Hope 32.

autor: B-Kay

Zavřel sem oči .Snažil sem se usnout ,ale nešlo to.Hlavou se mi honili různé myšlenky ,většinou směřující k tomu ,jaké to bylo před tím,než sem Toma poznal.Těch několik dlouhých měsíců sem většinou přeseděl v tomhle pokoji v domění ,že mi to nějak pomůže.Odmítal sem k sobě kohokoliv pustit.S nikým sem nemluvil .Všechno mi přišlo náhle bezvýznamné a bezcenné.Až ted´ si uvědomuju,jak moc sem musel mamku trápit.Pocítil sem to dokonce na vlastní kůži.Poznal sem ten pocit,jaké to je,když se někomu zoufale snažíte pomoct ,ale ten dotyčný o to nestojí.Odmítá vás a vzdává se bez boje…

Možná že by to i Tom vzdal ,kdybychom se nezblížili.Můj nesmělý polibek zřejmě odstartoval něco ,díky čemu tady se mnou zůstal.Díky tomu polibku se v nás zrodilo malé semínko váhání a lásky.To období bylo tak nejisté.Dny,kdy sem tajně doufal ,že cítíme to samé.Dny,které sem strávil nesmyslným přemlouváním sebe samého ,že to,co sem k němu pocítil ,není láska.

A ted´ leží vedle mě.

Klidně odpočívá a nic jej netrápí.Cítil sem dotek jeho dlaní na bříše ,horký dech mi ovanul tvář pokaždé,co se hlouběji nadechl.Byl nádherný.Sledoval sem jeho měkké rysi ,bledou pleť a nádherně plné, malinové rty.Řasy se mu lehce chvěli a víčka ukrývala ten nejhlubší oceán.Popravdě sem nevědel jistě,kdy sem se do něj zamiloval.Možná že to bylo hned ,co sem uviděl jeho vystrašený a nesmělý pohled.Nebo když sem uslyšel jeho hlas.Řekl mi jedno jediné slovo,pouze své jméno a mě i přesto fascinoval.Nikdy sem mu o tomhle neříkal .Možná sem nenašel odvahu přiznat se s něčím takovým .Pravdou však bylo ,že mě ten špinavý a vyděšený kluk ,naprosto pobláznil .Touha pomoct mu se pomalu měnila v touhu být s ním ,milovat jej a být ním milován.

Přitulil sem se k němu ještě víc.Hned sem vědel,co musím udělat ,abych mohl usnout.Opatrně,abych jej neprobudil ,sem se opřel hlavou o jeho hrudník .Možná se budu opakovat,ale tlukot jeho srdce byl zvukem,který mě jako jediný ujistil,že je skutečně v bezpečí a že se mu nemůže nic stát.

Na rozdíl od Hope ,které srdce jistě sláblo každým dnem víc a víc.Ještě jednou sem se na ni podíval,její poloha však byla pořád stejná.Ležela na dece nedaleko postele,dvou misek před sebou si vůbec nevšímala a dívala se na mě.Její pohled mi několikrát probodl srdce.Jakoby mi říkala Pomoz mi ,ale já to nedokázal.S Tomem sme se snažili udělat pro to malé klubíčko všechno .Opravdu sme se snažili ,ale nevyšlo to.Chtěl sem ji pomoct .Opravdu sem se nechtěl jenom tak smířit s myšlenkou,že ji utratí.Bylo to uplně stejné ,jako tehdy,kdy sem se nechtěl smířit s myšlenkou ,že se Tom ze své bolesti a trápení nedostane ..Ale tady mi bylo prošení ,naléhání a tíšící slova,uplně zbytečná.

Opět sem cítil,jak se mi do očí derou slzy ,proto sem od ní odvrátil pohled a tváří sem se zavrtal do Tomova trička.Snažil sem se myslet na cokoliv jiného,jenom ne na zítřek ,který mohl být pro Hope rozhodujícím…

(Tom)

Když sem se brzo ráno probudil ,zmateně sem se rozhlížel kolem sebe.Vůbec sem si nepamatoval,kdy sem usnul.Skrz bledé závěsy do pokoje pronikalo chladné světlo .Bylo mi jasné,že je ještě moc brzy ,aby venku svítilo slunce.Unaveně sem si protřel oči a zadíval sem se na Billa, spícího hned vedle mě.Na bledých tvářích se mu vyjímali stopy po slzách.Nemusel sem vůbec hádat,proč plakal.Tiše sem se sklonil k jeho tváři ,láskyplně sem jej políbil do vlasů a s letmím ůsměvem sem pozoroval ,jak se výraz jeho tvář měnil z posmutnělého
,na uvolněnejší.Nechtěl sem,aby se trápil.Už bylo toho trápení až příliš.Trápil sem se téměř celý život a najednou sem dostal šanci,být šťastný .Chtěl sem,aby byl i on.Myslí mi prolétla vzpomínka na to,jak sme se slibovali útěk .Jak roztouženě sme mluvili o tom,že spolu utečeme hodně daleko,až se to všechno nějak vyřeší…

Vylezl sem z postele,několika kroky sem podešel až k dece, na které spala Hope a pomalu sem si klekl na kolena ,hned vedle ní.V té chvíli se vzbudila
a roztřásla se.Pohled na ni byl přímo zoufalý.Cítil sem takový hněv a úzkost .Nenáviděl sem bratrance za to ,jak nelidsky s ní zacházel.Nenáviděl sem sebe ,že sem se neodvážil přijet dřív.Nenáviděl sem svou zbabělost ,svůj strach .Možná mohlo být všechno uplně jinak,kdybych jej v sobě dokázal potlačit.

Opatrně sem ji vzal do dlaní a posadil sem si ji na klín.V jejich očích ,jakoby se odrážel můj pohled.Tenhle pohled sem potkával pokaždé,když sem se jako malý kluk, podíval do zrcadla .Pokaždé ,když na mě nakřičel…pokaždé,když mi ublížil…Rozuměl sem ji.Prošel sem si přesně tím,čím i ona…

Beze slova sem ji pohladil za krkem .Nemluvil sem.Bylo mi jasné,že po ní neustále křičel stejně jako po mě.Lidský hlas ,to mohlo být to,co ji nejvíce děsilo.Proto sem zůstal potichu ,neřekl sem jediné slovo.Namočil sem prst do misky s vodou a přiložil sem ho k ní.Díval sem se na ni klidnýma očima ,nechtěl sem ji vyděsit.Trpělivě sem čekal,dokud se sama nesklonila k mému prstu a nejistě jej olízla. S ůsměvem na rtech sem to zopakoval hned několikrát .Hope se v mích dlaních pomalu přestávala třást ,sama se natahovala po mém prstu a když sem ji položil vedle misky s vodou,začala pít uplně samotná."Ty jsi šikulka",pochválil sem ji šeptem. Nevědel sem proč,ale srdce mi poskočilo zvláštní radostí.Vědel sem,že její stav se nijak významně nezlepšil,přesto sem si byl jist,že udělala velikej pokrok,když se napila uplně sama.

Jakmile sem si vzpoměl na vodu,dostal sem i já žízeň.Ještě jednou sem se ohlédl na krásně spícího Billa a vyšel sem z pokoje nadšený,kdy mu budu moct říct,že Hope pila samotná…

Cestu do kuchyně sem vůbec nevnímal.Myšlenkama sem byl někde uplně jinde.Z přemýšlení mě probral až zvuk zvonku a následné tiché klepání.Nejistě sem podešel ke dveřím , pomalu sem je otevřel a zůstal sem zděšeně hledět před sebe.Chtěl sem dveře zase rychle zavřít ,ale byl sem vyděšeným a mnohem slabším soupeřem.Nevnímal sem jeho křik .Nevnímal sem ani rány,které mi uštědřil.Bál sem se jenom o bezpečí Billa a jeho mámy.Nic jiné pro mě v tu chvíli nebylo důležité.Cítil sem,jak mě násilím vleče ze dveří ,celé tělo mě nepříjemně pálilo,tvář sem si necítil.Předtím než se mi zahmlilo před očima
,sem dokázal rozeznat osobu ,rychle běžící ke mně…

Pak už sem si nepamatoval vůbec nic.Svět se se mnou zatočil a já zřejmě v bezvědomí klesl k zemi…Ani nevím,jak dlouho sem byl mimo.Když sem se však konečně probral ,ucítil sem ,jak mě někdo držel za ruku a hladil po tváři.Snažil sem se zhluboka nadechnout ,ale pichlavá bolest byla až příliš prudká.Nešlo to.Když sem se pokusil rozlepit víčka zjistil sem,že nemám žádnou sílu."Tome",slyšel sem jakoby z dálky."Tome",najednou sem si začal vzpomínat na to,koho sem uviděl za dveřma. Tak moc sem se bál otevřít oči .Kdybych mohl zvednout ruce,ukryl bych si tvář před dalšími úděrmi,které mě jistě čekali."Tome,slyšíš mě?",po několika vteřinách se mi konečně podařilo otevřít oči.

Místnost,ve které sem se nacházel sem nepoznával.Všechno kolem mě bylo bílé a až příliš zářivé.Ležel sem na postely ,neschopen pohybu ,přesto neskonale šťastný ,prože sem vědel,že nejsem u bratrance.Otočil sem se tváří na osobu ležící vedle mě.

"P-pani Kaulitzová?",svůj hlas sem nepoznával.Neměl sem sílu vyslovit jediné slovo.

"Ano,sem tady" ,i přes slzy,které ji stékali po tváři se na mě usmála a pohladila mě po líci.

"J-jak",navlhčil sem si opuchlé rty jazykem."Jak sem se sem dostal?",nemluvil sem.Spíš to byl jenom vysílený šepot.

"Přišel si pro tebe .Ošklivě tě zbil .Seděla sem v kuchyni a když sem uslyšela jeho křik,vzala sem pánev ",přisahal bych,že se začervenala."A ovalila sem jej ní po hlavě.Pak sem zavolala policii a rychle sem tě přivezla sem", pořád mě hladila a neustále plakala."Děkuju vám",cítil sem neskutečnou bolest v pravé ruce ,kterou sem měl nejspíš zlomenou."Přišla sem příliš pozdě ,příliš pozdě",zadívala se mi hluboce do očí ."Je mi to tak líto",bylo na ni vidět,že se trápí."To nemusí ",trpce sem se pousmál .Jedno oko sem měl mírně nateklé ,každej pohled ,každej sebemenší pohyb ,neskutečně bolel.

"A co Bill?Je v pořádku?",zeptal sem se tiše .Byl sem rád,že tady ted´ nebyl,i když sem nevědel,kde vlastně je.Simone krátce sklopila pohled."Ještě to neví.Volal mi,ale já sem mu řekla,že sme šli nakoupit.Zbláznil by se.Když má strach,řídí jako šílený a já nechtěla,aby si ublížil i on",přiznala smutně. Oba sme moc dobře vědeli,že se to stejně provalí.Nákupy přeci nikdy netrvali déle než dvě hodiny.Ale byl sem klidnější ,když mi řekla,že je Bill v pořádku.Jenom na tom jediném skutečně záleželo.

"Podívej,koupila sem ti nějaké ovoce a dětské přesnídávky .Ted´, když máš bolavé rty ,se ti budou jíst dobře,protože nebudeš muset kousat.A krom toho,jsou skvělé.Ta prodavačka mi je doporučila .Také sem ti koupila nějaké džusy a večer bychom ti s Billem přinesli nějaké oblečení ",byla tak moc hodná.Nevědel sem,jak bych jí měl za to všechno poděkovat.Obyčejné slůvko Děkuji ,by ani z poloviny nevystihovalo to,co sem cítil.Zachránila mě ...

Simone v tu chvíli absolutně nepomyslela na to ,co se stalo minulou noc.A i když ji to několikrát přišlo na mysl,bylo jí to jedno.Ted´ pro ni byl důležitý jenom život toho chlapce a život jejího syna.Konečně si dokázala přiznat
,že žila jenom pro ty dva.

"Bolí tě něco?Nemám zavolat sestru?",opravdu se snažila.Cítila se lépe.Jakoby tím vším chtěla odčinit to,jak se k němu předtím zachovala.

"Bolí,ale dá se to zvládnout.Jak dlouho tady budu muset zůstat?",zeptal se smutně a zadíval se na ni nešťastnýma očima."To nevím.Lékař říkal ,že několik dní.Si slabý ,po celém těle máš jenom modřiny a podlitiny .Tady ti bude lépe a budu i já klidnější.Akorát Bill bude zoufalej",povzdechla si.Vědela si představit,jak Bill zareaguje,když mu poví skutečnou pravdu.

"Pani Kaulitzová,já…nechci,aby mě viděl v tomhle stavu",vydechl ztěžkle a kvůli
bolesti ,která se mu valila celým tělem krátce stiskl víčka.Simone uplakaně přikývla,ještě jednou jej láskyplně pohladila po tváři a políbila do vlasů."Vrátím se a přinesu ti nějaké oblečení,ano?",slibovala u dveří.Tom neznatelně kývl a když odešla ,zpod přivřených víček mu steklo několik slz.Proč se to muselo stát ? Čím si to zasloužil,že musí takhle trpět ? Kdoví jak dlouho ted´ neuvidí Billa…Kdo jej vlastně prozradil ?

Tolik otázek mu vířilo hlavou .Nedokázal však dělat vůbec nic.Neměl sílu bojovat dál…

Když už nic víc nepůjde
stanem se andělem-jen pro tebe
a zjevím se ti v každé tmavé noci
a potom odletíme daleko odtud
už nikdy se navzájem nestratíme

když se mi zjevíš poprvé
představuji si, že nahoře
s obláčkama pro mně pláčeš
čekám na tebe nekonečně dlouho,
ale zas tak nekonečné to není,
protože jsi řekl:

mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…

autor: B-Kay