Hope 30.

autor: B-Kay

"Nemůžu tomu uvěřit",zašeptal mi do vlasů,jak mě pořád silně objímal.Tulil si mě k sobě,líbal mou tvář ,neustále se mě měkce dotýkal.Z očí mu stékali drobné slzy .Lhal bych,kdybych řekl,že mě do pláče nebylo.Stalo se to všechno tak strašně rychle.Přímo neskutečnou rychlostí se můj život uplně obrátil a mě to ještě pořád plně nedocházelo.

"Čemu?",zeptal sem se tiše .Bill se mi zadíval hluboce do očí ."Tomuhle všemu.Jsi tady ,tady se mnou.Nikdy sem nevěřil,že by to mohlo takhle dopadnout.Byl sem smířený s tím,že odejdeš a já zůstanu sám "smutně sklonil tvář k mím ramenům a opřel se o mě."Slíbil sem ti ,že zůstanu",pohladil sem jej po mokrých vlasech .Stáli sme pod sprchou už několik minut,k mytí sme se však zatím vůbec nedostali.A ani jednomu nám to nepřekáželo.Nepotřebovali sme se mýt.Oba sme byli vykoupaní .Sprcha byla jenom jakousi záminkou ,abychom mohli být spolu ."Já vím",mumlal proti mé kůži ."Akorát sem měl strach,že tě ztratím",bylo tak krásné slyšet,že na vás někomu skutečně záleží.

Tyhle pocity sem nikdy předtím nepoznal.Nevědel sem,jaké to je,když má o vás někdo strach.Jaké to je,když někdo potřebuje být s váma,protože vás má rád.Jaké to je,když cítíte skutečnou lásku…

Pohled mi padl na vodní kohoutek .

Bylo to tak dávno...přesto přesně vím,jak sem se tehdy cítil.

Bratranec měl taky takový kout.Akorát měl kohoutek na vodu mnohem výš a já na něj jako malej nemohl dosáhnout.Stavěl sem se na špičky ,skackal sem ve snaze zatočit ním ,ale nešlo to.Byl sem tak zoufalý.Zoufalství však bylo mnohem menší ,než strach,který sem cítil.Neměl sem odvahu jít za bratrancem a požádat jej,aby mi tu vodu pustil.Raději sem si přinesl z pokoje malou židličku ,na kterou sem nemotorně vylezl a tu vodu sem si pustil sám.Když sem ji chtěl vrátit zpátky,na vlhkých dlaždičkách mi uklouzla noha a já sem upadl.Ošklivě sem si udeřil nohu .Nebyl tam nikdo,kdo by mi pomohl vstát a pofoukal mou bolístku.Nikdo,kdo by mě přitulil a svými slovy mě ujistil,že bude zase všechno dobré.Nikdo…

Ještě pevněji sem se přitulil k Billově hřejivému tělu.Tak moc sem jej potřeboval mít u sebe.Nedokázal sem si představit ,jaký by byl můj život bez něj.

"Třeseš se",slyšel sem jeho hlas ,jakoby z dálky.Byl sem natolik zamyšlený,že sem uplně zapoměl na to,že jsme ještě pořád ve sprše."Počkej",Bill vypnul vodu ,opatrně vyšel z prosklenných dveří a vzal do dlaní župan a velikej ručník."Zvedni ruce",podešel zpátky ke mně s něžným výrazem ve tváři
a když sem tak udělal ,pečlivě mě zabalil do županu,jako malé dítě."Je ti zima?",vlhkou dlaní mě pohladil po tváři a omotal si kolem boků ručník.Byla mi zima,ale ne taková,abych to nezvládl.Nechtěl sem mu přidělávat zbytečný starosti a tak sem jenom zavrtěl tváří."Mamka by se měla každou chvilku vrátit.Pomůžeš mi s večeří?",na krátkou chvíli posmutněl ,vzápětí si však všiml mého ustaraného pohledu a proto se usmál.Bylo mi jasné,proč byl najednou tak smutný.Měl strach o Hope ..

Já sem se cítil uplně stejně ,dokonce možná ještě hůř ,protože sem si dával za vinu to,že sme přišli příliš pozdě.Možná kdybych se osmělil dřív ,nemusela by dopadnout takhle.Možná ,kdyby měla taky šanci utéct ,jako sem měl i já ,udělala by tak..Oba sme byli zavřeni v kleci.Zatímco ona měla klec skutečnou,pro mě se klecí stal bratrancův dům…

…

Simone se vrátila asi o dvě hodiny později.S Billem sme zatím stihli udělat večeři ,dokonce nám zůstala chvilka i pro sebe.Seděli sme na gauči v obýváku a jemně sme se líbali.Až příchod Simone ,přerušil naši společnou chvilku a ne příliš šťastně...

Přišla posmutnělá s nejistým výrazem ve tváři.Hope nesla v malém košíčku .Stačil jediný pohled do jejich očí abych zjistil,že to zřejmě nedopadlo dobře.

"Tak co? Bude v pořádku,že ano?",Bill se k ní priřítil s optimistickým výrazem ve tváři a láskyplně k sobě malého pejska přitulil.Jakoby ani nečekal na odpověd´.Vzal ji do kuchyně a cestou ji šeptal ,že jí dá napít.Když sme se Simone osaměli ,smutně sem sklonil tvář a čekal sem.Bylo mi jasné,že to nechtěla říkat před Billem.

"Doktor řekl ,že to nevypadá dobře.Je slabá,odmítá jakoukoli potravu ,dokonce nechce ani pít.Řekl,že by jenom trpěla.Je
prý velmi malá šance,že by se z toho dostala.Řekl,že by bylo lepší ji…",najednou přestala mluvit a zhluboka si povzdechla."Jak malá šance?",zeptal sem se nešťastně .Cítil sem se za to všechno zodpovědný.Měl sem to udělat dřív.Kdybych jen tušil…

"To nevim.Řekl,že malinká.Dal ji nějaké injekce ,ale tvářil se tak,jakoby to dělal jenom kvůli tomu,že sem tam byla s ní ",smutně pohlédla směrem ke kuchyni,odkud se ozýval Billův hlas."Nemůžu mu to říct",opět pohlédla na mě.Nebyl sem si jistý,zdali to zvládnu.Bylo mi z toho všeho na nic.

Sklopil sem pohled ,ramena mi povadla a já stal před ní jako hromada neštěstí."Víte,když mě Bill našel ,byl sem na tom podobně jako Hope.Odmítal sem s ním mluvit ,nechtěl sem se na něj ani podívat.Bál sem se uplně všeho .Všechno bylo pro mě nové a tak jiné.Ale on to nevzdal.Nevzdal to se mnou ,protože mi chtěl pomoct.Můžete mi věřit,že udělá pro toho pejska cokoliv,jako to udělal i pro mě ,aby mi bylo líp.Já mu tu naději nevezmu .Je mi to líto,ale nemůžu",cítil sem,jak se mi do očí derou slzy.Vědel sem,že alespoň ted´ musím být tím silnějším ,ale nešlo to.

"Tome",chytila mě za ruku a lehkým pohybem mi setřela slzu ,která mi stékala po líci.

"Nevím,kde ses tady vzal ,ale pro mě jsi zázrakem",nic víc neřekla jenom mě láskyplně políbila do vlasů,ještě jednou mě pohladila po uplakané tváři a šla za Billem.Nedokázal sem se hnout.Pořád sem šokovaně hleděl před sebe ,kde ještě před chvilkou stála žena,která mě ještě nedávno nedokázala vystát…Jsi pro mě zázrakem…

"To ne",zašeptal sem spíš pro sebe."Váš syn je mím zázrakem"…

(Bill)

Po večeři sme se ještě chvilku společně dívali na televizi,než nám mamka popřála dobrou noc a šla si nahoru lehnout.Vypnul sem televizi a nechal sem puštěné jenom rádio,ze kterého se tiše linuli pomalé tóny nějaké písně.Bylo uplně jedno,co to bylo za píseň ,důležité bylo jenom to ,že sem se mohl konečně k Tomovy přitulit a naplno si užívat jeho blízkost."Snědla něco ?",zeptal se mě spíš opatrně .Pohledem sem sklouzl na malé klubíčko ,třesoucí se na Tomově bříše a bezmocně sem zavrtěl tváří.

"Nedokázal ji pomoct,že?",zeptal sem se smutným hlasem .Tom mě konejšivě políbil do vlasů a ještě více si mě k sobě přitulil."Nesmíme to vzdát",byl tak skvělý.Chtěl mě uklidnit a dodat mi sílu,abych věřil,že to všechno dobře dopadne.Ale při pohledu na Hope,která ztěžka dýchala a neustále se neklidně třásla,mi bylo akorát tak do pláče.

"Chceš tancovat?",překvapeně sem zvedl tvář k té jeho ."Myslels to vážně?",odpovědí mi bylo veselé pokývání hlavou.Opatrně položil Hope vedle sebe,vstal a natáhl ke mně dlaně.Nemohl sem tomu uvěřit.Uplně vyvedený z míry sem jej následoval doprostřed obýváku.Chytil mě kolem boků a já sem se k němu téměř automaticky přitulil.Dlaně sem položil na jeho záda a hlavou sem se opřel
o jeho rameno.Nechal sem se jím vézt.Neměl sem dost síly a tak sem jenom vnímal,jak mě lehce houpe do rytmu písně .Jeho vůně a teplo,které z něj vycházelo,bylo tím nejkrásnějším na celém světe."Miluju tě ,strašně moc tě miluju lásko",vydechl mi do ucha a mě v tu chvíli steklo několik slz.Jak dlouho sem na tuhle chvíli čekal ?...

Simone tiše kráčela dolů do kuchyně.Nečekaně ji přepadl hlad a tak se do kuchyně vkrádala jako malé dítě ,které se bojí ,že by ji mohli přistihnout rodiče.Jako myška procházela kolem obýváku a rychle přiběhl k lednici,ze která si vytáhla hned několik dobrot.Spokojená a nesmírně nadšená se vracela zpátky nahoru a už ted´ se těšila,jak moc si pochutná .Vědela,že to není spárvné,ale těmihle stavy si jistě prošli snad všichni.

U dveří obýváku však nečekaně zastala.Televize byla vypnuta ,celý pokoj osvětlovalo jenom několik svíček .Celým pokojem se nesla romantická melodie jisté písničky ,do které se pomalounku pohupovala dvě těla.Simone málem vykřikla překvapením ,když je uviděla.Byli k sobě pevně přitulení ,tančili a líbali se.Myslela si,že se jí to všechno jenom zdá.O to víc,když spatřila Hope,která seděla u své mističky s jídlem a spokojeně si hrála s keksem ve tvaru kostičky….

(Bill)

Cítil sem se,jakobych se vznášel.Tom mě držel v náručí ,tančil se mnou a líbal mě…Ach bože,jak krásně líbal.Přál sem si,aby ta chvíle nikdy neskončila.Se zavřenýma očima sem opětovával všechny jeho polibky. Byli tak lehké .Ledva sme se dotýkali rty."Slib mi,že mě už nikdy nepustíš",zasténal sem do jeho rtů ."Nikdy",vydechl,a já cítil,jak mě zvedl do své náruče .Tančit však nepřestával."Nikdy",zopakoval a nádherně se usmál.Musel sem se usmát taky.Byl sem tak šťastný.V tu chvíli pro mě neexistovalo nic jiného .Jenom my dva a naše láska…

Uvěřil bys, že na něco čekám?
Uvěřil bys, že držím noc pevně v rukou?
Sám v temnotě
Cítím ve svém nitru bolest
Jen ty mě můžeš uzdravit

Je to něco, co nemůžu snést
Cítím se tak ochromený
Nemůžu myslet na nic jiného
Než na tebe
Ovládáš každý okamžik
Jsi vzduch kolem mě

Láska je občas osamělá cesta
Jdu pořád dál
Až k okamžiku, kdy budeš můj
Je to dlouhá cesta
Tam, kde k sobě patříme
Ale dojdeme tam brzo...

autor: B-Kay