Hope 4.

autor: B-Kay

Bill toho večera uléhal do postele po dlouhé době klidnější a vyrovnaný.Jednou se prostě bude muset smířit,že Sáru už nikdy neuvidí.

Ze začátku ji výdal na každém kroku.Nechtěl věřit tomu,že je pryč.Přišlo to všechno tak nečekaně a právě ve chvíli,kdy si Bill přišel jako nejšťastnější člověk planety.Byl to ten nejtvrdší úder, jakej kdy mohl dostat.Trápil se pro ni strašně dlouho.Lidé se s ním mohli snažit komunikovat,neodpovídal.Mohli se na něj usmívat a povzbuzovat jej,stejně je všechny ignoroval.Byli to všechno jenom pokusy o jakousi útěchu …

Toma potkal právě včas.Byl na dně a myslel si,že jej už nic hezkého nepotká .Netušil,že dětsky nevinné, vystrašené oči,do kterých se v tu noc poprvé zahleděl ,změní jeho život od základů…

Tom ještě dlouho do noci nemohl usnout.Pořád cítil Billovu krásnou vůni a něžnost jeho objetí.Tulil se k němu tak láskyplně …Jejich objetí vydrželo dokonce několik minut.Znali se tak něco málo přes týden, přesto pouto,které mezi nima rostlo ,bylo nečekaně pevné.

Zhluboka se nadechl a pohledem opět sklouzl na strop nad sebou.Nemohl spát.Ještě pořád nemohl uvěřit ,jak se během několika dní,změnilo jeho trápení.Bill byl k němu hodný.Pomáhal mu,mluvil s ním a věřil mu.A to bylo to nejdůležitější ze všeho.Snažil se zapomenout na trpkost,která v něm vřela pokaždé,když si vspoměl na minulost.Celé své dětství byl tak sám a najednou ? Najednou se mu stala uplně cizí osoba tou nejbližší…

"Bille?",překvapeně pohlédl ke dveřím a nejistě vstal.Z vedlejšího pokoje se ozývali zoufalé prosíky a tiché vzlyky.Zastal u dveří a váhal,zdali má,nebo nemá vyjít ven.Bál se,že právě tehdy vyjde z pokoje Billova mamka .Uměl si představit tu reakci,kdyby ve svém domě uprostřed noci potkala uplně cizího kluka. Strach o Billa byl však mnohem silnější .Rychle vyběhl ze dveří a tiše prošel několik kroků k těm Billovým.Když vešel dovnitř,našel jej skrouceného na postely ,zmítajíc se v nějaké ošklivé noční můře."Sáro…Sáro prosím ne ",vzdychal a bezmocně tápal rukama vedle sebe.Zbytečně.Postel byla až na něj uplně prázdná.

Tom sice nerozuměl ničemu,co říkal,přesto se opatrně posadil vedle něj a vzal jej za ruku."Bille",zašeptal a zlehka jej pohladil po tváři."Tome? Co tady děláš?",Bill udýchaně otevřel své uplakané oči a ještě pořád zhluboka dýchajíc hleděl do těch Tomových."Plakal si.Měl si zřejmě ošklivý sen.Bál sem se a tak sem sem přišel.J-já omlouvám se ",odsunul se od něj a plaše sklonil tvář.Moc dobře si pamatoval na časy,kdy se jemu zdáli noční můry.Tak moc si přál,aby jej někdo vzbudil a přitulil,stačilo by mu jediné pohlazení…

"To je v pořádku.Děkuju",zašeptal chvějícím se hlasem,pořád mu však bylo do pláče.Tyhle sny neměl rád!

Sára jej prosila o pomoc a on utíkal ,ale nikdy ji nemohl doběhnout.Když už stál blizoučko,zmizela .Přesně tak nečekaně,jako i v reálnem, životě...

"Neodcházej .Prosím,zůstaň",bezmyšlenkovitě zachytil Tomovo zapěstí ,když chtěl vstát z postele.Cítil se tak sám..Potřeboval jej mít u sebe.Tom jej nabíjel zvláštním klidem a pocitem bezpečí .Chtěl být s ním.

"Dobře",bylo to poprvé ,co Tom souhlasil zůstat s Billem v delším blízkém kontaktu.Položil se na druhou polovinu postele,tentokrát se mu však otočil tváří.Sledoval jeho tvář a sem tam ji konečky prstů nesměle pohladil. Pomalu začínal mít rád chvilky,kdy se jej mohl zlehka dotýkat. Bill byl opravdu krásný kluk a díky slzám,již smáčeli jeho bledé tváře,působil nesmírně křehce.

"Volal si ze spaní na nějakou Sáru.To je tvoje holka?",zeptal se a byl sám sebou překvapený ,jakmile pocítil v bříšku zvláštní zachvění.Snad by se dalo říct,že malinko žárlil.Billův bolestivej pohled jej však usvědčil v tom,že hloupější otázku se už opravdu zeptat nemohl.Nechtěl mu ublížit.

"Byla",odpovědel nejistě a bolestivě stiskl rty.

"Rozešli ste se?"

"Ne ona…měla autonehodu",přiznal .

"Bille,sem hlupák.Je mi to líto",v tu chvíli si přišel jako ten největší idiot pod sluncem."To je v pořádku,nemohl si to vědet",Bill se na něj dlouze zadíval a poté se k němu přisunul blíž.Svou dlaň přiložil na tu jeho a sklíčeně sledoval,jak se jejich prsty bezmocně propletli."Pořád si říkám ,že sem musel udělat něco špatně.Miloval sem ji .V ten den sem ji chtěl požádat o ruku .Nestihl sem se s ní ani rozloučit",jeho tělo se opět otřásalo zoufalými vzlyky .Byl opět tak bezmocný a slabý.Když jej Tom k sobě jemně přivinul ,nechal se.Brečel v jeho náručí jako malé bezbranné dítě.Přesto slíbil sám sobě,že je to naposled,co kvůli Sáře trpí a pláče.Ona by to přeci takhle jistě nechtěla.Byla veselá ,ráda si užívala života plnými doušky a neustále se smála.Určitě by nebyla ráda ,kdyby Bill trpěl kvůli její ztrátě…

Uběhli další dvě hodiny ,jejich pozice se však vůbec nezměnili.Bill pořád ležel v blízkosti Tomova těla,držel jej za ruku a pomalu přestával plakat.Povídali si.Tom v sobě konečně dokázal potlačit bariéru,kterou si vystavěl proti lidem a vyprávěl mu o bratranci ,o tom,jak jej všichni opustili a konečně mu vysvětlil pravý důvod toho,proč skončil na ulici.Bill jej beze slova poslouchal ,díval se mu do tváře ,pohledem zamyšleně visel na jeho rtech .Sledoval, jak pečlivě vyslovuje tichá slova .Měl tak krásný hlas.Nevědomky přivíral oči ,ruka mu sklouzla na Tomův hrudník.Tehdy Tom přestal s mluvením a zadíval se na Billa,kterej již dávno klidně spal."Dobrou noc",zašeptal ."Tys byl mím jediným a zároveň nejkrásnějším dárkem k narozeninám",zlehka se sklonil k jeho tváři a krátce jej políbil do vlasů.

Pomalu ve mě něco chladne
Jak dlouho tady oba ještě můžeme být
Zůstaň tady
Chtějí si mě vzít stíny
A když půjdeme
Tak půjdeme jedině ve dvou
Jsi všechno, co jsem
A všechno, co proudí mými žilami
Vždy se budeme podporovat
Jedno, kam pojedeme
Jedno, jak hluboko
Nechci tu být sám
Nech nás společně do noci
Někdy přijde čas
Nech nás společně do noci...

Když se od něj odsunul a zadíval se mu do tváře ,uvědomoval si jednu věc.Měl jej rád.Měl jej opravdu rád…

autor: B-Kay