autor: B-Kay
Tom jakoby si ani neuvědomoval význam Billových slov. Nepostřehl, s jakou láskou byli k němu vyřčeny. Nedokázal v nich rozeznat to krásné kouzlo zamilovanosti . Ztrácel se v nekonečném množství svých vlastních otázek , na které nedokázal nalézt odpovědě. Snažil se pochopit, proč tolik toužil být s tím chlapcem .Proč nad sebou ztrácel kontrolu ve chvílích , kdy jej držel v náručí ?! Chtěl mu přeci jenom pomoct. Být jeho přítelem a vynahradit mu všechna ta léta, kdy jej bezmyšlenkovitě přehlížel. Ze začátku mu šlo jenom o to, aby uklidnil své svědomí a žil dál s pocitem ,že pro něj udělal maximum. S Billovým příchodem se však všechno změnilo…
Nic nebylo tak, jak si to plánoval. Propast, která je od sebe dělila nekonečně dlouhou dobu, byla náhle pryč a oni měli jedinečnou možnost krůček po krůčku krátit prázdnotu , díky které se téměř neznali...
"Bille ?" Bill se zhluboka nadechl a nepatrně se v Tomově náručí zachvěl, čímž mu chtěl naznačit svou soustředěnost.Nedokázal se přimět k tomu, aby otevřel ústa a řekl jediné slůvko.Hlas se mu zasekl ,všechna slova jakoby zbaběle utekla z jeho slovní zásoby a on zůstal uplně bezradný. Bezradný, přesto chráněn Tomovým objetím a ztrácející se ve svých vlastních pocitech. Uvnitř přímo hořel. Každá buňka jeho těla toužila být Tomovy blíž a blíž. Snažil se bránit a být silnější, snažil se bojivat sám se sebou, ale bylo to nemožné.
"Přišel jsem o své oči, nechci přijít i o tebe ",opřel se o Tomův hrudník a větu, již zazněla jeho myslí, pečlivě ukryl do svého poblázněného srdce.Dokonce se divil, že se pro ni našlo ještě místo. Byl si jistý tím, že jej Tom pohltil uplně celičké.
"Chtěl bych tě vzít na procházku ," Tom zapletl své prsty do Billových vlasů a věnoval jeho tváři bezmocný pohled.
"Alespoň nachvilku,"dodal rychle,jakmile si všiml Billových stisnutých rtů a nesmělého vrtění hlavou.
"Chci ti ukázat, jak krásné to všude kolem je.Nemůžeš vnímat svět jenom prostřednictvím malého okýnka, "zašeptal a ve chvíli, co ucítil, jak se od něj Bill odtahuje, jej sevřel ještě pevněji a vzal jeho krásnou tvář mezi prsty. Zlehka se jí dotýkal, pomalu si uchovával do paměti každý její milimetr .Nyní si byl jistý, že se musel kdysi zbláznit.
Celičký život měl vedle sebe tak překrásnou a čistou osobu a on neměl ani tušení, že by existovala. Vyrůstali vedle sebe a on k němu ani jednou nepromluvil.Teprve vzdálenost stovky kilometrů mu otevřela oči a napověděla mu, že pokud celý život hledal někoho, kdo by mu změnil život, právě jej našel. Ten kluk v něm probudil něco, čeho se začínal bát.Nevnímal jej jako přítele, nedíval se na něj pohledem, který by věnoval jiným svým kamarádům.
Bill nebyl jeho přítelem…
Překvapeně zamrkal, jakmile si uvědomil, že se k němu nevědomky skláněl a jejich rty dělily poslední milimetry. Měl jej u sebe tak blizoučko. Držel jeho křehké tělo v náručí a sledoval vyděšený výraz jeho tváře. Před očima měl jenom Billovy pomalounku se pootevírající rty , jeho dlouhé černé vlasy a oči, ze kterých začínal pomalu šílet.Neuvědomoval si, co dělá. Na několik vteřin ztratil veškeré zábrany ,sklouzl dlaněmi na Billovy boky a přitáhl si jeho třesoucí se tělo ještě blíž.
"Ne ,"Bill rychle zavrtěl hlavou a odsunul se od něj.
" Je to zbytečné. Já to přeci nemůžu vidět.Neuvidím nic z toho, co mi chceš ukázat.Nerozeznám dokonce ani to, zdali mě povedeš uličkou, nebo parkem. Jsem slepý Tome a nechci ,aby to na mě kolemjdoucí poznali. Už takhle to bolí víc než dost ," Tom smutně sklonil tvář a snažil se najít ta správná slova , díky kterým by zmírnil jeho bolest . Chtěl jej alespoň trošku rozveselit a ukázat jemu i sobě, že je možné dívat se na svět uplně jinak, než byli zvyklí.Pokud by chtěl, popsal by mu dopodrobna uplně všechno.Každou maličkost ,nic by nevynechal.Pokud by mu to dovolil, stal by se jeho očima.Možná by to byla první dobrá věc, kterou by pro toho kluka udělal.
"Je to škoda. Dost dobře si totiž pamatuju na malou cukrárnu v parku, ve které dělají neuvěřitelnou zmrzlinu.Jsem si jistý, že by ti chutnala ,"pousmál se a přehodil přes třesoucího se Billa, ještě jeden ručník.
"A navíc tam moc lidí nechodí.Budeme pryč jenom chviličku a pak se hned vrátíme.Jenom si dáme tu zmrzlinu ,"Bill nedůvěřivě stiskl rty.Bylo by to poprvé od té nehody ,co by šel mezi lidi.Nikdo jej nedokázal donutit k tomu, aby šel ven.Dokonce ani jeho maminka.S Tomem by však šel i na konec světa. Udělal by pro něj cokoliv, cokoliv proto, aby mohli být spolu.
"Mám rád čokoládovou ,"vydechl tichým hláskem a něžně se na Toma usmál.Spatřit Billův úsměv bylo pro Toma stejně tak kouzelné, jako vidění padající hvězdy, pro malé dítě.Jen tak tak, že se udržel a dokázal mezi ním a sebou zachovat bezpečnou vzdálenost.Neměl totiž daleko od toho, aby jej opět láskyplně sevřel v objetí .
"Já taky,"opětoval jeho úsměv.
"A víš co ? Já ti půjdu udělat nějakou dobrou snídani, nachystám ti oblečení a pak můžeme vyrazit ano ?Ted´ tě ale odvedu ještě nachvilku do postele, protože se třeseš jako zmoklý pejsek ," Bill už nic nenamítal, nechal se Tomem doprovodit do pokoje, kde se převlékl a s měkkým úsměvem, zdobícím jeho tvář, se rychle zachumlal pod přikrývku….
Pocit být opět venku, dýchat čerstvý vzduch a naslouchat zvukům okolí, byl pro Billa malinko zvláštní.Cítil se nesvůj už jenom z toho důvodu, že Tomova předpověd´ nevyšla a díky krásnému počasí, se všude kolem něj ozývali výkřiky malých dětí, roztomilý dětský smích a tichá slova dvojic, která procházela kolem nich.
"Raději bych šel domů,"smutně stiskl rty a sklonil tvář.Pomalounku kráčel vedle Toma, mezi prsty zlehka stískal rukáv jeho trička, díky kterému v sobě nacházel odvahu kráčet dál. Sám by to jistě nezvládl.A navíc se necítil moc dobře.Hlavu měl jako v křeči a oči jej nepříjemně pálily.
"Bille, prosím. Je tady opravdu nádherně.Všude kolem pobíhají malé děti , díky sluníčku je to tady moc krásné.Jakoby bylo léto a ne začínající podzim.Kéž by ses na to mohl podívat, "Tom jej posadil na nejblížší lavičku a sám si proti němu klekl.
"Ještě nikdy jsem tento park nevnímal tak, jako jej vnímám ted´. Kdysi pro mě nebyl ničím vyjímečným a ted´ mi přijde kouzelný každý malý stromek nebo květina.Kdybych ti měl popsat,jaké to tady je, zřejmě bych jenom stěží hledal ta správná slova, "Tomovy oči opět zabloudili k Billově tváři. Něžným pohledem sledoval , jak jemná a nevinná byla. Čím déle se na něj díval, tím méně věřil tomu, že je to skutečně kluk.Žádný kluk se kterým se kdy setkal, nevypadal tak jako Bill. Žádný v něm nedokázal vyvolat to, co právě Bill.
Snažil se najít důvod, proč v jeho blízkosti nemohl dýchat a proč ztrácel veškeré zábrany při pohledu do jeho očí, ale bylo to těžké. Byl ze všeho natolik zmatený, že se ve svých citech naprosto ztrácel.
"Říkáš, jak krásné to tady je. Tak proč chceš odejít ?"Billova tichá slůvka mu způsobovala husí kůži.Opatrně se posadil vedle něj a zadíval se do vzduchoprázdna před sebou.Co mu měl vlastně odpovědět ?
"To nevím. Je tady sice babička, ale nic jiného mě tady nedrží.Nepatřím sem.Nevidím důvod, proč bych tady měl déle zůstávat ,"s Billem se v tu chvíli zatočil celý svět.
Dokázal se soustředit jenom na zběsilý tlukot svého srdce a na bolest, která se pomalounku rozlévala jeho nitrem. Smutně zalapal po dechu a stiskl rty. Byl tak hloupý. Jak jsi mohl myslet, že by mezi ním a Tomem mohlo někdy k něčemu dojít ? Jak si mohl tak hloupě nalhávat a celé ty roky se utápět v naději, že jednou bude jeho láska konečně opětována ? Nepatřili k sobě .Nebyli stvořeni jeden pro druhého .Bill se snažil věřit v něco, co bylo již předem nemožné. Bláznivě se zamiloval do osoby, pro kterou téměř nic neznamenal. Bolelo to. Dokonce mnohem víc, než to, že přišel o svůj zrak a zůstal odkázán na pomoc druhých.
"Tak proč ses vrátil ?," nevyslovil to nijak podezřívavě nebo smutně.Jeho slova postrádala jakékoliv emoce.Už neměl sílu skrývat se za věčnou masku své přetvárky.Už v sobě nedokázal více skrývat to, co cítil. Byl nešťastný.Nevýslovně trpěl a jeho bolest se každou další vteřinou stupňovala. Tom se na něj krátce zadíval a se skloněnou tváří přemýšlel nad odpovědí.
" Chtěl jsem od všeho utéct. Alespoň na několik dní zapomenout na všechno kolem ,"zašeptal. Billovo srdce jakoby opět na malou chvilku zastalo.
"Dní ? T-ty jsi se vrátil jenom na několik dní ?"Tom si konečky prstů rychle protřel vlhké koutky očí.
"Bojím se tady zůstat déle. Musím odejít dřív , než udělám nějakou hloupost," Tomovy oči opět bloudili Billovou tváří. Byl překrásný. Vypadal jako panenka, nebo nějaká víla z jiného světa. Dlouhé černé vlasy mu splývali podél tváře,chvějící se husté řasy lemovali jeho smyslné oči a se smetanově bílou pokožkou, kouzelně kontrastovali plné rty. Tvářil se jako nevinné dítě, Toma však přitahoval jako magnet. Začínal z něj šílet a to spolu strávili teprve dva dni. Právě proto chtěl co nejrychleji odejít.Bylou chybou vracet se zpět. Chtěl od toho pocitu utéct, zbavit se všeho toho, co jej s Billem začínalo spájet. V tu chvíli dokonce nemyslel ani na to, jak zbabělý ve skutečnosti byl. Nezáleželo mu na ničem. Ze všech sil se snažil mezi ním a Billem stavět neviditelnou bariéru , přesto cítil, že je to nemožné.
"Odvez mě prosím k tobě domů. Už tady nechci zůstat.Chci se vrátit,"Bill se opatrně postavil a na vrávoravých nohou udělal několik krůčků vstříc prázdnotou, která jej obklopovala.
" Ještě sme neměli ani zmrzlinu. Myslel jsem, že se spolu projdeme,"Tom byl téměř okamžitě vedle Billa, připraven jej kdykoliv podepřít. Ten se jej však odmítal co i jen dotknout. Nezáleželo mu na tom, zdali jde správným směrem.Věděl jenom jediné. V tu chvíli chtěl být od něj co nejdál. Chtěl se zavřít v pokoji a alespoň nachvilku zapomenout na to, jak moc mu svým chováním Tom ublížil…
(Bill)
Ležíc na Tomově postely a přemýšlejíc nad vším, co se kolem mě posledních několik dní stalo, sem si uvědomil hned několik věcí. Nejdůležitější ze všech však byla ta, která mi otevřela oči.Konečně jsem si uvědomil, proč sme si s Tomem nikdy nerozuměli.Konečně jsem přišel na to, proč se mnou nikdy předtím nepromluvil. Každý sme patřili do jiného světa.Byl přímo kouzelně krásný , dokázal si získat přímo kohokoliv, díky své laskavé povaze. Můj život byl téměř ve všech směrech jiný. Byl jsem jenom ubohým klukem, který ve všech vzbouzel akorát lítost.Od té nehody se na mě nedíval jako na člověka, ale spíš jako na ubožátko, které třeba litovat. Možná právě proto sem se lidí stranil a zůstával sem raději sám.Neměl jsem potřebu odpovídat na věčné otázky a smutně se usmívat pokaždé, co se ke mně někdo přimluvil.Na svůj svět tmy a stínů ,jsem si pomalu zvykl .Víra, že někdy bude něco jinak, mě v tom parku opustila a já jsem se konečně zcela smířil s mím postižením. Mé oči jsem odsoudil k zatracení. Už mi nezáleželo na tom, zdali ještě někdy uvidím, nebo ne.Chtěl sem se vyléčit jenom kvůli tomu, abych se mu mohl zadívat do očí a říct mu, co k němu cítím. Jenomže on za několik dní odchází a já ? Já se během tak krátkého času jistě nevyléčím…
"Bille?"ode dveří jsem slyšel jeho hlas, přesto jsem neměl sílu zvednout hlavu a dát mu najevo, že jej vnímám. Neuvěřitelně mě pálily oči , v hlavě sem cítil nepříjemnou otupělost a celkově jsem byl podivně prázdný. Krom toho jsem s ním nechtěl mluvit.Bolelo mě každé slovo, které mi věnoval. Jeho hlas mi způsoboval husí kůži snad po celém těle a já sem ty pocity již nechtěl vnímat.Už sem jej nechtěl milovat .Kdyby bylo odmilovávání tak snadné, vytrhl bych si všechny vzpomínky na něj ze svého srdce a odhodil je pryč. Jméno Tom Kaulitz by pro mě už víc nic neznamenalo… Mé srdce to však chtělo jinak. Toužilo po něm každou částečkou , tlouklo jenom pro něj a odmítalo se smířit s jeho ztrátou .
"Přišel sem se jenom podívat na to, zdali jsi v pořádku a také ti popřát dobrou noc,"promluvil tiše a nejistě přešlápl na místě .Stál mezi dveřma s povadlým výrazem ve tváři a neodvážil se vejít dovnitř.Něco mu v tom bránilo.Byl rozhodnutý strávit dnešní noc na pohovce v obýváku.Dnešní a i ty další, dokud se Billova mamka nevrátí a neodvede si jej.
"Jsem v pořádku,"dostalo se mu tiché odpovědi .V ztmavlém pokoji dokázal rozeznat akorát to,že byl stočen v klubíčku na postely a nepatrně se třásl.
"Dobrou noc Bille,"zašeptal přímo neslyšně a místo toho, aby odešel, vstoupil do pokoje a zabouchl dveře.Bill se na zvuk silného bouchnutí prudce posadil a vyděšeně otočil tvář ke dveřím. "Dobrou noc Tome,"zasténal i přesto, že jsi byl jistý, že v pokoji osaměl.Silně stiskl víčka, několikrát se zhluboka nadechl, ve snaze potlačit narůstající úzkost .Bylo toho na něj však příliš. Tvář si ukryl do dlaní a rozvzlykal se.Plakal tak, jako ještě nikdy předtím. Nyní jsi byl jistý, že jej opět ztratí a co bylo nejhorší, nedokázal s tím nic udělat.
Tom, který do té chvíle nečinně postával u dveří, udělal několik kroků vpřed .Klekl si vedle postele a smutnýma očima sledoval, jak se to nádherné stvoření vzpínalo neviditelné bolesti. V tu chvíli uplně zapoměl na rodiče i na holku, která jej ve městě čekala.Vlastně sám sobě nerozuměl. Jak mohl být s dívkou, ke které nikdy nic necítil, zatímco vedle něj celý život žilo jeho překrásné pokušení ?
Neuvědomoval si, co vlastně dělá.
Vykašlal se na všechno to, co mu říkal rozum a snad poprvé jednal dle svého srdce.Vstal , klekl si na postel vedle šokovaného Billa a udělal něco,čímž mu zabránil promluvit.
Bezmyšlenkovitě vzal jeho uplakanou tvář do dlaní a vroucným polibkem, si na několik kratičkých vteřin přivlastnil jeho poddajné rty.
"Nesmíš plakat Bille, rozumíš ? Tvé slzy mě ničí a já se na ně nedokážu dívat.Nedokážu se dívat na to, jak trpíš,"pootevřenými rty bloudil Billovou tváří, zlíbával mu drobné slzy a spodním rtem ochutnával vlhké cestičky, které vytvořili.
"Tome,"Bill po dlouhé chvíli z vypětím všech svých sil, zasténal Tomovo jméno,zaklonil tvář a dlaně bezmocně stiskl v pěst.Nechtěl tomu věřit.Bylo to tak nepochopitelné…
"Přemýšlíš vůbec nad tím,co děláš?"zašeptal zcela paralyzován situací.Svět kolem něj se točil i přesto,že se na něj nedokázal podívat.V uších mu hučelo, srdce jakoby již dávno přestalo tlouct.Bilo tak rychle, že si jeho tlukot neuvědomoval.Rty i tváře mu hořeli a jemu samotnému bylo do pláče.Právě se mu totiž splnil sen...
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat