Hope 11.

autor: B-Kay

Hovor sem však téměř vzápětí ukončil.Jak bych s ní mohl mluvit ? Chyběla mi,to ano ,ale souvisle bych s ní nedokázal mluvit. Kdyby jen tušila,co všechno se ted´ ve mně odehrávalo.Třásl sem se touhou a zvláštní potřebou být s ním. Za přivřenými víčky sem pořád viděl jeho tvář .Jeho vůně mi byla mnohem známější,než ta moje.Nic tak přitažlivého, jako jeho tělo,sem dosud neviděl. Sára byla moc hezká ,ale s Tomem bych ji srovnávat nemohl.On byl
přeci kluk .Strašně krásnej kluk,kterej mi popletl hlavu.

Ze začátku sem si nalhával ,že mě to po chvilce přejde.Že je to všechno jenom důsledek jakéhosi nedostatku intimního kontaktu .Snažil sem se téhle teorii věřit ,ale dnes sem zjistil,že je to zcela zbytečné…

Překvapeně sem zvedl tvář ke dveřím,odkud se ozývali tiché kroky."To ne",zašeptal sem bezmocně
a vyděšeně sem naslouchal ,jak se jejich intenzita pomalu ztrácí.Šel pryč…a jenom kvůli mně.Mělo smysl zastavit jej ? Hned ze začátku mě před sebou přeci varoval.

Nechtěl se mnou zůstat. Nikdy mi nic nesliboval a já neměl jedinou důvod ,myslet si něco jiného.Přesto sem však v hloubi duše doufal,že mě má rád. Že mě má rád natolik ,aby ode mě neutekl.

Vědel sem,jak moc se jeho život liší od toho mého.Byl uplně jiný,než sem byl já,ale právě to, mě na něm přitahovalo.Byl nesmělý a nedůvěřivý .Já však mohl poznat i jeho druhou stránku.Cítil sem jeho dychtivost.Když mě líbal, dělal to hladově .Roztouženě …to přeci nemohla být pouhá náhoda.

Zhluboka sem se nadechl a vylezl sem z postele.Několika tichými kroky sem podešel ke dveřím a vyběhl sem do ztmavlé chodby.Srdce mi bušilo tak prudce ,že mě jeho silný tlukot začínal děsit. Vlastně mě děsilo uplně všechno. Mé chování ,mé myšlenky…všechno bylo uplně jiné než předtím a já si nebyl jist,zdali by to tak mělo být.

Jak sem kráčel prázdnou chodbou byl sem si jist ,že to bylo naposled,co sem jej viděl.Opravdu sem čekal,že už jej nikdy neuvidím ,akorát sem nemohl věřit tomu,že by se se mnou ani nerozloučil. On přeci takový nebyl.Každý můj další krok byl bezmocnější,než ten předešlý .V očích mě tlačili slzy a já už neměl sílu jít dál. Nechtěl sem opět cítit tu prázdnotu .Nemohl mi přeci jenom tak odejít…

Nenašel sem ho.Nebyl ani v obýváku ,ani v kuchyni .Jeho mikina i boty byli pryč.Odešel…

Nešťastně sem svěsil tvář a snažil sem se smířit s myšlenkou ,že to tak prostě mělo být.Po tváři mi tiše stékali trpké slzy ,které nedokázali ani zdaleka vyjádřit bolest ,kterou sem cítil.Všechno to bolelo mnohem víc ,protože se se mnou ani nerozloučil ..

Má ruka dopadla na chladnou kliku a já vyšel ven ze dveří .Očima ,ve kterých jakoby náhle vyhasl všechen život ,sem se zadíval na deštivou oblohu a naslouchal sem pouze drobným kapkám ,které pomalu dopadali na mé zdrcené tělo. Zůstal sem tak několik minut ,dokud mě mokré oblečení nezačalo studit. Byla mi zima, třásl sem se ,přesto sem se nedokázal vrátit zpátky dovnitř.

Šel bych s ním.Raději bych se toulal po ulicích s ním,než
bych měl znovu začít žít bez něj. On byl mím posledním zázrakem…jedinou nadějí ,že dokážu zapomenout na všechno,co mě trápilo.A tu naděj sem nechal utéct.Nedokázal sem ji využít a proto sem opět zůstal sám.

"Bille?",polekaně sem se otočil. Stál asi tak dva metry ode mě .Stejně mokrý ,stejně uplakaný a zoufalý.Díval se mi upřeně do očí ,ale nepřibližoval se. Čekal sem ,dokud nepromluví . Byl sem ze všeho natolik zmatený ,že bych nic rozumného ani říct nedokázal. Proto sem raději čekal.

"Já…chtěl sem odejít.Chtěl sem se ti vytratit ze života stejně rychle,jako sem se do něj vetřel ",musel mluvit hlasitěji ,protože bych jej přes divoký déšť ,nemohl slyšet."Chtěl sem od tebe prostě utéct …bez rozloučení ,bez poděkování,ale " ,nachvilku přestal mluvit a podešel ke mně blíž. Byl bezmocný.Nevědel,co se to s ním děje .V hlavě mu vířilo stejné množství otázek ,jako mě.Cítil sem to ,protože sem mu to dokázal přečíst z očí .

"Nedokázal sem to udělat ",vzlykl a poraženě svěsil ramena.V tomhle boji sme oba prohráli .Bojovat proti něčemu ,co je vopřed neporazitelné ,přece nemá smysl.

"Ani sem nechtěl ",byl tak krásný .Pomalu sem začínal milovat jeho dětsky nevinné oči .Jeho vzácný ůsměv a hluboké polibky.Najednou mi bylo uplně jedno ,že chtěl odejít.Zůstal a nic jiného pro mě nebylo důležité.

"Šel bych za tebou",přiznal sem nesměle .Tom se na mě dlouze zadíval ,přímo naléhavou rychlostí zkrátil mezeru mezi náma ,přitáhl si mě k sobě a hluboce mě políbil.Tohle bylo uplně poprvé ,co něco takového udělal on sám .Vzápětí se ode mě znovu odtáhl a spojil své čelo s tim mím."Třeseš se zimou",zašeptal a krátkýma pusinkama pokrýval celé mé tváře."To není jenom zimou",můj pohled sklouzl k jeho rtům .Musel sem se jich dotknout .Ted´ to však nebylo konečky prstů.Dotýkal sem se jeho rtů těmi svými ,pomalounku sem obkresloval jejich obrys a snažil sem si zapamatovat ,jak nádherně chutnají."Už to nevydržím",zasténal a překvapivou rychlostí mě popadl za ruku.Rozběhli sme se zpátky ke dveřím a dál už sem se nechal vézt jenom jím. Pořád pevně držel mou ruku,jakoby se snad bál,že mu uteču. Cestu k pokoji ,ve kterém přespával už znal celkem dobře. Posledních pár metrů sme přímo utíkali.

Jakmile sme se oba ocitli v jeho pokoji ,zavřel za náma. I když doma kromě nás nikdo jiný nebyl .Nic víc však nestihl udělat. Natlačil sem jej na dveře vší silou a svými polibky sem mu nedovoloval dýchat.Poslepu sem z něj svlékal mokré triko .Nemohl sem se dočkat chvíle ,která měla následovat .Bylo mi uplně jedno,co se stane .Chtěl sem být s ním …toužil sem po něm a dokázal bych pro něj udlěat cokoliv…

Pomalu ve mě něco chladne
Jak dlouho tady oba ještě můžeme být
Zůstaň tady
Chtějí si mě vzít stíny
A když půjdeme
Tak půjdeme jedině ve dvou
Jsi všechno, co jsem
A všechno, co proudí mými žilami
Vždy se budeme podporovat
Jedno, kam pojedeme
Jedno, jak hluboko
Nechci tu být sám
Nech nás společně do noci
Někdy přijde čas
Nech nás společně do noci...

autor: B-Kay