Unbekannt Liebe díl 15.

Ahoj twincesťáci, já vím, že mi tenhle díl trošku trval ale byly k tomu důvody. Napřed dostala Můza nožičky a utekla... No a když se vrátila, tak se vrátila k nemocnýmu člověku a pod peřinou se špatně píše XD Taky bych předem chtěla upozornit na změny týkající se stylu psaní, které začínají v tomhle dílu: V první řadě se nebudou opakovat celé konverzace (už to i mě samotné lezlo na nervy ;) ) a další změnou je pohled třetího člověka, v tomhle případě Andrease, který v dalších dílech bude hrát docela důležitou "roli".
Doufám, že si čtení užijete i po změnách (nebo díkly změnám), Vaše Saya-Mi ;)

Díl 15.

---

Tom:
"Oh mein Gott… My jsme vážně jeden jak druhej…" Pronesu pohřebním hlasem.

"Jste dvojčata. Cos čekal?" Odpoví mi potichu Andy.

"Nevim… Ale tohle ne." Zavrtím nevěřícně hlavou.

"Vzpomeň si na sebe hned první den tady…"

"To je víc než půl roku zpátky…"

"Ale zrovna Schwarzové si taky udělal scénu…"

"Awww!" Na to tak nerad vzpomínám…

"No co, je to pravda." Ušklíbne se.

"Andy… Nemuč mě…" Zakňučím. Vážně se stydím za svoji blbost…

"Dobře… Ale mělo to i sví plus…" Zasměje se

"Například?" Pozvednu obočí.

"Třeba to, že tě tady teď všichni berou jako cool, že máš respekt jen před ní."

Ušklíbnu se. "To je pravda."

"Dobře! Všichni se ztište! Dokončíme učivo!" Zařve Schwarzová na třídu, která se začala ´trošku´ bavit. Otočí se k tabuli, vezme křídu, a v tu chvíli se zazvoní. Úlevně vydechnu a sklouznu na židličce níž. Zakloním hlavu a promnu si obličej.

"První hodina a už je toho na tebe moc?" Ptá se Andy starostlivě.

"¨Toho´ moc není. ´Jeho´ je moc." Kývnu hlavou k tomu-stvoření-okolo-kterýho-se-už-teď-shromažďují-spolužáci.

"S ´ním´ si taky teprve den…" Zamyšleně pozvedne Andy obočí a na čele se mu objeví vráska.

"Hm… A za ten den se toho stalo tolik… Že jsem z toho upřímně řečeno v prdeli." Naopak se předkloním a hlavu položím na lavici.

"Například…?" Andy se nakloní víc ke mně a já se rukama snažím skrýt svůj obličej. Není to tak, že bych se styděl za ty zjištění…

"Například že nejsem čistě hetero…" Zamumlám do lavice.

"A to jsi zjistil jak?" Ptá se opatrně.

"Andy… kurva…" Jen trochu zavrtím hlavou.

"Jestli to nechceš říkat, tak neříkej, ale když to řekneš uleví se ti." Drmolí Andy. Jasně je vidět, že to chce vědět co nejdřív.

"Uleví se mi, ale ne teď, a už vůbec ne tady."

"Kdy a kde?" Vahrkne okamžitě.

"Další přestávku na obvyklém místě?"

"Jasně."

Bill:

Protočím oči. Mě je nějaký jeho varování upřímně ukradený… Slušně řečeno.

Když učitelka řve něco na způsob ´Ztište se!´, podepřu si dlaní bradu a snažím se pohledem zbořit zeď před sebou. Myslím, že by se mi to podařilo, kdyby se nezazvonilo. Narovnám se a chci vstát, když se kolem mě začnou shromažďovat mí-noví-spolužáci. Okamžitě mě začali zasypávat otázkami všichni najednou.

"Hey, hey! Pomalej a po jednom.." Sedl jsem si na lavici a ušklíbl se.

"Odkud jsi a jak se jmenuješ?" Vyhrkla nějaká holka. Sjedu ji pohledem a pohrdlivě si odfrknu… Ale tak otázka základní… "Jsem z Berlína a jmenuju se Bill Kaulitz… Mého otce určitě všichni znají…" Samolibě se usměju.

"J-Jörg Kaulitz? Ředitel TÉ soukromé televize, které ´on sám říká´ firma?" Vyjekne někdo.

"Yeah! Ten…"

"A nezašel bys někam?" Nakloní se ke mně nějaká černovláska tak, že jí jde výborně vidět do výstřihu ale mě její výstřih vážně nezajímá… Mě na ní zajímají jiný věci…

"No... Celý týden teď budu poněkud zaneprázdněný... Tak možná příští..." Kývnu hlavou... Možná. Neříkám, že bych ji... neojel, ale záleží na náladě.

"Nějaké další otázky?" Pozvednu povýšeně hlavu.

"Kolik holek jsi měl v posteli?"

"Ptáš se jen na holky a postel? Nebo to nemuselo být nutně přímo v posteli?" Několik holek jen němě otevře a zavře pusu a kluci zahvízdají.

"Takže ještě nějaké otázky?" Jen se ušklíbnu.

"A kolik kluků?" Ozve se nějaká blondýna.

"Hm... O něco víc než holek..." Odpovídám jí neurčitě. To si mám jako pamatovat, kolik sem jich ojel a kolik jich mělo možnost ojet mě? Projet mí tělo? Krásný tělo? Dost takovýho uvažování nebo se vzruším a ohnu někoho z nich...

"Ještě něco? Nic?" Po chvíli, kdy se nikdo na nic neptá slezu z lavice a sednu si zpátky na židličku. Hlouček lidí se začal rozcházet.

Z nudy vytáhnu blok a tužku a zase začnu jen tak něco kreslit.

"Co to maluješ?"

"Nemaluju ale kreslím."

"V tom je nějakej rozdíl?"

"Jo."

"Hm, a co to teda kreslíš?"

"Nevim."

"Nejsi moc sdílnej..."

"Právě že až moc.Jen ti nechci už dneska vykecat díru do hlavy. Na to bude totiž čas i jindy." Protočím oči nad něvědomostí lidí ohledně umění a pak se upřeně zadívá na těch pár čar co mám na papíře.

Andy:

Je vážně divný, co se tady děje...

Včera, když jsem Tomovi volal a ptal se, jestli se nestalo kdoví-co, že není ve škole, mě dost překvapil... Věděl jsem, že má dvojče... i když asi jako jedinej široko daleko... Přece se známe od... první třídy? ...Tak nějak... Ale o to větší překvapení bylo, když mi oznámil, že čeká, až právě-to-dvojče přijede. Vždyť ho neviděl právě tak dlouho, co se známe.

A ještě větší překvapení přišlo ráno ve škole. Podobní si opravdu jsou... Ale tak úzký kalhoty a povýšenej pohled jsem snad v životě neviděl... Dobře... ty kalhoty jo, ale ne na klukovi. Krom toho byl značně jemnější po vzhledové stránce... dokonce i nalíčenej. Popravdě se ani nedivím, že na něj někdo v té, náhodou tímhle pověstné, uličce vyjel, jestli vypadal v noci stejně... A divím se, že mě s tím jeho ´nosánkem nahoře´ pozdravil relativně ´mile´.

No a to, co předvedl na matice mě opravdu dostalo. Když si Tom pohřením hlasem stěžoval, že jsou stejní, řekl jsem mu něco na způsob, že to měl čekat, ale pravda je ta, že jsem zíral nad tak velkou podobností v jejich chování. Tenkrát, když předvedl scénu Schwartzové Tom... v podstatě to bylo skoro stejný.

Myslím, že kdyby vyrůstali spolu, byla by z nich taková dvojka že by už tahle škola dávno nestála v základech.. O to víc mě zaráží, jak se k sobě chovají teď... Nejsem žádnej odborník na psychologii, a už vůbec ne na psychologii dvojčat, ale stejně si myslím, že by si spíš měli vletět do náruče a ´spojit se´ s tou pověstnou druhou polovinou duše místo toho, aby na sebe takhle ´štěkali´.

Teď by mě vážně zajímalo, co se mohlo stát za ten jedinej den, kterej spolu ty ´nerozlučný dvojčata´ strávili. A spojení ´nerozlučný dvojčata´ s těma dvouma je vážně vtipný... alespoň teď, po tom, co jsem viděl. Oh, už se nemůžu dočkat přestávky. Tom vypadal tak... až zničeně... A já už chci prostě vědět, co se stalo! Teď to zní, jako bych byl jen blbec, toužící po nejnovějším drbu, ale já o Toma mám opravdu strach, a nemůžu mu nijak pomoct, když nevím, co se stalo. Prosím... ať už je ta přestávka... Před ní ale ještě budu muset přežít fyziku...