Síla tvého hlasu 11.

autor: B-Kay

"Babičko měla si zavolat, že přijdeš. Uklidil bych a možná i něco uvařil,"Klaudie vesele pozvedla obočí a skoumavým pohledem prolétla tvář svého vnuka. Tom se na krátkou chvilku roztomile začervenal.

"Ty jsi vařil ?"byla první otázka, která jí napadla při pohledu na vcelku uklizenou kuchyň. Nepoznávala jej. Jako malý kluk jí velice rád pomáhal při vaření, do všeho s nadšením cpal svoje nezbedné prstíky, všechno ochutnával a s veselým úsměvem pobíhal po kuchyni celý zapatlaný od různých dobrůtek. Byla moc ráda, že jí chtěl pomáhat, ale uklízení jí někdy zabralo celé hodiny a proto byla ještě raději, když si hrál venku na zahradě a do vaření se moc nepletl.

"Možná tomu nebudeš chtít věřit, ale ano. Dalo se to jíst a dokonce si ani Bill nestěžoval,"vydechl pyšně a nechal se sevřít v jejím hřejivém náručí.

---

"A co vy dva? Bála sem se vás tady nechat .Když sem odcházela, stěží jste spolu promluvili slůvko,"zamumlala proti Tomově líčku, na které mu vtisla několik láskyplných polibků a ještě jednou jej dlouze objala.

"Bylo to trošičku těžké, ale jenom první den. Rozumíme si, tak nějak sme si na sebe zvykli,"odpověděl vyhýbavě a opět se na ní usmál. Neměl nejmenší chuť s ní rozebírat to, jak moc se zblížili. Bylo to jejich sladké tajemství, které si pečlivě střežil hluboce ve svém srdci. Právě proto se jí pro jistotu nedíval do očí. Moc dobře věděl, že by to na něm hned poznala. On sám na sobě při pohledu do zrcadla, poznal něco jiného. V jeho pohledu se ukrývalo něco zvláštního, něco, co jeho očím vždycky chybělo. Nebyl si jistý, co to bylo, mohl jenom hádat, zdali se jednalo o zamilování, totální pobláznění, nebo neuvěřitelné očekávání z toho, co měla přinést budoucnost.

Nebyl si jistý tím, co je čekalo a právě to bylo na tom všem to nejkrásnější ze všeho. Neměl život popředu naplánovaný, netušil, co se mělo stát zítra, nebo pozítří a každá další hodina prožita v Billově blízkosti, byla pro něj odměnou...

Celé tělo měl jako v ohni, necítil zimu, ani chlad. Pocit, který se každým
dnem pořád víc a víc rozléval jeho tělem, byl nádherně hřejivý. Dokázal jej zahřát přesně, jako hrnek horkého kakaa v chladných nocích a stejně tak dokázal zbarvit jeho tváře do roztomile rúžové.

" Ještě spí. Je ze všeho, co se kolem něj děje, nesmírně unavený a nejhorší na tom všem je, že mě neposlouchá. Vzdává svůj boj, je se vším zcela smířený,"Tomův hlas se pomalounku měnil v šepot. Dosedl na nejbližší židli, sklopil ramena a tváří se opřel o dřevěnou desku stolu. Oči však nezavíral. Byl si jistý, že kdyby tak udělal, téměř okamžitě by usnul. Zdála se mu neuvěřitelně těžká, několikrát si je protřel prsty, něco takového však nedokázalo zahnat únavu, po přebdělé noci.

Klaudie se na svého vnuka zadívala ustaranýma očima, posadila se vedle něj a zlehka jej pohladila po vlasech. Cítila, jak se Tom pod jejím dotekem zachvěl, smutně zavzdychal a nechal se sevřít v jejím bezpečném objetí. V tu chvíli se mu zdálo, že se spolu vrátili o několik let zpět a on se tulil ke své babičce opět jako malý školáček. Byl bezmocný, možná dokonce bezmocnější, než malé dítě . Udělal by pro Billa cokoliv na světě, přinesl by mu cokoliv, jenom aby jej nachvilku rozveselil. Unesl by jej i na kraj světa, kdyby po tom zatoužil. Povídal by mu o věcech, které by je v neznámu obklopovali, popsal by mu každičký malý detail , každičkou drobnost…

"Tome, Bill je typ kluka, který se spokojí i s minimem. Stačí mu maličko k tomu, aby dokázal být šťastný. Možná ztratil svůj zrak, získal však další šanci . Neuvěřitelně vzácnou šanci žít a pokusit se o změnu. Já vím, že tě to všechno mrzí, stejně tak to mrzí i mě i Billovu maminku, ale nic s tím nezmůžeme, pokud nebude chtít on sám,"ještě jednou jej láskyplně pohladila po tváři, vstala a svou typicky roztomilou chůzí, která Tomova pokaždé připoměla tučňáčka, pomalounku kráčela ke kuchyňské lince. Tom se musel dokonce pousmát. Svou babičku měl nejraději na celém světě už jako malý kluk a byl si jistý tím, že to tak mělo i zůstat.

"I z toho malička, co nám tady ještě zbylo, vám udělám nějakou pořádnou snídani ano ? Oba jste neuvěřitelně hubení,"Tom se nepřestával usmívat. Nenápadně ji sledoval. Naoko pohoršeně vrtěla hlavou a se vším nadšením se pustila do přípravy dobrůtek.

Nemusel přemýšlet ani chvilinku nad tím, co měl dělat. Téměř automaticky vstal, přiběhl k ní a vtiskl jí ještě dlouhou pusu na líce. Klaudie se však nestihla ani otočit a už byl pryč. Jediné, co po něm v kuchyni zůstalo, bylo zvláštní teplo, hřející Klaudiino srdce a také úsměv, zdobící její milou tvář. Věděla až příliš dobře, kam tak rychle utíkal…

"A já jsem si myslel, že tě najdu zachumlaného pod přikrývkou,"Tom se ode dveří pobaveně usmíval na Billa, který seděl na postely a pomalounku se protahoval jako právě vzbuzené koťátko. Vlasy měl mírně roztrapacené, tváří mu prolétl nádech jemně rúžové, jak se otočil směrem, odkud k němu doléhal Tomův hlas a věnoval mu jeden ze svých sladkých úsměvů.

Promluvit však nedokázal. Jak by měl vlastně začít ?!

Včerejší noc byla pro něj tím nejkrásnějším, co kdy prožil. Těch několik hodin, které strávili spolu, mělo za následek to, že se do Toma pobláznil ještě více. Nebyl si však jistý tím, zdali to tak cítili skutečně oba. Proto nemluvil a raději tichounce vyčkával.

Tom několik dlouhých vteřin zůstával u dveří a jenom se na něj díval. Stejně jako Bill, ani on neřekl jediné slůvko. Nepromluvil dokonce ani tehdy, když se k němu krůček po krůčku pomalu blížil. Bill se o jeho blízkosti dověděl teprve ve chvíli, co se postel na jedné straně mírně prohnula a jeho srdce začalo tlouct o poznání rychleji. Málem přestal dýchat, jakmile na své tváři ucítil jemný dotek Tomových
ledových prstů.

"Před chvilkou se vrátila babička. Vypadá úžasně a je hodně spokojená,"vydechl, jak konečky prstů okouzleně proplouval Billovou tváří. Byl nádherný.

"To je dobře,"Bill se nesměle pousmál a opatrně natáhl dlaň k Tomově tváři. Překvapeně zasténal.Byla krásně horká a příjemně zahřívala jeho roztřesené prsty.

"Chtěl bych ji jít pozdravit,"netušil proč, ale na malou chvilku znervózněl. Byl si jistý, že s nasledujícím ránem přijde také kruté probuzení a uvědomění si, že večerejší noc, byla jenom krásným snem.

Spustil dlaň podél svého těla a sklonil tvář.

"Bille, počkej,"Tom si vůbec nebyl jistý tím, kde v sobě dokázal nalézt tolik odvahy, aby jej zlehka chytil za zápěstí
ve chvíli, co se chystal opatrně vstát. V uších mu opět hučelo a on se nedokázal soustředit na nic jiného, než na hluboké oči, lemovány dlouhýma řasama. Soulad těch dvou drobností, vytvářel něco jedinéčného a Tom se pohledu na tu jedinečnost nedokázal nasytit.

"Jak se cítíš?"očima rychle prolétl jeho tvář a poté je opět zabodl do jediného bodu, pro který by i umíral. Dal by všechno na světě, za jediný Billův pohled…

Neskutečná ironie osudu. Před několika lety to bylo uplně naopak.Bill by dal cokoliv za to, aby se na něj Tom podíval. Stačil by mu jediný jeden pohled..A náhle to byl Tom, kdo byl zoufalý a toužil se ponořit do hloubky očí, které jej zcela pobláznili. Zatímco on jej kdysi odmítal a nepotřeboval se na něj dívat, Bill by se na něj dokázal dívat hodiny, ale ted´ už nemohl.

"To nevím. Po fyzické stránce je to mnohem lepší než včera, dokonce i to nepříjemné pálení v očích malinko ustoupilo, ale,"mezi prsty pevně stískal cip polštáře.

"Ale co?"Tom se k němu přisunul ještě blíž, opatrně se dotkl jeho úzkých boků a posadil si jej na klín. Ani taková blízkost
se mu však nezdála dostatečná. Potřeboval mu být ještě blíž. Po včerejší noci , která jej tolik vyděsila, mu chtěl být co nejblíže. Potřeboval ubezpečit sám sebe, že je v pořádku a že už se mu nic takového nemůže stát.

Právě proto mu opatrně roztáhl nohy a naznačil mu tím, aby se na něj posadil obkročmo. Jakmile se jeho boky ocitli v zajetí Billových stehen, na krátkou chvilku zvrátil tvář a pevně stiskl víčka. Začínal z toho kluka šílet a to šílenství s každou další minutou sílilo. Pomalounku se propadal do neznáma, ze kterého nevedla nijaká cesta zpět. Věděl však, že pokud by nějaká cesta zpět existovala, nevydal by se ní. Nechtěl zapomenout na všechny ty pocity, které v něm dokázala vyvolat Billova blízkost. Bill se stával jeho jediným záchranním bodem. Nemyslel na to, co bylo, nebo mělo být. Minulost se pro něj stala jenom nepodstatnou vzpomínkou a on se vydával vstříc své nové budoucnosti.

"Já jsem kluk Tome,"vydechl.

"Slepý kluk, který ti nemůže nic nabídnout. Nic, kromě sebe samého,"Tom se na něj smutně pousmál.

"Copak to nestačí ?"sklonil tvář a pomalu, jeden po druhém, mu láskyplně vtískával letmé polibky do vlasů.

"Bojím se. Smířil jsem se s tím, že jsi pryč. Naučil jsem se žít dokonce i s myšlenkou, že tě už neuvidím. A ty jsi tady. Opět jsi se zjevil v mém životě, jako blesk z čistého nebe a já nevím, co mám dělat. Chce se mi smát, i plakat. Neustále se třesu, lapám po dechu, všechno se se mnou motá. Tyhle pocity jsem dávno pohřbil hluboce v mém srdci a ted´…ted´ jsou zase tady,"Tom těžce polkl a nevěřícným pohledem sledoval Billovu tvář.

Nejenom ona, ale dokonce i jeho oči, vypadali vyděšeně. Třásl se v jeho náručí, jako raněné zvířátko, pevně se jej držel a zhluboka vdechoval Tomovu vůni. Vzájemnou blízkostí zahřívali svá skřehlá těla, do Billova života tím blízkým kontaktem procházelo krásné světlo. I když jej prostřednictvím očí vidět nemohl, cítil jej. To světlo naplnilo celé jeho srdce, dokonce nejenom to. V maličkých doušcích pomalu plulo jeho nitrem a probouzelo k životu již dávno zapomenuté pocity. Oddanost, důvěru, potláčenou touhu a snad i malý doušek jednoduchého štěstí.

"Jako blesk z čistého nebe ?"Tom se tiše podivil nad jedním spojením, které Bill před chvilkou vyslovil.

"Chtěl jsem tím říct, že jsi se tady zjevil nečekaně ," Bill rychle uvedl svá slova na pravou míru a nesměle se pousmál. Cítil, že se na něj Tom dívá. Dokázal ty okamžiky rozeznat . Ve chvílích, kdy se na něj dívál, jeho srdce tlouklo ještě rychleji, než svou obvykle šílenou rychlostí a tělem mu prostupovala husí kůže.

"Nesmíš být na mě tak hodný Bille,"Bill překvapeně zvedl tvář a vzápětí ní nesouhlasně zavrtěl.

"Ty se ke mně chováš moc hezky. Není důvod, abych byl na tebe zlý. Vlastně jsem ti ještě zapoměl za všechno poděkovat. Tyhle čtyři dny, včerejší noc nevyjímaje, byli tími nejkrásnějšími v mém životě,"Toma v tu chvíli napadlo hned několok věcí, které by mohl označit, jako nejkrásnější v jeho životě, ale raději si zakousl do jazyka a neřekl ani slůvko. Raději se vesele usmál a opětoval Billovo měkké objetí. Bylo ještě moc brzo…

autor: B-Kay