Tak jo... zase jednou tady vypíšu svý problémy, nebo teda spíš jeden velkej problém... A tentokrát naprosto bez ironie, sarkasmu a dalších podobných věcí...
Už je to dávno, hodně dávno... Byla to doba, kdy jsem ještě chodila na základku a někdy v té době jsem i začala s blogem (ale to je v tuhle chvíli vedlejší). Tehdy jsem měla hodně problémů ve škole, se svými spolužáky a divnej pocit, že jsem asi nějak špatná nebo co, že tohle musí dělat zrovna mně... ptala jsem se, čím jsem si to zasloužila a jestli jsem tak ošklivá, že si ze mně musí tímhle způsobem dělat srandu. Dnes, když se na to takhle kouknu, vím, že nejsem a ani jsem nebyla nijak ošklivá, šlo spíš o to, že jsem byla prostě jiná a byl člověk, který to viděl. A v tom je právě ten problém.
Nevím, jestli jsem to tu už psala, ale i kdyby jo, napíšu to znovu... je to přece spíš pro mně než pro kohokoli jinýho a pomáhá mi to utřídit si myšlenky.
Tehdy, když konečně přestalo peklo díky tomu, že člověk, pomocí kterého mně ničili, propadl a já myslela, že už je více-méně všechno OK a snad budu moct začít něco jako život. A pak za mnou přišel kluk, dotyčný, který mě viděl takovou, jaká jsem, a neměl nic proti - naopak.
Možná to teď bude znít trochu divně a zmateně, řekla bych že nepochopitelně, proto, že jsem nenapsala, čím mně spolužáci ničili a možná to někomu dojde... Já jen, aby si někdo nemyslel, že jsem se chovala absolutně iracionálně. Navazuji na předchozí odstavec...
Tenhle dotyčný, říkejme mu třeba "P" (protože na tohle krásný písmenko začíná jeho jméno), za mnou přišel o přestávce na chodbu, přisedl si na lavičku, na které jsem seděla, zadíval se na mě a řekl mi, že mě miluje. V té chvíli, po prožité hrůze, jsem se mu vysmála a řekla mu doslova ať jde do prdele. Mí myšlenky totiž běhaly někde u otázky, jestli to myslí vážně nebo si ze mně dělá jen srandu a říkala jsem si, že takovej on přece není... vždycky na mě byl hodnej, bavil se se mnou normálně, dokonce za mnou jednou přišel se slovy "víš, já to vzdávám, já to nezvládnu" a když jsem se na něj podívala zmateným pohledem jakože cože to nezvládne, tak mi odpověděl, že si kvůli mě chtěl nechat narůst dlouhý vlasy, ale jako fotbalistovi mu to na krku strašně vadilo. Na druhou stranu jsem si říkala "ale co když ho ti kreténi zmanipulovali? co když je jen dalším nástrojem k tomu, aby si ze mně mohli udělat srandu a hezky mně ničit?". Tahle otázka se tak nějak v mé hlavě zvětšovala a zvětšovala a zbarvila se do červena. Nakonec vyhrála.
Od té doby si čas odčasu říkám, coby kdyby? Podle jeho pohledu po tom, co jsem ho odkázala do určitých míst, to asi přece jen myslel vážně... Ten den jsem ze školy kvůli kontrole u doktorky musela odejít dřív a už jsem neměla čas si s ním promluvit, ale hlodalo mi to v hlavě. V té době bylo in mít ICQ (a já se tomu trendu vyjímečně nevymykala) a tak jsem mu večer napsala sáhodlouhou omluvu a vysvětlila jsem mu v ní, co a jak, ale nějak si nepamatuju, co mi odpověděl...
Když jsem se to dneska snažila dohledat v historii konverzací, vyjelo mi, že žádná historie neexistuje.
Poté tyhle otázky na nějakou dobu přestaly a objevily se znovu na začátku ledna letošního roku... Vzbudila jsem se a věděla jsem, že se mi zdálo o tomhle a cítila jsem se zatraceně provinile a přemýšlela jsem, jestli mu nemám napsat něco stylu "nevím, jestli si to ještě pamatuješ, ale tekrát se stalo to a to a teď se mi o tom zdálo a pořád se cítím provinile za to, co jsem ti řekla". Ten samý den jsem ale odjížděla na lyžák se školou (v podstatě náhradní, z naší třídy jsem jela jen já s kámoškou proto, že loni jsme nemohly) a tak jsem měla dost času přemýšlet o tom v autě do Pardubic a v autobuse. Napadaly mě věci jako "a nebylo by divný, ozvat se takhle po třech letech, co jsme se neviděli, a zrovna s tímhle?" Nakonec jsem mu nenapsala a teď mě znovu napadá to zapeklitý "coby kdyby", ovšem malinko jinak - už nemám v hlavně otázku "co by se stalo, kdybych tenkrát řekla něco jinýho?" ale otázku "co by se stalo, kdybych se ozvala těď?"
Faktem je, že jsem tohohle "P" měla vždycky hodně ráda... Hodně, hodně moc ráda, možná to hraničilo se zamilovaností a možná ve mně zbytek toho něčeho ještě je.
Člověk si tak řekne "dětská láska" a ona v podstatě byla ;D Dalším faktem totiž je, že jsem s ním už od školky střídavě "chodila" a "nechodila" (uvozovky proto, že jsme byli děti) až do začátku těch problémů se spolužáky. Taky se ptám "proč zrovna já?". Tohle je totiž kluk, kterej má díky své povaze na každým prstu 10 holek a tenkrát si vybral mě.
A doteď si pokládám otázku, jestli jsem mu tím neublížila, protože se po tom hodně změnil... Z pilnýho kluka se stal flákač, z jedničkáře najednou čtyřkař... Mohla to být jen puberta, nebo taky já...
A tak si znovu pokládám tu zbytečnou otázku "co by se stalo, kdybych se ozvala teď?". Jestli se právě ptáte, proč je ta otázka zbytečná, tak je to proto, že ve skutečnosti nemám odvahu mu napsat...
Žádné komentáře:
Okomentovat