Hope 25.

autor: B-Kay

(Bill)

"Tome",byl sem bezradný.Tak moc sem se snažil utěšit jej,něčím jej poveselit,nebo alespoň trošičku zvednout náladu .Žádný z mích pokusů však skutečně nezabral.Tom smutně ležel na postely ,na mé otázky odpovídal jenom nedbalým tónem .Ůsměv,který ještě před několika minutama zdobil jeho tvář ,byl náhle nenávratně pryč.Byl nešťastný a jistě i ponížený.Andreas po něm křičel opravdu ošklivá slova.Slova,která si Tom vůbec nezasloužil.Kdybych mohl,připlácl bych mu na vlasy dalších deset kopečků zmrzliny.

"Nemáš hlad? Přinesu ti něco dobrého když chceš hmm?",povzbudivě sem se na něj pousmál .Láskyplně sem jej pohladil po tváři v naději,že by to mohlo pomoct."Děkuju,ale nemám hlad.Nedělej si starosti",pohlazení mi oplatil ,vzápětí však opět smutně dolehl na polštář ,nešťastně hledíc před sebe.Vypadal jako malý zroněný kluk ,kterému se pomalu roucali všechny naděje a sny.A já mu nedokázal pomoct.Byl sem u něj ,mluvil sem s ním ,snažil sem se udělat všechno proto,aby na to přestal myslet.Nepovedlo se."Tak víš co? Přinesu ti něco dobrého .Hned sem zpátky ano?",políbil sem jej."Opravdu si se mnou nemusíš dělat starosti ",smutně na mě pohlédl a sklopil tvář.Takhle zničeného sem jej už dlouho neviděl.Bylo mi do pláče.Od tohohle sem jej měl přeci uchránit ! Sám sobě sem přeci slíbil,že nedovolím,aby mu ještě někdy někdo ublížil.A svůj slib sem nedodržel.Nedokázal sem to…

"Já to udělám rád.Moc tě miluju",vzal sem jeho posmutnělou tvář do dlaní a dlouze sem jej políbil .Celkem dobrým znamením bylo,že mi polibek oplatil."Tak já počkám",zašeptal tiše,zavrtal se do peřin jako malé miminko a ještě jednou na mě smutně pohlédl."Hned sem u tebe",řekl sem tiše a vyběhl sem z pokoje.Mé kroky směřovali přímo do kuchyně,odkud se ozývala pomalá melodie nějaké písničky.

Nemýlil sem se.Mamka stála u sporáku se zástěrkou kolem boků a lehce jimi pohupovala do rytmu písničky z rádia."Můžu s tebou nachvilku mluvit?",zeptal sem se uplně zoufalý.Mamka si mě až ted´ konečně všimla ,přestala tančit a zadívala se na mě ustaraným pohledem."Stalo se něco ?Vypadáš smutně ?Pohádali jste se?",její poslední otázka mě malinko zarazila.

Pohádali jste se?...já bych se s ním nedokázal pohádat .V tu chvíli sem si neuměl představit,že bych měl po něm křičet,nebo dokonce on po mě.Se Sárou sme se hádali často ,ale s Tomem to bylo všechno uplně jiné.

"Ne to ne.Jenom nevím,co mám dělat",přiznal sem smutně .Reakce mamky mě vůbec nepřekvapila.Podešla ke mně ,vzala mou tvář do dlaní a měkce mě políbila do vlasů.Dělala to už když sem byl malý kluk.Pokaždé,když sem upadl ,mě vzala do náruče ,políbila mě do vlasů a usmála se.Věřil sem jejim slovům,že bude zase všechno dobré.Uklidňovali mě a já se cítil v bezpečí.Jenomže Tom tenhle pocit nikdy neznal.Nikdy neměl maminku,která by jej objala, nebo alespoň pohladila.Až ted´ sem si skutečně uvědomil,jakou samotu a úzkost musel prožívat.Každé malé dítě přeci potřebuje cítit lásku a blízkost svých rodičů .A on nikdy nepoznal ani jedno,ani druhé…

"Miláčku ty víš,že se mi můžeš svěřit s čímkoliv a pokud to bude v mích silách,ráda ti pomůžu",nádherně se na mě usmála a ještě jednou mě políbila.Mamka byla prostě úžasná.Proto sem nemohl uvěřit jejímu chování,když Toma vyhodila.Dokonce v ten večer několikrát.

"Jde o Toma.Byli sme na procházce ve měste i s Tilí .Naneštěstí sme však potkali Andrease" ,ůsměv ji na tváři pomalu chabl .Zřejmě jí muselo dojít ,co se mohlo stát."Ošklivě mu nadával.Křičel po něm a ponižoval jej přede všema lidma ",hlas se mi třásl.Znovu mi bylo do pláče."Je strašně křehký .Celej život na něj jeho bratranec křičel a on se prostě ani ted´ nedokázal ubránit "."Jak se cítí ?",zeptala se mě mamka téměř okamžitě."Zřejmě mizerně.Pláče ,pořádně se mnou ani nemluví a já nevím,jak bych mu měl pomoct.Sem z toho uplně zoufalý "…

Simone si zhluboka povzdechla .Bylo jí to všechno tak moc líto.Když jí Bill vyprávěl ,v jakých podmínkách Tom vyrůstal,bylo jí až do pláče.Nevěřila,že by byl tohohle Andreas schopný.Vždycky se k ní i k Billovy choval mile.Byli přeci nejlepší přátelé.Nerozuměla tomu,co se mohlo stát,když se najednou tak změnil.Zřejmě bylo štěstí,že Bill potkal Toma,jinak by se nedozvědel ,jaké povahy ten kluk skutečně byl.

"A co můžu udělat já?",zeptala se tiše.Bill k ní zvedl uslzené oči a pohledem jakoby ji prosil.Bylo zvláštní,že když se smál jeden ,musel se smát i ten druhý. A když trpěl Tom,trpěl tím zároveň i její syn.Jakoby prožívali společně štěstí i bolest…

(Tom)

Seděl sem na postely,zády opřený o zed´,s pohledem směřujícím někam k oknu.Slz,které mi soustavně stékali po tváři,sem si už nedokázal všímat.Bylo mi opravdu hrozně.Když se ozvalo ťukání na dveře,mírně mě to vyděsilo."Pojd´ Bille",křikl sem směrem ke dveřím.Chtěl sem být s ním.Byl pryč jenom několik minut a mě už bylo smutno.Potřeboval sem jej u sebe,protože jedině s ním ,sem se cítil lépe a přestával sem myslet na to,co mi řekl Andreas.A že toho nebylo málo…

Ve chvíli,co za sebou zavřel dveře,sem se k němu otočil tváří.A najednou sem málem upadl z postele."P-pani Kaulitzová?",nenapadlo mě nic lepšího ,než si rychle utřít zvyšky slz,které mi ulpěli na tváři a čekat."Můžu nachvilku?",zeptala se opatrně a podešla blíž.Bylo mi jasné,že to byla Billova práce.I tak sem mu byl za to nesmírně vděčný.V její přítomnosti sem se cítil zvláštně klidný .Vyzařovala z ní energie a teplo,které dodávala tomuhle domu,stejně jako její syn.Bill byl prostě sluníčkem.

"Ano",odpovědel sem nesměle,hlasem ještě pořád poznačeným pláčem.Posunul sem se víc ke kraji postele,aby se mohla posadit.Když tak udělala,melancholicky se kolem sebe rozhlédla a poté pohledem zabloudila k mé tváři.Cítil sem se zvláštně.

"Řeknu ti jedno tajemství chceš?",řekla tlumeným hlasem ,v očích se ji zaleskli slzy."Budeš prvním člověkem,komu o tom řeknu a doufám,že si to necháš pro sebe",mluvila tiše a malinko rozechvěle."Nikomu to neřeknu",slíbil sem ,dlaní sem si protřel vlhké oči a opět sem se zadíval na ni."Když sem byla asi ve tvém věku,možná mladší ,také si mě takhle dobírali.Byla sem ve třídě nejslabší,neuměla sem se bránit a nechala sem ,ať si o mě říkají ,co chtějí.Taky sem takhle po večerech brečela,cítila sem se hloupá a ponížená ",přisunula se blíž."Cítila sem se uplně stejně,jako ty právě ted´ ",šepla tiše a pousmála se."Pak sem ale poznala Billova tátu a on mě naučil, že se nemůžu měnit jenom proto,že to ode mě okolí chce.Byla sem prostě taková,jakou sem měla být a on by řekl,že by mě nevyměnil za nic na světe",nachvilku přestala mluvit,přisunula se ještě blíž ."Prý sem byla pro něj jedinečná .Říkával mi,že by mě ochránil klidně před celým světem a já mu věřila.Vykašlala sem se na pomluvy lidí,kteří mi chtěli ublížit a užívala sem si svého štěstí.Bylo sice jenom krátké a zůstali mi na něj jenom vzpomínky ,přesto to bylo nejkrásnější období mého života.Skus udělat totéž ", pohladila mě po tváři a nádherně se usmála.Bylo to uplně poprvé,co se na mě usmívala.Byl sem z toho uplně v šoku."A už žádné slzy .Věřím,že si se natrápil už dost a je čas na všechno zapomenout",Bill měl prostě úžasnou maminku. Nemohl sem věřit tomu,že byla na mě najednou tak milá.Možná to dělala jenom kvůli tomu,že jí Bill řekl o tom,co se stalo ve měste.

Nejistě sem otevřel ůsta."Ono to není tak snadné.Vy máte Billa,a Bill měl vždycky vás.Nikdy tomu nebylo jinak.Jenomže já sem nikdy
nikoho neměl .Už jako malé mimino sem vyrůstal sám.Zapomenout není lehké .Hlavně když si z vás lidé jenom utahují a nadávají vám",smutně sem se zadíval na své prsty ,kterýma sem žmolil cip polštáře.Byl sem trošičku nesvůj.Možná mě ta náhlá změna Billovy mámy překvapila.Nečekal sem to.

"Tome",promluvila po chvilce ,vzápětí se ke mě však sklonila,pohladila mě po tváři a políbila do vlasů.Nedokázal sem se pohnout.Třásl sem se snad po celém těle.Co se to s ní stalo? Opravdu to dělá jenom proto,aby mi bylo lépe? "Vždycky sem takhle líbala Billa ,když byl ještě maličkej.Byl strašně nešikovnej,v jednom kuse byl na zemi a já jej musela mít neustále na očích,abych si byla jistá,že je v pořádku",ještě jednou mě pohladila ."Si hodný chlapec Tome.Nikdy si neodpustím,jak sem se k tobě zachovala.Máš milé,upřimné oči ,které by nedokázali ublížit",zašeptala ,krátce se na mě pousmála a poté podešla ke dveřím.Když se za ní zavřeli,ještě několik minut sem na ně doslova zíral.Nemohl sem tomu uvěřit.Myslel sem,že sem ji odporný.Že mě prostě nemá ráda a nikdy tomu jinak nebude .Zřejmě sem se spletl…I přes slzy sem se musel pousmát….

Všichni jsme stejní
Člověk ve všech způsobech a vší bolesti (tak nech to být)
Je tady láska, která mohla padat jako déšť (nechej nás pochopit)
Nechejme odpuštění odplavit bolest (co potřebujeme)
A nikdo doopravdy neví, co vlastně hledáme (věříme)
Svět pláče stále víc

Věříme, věříme
Tak tento svět je pro tebe tolik na braní, tak to polož přede mnou
budu všechno co potřebuješ,
v každém směru

Věříme, věříme v lásku...

autor: B-Kay