autor: B-KayCesta s Billem v náručí, byla pro Toma překvapivě těžká.
Nebylo to však způsobeno jenom značným množstvím alkoholu. Hlavním důvodem bylo to, že měl strach.
Ano, bál se.
Neuvěřitelně moc se bál, že se mu nohy nějak nešikovně zapletou, nebo se o něco potkne a upadne. Na rukou nesl svůj sedmí div světa a kdyby mu ublížil, neodpustil by si to. Proto byl každý další krůček opatrnější, než ten předešlý. V té chvíli se dokázal dokonale vcítit do kůže malých dětí, které se teprve pokoušeli o tvořbu svých prvních váhavých kroků. Přesně tak se totiž cítil i on sám. Vrávoravými kroky pomalu stoupal po schodech, nejistý na vlastních nohou pevně stískal rty a jediné, co jej nutilo jít dál, byl pohled do Billovy tváře. Pevně jej objímal kolem krku a nosem hladil Tomovu tepnu, která přímo nebezpečně pulzovala. Čím rychlejší Tomův tep byl, tím více se mu to líbilo. Se zavřenýma očima zhluboka vdechoval kouzelnou vůni Tomova těla, neotevřel je dokonce ani ve chvíli, kdy jej Tom opatrně přenesl přes prah dvěří a on se náhle ocitl na měkké matraci.
"J-já…Půjdu za babičkou a raději ji vezmu domů. Ona není zvyklá pít a ani já na tom nejsem nejlépe,"Bill se nevědomky zamotal do přikrývky a smutně vydechl.
"Já nechci…nechci abys odešel. Nechci, abys mi odešel,"Tomovy přišel pohled na něj přímo kouzelný. Neuvědomoval si, že ta slova již několikrát vyslovil. Neustále je tichounce šeptal do přikrývky, ke které se tulil jako raněné ptáčátko a smutnýma očima sledoval Toma, který se opíral o dveře a udržoval mezi nima bezpečný odstup.
"Musím Bille. Tenhle den patří jenom tobě a nechci, aby byl zakončen něčím, co by mohlo všechno skazit,"Bill smutně našpulil rty.
"Tak proč chceš odejít?" ze všech sil se pokusil posadit se a když se mu to po několika zmařených pokusech konečně povedlo, natáhl směrem k Tomovy dlaň. Víc nedokázal. Byl sice silný na to, aby s ním dokázal mluvit, zároveň však až příliš slabý na to, aby k němu podešel.
"Nechci tady zůstat sám,"pípl, sklonil tvář a Tom s ním.
"Zůstanu tady pod jednou podmínkou,"posadil se vedle své lásky a vzal jeho tvář do dlaní...
"Udělám cokoliv. Slibuju,"vnímal, jak se jej Tom konečky prstů něžně dotýkal. Vnímal, jak se vedle něj neustále mrvil, jak jeho tělo najednou zachvátilo chvění dokonce i to, že se bojí k němu více přiblížit. Ve chvíli, kdy jej chtěl Bill políbit, dokonce sklonil tvář a posunul se ke kraji.
"Tohle je má podmínka. Zůstanu tady, ale nepřiblížím se k tobě,"vydechl smutným hlasem, přivřel víčka a prsty si zlehka pohladil spánky. Cítil se zvláštně unavený, svět kolem něj se podivně rozmázával, jenom Billovu tvář a jeho pootevřené rty, ze kterých začínal šílet, viděl jasně.
"Nerozumím tomu. Proč se ke mně nechceš přiblížit? Udělal jsem snad něco? Pokud ano, řekni,"Tom poraženě svěsil hlavu mezi ramena a posunul se ještě o kousínek ke kraji. Billova vůně mu náhle stoupala do hlavy mnohem silněji, než alkohol, který ještě před chvilkou tak vesele popíjeli.
Proč se ke mně nechceš přiblížit?
Ta věta v něm způsobila přímo bouři.
Jak by nemohl chtít?! Copak by to vůbec někdo dokázal?! Nepřál si nic jiného, jenom držet jej v náručí a být ním líbán, ale v té chvíli to nebylo správné. Nebyl sám sebou, dokonce ani Bill nebyl a přišlo mu nesprávné dělat něco tak vážného, pod vlyvem alkoholu. Bylo by to poprvé, co by udělal něco takového.
"Slíbil si, že splníš mou podmínku. Prosím, neptej se mě na důvod. Bude to pro tebe to nejlepší. Ublížil jsem ti už mockrát a víc to neudělám," jeho hlas byl náhle rozhodný. Nahl se, aby mohl Billa krátce pohladit po smutné tváři a vzápětí vyběhl skontrolovat svou babičku. Neusnul by, kdyby se nepřesvědčil, že je v pořádku.
Obývákem se však místo hudby, kterou očekával, neslo klidné a tiché dýchání, jak obě vyčerpáním usnuli. Klaudie ležela na gauči, Simone na menším křesílku hned vedle ní. Tomovy přišlo uplně zbytečné přenášet je do pokojů, proto je jenom přikryl dekou a nejistými kroky se vracel zpátky. Myslí mu prolétlo hned několik omluv, které by mohl použít v případě, že by jej Bill nepochopil a byl by smutný, ale ta černovlasá panenka jej opět překvapila.
Ve chvíli, co se opět ocitl za dveřma jeho pokoje, jej do očí udeřila Billova postel, která byla několika většími polštářky, rozdělena na dvě poloviny a na jedné z nich, seděl on sám a vzhlížel k Tomovy velkýma smutnýma očima.
"Myslel jsem, že jsi odešel,"zašeptal, stiskl rty a z vypětím všech svých sil vstal a několika drobnými krůčky podešel k Tomovy.
Neustále se na něj díval. Nedokázal se vzdát toho nádherného pocitu, který během několika hodin naplnil celé jeho nitro. Už nebyl slepý! Mohl se dívat, mohl poznávat svět kolem sebe svýma očima, ale nic z toho pro něj nebylo tolik důležité jako to, že se mohl dívat do tváře kluka, kterého celé roky miloval. Kdyby měl spočítat, kolik nocí kvůli němu proplakal, kolik nocí vzlykajíc šeptal do měkkého polštáře své tiché přání, aby se vrátil, nedokázal by to. Byla to neuvěřitelně dlouhá doba na to, aby si každou smutnou chvilku dokázal zapamatovat. Zapamatoval si však jednu jedinou a to chvíli, kdy mu maminka roztřeseným hlasem oznámila, že se vrátil.
Tom je zpátky…
Ta věta byla začátkem celkové proměny jeho života. Všechno kolem něj a z veliké části i on sám se uplně změnilo a ta změna, mu přišla kouzelná. Už jenom ten pocit, že byli spolu, že Tom stál jenom několik centimetrů od něj, v jeho pokoji, způsoboval rozlehlé chvění jeho hubeného těla a neustále se zrychlující tlukot jeho srdce.
Pomalu kráčel pořád blíž a blíž, když je však dělilo méně něž půl metru, nečekaně zastal a sklonil tvář.
Konečky prstů si nervózně hrál s knoflíčky své košile a překvapeně vydechl ve chvíli, co na prstou ucítil hřejivý dotek těch Tomových.
"Zapínání tvých knoflíčků mi bude chybět,"promluvil tichým hlasem a krátce se pousmál. Cítil, jak jej Bill něžně hladil po rukou a zlehka třel kůži jeho prstů.
"Můžeš mi je zapínat kdykoliv budeš chtít. Nechci, aby sis myslel, že když už nejsem slepý, potřebuji tě méně,"zvedl tvář a zadíval se mu hluboce do očí.
"Není to pravda. Potřebuji tě mnohem víc, než kdykoliv předtím,"zhluboka dýchal, jeho hlas byl roztřesený uplně stejně, jako doteky které Tomovy věnoval. S překvapením si uvědomil, že jeho nohy získali ztracenou stabilitu a že z něj opar alkoholu pomalounku vyprchával. Pořád byl opilý, ale nyní to už nebylo alkoholem…
Byl opilý Tomovou láskou a i když už ji byl plný, neustále potřeboval víc. Jeho tělo chtělo víc. Každá buňka jeho těla, chtěla být Tomovy neustále blíž a blíž.
"Vždy jsem tě potřeboval,"Tom trpce stiskl rty a odvrátil tvář. Bylo mu do pláče.
"Ani nevíš, jak rád bych řekl totéž,"slova, již vyšla z jeho rtů, za sebou zanechávala jenom jediné. Neskutečnou lítost a zároveň výčitku, kterou vůči sobě samému cítil.
"Ale myslím, že měla babička pravdu. Je lepší, že jsme se zblížili teprve po tvé nehodě, protože nevím, jak bych to všechno zvládl. Nevím, zdali bych se dokázal dívat na to, jak mi umíráš. Zbláznil bych se z toho všeho. I ted´ je mi špatně při představě, že to takhle vůbec nemuselo dopadnout. Mohl jsem tě ztratit, mohl si ..,"víc už neřekl. Hlas se mu zlomil, nohy vypověděli svou službu a on se s tichým vzlykem svezl na podlahu, následován Billem, který jej k sobě automaticky přitulil.
"Ale neztratil si mě. Jsem tady, s tebou a nechci, aby ses trápil kvůli tomu, co mohlo být. A už vůbec nechci, aby si plakal,"pípl a hřbetem ruky mu zlehka otřel vlhké tváře. Jeho ruce byli ledové a Tomova horká kůže působila jako hřejivý obklad. Miloval chvíle, kdy bylo jeho tělo chladem zesláblé a Tom jej rozehřál jediným dotekem. Nic krásnějšího si nevědel představit.
"Já byl příčinou tvého pláče mockrát. Zasloužím si pocítit, jaké to je,"pípl a přitulil se k Billovy ještě pevněji.
"Nebyl si příčinou jenom mého pláče, ale i veliké radosti. Nic nemůže být tak silné jako vědomí, že jsme spolu. Pláč je proti lásce, kterou si mě zahrnul, nesmírně maličký,"dlaní projel linii jeho tváře, na rty mu vtiskl krátkej polibek a vzápětí se vyděšeně odtáhl. Tom zmateně nakrčil obočí.
"Omlouvám se. Neměl jsem se k tobě přiblížit,"Tom jenom pobaveně zavrtěl hlavou, utřel si zvyšky slz, již mu ulpěli na líci a vysadil si své černovlasé kačátko na klín. Bill mu váhavě omotal své nohy kolem boků a s úsměvem sledoval Tomovy dlaně, kterými si jej pomalounku přitahoval blíž a blíž.
"Nevím proč to pořád dělám. Ničím se přemýšlením nad věcma, které se mohli stát. Neustále jsem plný výčitek a strachu z toho co bylo, i z toho co nás čeká a zapomínám si užívat lásku, která mě náhle obklopila,"Bill přímo visel na jeho rtech.
"Tyhle hlouposti mi brání ve štěstí, které mě potkalo, když jsem si tě našel,"Bill se náhle rozzářil jako sluníčko. Jeho rty se zvlinili do veselého úsměvu, jak se skláněl k Tomovy a vzal jeho tvář do dlaní.
"Já tě dělám šťastným?", zněla Billova tichounká otázka. Tom zavrtěl hlavou.
"Ty jsi moje štěstí,"zasténal a zlehka otřel svůj horní ret o Billův spodní.
V tu chvíli si uvědomil, jak moc byl hloupý, když se k němu nechtěl přiblížit. A nejenom to. Uvědomil si, že nechce být od Billa oddělen žádným polštářem…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat