Vrování: twincest!!! Psáno z pohledu Toma. Mám ji už asi dva týdny napsanou ale tak když už tu delší dobu nic nebylo tak i přes to, že jsem ji chtěla dát v pondělí, ji sem dám už teď - sem bych dala perex, ale nezobrazuje se mi "pořád" lišta nástrojů (aktualizace 17.3.2010 - upraveno + perex)
Chodím po domě jako tělo bez života… Připadám si jako zombie. Jsem smutný a… naštvaný… Nebo něco mezi tím. Proč se to muselo stát zrovna v tu nejnevhodnější chvíli? A proč zrovna mě? Proč všechna moje pečlivá práce přišla vniveč?
*flashback*
Sedím u notebooku, který mám zapojený v elektrice… nechce se mi vybíjet baterku. Sedím tu už několik hodin, a celou dobu se ´patlám´ s fotomontáží. Respektive s fotomontáží Billa, mého dvojčete, tak, jak bych ho chtěl vidět…
Na chvíli sundám ruku z myši, abych si ji alespoň trošku protáhl, než půjdu dodělat poslední detaily mého ´uměleckého díla´. Zahýbu i s krkem a zaposlouchám se do ´zvuků´, přicházejících z venku. Pořád slyším vítr, jak se opírá do budov a špatně utěsněnými okny proniká i dovnitř v podobě meluzíny… Takhle fouká od rána… Nebo alespoň o té doby, co mám ráno já…
Zhluboka se nadechnu a nakloním se zpět k laptopu. Začnu dodělávat ty ´poslední detaily´ a pekelně se soustředit, abych něco na jeho dokonalosti nezvoral… V tu chvíli uslyším ´cvaknutí´ a všude se rozhosí tma taková, že není vidět na krok. "Kurva…" Zakleju napřed, a až pak mi dojde, že nejspíš vypadl proud a já si ´svého Billa´ průběžně neukládal. Zakloním hlavu a frustrovaně vydechnu. Mé dílo je nenávratně pryč… Nemá cenu notebook zapínat na baterku, když bych ani neviděl na klávesnici kdybych k tomu chtěl něco napsat…
- O 2 HODINY POZDĚJI -
Sedím při svíčkách u stolu a čekám, kdy se konečně proud znovu spustí…
- O DALŠÍ HODINU POZDĚJI -
Už sedím u notebooku, mám otevřený photofiltre a snažím se ´napravit škody´ tím, že celou montáž dělám znovu. Proud zapli asi před půl hodinou… - PŘIBLIŽNĚ VE 2 HODINY V NOCI - Unavený, vysílený, ale spokojený vypínám notebook. Sotva si lehnu na postel, už spím. *konec flashbacku*
Montáž mám sice dodělanou, ale jsem nevyspalý a pořád smutný a trochu naštvaný… Kdyby někde nespadla nějaká blbá větev na vedení, mohlo to být určitě ještě hezčí… Bill už se mě asi po sto-padesáté ptal, jestli se něco stalo… Řekl jsem mu, že jsem měl včera rozdělanou práci a celá přišla vniveč, když vypadl proud. Nestačí mu to jako vysvětlení… Chce vědět, proč mi na tom tolik záležel… Řeknu mu jen, že jsem ji do noci dělal znovu a teď jsem unavený, což je pravda. Soucitně na mě koukne a řekne, že mě nechá odpočívat. Hned na to někam zmizí, ale netrvá ani půl hodiny, a sedí vedle mě, hází na mě psí očka a prosí, ať mu ukážu to, co mi dalo takovou práci, aby to mohl ´náležitě ocenit´. Jen zakroutím hlavou, ale když na mě kouká pořád stejně povolím.
Nejspíš toho budu do konce života litovat, ale přesuneme se ke mně do pokoje a já mu se slzami v očích ukážu, co jsem ´stvořil´. Ve chvíli, kdy to uvidí, si stáhne tričko, moje ruce si dá na své boky a já údivem a šokem pootevřu pusu. Toho náležitě využije a ihned se mi vpije do rtů. Když šok pomine, pevně ho obejmu a usměju se. "Miluju tě." Zašeptám a dám mu pusu do vlasů. "Já tebe víc…" Okamžitě vyhrkne. Jen se zasměju ´To je dobře…´ pomyslím si.
