autor: B-Kay
Ben pomalu kráčel rozkvetlou zahradou směrem k houpačce, která byla v dětství středobodem Tomovy pozornosti a také místem, kam vždy po škole s nadšením utíkal a se zavřenýma očima byl unášen do světa svých představ.
Ben nemohl uvěřit, že od chvíle, kdy tu houpačku postavil, samozřejmě za pomoci svého malého synka, uběhlo již několik let a uzlíček, který pečlivě držel v náručí, byl skutečně jeho vnukem.
Sklonil tvář, aby se mohl podívat na miminko, které bylo sotva větší od dětské panenky. Svýma velikýma hnědýma očima a smetanově bledou pokožkou však panenku skutečně připomínalo.
Stejně jako Bill.
"Ahoj maličký,"promluvil něžným hlasem a věnoval spokojenému chlapečkovi zářivý úsměv.
"Já jsem tvůj dědeček Tobi,"ukazováčkem jej pohladil po líčku a vzal mezi prsty jeho sevřenou pěstičku, aby si s ním potřásl rukou, jak to velcí kluci dělají.
"Já nejsem takový vtipálek, jako tvůj táta, nejsem dokonce ani tak výřečný jako Bill. Moc toho nenamluvím, ale to ty zřejmě ještě také ne. Viď drobečku?,"pohlédl do Tobiho zvědavých kukadel a sklonil tvář, aby jej mohl zlehka políbit na tvář. Miminko při tom doteku vesele zakopalo nožičkama a vydalo tichounké zamručení, které vyjádřovalo spokojnost a důvěru.
"Tak to si budeme rozumět,"zašeptal a s lehkým úsměvem přistoupil k houpačce.
Přivřel víčka a náhle se před ním, jako ve zrychleném filmu zjevili obrazy krásných vzpomínek z doby, kdy byl skutečně šťastný, se svým malým synkem na klíně a milující ženou po svém boku. Život však někdy bývá krutý a častokrát nám vezme to nejcennější, co máme a zároveň to jediné, co nás dělá šťastnými.
Oči opět otevřel, posadil se na starší houpačku a Tobiho si k sobě co nejjemněji přitulil.
Jistě. Život častokrát bere, ale na druhou stranu také i dává. Vnesl do jejich života Billa. Křehkou osůbku, která převrátila život jeho syna naruby. Díky Billovy viděl Toma opět veselého a s úsměvem na rtech, díky Billovy mohl cítit proti své hrudi jemný tlukot malého srdíčka a jedině díky Billovy spoznal tak skvělou ženu, jakou byla právě Simone.
"Můžu se k vám přidat?," ze zamyšlení jej vytrhl něžný ženský hlas, který na jeho překvapení patřil Simone, ke které se ještě před chvilkou stáčeli jeho myšlenky.
Rychle na ni pohlédl a udělal jí vedle sebe místečko.
"Samozřejmě,"vydechl, na krátkou chvilku se pousmál a raději sklonil tvář k miminku, aby zamaskoval ruměnec, rozlévající se jeho tváří.
"Není to to nejkrásnější miminko na světě? Má v sobě kousek obou," Simone se také naklonila k miminku a zlehka jej pohladila po bledých vláscích. Snažila se mluvit potichu, protože moc dobře věděla, že ostřejší zvuk malá novorozeňata lehce vyděsí.
"To ano,"souhlasil Ben a sledoval Tobiho črty tváře.
"Ale více se podobá Billovy."
"Kde jsou vlastně kluci? Teprve před chvilkou jsem se vrátila z práce a když jsem vás dva zahlédla z okna, nedalo mi to. Nestává sa totiž často, aby se ti dva vzdálili z Tobiho blízkosti,"Simone si rychle popravila roztrapacené vlasy a pohlédla Benovi do očí, které ji v tu chvíli přišli zvláštně vyplašené.
Překvapilo jí to.
Myslela si, že vyděšeně a nejistě v jeho blízkosti působí právě ona. Na její místě by však podobně reagovala zřejmě většina žen. Ben byl skutečně pohledný muž a se svýma laskavýma očima a nevinným úsměvem, působil skutečně sladce.
"Jsou ve svém pokojí a dělají si i s malou Liby maškarní,"Ben si nemohl pomoct a musel se zasmát při vzpomínce na to, jak všichni tři vypadali. Na jeden nádech to prozradil i Simone a během několika vteřin se již smáli společně.
Liby se samozřejmě převlékla za pejska, do vlasů si dala svou čelenku se psími oušky a na sebe Billův veliký hnědý svetr, který měl imitovat její psí srst. Bill ze sebe během chvilky udělal roztomilého kocourka, Tom mu dokonce pomohl s ňufákem a vlastnoručně mu namaloval vousky a Tom se převlékl za veselého kašpárka s červeným nosem a láskyplným úsměvem.
"Ti dva jsou skutečně blázni,"Simone nevěřícně kroutila hlavou a snažila se popadat dech, který se jí hodnou chvíli nedostával. Neustále se však musela usmívat. Nebyla si však jistá, zdali to bylo tím, o čem si před chvilkou povídali, nebo jí k úsměvu stačila pouhá Benova blízkost.
"To jsou, ale stejně to bylo moc krásné gesto. Ještě nikdy předtím jsem neviděl Liby tak šťastnou," pohled mu sklouzl na malé miminko, které se bezúspěšně snažilo zvednout hlavičku a po několika nevydařených pokusech, svou snahu i vzdalo.
Bohužel, miminka v prvním měsíci ještě nejsou natolik silná, aby dokázala zvednout hlavičku, která je v porovnání s jejich tělem ještě skutečně velká.
"Liby má toho nejlepšího bratra na světě. Bill se jí snaží všemožně vynahradit ty dva roky, kdy se jí nemohl věnovat,"sklonila tvář a na krátkou chvilku posmutněla. Vzpomínky na Billovu slepotu a celkově na nehodu, se kterou se spájeli, by nejraději vymazala ze své paměti.
"Totéž dělá i můj syn. Mockrát mi řekl, že nebude nikdy schopen vynahradit Billovy ta léta, kdy jej přehlížel. Prý mu nikdy nebude moct dát to, co jsi skutečně zaslouží".
"To je hloupost. Tom mu již to nejkrásnější přeci dal,"pohledy obou náhle utkvěli na Tobim, který vesele kopal nožičkama, svíral pěstičky a naslouchal všem zvukům, které se kolem něj rozléhali.
"Chcete si jej nachvilku podržet?"
"Bene,"Simone stisla rty a zatvářila se naoko uraženě.
"Už jsem tě prosila několikrát, abys mi tykal. Copak je to tak těžké? Jsme přeci jedna rodina, jak dlouho my chceš ještě vykat?,"vesele zavrtěla hlavou a hravě jej dloubla do ramene.
Ben v tu chvíli urychleně sklonil tvář a stydlivě se pousmál. Chtěl se co nejrychleji opravit a zamaskovat tím svou roztržitost, přesto to bylo mnohem těžší, než si myslel. Proto byl hlas malého děvčátka, které vzápětí vyběhlo na zahradu, jeho záchranou.
"Mamí,"Simone se nemohla vynadívat na svou malou dcerku, která se k ní blížila po čtyřech s veselým úsměvem na rtech. Vrtěla hlavičkou a napodobovala chování pejska tím, že očichávala trávnik a zlobivě vrčela na Billa, který ji společně s Tomem následoval.
"Zřejmě jsi byl velice zlobivý kocourek,"zašeptal mu Tom do vlasů a hravě jej zatahal za ušní lalůček. Držel si svou lásku pečlivě kolem boků a společně v objetí opatrně kráčeli za Liby, ke které se v té chvíli báli přiblížit.
"Moc zlobivý,"Bill mu věnoval veselý úsměv a pomalounku Toma vedl zahradním chodníčkem…
Klaudie strávila většinu dne v kuchyni a i když byli jejími jedinými společníkmi v tu chvíli mísa s těstem a vařečka, cítila se opravdu krásně. Stačilo jenom vyhlédnout z okan a zadívat se na obraz před sebou a cítila se jako ten nejšťastnější člověk pod sluncem.
Na houpačce, kde ještě před necelým rokem sedávala sama, smutně vzhlížela k oknu sousedů a přemýšlela nad tím, co asi dělají její blízcí, náhle viděla život a štěstí.
Simone držela v náručí svou malou dcerku a smála se na něčem, co jí Ben nenápadně šeptal, zatímco Tom, přezlečen za velice roztomilého kašpárka, objímal Billa, sedícího na jeho klíně, kolem boků a společně se skláněli nad Tobiho, který se v Billově náručí spokojeně rozvaloval.
Všichni vypadali skutečně spokojeně a Klaudie si tehdy byla jistá, že by nikdy nechtěla vrátit čas zpět. Takhle to prostě mělo být…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat