Hope 9.

autor: B-Kay

(Tom)

Nejenom nedokázal,ale také nechtěl.Jak bych taky mohl ? Jeho polibky byli tak nádherně křehké…tak zvláštně nesmělé…Líbal mé rty,jakoby byli z porcelánu.Byl jediným člověkem,kterému sem ještě mohl věřit. Můj život nestál za nic.Do doby,než sem jej poznal ,sem měl svůj osud jistý.Myslel sem si,že skončím na ulici jako ubohý bezdomovec už napořád.Do toho parku mě tehdy musela přivést nějaká zvláštní síla.Jinak si to už neumím vysvětlit.

Nikdy sem přeci neměl štěstí.

Pamatuju si jediný jeden den,kdy sem byl šťastný.Jeden jediný den během devatenácti let.Bylo mi pět a měl sem narozeniny.Bratranec jako každej rok uplně zapoměl,že existuju. Pamatuju si, jak sem si hrál na malém pískovišti za domem , a smutně sem dělal pískové koláčky.Neměl sem své dílo ani komu ukázat.Tehdy sem ještě přátel moc neměl a i těch pár,co sem měl ,sem navštěvovat nemohl.Byl sem až příliš malej .Toho dne se k nám zatoulalo malé štěně .I když sem se z něj nemohl radovat dlouho ,alespoň nachvilku sem měl možnost poznat,jak hezké dokáže štěstí být…

Nechci se litovat .Nemám rád lítost a ani já sám lidi nelituju.Zřejmě sem udělal něco špatně…možná že sem si to všechno zasloužil…

Už to nevydržel.Musel se od Billa odtáhnout.Nemohl mu to dovolit.Bill do jeho světa prostě nepatřil.On by mu nikdy nemohl nabídnout to,co jistě potřeboval.Nikdy by s ním nemohl být šťastný .Jejich životy byli prostě až příliš odlišné.Bill mohl mít jakoukoli holku.Na Sáru by pomalu zapoměl a založil by s ní rodinu přesně tak,jak to plánoval s ní.Říkal mu přeci,že ji chtěl požádat o ruku.Připadal si,jakoby se mu do života připletl jenom proto ,aby mu ublížil. I když by to nikdy vědome nedokázal ,přišlo by to samo.Vědel to.

"Musím odejít",zašeptal .

Rty se mu neovladatelně chvěli,jak se snažil neplakat.Billova klidná tvář se pomalu měnila v nechápavou a nešťastnou."Cože? Proč?",vydechl přímo plačtivě a bezmocně stiskl rty.Cítil se najednou tak prázdný.

"Myslel sem…věřil sem,že …nemůžeš přeci jenom tak odejít ",bezmocně sklonil tvář ,kterou vzápětí ukryl v hloubce svých dlaní.Tom využil Billovy nepozornosti a bezmocně si otřel všechny slzy,již mu stékali po tváři.Tohle všechno bylo nad jeho síly.Musel se bránit ! Bojovat se vším,co cítil ! Předstírat ,že k Billovy nic necítí a odmítat si přiznat očividnou pravdu.Už se na něj nemohl dokonce ani dívat.

Každý pohled na jeho utrápenou tvář bolel mnohem víc,než nepříjemné vzpomínky."Myslel sem,že mě máš rád",mumlal skrz škvírky mezi prsty a jeho tělo se otřásalo vzlyky.Už jenom ta představa,že by Tom odešel ,jej nevědomky ničila.

"Bille,ale já to dělám právě kvůli tomu.Mám tě moc rád a nikdy bych si neodpustil,kdybych ti ublížil",chtěl své chování něčím omluvit.Nějak jej uklidnit a zároveň pomoct i sám sobě.Bolelo to…všechno to tak moc bolelo.

"Ubližuješ mi."

(Tom)

Kdyby jen vědel,že sem byl na tom uplně stejně.Chtěl sem odejít,ale kam bych šel ? Zpátky do světa lidí …zpátky tam,kde sem byl tolik nešťastný.Chtěl sem s ním zůstat.Opravdu to bylo to jediné,po čem sem toužil .Začínal sem cítit ,že čím víc se mu bráním,tím víc toužím po tom,aby se opět neovládl.Ze včerejší noci si pamatuju sice jenom ustřižky ,přesto mám pořád před očima jeho nádhernou tvář a na rtech vášnivou příchuť těch jeho…

Zhluboka sem se nadechl a opatrně sem vzal jeho dlaně do těch svých.Díval se na mě utrápenýma očima.Moc dobře vědel,jak sem se musel cítit , při pouhém pohledu na něj.Netušil sem,co se to se mnou v posledních dnech stalo .Vůbec sem svému chování nerozuměl.Kdykoliv mi přišlo na mysl slovo láska,nebo důvěra,zjevili se mi také dlouhé černé vlasy,pronikavé oči a plné rty. Vždycky sem myslel ,že nenajdu osobu ,se kterou bych
chtěl být.I holka, která mě opustila nebyla ničím vyjímečná.Nemiloval sem ji.Bylo ale hezké cítit,že ona mě jo.Bylo mi s ní hezky .Měl sem ji moc rád ,ale láska v tom nikdy nebyla…

Pokud bylo to,co sem cítil k Billovy alespoň z poloviny tak silné,jak může láska být,mohl
sem si být více

než jistý, že bych se do něj bláznivě zamiloval.Pokud se tak ještě nestalo…

"Omlouvám se",zašeptal sem a zlehka sem jej políbil do vlasů.Potřeboval mě v tu chvíli uplně stejně,jako já jej.Bezmocně sem jej strhl do své náruče a objímal sem jej jako ještě nikdy předtím.Cítil sem jeho hřejivou vůni .Slyšel sem ,jak mi do ucha šeptá prosíky,abych zůstal .A já už sem jej nedokízal déle odmítat.Nedokázal bych jej opustit.Opustit a zapomenout na všechno,co se během několika dní stalo.Nedokázal bych to…

Nakonec všechno skončilo uplně jinak ,než vypadalo.Zůstal sem.Bill mě vzal na procházku a v
městském parku mi ukázal všechna místa,které měl rád.Dokonce sme se společně houpali na houpačkách.Lidi už na mě nehleděli jako na nějakou zrůdu.Vypadal sem jako uplně normální kluk.Nikdo na mě jistě nepoznával,čím vším sem si musel projít.Díky Billovy si na mě hloupě neukazovali a nešeptali si,jakmile sem kolem nich prošel.A dokázal nejen to.Zlomil ve mně štít,který sem si vůči lidem vytvořil.Dokázal sem s ním mluvit.Dokonce sme se spolu smáli.Bylo to všechno opravdu krásný…

Když sem se ještě toho večera zadíval na svůj odraz v zrcadle ,nepoznával sem se.Minulost mě hodně poznačila ,ale najednou ,na mě nebyla vidět.Mohl sem ji jenom cítit.Nikdy na to nebudu moci zapomenout.Bude to prostě pořád se mnou stejně,jako moje nesmělost a nedůvěra vůči cizím lidem.

Ještě jednou sem se zlehka dotkl chladného povrchu a omotal sem si kolem boků dlouhý ručník.Byl sem unavený ,ale nebyl to ten druh únavy,která vás ničí.Bylo to příjemné.

S lehkým ůsměvem sem vešel zpátky do pokoje a překvapeně sem vydechl,jakmile sem na postely uviděl Billa.Vypadal nervózně."J-já promiň .Nechtěl sem ti sem jenom tak vpadnout ,ale chtěl sem si promluvit",bylo na něm vidět,jak strašně se snaží najít ta správná slova.

"To je v pořádku.Klidně mluv",pousmál sem se a podešel sem k němu blíž.Bill také vstal a se skloněnou tváří přikráčel ke mně."Přemýšlel sem",zašeptal, pohledem,však pořád zůstával viset na podlaze.

"O čem?",všechno to bylo zvláštní.V pokoji bylo až neuvěřitelné ticho a tma.Nutilo nás to oba zhluboka dýchat a přemýšlet nad věcma ,které bychom dělat neměli.

Nemusel sem ani čekat dlouho.Stačilo několik vteřin a já mohl cítit Billovy nesmělé dlaně,na svých nahých ramenou.S tichým výdechem sem přivřel víčka a nevědomky pootevřel rty.Když sem oči znovu otevřel ,uviděl sem ,jak fascinovaně hleděl na své dlaně,kterými hladil mou holou kůži.Postupoval pomalu a roztřeseně. Byl vyděšený a přesto měl v očích jiskru touhy.

"Ne",zasténal sem,jakmile jeho prsty sklouzli k uzlíku na mém županu.Myslel sem,že si chtěl promluvit.Takhle to dopadnout nemělo.Bylo však už příliš pozdě.Stačil jeden jediný pohyb a můj ručník tiše sklouzl k podlaze…

Chtěli jsme jenom mluvit,
a teď tady ležíš,
a já ležím vedle,
mluvení,
mluvení...

Pojď sem,
nebudeme rušeni,
to jsem už zařídil,
Nerušit!
Je jedno,
kde budeme zítra,
svět je teď tady uvnitř,
zase tě tam pokládám.

Poslouchám tě,
vidím tvoji tvář,
tvé rty se otevírají,
mluv pomalu,
prosím ne tak rychle...

autor: B-Kay