Hope 1.

Takže... konečně jsem se dokopala k tomu, abych vám sem zase hodila nějakou vícedílku od B-Kay... Tak jen čtěte ;) Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mě =)

autor: B-Kay

"Když se vám zdá ,že přes všechnu tu bolest a trápení,které vám život přinesl už nedokážete dál bojovat, zjeví se světílko naděje,díky kterému se váš život změní natolik,že se sami nepoznáváte.Minulost už pro vás není důležitá .Všechno,co vás kdy tížilo a trápilo se rozplyne a vy snad poprvé poznáte,co to znamená skutečně žít.Žít pro něco ,nebo někoho ,na kom vám opravdu záleží .Tehdy si uvědomíte ,že všechna ta bolest za to stála..."

...

Jak je to dlouho ?Možná několik měsíců ,možná déle.Už to nepočítám.Už nemám sílu.Potácím se světem jako bez duše a pořád se s tím nedokážu smířit .Jak bych taky mohl...Byl sem zvyklej žít podle svého a užívat si každou volnou chvilku.Měl sem rodinu,přátelé,měl sem ji...A najednou ?Ona je pryč ,má rodina a přátelé mě jenom litují a já už nemůžu jít dál.Myslel sem si,že jsem dítě štěstěny.Většinou sem dostal to,po čem sem toužil.Hloupě sem si namlouval,že mě by se to nikdy nemohlo stát...Chtěl sem ji požádat o ruku a možná později založit i rodinu.Já vím,že mi bylo čerstvých devatenáct,ale opravdu sem ji miloval.Měl sem ji takrád.Byla pro mě prostě vším...Ted´ mi zůstali jenom vzpomínky a lítost všech ,kterým sem věřil.Jenomže já jim na tu lítost kašlu ! Nepotřebuju ji !Dokážu se smířit ,že sem sám .Ale s tím,že umřela,se nesmířím nikdy ! Vzala si sebou také mé srdce...

Ještě naposled sem se zahleděl na klidnou vodní hladinu ,v dlani sem potěžkal drobný prstýnek a jediným prudkým pohybem sem jej hodil do jezera."Zbohem",po tváři mi stékali slzy ,které se mísili s jemnýma kapkama deště .V kapse mi neustále vibroval telefon ,ale já to ignoroval.Neměl sem na nikoho náladu.S nikým sem nechtěl mluvit .Chtěl sem se s ní ještě naposled rozloučit .Tady u tohohle jezera náš příběh začal a přesně tady i končí....

Vysoký štíhlý chlapec se ještě naposled zadíval na zčernalou oblohu a poté se rozhodl odejít.Se sklopenou hlavou a stisnutými rty ,mířil ke svému autu.Neměl jej rád.Právě díky autu a zběsilé jízdě,kterou jeho dívka milovala,o ni přišel."Ach mami",povzdechl si,jakmile spatřil deset zmeškaných hovorů ,ukazujících jenom jediné jméno.Nevzmohl se na víc,než na krátkou sms,že je v pořádku a že se půjde ještě projít.Zvyšující se intenzita deště mu vůbec nevadila ,déšť měl rád.Bavilo jej pozorovat drobné kapky vody .Kdyby mohl, taky by se nejraději změnil v malou dešťovou kapku.Nic by jej netrápilo..Necítil by bolest,které se už tak dlouho nedokázal zbavit.Byl na všechno tak sám.Neměl nikoho,kdo by jej skutečně vyslechl .Nikdo jej neposlouchal .Všichni mu chtěli pomoct,ale svou přehnanou starostlivostí ,jej ničili ještě víc.

Bill unaveně stiskl víčka,jakmile se ozvalo další vibrování."Už mi dejte všichni pokoj",šepl spíš pro sebe a hodil vibrující telefon na zadní sedadlo.Všude kolem se pomalu stmívalo ,jenomže blížící se bouřka tomu stmívání ještě víc dopomohla.Jel pomalu,nikam nespěchal.Vichřici ,která venku řádila,sledoval z okýnka svého auta .Byl natolik zamyšlený,že si vůbec nevšiml překážky ,která se mu před auto postavila...

"Ježiši",vykřikl ,když si uvědomil,kam se jeho řítí .Prudce dupl na brzdu a když jeho auto zastavilo,vyděšeně se rozhlížel kolem .Rychle si odepnul pás a vyběhl do bouřky."J-já,prosím vás promiňte .Ublížil sem vám?",dopadnul na všechny čtyři a snažil se dotyčné osobě podívat do tváře.Přes zmoknuté oblečení a nános bláta ,který měla dotyčná osoba na tváři,však nedokázal poznat,zdali toho člověka zná nebo ne.Jediné ,co dokázal rozeznat byli dvě nádherné hluboké oči,plné hořké čokolády ,které se na něj vyděšeně dívali.Bill cítil,jak jeho oblečení pomalu vlhne ,dokonce jej přepadla zima."Tady zůstat nemůžete.Odvazu vás někam?Bydlíte tady někde?",osoba však pořád mlčela ,jenom se na něj nedůvěřivě dívala."Vy se třesete",Bill rychle vstal ."Odvezu vás někam.V autě mám i deku,zahřejete se.Tady přeci zůstat nemůžete.Podejte mi ruku",chtěl být milý,ale osoba se na něj pořád jenom dívala,nic neříkala a promrzle se třásla.Bill se tedy vykašlal na veškerou slušnost,pohotově se k neznámému sklonil a i přes to,že se snažil bránit ,postavil jej na nohy a posadil do auta.

"Jak se jmenujete?",měl strach,že mu způsobil šok,nebo něco podobného.Osoba ztěžka přehltla a smutně se na něj zadívala."Tom",odpovědel krátce a víc se k mluvení neměl.Jenom jej ublíženě sledoval.Bill se na něj mile usmál.Bylo to uplně poprvé,co se na někoho usmál,od té nehody."Máš krásné jméno Tome.Já sem Bill .",řekl měkkým hlasem ,nechtěl jej vyděsit.Opatrně se natáhl pro balíček kapesníčků ,aby jimi mohl otřít bláto z chlapcovy tváře.Když se však nesměle nakláněl k jeho tváři,chlapec znejistěl a zavrtěl hlavou."Ne,já ti nechci ublížit.Jenom ti otřu tvář .Neublížím ti",opět se usmál a jemnými pohyby čistil Tomovu tvář od nánosu bláta.Když se na něj opět zadíval,jakoby to byl uplně jiný člověk.Měl mladou ,krásnou tvář .Billovy hned došlo,že nemůže být starší od něj."Kolik ti je?",zadíval se mu do smutných očí a vnímal zvláštní teplo ,které necítil už strašně dlouho.Naposled vlastně když se díval do její očí.Tom jenom pevně stiskl rty a sklopil pohled."Tak já budu hádat ano?",Bill jej chtěl nějak uklidnit,něčím rozveselit.Byl moc hezkej .Nerozuměl,kde se tady vzal.Takhle špinavý a promrzlý." Už ti bylo dvacet?",zeptal se první,co jej napadlo.Tom jakoby krátce zapřemýšlel a poté lehce zavrtěl hlavou."A devatenáct?",skusil ještě jednu otázku .Chtěl o něm zjistit,alespoň něco.Tentokrát Tom krátce přikývl a zahleděl se na neutíchající déšť."Raději mě nechci znát",řekl tichým hlasem,který Billa naprosto fascinoval.I když to bylo možná po druhé,co promluvil ,jeho hlas byl krásně zachřipnutý.

"Vezmu tě ke mně domů.Celý se třeseš.Takhle tě tady nemůžu nechat",vůbec nepřemýšlel nad tím,že má v autě cizího člověka,nejspíš bezdomovce. Bylo mu jej líto.Neměl by to srdce ,vysadit jej někde pod mostem.Proto rychle nastartoval a odvezl jej až k sobě domů.

"Mamka už bude nejspíš spát.Máš hlad ?Udělám ti něco k jídlu ?",Bill otevřel dveře a tiše vedl Toma do kuchyně.Ten se pořád nesměle rozhlížel kolem sebe,ale nic neříkal.Nakonec však pohledem přistál na Billovy a zamyšleně jej sledoval.Bill si jeho pohledu všiml.Trhavě se nadechl a přistoupil blíž."Neublížíš mi",řekl jistě .Nevěřil,že by byl toho tenhle kluk schopnej."Možná ti přijdu hloupej,nebo až moc odvážnej,ale…Chtěl bych ti pomoct .Nechci ti ublížit ,já se taky moc trápím.Mohli bychom být třeba kamarádi,co ty na to?",pomalu k Tomovy natáhl ruku ,ten však nesouhlasně zavrtěl tváří.Prožil si toho už dost .Nechtěl jej sebou stáhnout ke dnu.Bill chápavě sklonil tvář ."Já ti rozumim.Ted´ tě odvedu do koupelny ,můžeš se vykoupat,aby ses zahřál.Zatím ti udělám něco k jídlu a pak ti ukážu,kde budeš spát ano?",jejich pohledy se opět setkali…

autor: B-Kay