autor: B-kay
Tenhle dílek je věnován všem zamilovaným dušičkám, ale také i těm, které si toho kvůli lásce hodně vytrpěli :( to já bych mohla vyprávět... Ale teš vám nechci kazit náladu a tak vám přeju, aby se vám díleček líbil: ( a jinak - TH-Hilf mir fliegen...
Billovo líbání bylo možná zpočátku malinko rozechvělé, stačila však chvilička, aby dokázal hodit za hlavu úplně všechno, a konečně myslet také na sebe. Skoro celý život dělal to, co chtěli ostatní nebo co mělo být správné, i když o tom sám tolikrát pochyboval. O lásce k bratrovi však pochybovat nemusel. Miloval jej od první letmé pusy tenkrát v Tomově pokoji… celý celičký rok čekal a doufal, že jej ještě někdy uvidí a teď, když jej měl u sebe, měl brát ohledy na člověka, který se mu snažil zničit život ?! Jediné, proč se snažil Tomovi bránit bylo, aby neublížil tomu malýmu miminku. Ale i to šlo pro tuhle chvíli stranou a oni dva úplně zapomněli na všechny starosti kolem.
Nedočkavě se k sobě tiskli, dokonce se jim po dlouhé době na tváři zjevilo to krásné zaláskování a měkký úsměv plný něhy.
"Řekni mi to… prosím," Tom přímo plačtivě zasténal do bratrových úst a znovu a znovu ochutnával jejich sladký povrch a pomalu se nořil do jejich hlubin. V lehkých pohybech hladil Billův jazyk tím svým, tahal jej za rty a sem tam je opatrně skousnul. "Bille, prosím… j-já to potřebuju slyšet," prosil mezi polibky, zatímco cítil bratrovy dlaně zapletené ve svých dlouhých dredech. Bill se od něj kousek odsunul, stále však zůstával v jeho náručí.
"Nemůžu, Tome. Ještě ne.Pochop mě," šeptl a ukazováčkem lehce přejel jeho rty, do kterých se bez váhání vnořil. "Dej mi čas," špitl a zahleděl se hluboce do těch překrásných očí. "Prosím," smutně našpulil rty a nepatrně zamrkal.
Tom se na něj nemohl vynadívat. Byl nádhernej. Jako by za ten rok vyspěl po psychické stránce, ale po té fyzické zkrásněl. Ty hluboké oči ukryté v závoji černých stínů byly pořád neskutečně smyslné, ale ta bolest, kterou si prošli, jim dodala něco, co Toma nevědomky přitahovalo.
"Miluju tě," řekl bez váhání a nedbal ani na počáteční překvapení v Billových očích. "Miloval sem tě celej rok, a i když jsem se snažil, nedokázal jsem zapomenout. Jsem slabej," sklopil pohled a smutně vydechl.
"Ne, to nejsi. Jsi moc silnej a vím, že nás dokážeš uchránit. I mě, i to miminko. Moc ti věřím," Billovy rty se zvlnily do nádherného úsměvu, kterým Tomovi pomalounku léčil bolavé srdce. "Děkuju," zašeptal a ještě jednou bratra hluboce políbil. To už se ale nelíbilo ani malýmu Billovi, kterýmu bylo v sedačce hezky smutno. Z pusinky mu vypadl na zem dudlík a pustil se do breku.
Tom sebou mírně poplašeně trhl, když se však ujistil, že je malej v pořádku, dokončil své mistrovské dílo a podal talíř Billovi. Ten si jej nadšeně vzal a už cestou ke stolu se hladově oblizoval. Společně se nasnídali, oblékli a i s kočárkem se vydali k autu. Zatímco Bill starostlivě usazoval malýho do roztomilé dětské sedačky na zadním sedadle, Tom naskládal kočár do kufru. Malýho totiž vezli k rodičům, aby si také užili svého vnoučka a aby měli alespoň chvilku čas jenom pro sebe a na to, aby si v klidu promluvili, jak dál…
Jakmile se však ocitli před domem rodičů, rozhodli se také zůstat. Malý Bill byl v momentu v náručí své babičky, která jej pyšně nesla za Jorgenem, a víc si svých synků zatím nevšímala.
"To bylo milý, mami," křikl za ní Bill naoko uraženým hlasem, poté se však vesele rozesmál a Tom konečně s ním. Společně vydupali schody nahoru a zalezli do pokoje, který kdysi patřil jim oběma, poté co však Bill odešel z domu, byl jenom Tomův.
"Je to tady úplně stejné," řekl Bill tiše a smutným úsměvem prolétl celej pokoj. Bylo tam úplně všechno. Jakoby kluci ani neodešli. Vůbec nic se nezměnilo… na nočním stolku byly pořád ty samé fotografie, v policích ty samé knihy a na zdech stejné plakáty.
"Někdy až desivě stejné," podotkl Tom a uvolněně dosednul na kraj postele. "Kdyby mohlo všechno zůstat tak,jak to bývalo," opatrně se nahnul pro malého plyšového medvídka, kterého daroval Billovi k Vánocům, když jim bylo sotva pět let. Přesně si pamatoval ten den, kdy jej utíkal s tátou koupit a pak mu jej jako malej šikula usilovně balil jako vánoční dáreček. Když pak z domu odešel, zapomněl jej tady.
Teď na něj hleděl se slzami v očích. Pomalu si sednul vedle bratra a vzal jej do dlaní.
"Byl to ten nejkrásnější dárek, jakej jsem kdy dostal," zašeptal a dlouze na Toma pohlédl. "I když mi rozbalování trvalo skoro hodinu," dodal a lehce se zasmál. Tom jej mezitím beze slova pozoroval a pozorně naslouchal každému slovu, co Bill vyřkl. Když se ale usmál, byl jako vycházející slunce. V očích měl možná pořád stopu strachu z budoucnosti, bolest a chlad se vytratily úplně. A to bylo pro Toma jenom dobrým znamením.
"J-jak jsi byl v Mnichově… měl si někoho?" vykoktal ze sebe jako rychlík a poté se sám nad sebou poníženě zasmál. Tohle tedy bylo trapný! Vybafnul to na něj jako úplně normální věc. Bill mu však rozuměl. Dokonce mu Tom přišel malinko vtipnej s rumencem ve tváři.
"Ne, neměl. Byl jsem sám. Nebyly ani chvilkové známosti. Možná jsem si našel pár kamarádů, ale nic víc," odpověděl a mile se na Toma zakoukal.
"Tak fajn. Už ti musím říct pravdu… protože nechci, aby sis myslel něco, co není pravda," Bill se na něj zahleděl se zmateným výrazem ve tváři, protože tomuhle tak nějak nerozuměl. Že by mu Tom něco zatajil?!
"My neplánovali dítě," řekl a trpce přivřel víčka. Tu chybu si nikdy nedokáže odpustit. Díky ní ztratil poslední šanci, že by mohl žít s Billem bez výčitek a výhružek. "Jediné, co nás dva pojilo, byl ten hloupej prsten. Nic víc. Vůbec jsme spolu nespali, já se jí vlastně vůbec nedotýkal… spíš jsem se jí vyhýbal, jenomže," odmlčel se a se zklamáním nad sebou samým se zadíval do očí své lásky. "Jenomže pak se to zvrtlo. Chtěl jsem požádat o rozvod…my se pak ošklivě pohádali a já šel do baru. Tu noc jsem se s ní miloval… Byl jsem zoufalej. Strašně jsi mi chyběl, chybělo mi to všechno a ještě k tomu jsem se pořádně opil," smutně svěsil hlavu a pevně semkl rty.
"A ona pak byla těhotná," doplnil jej Bill, kterému to až teď všechno došlo…
Tak dlouho se trápil. Myslel si, že na něj bratr už dávno zapomněl a chtěl si založit skutečnou rodinu. S touhle možností však vůbec nepočítal.
"Nejdřív jsem myslel, že by bylo lepší, kdyby si to nechala vzít, pak jsem si ale uvědomil, že bych nedokázal zabít tak malýho človíčka… své vlastní dítě," z očí mu vyklouzla drobná slza. "A když sem zjistil, že to budou dvojčata…" už nedokázal pokračovat. Vzlykl a odvrátil tvář. Bill měkce zašeptal jeho jméno a naléhavě si jej k sobě přitulil. "Tak moc jsem se těšil… nemělo to skončit takhle," šeptal do Billových vlasů a horké slzy se mu vsakovaly do Billovy mikiny.
"Už se nesmíš trápit, Tome. Jsem s tebou a taky tady zůstanu. Zůstanu u tebe, dokud jenom budeš chtít. Zvládneme to, ano?" láskyplně jej políbil a ještě pevněji jej semkl ve svém náručí.
"Jsem moc slabej… nechci s ní zůstat, ale také proti ní nedokážu bojovat. Má u soudu známý a Billa by dali jí," Tom nechtěl na tuhle možnost ani pomyslet. Malej, jako by se Roby bál. Nikdy jej nedokázala ukolébat. Nikdy jej jenom tak nedržela v náručí a nehrála si s ním jenom proto, že jej má ráda…
"Víš co?" Bill mu pečlivě utíral uplakané oči a sem tam mu vtiskl jemnou pusu na tvář. "Zůstaneme tady, pak se půjdeme projít, vezmeme malýho třeba do parku a večer-" pohled mu padl na bratrovy rty.
Tak moc po nich toužil… stejně jako po něm.
Celý rok se uspokojoval s myšlenkou na něj a se vzpomínkou v srdci… "Večer se ještě uvidí," dořekl a procítěně Toma políbil…
autor: B-kay
