jednat pouze o obyčejnou chřipku, nebo silnější nachlazení, ale přesto byl mnohem klidnější, když jej přemluvil k tomu, aby s ním vůbec nasedl do auta a dovolil mu odvézt jej do nemocnice.
"Co budeme dělat až se vrátíme, hm? ," Tom chtěl odlehčit napjatou atmosféru a proto se na Billa zadíval s veselým úsměvem na rtech a jiskrou v očích. Billova tvář se rozzářila jako mávnutím kouzelné hůlky. Tomovy sa dokonce zazdálo, že jeho tváří prolétl náznak jemného začervenání se.
"To nevím,"Bill si dlaní prohrábl dlouhé vlasy, spokojeně si skousl rty a skusil popřemýšlet...
"Mohli bychom jít někam na výlet,"navrhl, ale nepřestával přemýšlet nad jinými možnostmi a Tom byl rád, že odvrátil jeho pozornost od prázdných bílích stěn.
"Nebo bychom mohli vzít Liby na hřiště a chvilku si s ní hrát,"pokračoval a ve chvíli, kdy jej napadla další možnost, stydlivě sklonil tvář a Tomovy bylo hned jasné, že přesně tahle možnost, bude nejzajímavější.
"Nebo?"pobídl jej a zlehka jej dloubl do boků.
Bill se s úsměvem ošil a pohlédl mu do očí. Nemohl uvěřit tomu, jak nádherné byli. I po těch letech byli přímo kouzelné. Krásně hluboké, plné tmavé vášně a světlých jisker, kterých odstín nedokázal určit. Nejkrásnější na jeho očích však bylo to, že ne vždy to byli oči dospělého kluka. V některých chvílích se dokázali proměnit natolik, že v nich Bill nacházel nevnnost malého dítěte. Přesně takovým pohledem se na něj Tom díval. Nevinným a zvláštně zranitelným.
"Nebo bychom se mohli ukrýt ve tvém pokoji a zapomenout na všechno kolem nás. Chybíš mi,"zašeptal a stiskl Tomovu dlaň o něco pevněji.
"A poslední dny jsme se nemilovali jenom kvůli mě,"opřel se o Tomovu tvář.
"Nemilovali jsme se kvůli tomu, že ti nebylo dobře, ale ne kvůli tobě Bille. Dnes ti dají jistě nějaké léky a uvidíš, že ti bude brzy líp. A pak se můžeme milovat pořád,"Bill nevědomky spokojeně přikývl a naklonil se k jeho tváři ve snaze políbit jej, v té chvíli se však dveře pokoje otevřeli a dovnitř vešla Billova lékařka, v dlaních žmolíc tmavé dosky plné popsaných hárků papíru.
Její pohled, schovaný za hrubým rámem dioptrických brýlí, nejdříve prolétl celou místnost, teprve pak se zastavil na Tomovy, na Billa dokonce ani nepohlédla. Nevěděla, jakým pohledem by se na něj měla zadívat.
"Takže,"odkašlala si, podešla blíž a posadila se na kraj Billovy postele. Byla to již starší dáma, která si Billa již dávno moc oblíbila a proto bylo pro ní dost složité vysvětlit mu situaci. Sama byla z toho všeho ještě zmatená a nebyla si jistá, zdali bude právě tahle správa tou, kterou chtěli slyšet.
Tomův strach se začínal stupňovat. Nelíbil se mu výraz tváře Billova lékařky, která jenom ztěží hledala slova. Delší chvíli dokonce zůstala s pootevřenými rty hledět do vzduchoprázdna před sebou.
"Jsem nemocný?"zeptal se Bill roztřeseným hlasem a opatrně si na postely poposedl.
"Nejsi nemocný, tedy… jak se to vezme,"sklopila pohled a zadívala se na jejich propletené ruce, které nedělila jediná mezírka.
"Takže chřipka to zřejmě nebude,"pípl a vyděšenýma očima se zadíval na Toma, který si jej k sobě pevně přitulil, ale usmát se, pro něj v tu chvíli nebylo tak jednoduché, jako před chvilkou.
"Není to chřipka Bille,"oslovila jej milým tónem a stejně milým pohledem prolétla i jejich vyděšené tváře.
"Udělali jsme několik testů a všechny poukazují na to, že ti v bříše roste,"na krátkou chvilku stíchla. Netušila, zdali jim to měli říct přímo, nebo by měla jít na ně raději pomaleji a přímo odpovědi se co nejdéle vyhýbat. Při pohledu na ně jí však přišla lepší první možnost. Nechtěla je zbytečně trápit a děsit.
"Nádor? Mám rakovinu?,"vydechl neslyšným hláskem a Tomovy v tu chvíli vynechalo srdce hned několik úderů. Už jenom při té myšlence mu přišlo na omdletí. Vykolejeně sledoval profil Billovy tváře, která se zdála být zvláštně prázdná.
"Dítě,"poopravila jej a vzápětí se jí naskytl pohled na jejich kamenné tváře. Oba se na ni dívali pohledem ,kterí jí jasně naznačoval, že s něčím takovým zřejmě nerátali. Nemluvili, bez jakéhokoliv pohybu sledovali její tvář a čekali na chvilku, kdy se přizná, že si z nich dělala legraci.
"Dítě? To jako malý člověk?" Tom si byl jistý tím, že zřejmě vypadal jako blázen, ale nedokázal pochopit tu souvislost. Nerozuměl tomu. Bylo něco takového vůbec možné?
"Museli jste se splést. Já jsem kluk, něco takového je přece nemožné,"Bill rychle zavrtěl hlavou a volnou dlaní se nevědomky pohladil po bříše, vzápětí však vyplašeně odsunul dlaň a pohlédl na Toma, který se na něj také díval. Slova lékařky poslouchali jenom matně.
"Je to zřídkavé Bille, ale ne nemožné. A právě ty patříš k tomu maličkému procentu kluků, které něco takového postřetne. V téhle chvíli ti neumím prozradit víc než to, že čekáš miminko a že se ti právě začal druhý měsíc,"její hlas byl zvláštně klidný, každé další slovo vyslovovala opatrněji, protože je nechtěla ještě více vyděsit. Zřejmě toho bylo na oba moc.
"Tvé těhotenství však nebude lehké Bille. Před dvěmi lety jsi ledva přežil těžkou nehodu, teprve před pár týdny se ti vrátil zrak a tvé tělo není stavěné na takovou zátěž. Máte tři možnosti,"na krátkou chvilku se jí povedlo odpoutat jejich pozornost.
"Jaké možnosti?"zeptal se Tom, neustále se vpíjejíc do Billových očí, které mu v tu chvíli přišli kouzelné. Nemohl tomu uvěřit… bylo to tak nepochopitelné a přesto…jak by to řekl? Ani nádherné by nebylo to správné slovo. Bill čekal jeho dítě. Rostlo v něm jejich miminko a oni o něm neměli ani tušení. Již měsíc byl Billovovu součástí a oni neměli ani tušení o tom, že se jim právě podařilo dosáhnout zázraku. Splodili dítě.
"Jste mladí a Bill je ke všemu chlapec, proto tady pořád zůstává možnost nechat si miminko vzít, nebo jej hned po porodu odložit k adopci. Nikdo by vás za to netrestal, je to anonymní způsob dárcovství dítěte a nikdo by na vás nepohlížel jako na špatné. Je to vaše volba. Stává se to tady často a miminka se vždy dostanou do rodin, kde se o nich náležitě starají,"Tom sklonil tvář a zaslechl, jak Bill vedle něj slabě vzlykl. Neměl sílu zvednout tvář a zadívat se mu do očí. Ta slova je měla sice uklidnit, ale jaksi se to minulo účinkem.
"Nespomenula jste třetí možnost,"připomenul jí a zesílil sevření svých prstů kolem těch Billových. Dokázal se vcítit do jeho pocitů. Přesně vědel, nad čím přemýšlí a jaké představy svírají jeho mysl.
"Třetí možností je nechat si jej. Risknout to, být smířen s tím, že se to nemusí podařit a přesto věřit, že se narodí. Nechci být zlá Bille, ale nemyslím si, že by se vám podařilo miminko donosit. Z lékařského hlediska je to nemožné,"poslední větu šepla se skloněnou tváří.
"Zřídkavé, ale ne nemožné,"bylo jí odpovědí.
Tom se již nedokázal déle dívat na Billův pláč. Ničilo jej to. Ničilo jej už jenom pomyšlení na to, že by Billa ted´odvedli a to miminko z něj jednoduše vybrali. Už jenom při představě že by dovolil, aby bezdůvodně zabili jejich dítě jenom kvůli tomu, že byli kluci a nic by pro to maličké neudělal, mu bylo ze sebe samotného špatně.
Jistě, jejich životy se tím malinko zkomplikovali, ale Tomovy nikdy komplikace nevadili. Neplánovali dítě, nikdy o tom nemluvili, nedokázali se dokonce ani dohodnout, zdali budou spolu bydlet, nebo ne a náhle to bylo tady. V Billovy rostl nový život. Plod jejich lásky.
"Bille, pokud se rozhodnete pro potrat, ještě pořád máte čas. Jste teprve na začátku druhého měsíce,"Billovy už jenom při zaslechnutí toho slova, vystoupila husí kůže snad po celém těle. Hřbetem dlaně si protřel uplakané oči a smutně zavzdychal. Byl ze všeho tak zmatený. Tohle se nemělo stát. Myslel si, že je tohle vyšetření uplně zbytečné. Byl si jistý, že se budou vracet domů jenom s nějakými léky a ne s dítětem pod srdcem.
"Chci jít domů,"zavrtěl hlavou a sklonil tvář. Hned na první pohled vypadal velice vyděšeně, třásl se a ze všech sil se snažil neplakat.
"Vím, že je to těžké. Je to těžké rozhodování pro vás pro oba, ale chci, aby jste si to pořádně rozmysleli. Promluvte si o tom. Je to věc, která vám může změnit životy a je jenom na vás, jak se rozhodnete,"Tom pomohl Billovy vstát, společně Billově doktorce ještě tichounce poděkovali a odkráčeli pryč…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat