autor: B-kay
"To nemyslíš vážně," ztichlou místností se ozvalo nechápavé zabručení, pocházející ze rtů plavovlasého chlapce. "J-já bych nikdy nevěřil, že to dokážeš," promluvil malinko smutněji a unaveně dopadnul k zemi vedle svého kamaráda, který se topil v slzách.
Andy snad ještě nikdy neviděl Toma v takovýmhle stavu. Vlastně to bylo úplně poprvé, co měl tu čest spatřit jeho slzy. "Ale když ti to má pomoct a víš, žes udělal správně, tak tě budu ve tvém rozhodnutí podporovat, to přeci víš," pokusil se o nesmělý úsměv, který však Tom vůbec nevnímal. Zničeně hleděl před sebe, a zarytě mlčel, zatímco jeho tváře kropily naléhavé slzy. Nedokázal se přesto přenést. Bylo to daleko těžší, než si myslel.
"Chybí mi," pípl a měkkým pohledem projel Andyho pokoj.
"Já vím, brácho, ale ty to zvládneš, hmm? Já to musel také zvládnout," poplácal jej smířlivě po ramenou a odpil si doušek ze své limonády. Tomova sklenka však byla pořád plná. Nedokázal se přimět ani jíst ani pít. A kdyby nemusel, nežil by. Stejně měl jeho život smysl jenom do té doby, co byli s Billem spolu. S Billem, jako by z jeho života odešla všechna radost a naděje. Je to jenom několik hodin, co to s Billem oficiálně ukončil, ale život se mu začal rázem kácet. Nedokázal v domě zůstat dýl a dívat se na Billovy slzy a usedavý pláč. I to malé miminko jistě cítilo, že něco není v pořádku. Vlastně nebylo v pořádku vůbec nic, a zřejmě ani nebude…
"A jak to vzal Bill?" Andyho dlaně jemně pohladily Pohromu po chlupaté hlavičce a jeho pohled se opět vryl do bolesti, ukryté hluboko v Tomových očích.
"Jak? Celou noc brečel, nedokázal jsem se na něj dívat. Ustlal jsem si v obýváku, ale stejně jsem ani oka nezamhouřil. Nešlo to," vzlykl a otráveně hodil po malém pejskovi míč, který si to však vyložil špatně a pochopil to jako návrh na hru. "Pohromo, ne," snažil se ji od sebe odsunout, ale při pohledu do těch sladkých hnědých očí se mu zarazil dech. Přesně takhle se na něj Bill díval, když něco provedl, nebo se něčeho bál. Přesně tímhle pohledem si jej získal. Za všechno můžou jeho nádherné oči!
"Tome, kdybys chtěl, tak se můžeš na pár dní nastěhovat sem. Nebo taky Bill. Možná by vám pomohlo, kdybyste byli chvíli odděleně. Mně taky pomáhá, když jej nevidím," šeptl a snažil se působit vyrovnaně a vlastně kompletně smířen se situací, ale Tom přesně věděl, že je na dně. Možná by to pomohlo, ale myšlenka na to, že by měl nadobro opustit Billa, jej přímo děsila. A nesměl být také sobecký, mají přeci u sebe Olivera a Bill by to sám nezvládl. "Děkuju, ale to nejde. Máme to mimino a... nechci, aby tam zůstal sám. Cítím, že strašně trpí a kdybych od něj odešel, nebo on ode mě, bylo by to ještě horší," konečně vzal do dlaní skleničku, na kterou se však jenom prázdným pohledem zadíval a pak ji znovu položil zpátky. "My jsme vlastně ještě nikdy necítili potřebu opustit toho druhého. S tímhle jsem ale nepočítal," povzdechl si a nedokázal více odolávat pejskovým očím.
"Já také ne. Sliboval mi hory doly. Ale byla hloupost začínat si s klukem Tome! Aspoň tedy s ním. Kluci se mi vždy hnusili, ale on… on byl jinej. Já to ale překousnu, jsem silnej, ale hlavně to nebylo moje dvojče," nesměle vzhlédl k Tomově tváři, která se už znovu topila v neutichajícím pláči.
"Co mám dělat?! Jsem snad ubohej, když mám strach a strašně žárlím jenom při pomyšlení na to, že by slova toho idiota mohli být pravdou?" sykl skrze pevně semknuté rty a to slovo "idiot" doslova zasyčel. Andy se na něj však smutně usmál.
"Tome, já už jsem Billovi odpustil a pomalu mu začínám věřit. Na tvém místě bych se pokusil o totéž a pokusil se ještě zachránit, co se dá. Dokud není pozdě, hmm?" mírně do něj drcnul a násilím mu vecpal do dlaní skleničku, kterou musel Tom násilím vypít, jinak by mu ji Andy nalil přímo do krku.
"Jenomže podle mě už je pozdě... Udělal jsem chybu, ztratil jsem ho," vydechl a sklesle se zadíval na kufr stojící opodál, který zřejmě ještě patřil Danielovi…
Bill se šel s malým projít k řece, protože si naivně myslel, že by mu změna prostředí snad mohla pomoct. Stejně se však zakotvil na nejbližší lavičce a tam se zoufalým pohledem pozoroval čistou vodní hladinu, která odrážela nehezkou spleť hustých mraků, které neznačily nic hezkého. Snažil se neplakat, už jenom kvůli Oliverovi, který se na něj smál a vesele po něm natahoval packy. Vypadal tak roztomile. Bill si na něj během těch několika dnů pořádně zvykl a už prostě nezačínal rána ničím jiným, než letmým pohledem do malé postýlky. Byl vlastně jedinou spojkou, mezi ním a Tomem. Jinak by spolu nemluvili vůbec. Bill nechtěl ani pomyslet na to, co přijde, až to miminko odjede a oni zůstanou doma s mamkou.. Nevěděl, zdali se dokáže udržet a neplakat před ní, protože bylo daleko jednodušší hrát spokojený výraz u telefonu, než ve skutečnosti.
Z přemýšlení jej vytrhlo až jemné zatahání za vlasy a následně Oliverův sladký pohled. Bill se na něj pokusil usmát a starostlivě napravil modrou čepičku, která mu zakrývala jemné vlásky. Opatrně jej vyndal z kočárku a položil si jej na klín. Zamyšleně pohlédl k vodní hladině a jemně nasál vůni miminka. Jeho oči se však vzápětí zalily slzami, které sice nesnášel, pálily jej celé oči, ale nedokázal s nima bojovat. Tak moc by chtěl mít miminko. Krásné malé mimčo, které by bylo jenom jeho a Tomovo. Ale pochyboval, že by s ním Tom ještě dokázal sdílet jeden pokoj a ne to ještě péči o jejich dítě. Tahle představa byla pouhým snem, který se zřejmě realitou nestane… Oliver v jeho náručí překvapeně zavýskl, když mu na nosíku přistála první kapka deště. Bill se raději uznale rozhodl vrátit se zpátky, protože obloha získávala spíše černý odstín. Jenomže dešti stejně neunikl, a proto když konečně stanul před jejich domem, nebyla na ně suchá jediná nitka. Malý Oliver byl pořádně zababušen do teplé deky, kterou kolem něj Bill omotal, tudíž neměl žádnou šanci nějak vážně promoknout. Se slzami v očích rychle vyběhl nahoru pro čisté Oliverovo oblečení, nevšímaje si detailů, že on sám byl totálně promočený, třásl se zimou a mokré oblečení jej dokonce nepříjemně studilo a způsobovalo mu husí kůži.
"Ták tady máš," pokusil se o milý úsměv, když převlečenému Oliverovi skládal několik hraček do ohrádky, aby jej alespoň na chvilku zabavil, zatímco se půjde převlíknout. Stačil však vyjít jenom několik schodů, a už se dveře podruhé otevřely, teď v nich však stál Tom, který působil dojmem zmoklého štěněte a nevypadal o moc líp, než Bill samotný. Tváře mokré jak deštěm, tak slzami, oči opuchlé a tvář beze známky radosti.
Jejich pohledy se rázem protly a vůbec si neuvědomili, že na sebe hledí už hezkou chvilku. Tom přímo hltal pohledem Billovo třesoucí se tělo, které působilo ještě štíhlejším dojmem, díky mokrému oblečení, které jeho dokonalou štíhlost ještě zdůraznilo... Tak moc jej miloval. Bill na tom nebyl o moc líp. Se zatajeným dechem sledoval Tomův divoce pulzující hrudník a nedokázal věřit faktu, že se jej už nikdy nebude moci dotýkat, líbat jej, milovat se s ním...
Chtěl se k Tomovi rozběhnout a políbit jej, avšak Tom zazdil jeho naději a malinkou známkou radosti jediným pohledem.
"Asi by bylo lepší, kdybych na nějaký čas, až se mamka vrátí, odešel…"
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat