autor: B-Kay"Už se tam nedívej Bille. Potřebují si jenom promluvit, dlouho se neviděli,"vydechla Klaudie tichým hlasem ve chvíli, kdy Bill opět vyděšeně trhl hlavou směrem ke dveřím, odkud se právě ozýval Tomův zvýšený hlas. Nevypadalo to, že by vedli klidný rozhovor o tom, jak moc jeden druhému chyběli.
"Jsem důvodem jejich hádky já?,"Klaudie na krátkou chvilku pohlédla do nevinných očí, ve kterých dokázala přečíst jenom to, jak moc vyděšené byli. Proto neváhala ani vteřinku, posadila se vedle Billa a přitulila jej k sobě přesně tím způsobem, jakým si jej tulila i ve chvíli jeho návratu z nemocnice.
Opatrně sevřela jeho křehké tělo v náručí a hluboce si povzdechla. Cítila, jak se Bill zavrtal do jejího vřelého objetí a na krátkou chvilku přivřel víčka.
"Myslím, že ne. Protože kdyby si Tomův táta dovolil o tobě říct jediné ošklivé slovo, Tom by vybouchl jako sopka,"pokusila se jej rozveselit a to se jí také povedlo. Bill se na ní zadíval měkkým pohledem, za stisnutými rty potláčel veselý úsměv. Vzápětí však opět zesmutněl.
"Nechci, aby mi odešel".
"Neodejde, protože sem patří. Tady má všechno, co potřebuje k tomu, aby mohl být skutečně šťastný. Má tady tebe Bille a ty jsi jeho štěstí,"Klaudie jej pohladila po vlasech a trpce stisla rty, jakmile se kuchyní ozval další křik.
"Neměli bychom to poslouchat,"cítila v krku pořád zvětšující se bouli, bylo jí do pláče ze vzniklé situace a přesto se snažila udržet Billa klidného a něčím jej rozveselit. Hravě na něj mrkla a naznačila mu, aby si zacpal uši a Bill ji se smutným úsměvem poslechl.
Bylo to však zbytečné. Slyšel uplně každičké slovo a teprve v té chvíli pochopil podstatu jejich hádky. Dokonce to ani hádka nebyla. Tom naléhavě prosil svého otce, aby se rozvedl a vrátil se do domu, ve kterém prožil celé své dětství a Tomův táta se mu snažil vysvětlit důvody toho, proč to nemůže udělat.
"Měl bych jít domů. Neměl bych to poslouchat, nemůžu se vystavovat stresovým situacím,"pípl, aniž by chvilkově popřemýšlel nad tím, co vlastně říká. Co pověděl si uvědomil teprve ve chvíli, kdy mu na čele přistála studená dlaň a skoušela zdali nemá teplotu...
"Jsi nemocný? Protože pokud máš něco se srdíčkem a ti dva tady ohrožují tvé zdraví, tak tam vletím a oboum věnuji hned několik pohlavků,"Billovy bylo opravdu špatně, ale přesto všechno se na Klaudii nedokázal přestat usmívat.
Byla neskutečně roztomilá ve chvílích, kdy se snažila působit naštvaně, ale on jí to stejně nevěřil. Moc dobře věděl, že by na Toma nikdy nedokázala vztáhnout ruku. Milovala jej víc, než cokoliv jiného na světě.
"Nejsem nemocný, ale…,"pootevřel rty a snažil se přijít na to, jak by měl popsat svůj stav. Napadali jej však jenom věty typu : "Jsem těhotný", nebo "Čekám Tomovo miminko," a on je nechtěl vyslovit nahlas a tím prozradit svůj stav. V mysli mu téměř neustále zněla slova lékařky o tom, jak velikému riziku podstupují a že jeho tělo není stavěné na zátěž miminka. Nemohl jim věřit. Nechtěl, ale přesto v sobě ukrývali pravdu, které se moc bál. Užíval si však každého dalšího dne s miminkem pod svým srdcem a byl moc rád, že šlo zatím všechno tak, jak by mělo.
"Potřeboval bych se napít,"řekl první věc, která jej napadla a pokusil se vstát. Vzápětí byl však opět vnořen do matrace Klaudií, která jej ještě jednou pohladila po tváři a ujišťovala jej, že mu hned přinese něco dobrého. Bill sledoval její vzdalující se záda něžným pohledem a pomalounku si uvědomoval, že začíná cítit lítost z toho, že se k rozhovoru o jejich společném bydlení vůbec nedostali. A možná to tak bylo i lepší. Tom si zřejmě musí utřídit myšlenky a on by mu jistě jenom překážel.
"Budeš to mít s náma těžké,"očima rychle prolétl své bříško a vzápětí odvrátil tvář. Nechtěl se na to miminko vázat. Nechtěl dosáhnout stádia, kdy pro něj ztráta toho malého tvorečka bude neskutečně bolestivá. Snažil se smířit s myšlenkou, že je jenom malinká šance, že se jejich miminko skutečně narodí. Podle jeho lékařky byla dokonce méně než dvaceti procentní a to už bylo opravdu zlé.
Na krátkou chvilku se zamyslel a vzápětí pohledem opět sklouzl ke svému bříšku.
Dvacet procent… Jenom zanedbatelných dvacet procent rozhodovalo o životě jejich dítěte a Bill těm číslům náhle nevěřil.
Jak veliká je šance, že se právě do vás zamiluje kluk vašich snů?!
Jak veliké je šance, že se se svou láskou po mnoha letech opět setkáte a vytvoříte pár ?!
Jak veliká je šance, že se slepý člověk během několika dní nečekaně uzdravý ?!
Jak veliká je šance, že se malému chlapci náhle vyplní to nejkrásnější ze všech přání ?!
Zřejmě tak veliká, jako ta, že se jejich miminko narodí zdravé a bude krásné po svém tatínkovy.
Při poslední myšlence se Billovou tváří rozlil sladký úsměv. Nic si nepřál více než to, aby bylo jejich miminko v pořádku a stejně tak nádherné a hodné jako Tom.
"Tady jsem ti přinesla ovocný čaj. Tom jej má moc rád a tak doufám, že ti bude chutnat. Toma ta hádka moc mrzí a mám ti vzkázat, aby si na něj počkal v jeho pokoji, že za tebou hned přijde a přinese ti něco dobrého," Bill prudce zvedl tvář a pobavenýma očima sledoval Klaudii, která balancovala s malým hrníčkem a dávala veliký pozor, aby náhodou nerozlila.
"Děkuju,"zašeptal s úsměvem na rtech a opatrně si od ní vzal veselý hrníček pokrytý barevnými puntíky.
"Ještě pořád se hádají?"Klaudie sklonila tvář a přemýšlela nad tím, jak by měla odpovědět.
"Nehádají se, ale jsou tak zoufalí, že to jinak nejde a nevědomky na sebe zvyšují hlas. Tom je hodně rozrušený, dokonce jsem měla dojem, že se každou chvilku rozpláče,"Bill smutně sklonil tvář a přivřel víčka. V tu chvíli si nepřál nic jiného, než držet jej v náručí a líbat jej.
"Moje dcera mu hodně chybí,"Klaudiin hlas se náhle měnil v šepot, jak sklouzla očima na fotografii na malém stolku a zadívala se do její laskavé tváře. V krku měla již opět knedlík, ruce se jí zvláštně chvěli a i jí bylo náhle do pláče.
"Byla to jeho maminka. Je to pochopitelné,"vydechl a sklonil tvář. Nedokázal se podívat Klaudií do očí. Neměl sílu dívat se na to, jak tiše trpí a snaží se žít normálný život i poté, co stratila to nejcennější. Své dítě.
"Já o tebe nechci přijít drobečku" prolétlo mu myslí, jak opatrně vstal podešel k Tomově babičce, která s pláčem dlouho bojovat nedokázala.
"Jste úžasná žena a i vaše dcera jistě byla, protože vychovala toho nejhodnějšího chlapce na světě. Ne vždy se věci dějí tak, jak by jsme si přáli, ale mockrát nás život překvapí nádherným zázrakem,"láskyplně ji pohladil po tváři, která se vzápětí rozzářila.
"V životě mého vnuka, jsi byl ty tím zázrakem Bille. Nic krásnějšího než tvoje láska, jej potkat nemohlo,"oplatila jeho měkké pohlazení a pošepla mu, aby si utíkal lehnout do Tomova pelíšku a oddechnout si. Bill ji krátce políbil do vlasů a s veselým úsměvem a s hrníčkem čaje v dlaních, opatrně vyběhl po schodech…
Bill nemusel ani dlouho čekat. Nepřešlo ani pět minut a bledé dveře pokoje se pomalu otevřeli a dovnitř nakoukla smutná tvář.
"Jsem idiot,"zasténal ještě dřív, než vůbec vešel dovnitř a sledoval Billa, stočeného do klubíčka, provinilým pohledem. Ruce, ve kterých nesl tác plný různých dobrůtek, se mu chvěli rozrušením, na tváři měl zaschlé stopy po slzách.
"Ohrozil jsem naše miminko. Kvůli mně jsi byl svědkem hádky, která ti mohla ublížit. Všechno dělám jenom špatně i přesto, že se snažím chránit tě,"odložil jídlo stranou a toužebně zasténal, jakmile mu v náručí přistálo tělo černovlasého chlapce. Bill automaticky omotal své ruce kolem Tomova krku, přitiskl se na něj celým svým tělem a zabránil mu v proudu dalších slov hlubokým polibkem.
"Nic z toho, co jsi řekl, nebyla pravda. Neublížil si mi. Měl jsem jenom veliký strach, že bude tou hádkou ublíženo tobě. A naše děťátko to zřejmě cítilo stejně,"šeptal z posledních sil. Se sladkým úsměvem si vychutnával doteky Tomových prstů na svém bříšku stejně, jako doteky jeho rtů na své tváři. Tom jej pusinkoval na čele, pootevřenými rty přejel dokonalou linii Billova nosu a sklouzl až ke rtům, které se jeho polibků nemohli dočkat.
Bill vzrušeně zasténal a nevědomky zaklonil tvář, aby měl Tom ještě lepší přístup. Točila se mu hlava, všechno kolem něj mu náhle přišlo zvláštně rozmazané. Kdyby nevyslovil svou tichou prozbu, zřejmě by nevydržel déle čekat.
Vzal Tomovu tvář do dlaní a vášnivě jej zatahal za spodní ret.
"Pomiluj mě,"vydechl, nepřestávajíc v utápění se v hloubce Tomových divokých očí.
"Prosím,"zaprosil a překvapeně vydechl, jakmile se jeho tělo náhle ocitlo přitlačeno ke zdi a Tom z něj jedním pohybem svlékl kalhoty i spodní prádlo. Při pohledu do jeho vášní potemnělých očí si byl jistý, že je nečeká žádné něžné milování a i přesto se chvíle jejich spojení nemohl dočkat.
Stál před Tomem jenom v tričku, kompletně nahý a třesoucí se. Přivřenýma očima sledoval, jak z Tomových boků sklouzli volné džíny, vnímal, jak jej bere kolem boků a tiskne jej na své rozechvělé tělo. Bill mu poslušně omotal své nohy kolem boků, věnoval mu několik láskyplných francouzských polibků předtím než se uvolnil a dovolil Tomovy vstoupit do svého těla.
Tom pečlivě držel Billovo křehounké tělo na tom svém a i přesto, že byl rozrušený a jeho tělo svíral nespravedlný hněv vůči otci, miloval Billa opatrně a s láskou. Každý další příraz byl lepší, než ten předešlý. Bill se na něm i sám pomalounku pohupoval a opětovával všechny Tomovy polibky, ve kterých se snažil tlumit občasné výkřiky i hladové sténání.
Po tak dlouhé době opět tvořili jeden celek.
Bill vyvrcholil jako první. Jeho tělo v Tomově náručí ochablo, jak se udělal a Tomovy stačilo několik přírazů k tomu, aby i on dosáhl nádherného vrcholu. Bill jej v té chvíli objímal rukama i nohama, společně vysileně klesali k podlaze, kde vytvořili zamilované klubíčko.
"Miluju tě,"tichounce šeptal, jak z něj Tom zlehka vyšel a přitulil si jej k sobě ještě víc.
"Mluvil jsem s babičkou, odteď už bydlíme spolu,"vydechl spokojeným hlasem a pohladil Billovy usměvavé rty…
"Mluvil jsem s babičkou, odteď už bydlíme spolu,"vydechl spokojeným hlasem a pohladil Billovy usměvavé rty…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat