Hope 34.

autor: B-Kay

Send it on - Pošli to dál...

(Bill)

Udělal bych pro něj cokoliv na světe.Uplně cokoliv ,ale společné sprchování mi nepřišel jako nejlepší nápad.I přes všechny ty rány a modřiny to byl pořád kluk,kterého sem miloval a po kterém sem toužil.Proto sem odmítl.Už takhle to nebylo lehké.Pohled na jeho nahé tělo mi způsoboval zvláštně rozdvojené pocity.Na jednu stranu byl překrásný a dokonalý ,ale na druhou stranu ,se mi chtělo při pohledu na jeho tělo plakat.Nechtěl sem ani pomyslet,čím vším si musel projít za těch devatenáct let ,když takhle dopadnul po necelých pěti minutách.

"Drž se mě ano? ",pohladil sem jej po zdravé ruce a vlezl sem k němu .Tom nejistě přikývl,chytil se mě za ramena a smutnýma očima sledoval proud horké vody,která vystřelila ze sprchy.Pomalu sem jej umýval a mím jediným přáním se stalo přání,abych mu nezpůsobil ještě větší bolest.Láskyplně sem se dotýkal jeho bledé kůže .Opatrně sem jezdil namydlenou houbičkou po jeho těle.Nechtěl sem mu ublížit ,ale má snaha byla přesto marná .

Ze začátku jenom zhluboka dýchal a mocně zalapal po dechu pokaždé ,když se voda dotkla bolavého místa ,po několika vteřinách však svůj boj vzdal.Přitulil se ke mně a tiše se rozplakal.Třásl se mi v náručí jako Hope.A přesně jí mi také pripomínal.Křehké,zraněné stvoření ,které sem tolik miloval...

"Lásko vydrž..Už to bude",vůbec sem si neuvědomoval,že i mě samotnému stékali po tváři slzy.Bylo mi jej tak líto.Tom byl tím nejzranitelnějším človíčkem na světe a pohled na jeho uplakanou tvář plnou skryté bolesti ,byl přímo zničující."Tomi,už jenom chviličku",snažil sem se co nejrychleji smít všechnu pěnu ,která ulpěla na jeho zádech."Bolí to",pípl ."Já vím .Už to bude",ůsta sem mu přiložil na spánek ,kam sem vložil několik letmích polibků…

Byli to pro nás oba, ty nejstrašnější minuty,jaké si lze představit.On trpěl ,trpěl bolestí,kterou sem mu způsoboval já a i když sem neměl jinou možnost ,bolelo mě ubližovat mu.Na druhou stranu sem byl rád,že sem to mohl udělat já.Kdyby to dělala sestřička,mohlo jej to bolet ještě víc.

"Jak se cítíš?",zeptal sem se jej poté,co sem jej uložil do postele a dal sem mu napít ovocné šťávy,kterou mu sem přinesla mamka.

"Sem rád,že jsi tady",zašeptal zesláblým hlasem .Opatrně se ke mně naklonil a jemně mi konečky prstů přejel po čelisti."Přál bych si,abych tě mohl té bolesti zbavit .Poslat ji někam pryč",opřel sem se do jeho doteku.Tak moc mi to chybělo.Jeho nesmělé polibky,nejisté doteky .Jeho nádherná vůně …

"Nechci jít domů.Chci tady zůstat",vydechl sem tiše.

"Musíš jít.Jsi unavený .Už takhle si pro mě udělal dost Bille.Musíš si taky odpočinout .Já to tady zvládnu",ještě jednou sem nejistě zavrtěl tváří.Byl sem si jist,že to doma nevydržím.

"Bille",zvedl sem k němu nešťastný pohled."Musíme to vydržet.Ještě několik dní a pak budeme jenom spolu",zlehka se dotýkal mé tváře .V očích se mu třpitili drobné slzy,stejně jako mě."Slibuješ?",láskyplně sem líbal jeho prsty.Nedokázal sem jej pustit."Slibuju" ,zadíval se mi hluboce do očí a poté smutně sklonil tvář.Byl nešťastný a já to moc dobře vědel,protože sem se cítil uplně stejně.Nechtěl sem od něj odejít.Kdybych mohl ,byl bych u něj pořád.S neskutečnými výčitkami svědomí, sem však nakonec musel jeho pokoj opustit.Příchozí lékař mě o to požádal a mě nezůstávalo nic jiného,než rozloučit se a odejít…

Když sem se vrátil domů,všechno mi přišlo zvláštně cizí a prázdné.Cítil sem se uplně stejně jako tehdy,když sem přišel o Sáru.Uplně stejný pocit nicoty a mučivé prázdnoty.Dům byl ponořen do ticha,mamka zřejmě vzala Hope na procházku.Chodbou se nesla vůně čerstvých vaflí a horké kávy ,ale mě to přesto nepřinutilo jít se do kuchyně najíst.Neměl sem hlad.

Mé kroky směřovali do mého pokoje.Stačilo otevřít dveře a mě to ticho málem vyrazilo dech.Chyběl mi.Tak moc mi chyběl.Chtěl sem vejít do koupelny a najít jej nadšeně koupajícího se v moři pěny.Chtěl sem slyšet jeho hlas.Cítit jeho blízkost…tomuhle místu dodal zvláštní energii.Bez něj už nic nemělo smysl.Všechno bylo zvláštně všedné .

Všude ,kam sem se podíval ,mi jej něco připomínalo.Jeho oblečení v mé skříni.Jeho plyšovej medvídek na mé postely a drobné autíčko na nočním stolku.Bylo mi do pláče.Hrdlo se mi stáhlo uzkostí a já už ted´ nechtěl nic jiného,než jet zpátky za ním…

(Tom)

Od chvíle,co Bill odešel mohlo uběhnout několik hodin ,já je však sotva vnímal.

Přemýšlel sem .To bylo totiž to jediné,co sem mohl dělat .Jediná činnost,při které sem necítil pálivou bolest.Jediným štěstím bylo to,co mi řekl lékař.Byl ke mně velmi milý,ostatně jako ke všem pacientům ,ale mě to přišlo jiné.Vážil sem si miloty a laskavosti lidí mnohem víc,než kdokoliv jiný.Nebyl sem na ni zvyklí a proto byla pro mě tolik vzácná.

Řekl,že když půjde všechno hladce,zítra by mě mohli pustit do domácí péče.Od té chvíle sem nemyslel na nic jiného.Nemohl sem se dočkat,až tu zprávu řeknu Billovy.

Byla za mnou dokonce i Simone.Přinesla mi nějaké ovoce a pak sme si povídali.Mluvila o Hope a o Billovy a já ji poslouchal.Neměl sem sice sílu moc mluvit,ale byl sem rád,že za mnou přišla.Cítil sem se s ní v bezpečí,stejně jako s Billem.Dokonce mě nakrmila další přesnídávkou ,protože jí to nakázal Bill .Bylo sladké vnímat,jak se o mě bojí a starají…

Než sem se nadál,bylo kolem půl deváté.Bill tady byl mezitím snad pětkrát ,ale při poslední návštěve mi slíbil,že už nepřijde .Ujistil mě o tom také tuctem něžných polibků .Kdyby jste jej viděli.Nic roztomilejšího a krásnějšího sem neviděl.Když sem mu oznámil,že už možná zítra půjdu domů,byl nadšený.Konečně se usmíval a slzy vystřídal jeho nádherný smích ,který sem na něm tolik miloval.

Když sem ale zůstal sám ,bylo mi najednou smutno.Nikdy sem neměl rád nemocnice a tohle prostředí mě celkově děsilo.Venku byla bouřka a já se nemohl ani pohnout.Lékař mi přikázal ležet a odpočívat a tak sem se jej snažil poslechnout.Chtěl sem udělat všechno proto,abych už zítra mohl jet domů…

Je to zvláštní..to slůvko sem nikdy předtím nepoužíval a najednou nádherně hřálo u srdce.

Pobaveně sem protočil očima ,když se klika na dveřích opatrně prohnula.Tušil sem,že ještě přijde.

I když mi doted´ vůbec nebylo do smíchu ,musel sem se usmát.Bolest sem vůbec nevnímal.Těšil sem se,až budu moct spatřit jeho tvář.

Úsměv mi však zmrzl na tváři téměř okamžitě.Šokovaně sem se díval na přicházející osobu.Nemohl sem tomu uvěřit,nechtěl sem .Vzápětí sem poníženě sklonil tvář a odvrátil sem se."A-hoj",ozvalo se ode dveří slabým hlasem.Neodpovědel sem.

Smutným pohledem sem sledoval sádru ,ve které sem měl ruku a z celého srdce sem si přál jenom jediné,aby odešel."J-já …nevím,co bych ti měl říct" ,podešel blíž k mé postely ,bledé vlasy se mu zaligotali v záři malé lampičky,kterou sem měl u postele.Cítil sem na sobě jeho provinilý pohled.

"Nemusíš nic říkat",zašeptal sem.Myslel sem,že odejde.

Chvilku bylo ticho."To já sem to udělal",z tónu jeho hlasu sem poznal,že pláče.Konečně sem k němu zvedl svou tvář.Pohled na ni zřejmě nebyl moc příjemný,jelikož ve tváři ještě více zbledl a nečekaně rychle vyvalil oči."Udělal si co?",raději sem se na něj nedíval.Andreas nejistě přešlápl na místě .Bylo vidět,že je zoufalý.Akorát sem nerozuměl tomu proč.

"To já sem mu
řekl ,kde tě najde",řekl to tak tiše,že sem měl problém mu porozumět,přesto se mi ta slova nelítostně vyrývala do srdce."Cože?!",na krátkou chvíli,jakobych zapoměl dýchat.Vědel sem,že mě nenávidí ,ale tohle sem nečekal.Nemohl sem tomu uvěřit.

"Myslel sem,že tě odvede pryč.Chtěl sem jenom,abys odešel.Tohle ne",hlas se mu zasekl a jen se na mě zničeně díval.

"Odejdi",slzy se mi drali do očí přímo raketovou rychlostí.Stékali po dobitém líci a rtech.Všechno mě bolelo deseti násobně víc.I přes všechnu tu bolest sem se mu otočil zády ,tvář sem zabořil do polštáře a přál sem si jediné -aby tady byl Bill se mnou.Bylo mi jedno,jestli tam Andreas pořád stál .Byl sem ochoten počkat tak dlouho,dokud by neodešel.Po několika minutách se za ním konečně zavřeli dveře a já přepukl v tichý pláč….

…

Přešlo sotva dvacetčtyři hodin a všechno se tak změnilo.Nepříjemné nemocničné prostředí bylo náhle pryč a já ležel v Billově pokoji,v jeho postely a vedle něj.Hope si vesele hrála se svým míčkem .Neviděl sem ji tři dny ,ale hned na první pohled bylo jasné,že už to není to roztřesené a vyděšené štěňátko.Byla ještě pořád nejistá ,ale bylo vidět,že značně přibrala na váze .Ted´ už sme neměli jediné pochyby,že by z ní nemohl vyrůst zdravej pejsek.

"Jsi unavený?",Bill se nade mnou skláněl,na tváři mu pohrával jemný ůsměv.Bylo vidět,že je opět šťastný.Hladil mě po tváři a já si se zavřenýma očima užíval každého doteku.Na to,co mi v nemocnici řekl Andreas,sem vůbec nemyslel a Billa sem tím zatěžovat ani nechtěl.

Po dlouhé době mi bylo opět tak krásně.I když sem mohl zatím jenom ležet ,byl sem rád,že sem u něj.Téměř neznatelně sem zavrtěl hlavou .

"Ještě pár dnů",šeptal ,zatímco láskyplně hladil mé rty."A budeme se moct líbat",roztomile si skousl rty a lehce mě políbil."Moc se na tu chvíli těším",jednou rukou sem jej pohladil po vlasech,zatímco tu druhou sem si ani necítil."Já taky",nádherně se na mě usmál a já vědel ,že nikdy nikoho nebudu moct milovat tak,jako jej.

Prsty sklouzl z mé tváře na můj hrudník a v přímém očním kontaktu pomalounku rozepínal jeden knoflíček mé bledé košile, za druhým.Jakmile rozepl i poslední knoflík ,rty se přitiskl k mé obnažené kůži a zlehka líbal každičký její milimetr.Otíral se tváří o mé břicho, každou modřinu
mi několikrát pofoukal .Nakonec se ke mně přitulil a jenom se na mě díval.Nic neříkal a já také ne.Nechával sem jeho oči klouzat po mé tváři…

Slovo, jen slovo, máš na mysli to, co říkáš,

Láska, není láska, dáš jí pryč.

Všichni musíme dát

Dej nějaký dárek, aby se to změnilo!

Poslat to dál, dál a dál

Jen ten jediný, který může hojit jiného,

Být od sebe a dotýkat se srdci

Jen jedna jiskra začne oheň!

S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!

Ať je to silné,

Lehký svit a poslat to dál!

Jen úsměv

A svět se bude usmívat spolu s vámi,

Že malý

akt lásky

znamená jeden možná dva!

Pokud budeme mít šanci

pro změnu okolností

Představte si, všichni, co můžeme dělat

Pokud bychom,

poslat to dál, dál a dál

Jen ten jediný, který může hojit jiného,

Být od sebe a dotýkat se srdci

Jen jedna jiskra začne oheň!

S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!

Ať je to silné,

Lehký svit a poslat to dál!

Poslat to dál

A tam je síla ve všech rozhodnutích co děláme,

Takže začínám teď, tohle není chvíle pro odpad!

Slovo, jen slovo, máš na mysli to, co říkáš,

Láska, není láska, dáš jí pryč.

Všichni musíme dát

Dej nějaký dárek, aby se to změnilo!

Poslat to dál, dál a dál

Jen ten jediný, který může hojit jiného,

Být od sebe a dotýkat se srdci

Jen jedna jiskra začne oheň!

S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!

Ať je to silné,

Lehký svit a poslat to dál

dál a dál

Poslat to,

Jen ten jediný, který může hojit jiného,

Být od sebe a dotýkat se srdci

Jen jedna jiskra začne oheň!

S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!

Ať je to silné...

autor: B-Kay